Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 15. kapitola

17.04.2010 (18:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1907×

Nic si nepamatuju!

„Hned ti něco donesu,“ řekl a byl pryč. Když jsem se najedla, usnula jsem a probudil mě chladný polibek.

„Ještě chvíli, Edwarde,“ zašeptala jsem a víc se zachumlala.

„Tak jo, ale pak už opravdu vstaneš,“ odpověděl a odešel. Hned jsem usnula a pak mě vzbudil.

„Jde se do školy,“ zavelel a pomáhal mi se obléct.

„Děkuju,“ řekla jsem a čistila si zuby. Odjeli jsme do školy, kde jsme strávili šest hodin a pak jsme jeli do ordinace.

„Dobrý den, slečno Swan, děje se něco?“ zeptal se doktor a já se koukla na Edwarda.

„Stal se takový malý incident a máme strach, jestli je všechno pořádku,“ odpověděl za mne Edward a já mu byla vděčná.

„Tak si odložte a lehněte si na lehátko,“ řekl doktor. „A vy se posaďte venku.“

„Ne, Edwarde, zůstaň, nikam nechoď, prosím,“ prosila jsem a chtělo se mi plakat.

„Omlouvám se, myslel jsem, že se budete cítit lépe,“ řekl doktor a zapsal něco do karty. Za chvíli už mě prohlížel.

„Nevypadá to dobře,“ začal doktor.

„Je mu něco?“ jančila jsem a koukal na monitor.

„Ne, ne on je v pořádku, ale těhotenství je rizikové. Je to způsobené častými otřesy. Mohla by jste mi říct, co se stalo?“

„Omlouvám se, ale to je soukromé. Několikrát jsem spadla. Stačí to?“

„Ano, tím se to vyjasnilo. Ležet, chodit maximálně do koupelny, nic nezvedat, psychický klid a vůbec nechoďte do schodů,“ řekl doktor a já se oblékala. „Napíši vám dopis do školy, vědí o vašem stavu?“

„Ne!“ řekla jsem rázně a seděla na křesle u dveří.

„Dobře, budu dobře volit slova. Tady máte průkazku a za čtrnáct dní na shledanou,“ řekl a Edward mě bral do náruče.

„Na shledanou a děkuji,“ řekla jsem a už jsme procházeli dveřmi.

Pokládal mě do auta a ani mě nepásal. Chtěla jsem to udělat, ale zastavil mě.

„V těhotenství se pásat nesmíš,“ řekl a sedal si za volant. Jel pomalu jak šnek. Ani mi to nevadilo, koukala jsem z okénka na venku poletující sníh. Sníh, voda, slzy, strach, radost, on, prcek, nuda. Bude všechno v pořádku? Bude se mnou doma Edward?

„Edwarde? Budeš se mnou doma?“ prolomila jsem po půl hodině ticho v autě.

„Ano, zařídím to ve škole,“ odpověděl a přidal na topení. Nebyla mi zima. >To bude devět měsíců, to nebudu smět nic dělat.<

„Edwarde, stáhni to topení, prosím. Je mi akorát.“

„To se ti zdá, musíš být v teple,“ řekl a zatočil na cestu k domu.

„Edwarde, já se nechci hádat,“ řekla jsem a stáhla to.

„Bello!“ začínal být naštvaný.

„Fajn, fajn, okamžitě zastav a nech mě vystoupit. S takhle naštvaným řidičem nejedu. To radši půjdu pěšky, nebo zastav a uklidni se.“

„Přestaň na mne křičet,“ křičel na mne.

„Já na tebe nekřičím a víš, co říkal doktor, nemám se stresovat. Jestli na mě budeš křičet, je dost pravděpodobné, že potratím,“ křikla jsem na něj a jen, co jsem řekla poslední slovo, vzpamatoval se a zastavil.

„Promiň, já, já jsem se nechal pohltit zlostí na Emmetta,“ omlouval se a držel mi ruce.

„Pusť a pojď se projít, musíš se uklidnit, protože to, co jsem řekla, byla pravda,“ řekla jsem a už mě bral do náruče a nesl sněhem. Vločky mi padaly do vlasů a já si to užívala. Pořád dokola se mi omlouval a omlouval. Začala mi být zima a za vteřinu byl u auta a pokládal mě do něj.

„Pojedeme domů, co ty na to?“ zeptal se a pouštěl topení.

„Pokud jsi se už uklidnil, tak ano,“ odpověděla jsem mu a vzala si od něj mikinu, kterou mi nabízel. „Děkuju.“

Odvezl mě domů a položil do postele. Sundala jsem si oblečení a zachumlala se do peřin. Za chvíli přišla celá rodina kromě Emmetta.

„Ahoj, no, asi bychom vám s Edwardem měli něco říct,“ začala jsem a všichni se posadili na zem.

„Posloucháme,“ řekl Jaz a já se posadila. Edwardova ruka mě zase položila a já si poslechla.

„Mám rizikové těhotenství,“ oznámila jsem a koukala se, jak Jaz vyvalil oči.

„Wow, a jsi si jistá, že s upírem?“ ptal se Jaz a já se začala smát.

„Naprosto, Jazi, a byla bych ti vděčná, kdybys mi pomohl s klidem,“ odpověděla jsem a usmála se na něj.

„Může za to Emmett?“ zeptala se Rose.

„Za co?“

„Za to, že je rizikové?“ odpověděla mi otázkou. Mám ji říct pravdu nebo lhát.

„Z části, ale nelam si s tím hlavu. Ty za něj nemůžeš,“ řekla jsem a ona se zatvářila provinile.

„Je super, že budeme mít v rodině malé nožičky, ale mrzí mě, že s tím jsou potíže,“ radovala se Esmé a ostatní to už věděli. 

Ležela jsem v posteli po krk přikrytá peřinou, objímána Edwardovou rukou a povídající si s ostatními. Bavili jsme se o tom, jaké to bude, až tu bude běhat ten prcek a já si až teď, po sečtení plusů a mínusů, uvědomila, že tohle bude hodně těžké. Edward sice bude se mnou, ale nemůže dělat všechno za mne. Nic nebude v pořádku, nic! Opustila jsem rodiče, neví o mně nic, možná, že tohle bych jim mohla alespoň napsat.

„Ne, Bells, tohle nedělej,“ zašeptal vedle mne Edward poté, co se Alice vrátily oči do normálu.

„Edwarde, proč nemůžu napsat svým rodičům, nebo se jim nějak jinak ozvat?“ začínala jsem být trošku naštvaná. Tohle je, ale vůči nim neférové jednání. Měli by vědět, že budou mít vnuka nebo vnučku!

„Víš, Bells, mi jsme se nezměnili a Charliemu to přišlo divné už tenkrát, když jsi ztratila paměť!“ Mluvil na mne tak krásným příjemný láskyplným hlasem a já jsem se nezmohla na nic víc, než se uklidnit a rezignovat.

„Dobře a nemohla bych třeba dopis, že jsem v pořádku? Aspoň to, prosím. Vždyť to nebude mít ani zpáteční adresu, nic. Slibuju. Jen dát informace o tom, že jsem v pořádku se svým snoubencem a jeho rodinou,“ zkusila jsem to znovu. 

„No dobře,“ svolil potom, co mi stekla nechtěná slza. To budu používat častěji, když budu něco hodně chtít. Začalo se stmívat a domem se roznesla vůně mojí večeře. Vonělo to nejdřív krásně, ale jen co se mi večeře přinesla do pokoje, zvednul se mi žaludek a už jsem spěchala na záchod s Edwardem v patách. Skláněla jsem se nad mísou a dostala ze sebe obsah mého žaludku. Prde, jestli mě budeš takhle trápit, tak to s tebou budu mít hodně těžký? Vypláchla jsem si pusu a Edward mě odnesl zpět do peřin. Zase mě zachumlal a otevřel okno.

„Dobrý, lásko?“ ptal se a z očí mu šlehala starost na dva metry. Měl tmavě zlaté oči, až do čokoládové jako mám já. Dlouho nebyl na lovu, měla bych ho vyslat, ať si dojde protáhnou nohy a nechá mě spát. Musím za to dosadit nějaký důvod.

„Ano, jen mě trošku škádlí,“ odpověděla jsem mu a usmála se. „Zavři prosím to okno a jdi na lov, máš tmavé oči a já stejnak budu spát. Nechci tě nijak vystrkovat, ale jsi tu celkem zbytečně, když tě nevnímám, nemyslíš?“ zeptala jsem se a hraně zívla. Spát se mi nechtělo, ale musela jsem ho na ten lov dostat.

„Já se na tebe budu dívat, když spíš, třeba do skonání světa,“ řekl a pohladil mě po vlasech.

„Jo, jo já vím, ale teď už jdi, půjdu spát. Slibuju, že když budu něco potřebovat, někoho zavolám,“ řekla jsem a usmála se. Měl pochyby v očích. „No tak, Edwarde, jdi už. Vím, že se těšíš. Ulov si něco k večeři. Myslím, že o mne bude dobře postaráno,“ snažila jsem se ho dál přesvědčit.

„Bells, nerad tě tu nechávám,“ říkal starostlivě a v tom do pokoje vešla Rose. Chvíli oba mlčeli a pak mě Edward políbil na čelo. „Za dvě hodiny jsem zpět,“ a odešel.

„Rose, děkuju, že jsi mi pomohla ho dostat na lov,“ řekla jsem, když jsem si byla jistá, že je pryč.

„Není zač, potřebuješ něco?“ Ptala se a sedala si an houpací křeslo, které bylo v rohu pokoje u okna. Dostala jsem ho k Vánocům od, no od někoho z rodiny.

„Je tu Emmett?“ Tohle potřebuju dořešit!

„Jo je, ty s ním chceš mluvit?“

„Hmm,“ neměla jsem, co jiného ji říct.

„Po tom, co ti chtěl udělat?“ Rosalinin výraz byl opravdu udivený – vyvalené oči a otevřená pusa.

„Ano, Rose, chci s ním mluvit po tom, co mi chtěl udělat. Potřebuju s ním mluvit a sama, prosím,“ řekla jsem zoufale a už se chtěla zvednout z postele.

„Lež, dojdu pro něj a jestli něco zkusí, křič!“ řekla a vycházela z pokoje. Jsem jí vděčná, tohle už musí být ‚richtik‘. Zachvěli se ozvalo ťukání na dveře a já se ho pozvala dovnitř.

„Bello,“ řekl kajícně. „Chtěla jsi se mnou mluvit?“

„Ano, protože to chci mít za vyřízené. Jak to teda bylo?“

„Chci se ti hned na začátku strašně omluvit. Ztratil jsem se v sobě samém. Miluju Rose,“ říkal a já ho přerušila.

„To jsem ti říkala!“ řekla jsem jen a on pokračoval ve své omluvě.

„Netuším, co to se mnou bylo. Na nic v koupelně si nepamatuji. Vím, že jsem si z tebe dělal srandu a líbal tě, a pak jsem tě málem udusil, tak jsem vtipkovat. Rose mi nevěří, že si to v té koupelně nepamatuju. Ona sama neví, co přesně se tam dělo, ale prej jsem ti, teda vám vlastně, chtěl ublížit. Omlouvám se ti Bello. Vůbec se nebudu divit, když mě zmlátíš nebo seřveš nebo zavrhneš a zatratíš, vyženeš ze svého dohledu. Tohle všechno přijmu a budu respektovat, když mi potom odpustíš. Promiň,“ říkal a klečel u toho na kolenou. Kdyby mohl plakat, tak pláče. Bylo mi ho líto a přišlo mi divné, že si tu koupelnu nepamatuje. >Taky mi přišlo, že je to jiný Emmett.<

„Nic z toho dělat nebudu, chtěla jsem vědět tvojí stranu. TY si to nepamatuješ?“ záporně zakroutil hlavou. „Vlezl jsi za mnou do sprchy a chtěl jsi mě znásilnit. Držel jsi mi ruku na puse a v tomhle ti nezabránil ani fakt, že jsem těhotná.“

„Ale já se to o tobě dozvěděl dneska, když jsi to oznamovala,“ řekl a bylo vidět, že mu šrotuje hlava.

„C-Cože?“ začal se mi klepat hlas a už byl v pokoji Jasper a na mne dolehla vlna klidu. Rose stála u dveří a Alice seděla na posteli.

„Emmette, co jsi zase provedl?“ zvýšila na Emmetta hlas Rose.

„Rose, já mám takový pocit, že Emmett, jako tenhle,“ ukázala jsem na Emmetta. „Nic neprovedl. Nic si nepamatuje. Věřím mu,“ říkal jsem a viděla, jak se Emmett usmál, že alespoň někdo je na jeho straně.

„A kdo to tedy byl?“ ptal se Jasper a sedal si na zem.

„To se neví, ale netoulá se v okolí nějaký cizí upír?“ Jen co jsem se zeptala, vběhl do pokoje Edward.

„V okolí se pohybuje cizí upír, je sám a chodí celkem často kolem domu, dnes tu byl a není to dlouho,“ řekl a hned zatahoval rolety a seděl u mě.

„JE zajímavé, že jsme si ho všimli až teď,“ poznamenala Rose a všichni na ni vrhli pohled.

„Jak to myslíš, Rose?“ zeptal se Edward.

„No, Bella, tady rozvedla teorii, která mi momentálně sedla do souvislosti s tím neznámým upírem… Má schopnost dostat se do mysli lidí a ovládat je. Emmett si totiž nic nepamatuje a i Bella řekla, že byl divnej,“ Rose chtěla pokračovat, ale Edward začal vrčet.

„Vy jste pustili Emmetta k Belle?“

„Edwarde, uklidni se, chtěla jsem s ním mluvit!“ křikla jsem po něm a on ztichl. Měl v očích bolest, strach, úzkost a nenávist.

„Fajn,“ řekl stroze a odešel.

„Co jsem řekla tak hrozného? Jen pravdu, já zase začnu lhát, sakra!“ rozčilovala jsem se a ucítila uklidňující impuls. „Rose, mohla by jsi prosím pokračovat ve svém zjištění?“

„Ano,no, prostě je to upír s touhle schopností a podle mě, chce udělat něco Belle. Může se podle mne dostat do hlavy kohokoliv z nás a proto, by jsme ho měli, co nejdříve, najít a zneškodnit,“ domluvila a objala Emmetta.

„Zajímavá teorie Rose,“ ozval se Jasper a já zívla. „No, ale mi to půjdeme řešit dolů a i s Carlislem a tebe necháme spát, co ty na to?“ zeptal se Jasper a já jen kývla. Zůstala jsem v pokoji sama a tak jsem se zachumlala do peřin a usnula.

Sen:

Hledím na postavu ženy sedící na podlaze starého špinavého zchátralého pokoje. Klečí na kolenou a ruce položeny na podlaze. Něco si mumlala. Nebyla jsem v místnosti, jen jsem na ni hleděla. Její karmínové vlasy jí padaly do půli zad. Měla zavřené oči. Podívala – li jsem se z menší vzdálenosti, zjistila jsem, že její pokožka je sněhově bílá. Najednou vzhlédla a její oči, stejné barvy jako vlasy, vyzařovaly touhu, moc, chtíč, závist, nenávist, lásku, smrt a zlo. Usmála se a zvedla se ze země. Vyběhla pryč a já stále hleděla jen na ni. Běžela temným lesem a zastavila se u našeho domu, ve kterém jsem se hádala s Edwardem. Usmívala se a mnula si ruce…

Vzbudila jsem se s křikem a hned mě konejšily Edwardovi ruce. Hladil mě po tváři a šeptal mi do ucha slova: Byl to sen.

„Edwarde, já se právě obávám, že to jen tak nějaký sen nebyl,“ řekla jsem a rozsvítila lampičku. Měli jsme zataženo a i když bylo už asi deset, v pokoji byla tma.

„Jak to myslíš?“

„Víš, jak… Nevíš, odešel jsi,“ řekla jsem a posmutněla.

„Vím, Bells, řešili jsme to, když jsi spala,“ odpověděl a objal mě.

„No, myslím si, že jak mi ty nemůžeš číst myšlenky, ona se do mojí hlavy taky nedostane, ale jen z části. Viděla jsem ji. No možná ne, já nevím, byl to přece jen sen, ale třeba…“

„Jo, pochopil jsem, dokázala by jsi ji nakreslit?“

„Ty jsi se zbláznil, ne? Já a kreslit?“

„No, jen se nedělej, viděl jsem tvoje skici ještě ve tvém starém pokoji ve Forks,“ řekl a já se zamračila.

„Ty tvoje skici?“ kývnul na souhlas. Začala jsem se červenat. „Hmm, tak mi dej papír a tužku!“ Začala jsem kreslit. Doufám, že se mi to alespoň trochu povede.

„Edwarde, měla karmínové vlasy a oči, snad ti to nějak pomůže,“ řekla jsem a otočila směrem k němu papír.








„Wow, tak to je hustý,“ řekl a já vyvalila oči.

„Edwarde, ty nemáš obdivovat můj talent, ale máš koukat, jak zhruba vypadá!“ křikla jsem.

„Promiň, co ještě bylo v tom snu?“

„Byla v opuštěném domě a klečela na zemi, něco si mumlala, nebylo rozumět. Pak běžela sem před dům,“ odpověděla jsem a zívla.

„Ještě spi, lásko, já poprosím Esmé, aby tu zůstala a zkusím se porozhlédnout po okolí,“ řekl a usmál se.

„Ale vrať se nám celý, zdála se mi nebezpečná. Dávej si pozor na svojí mysl, ať tě neovládne,“ řekla jsem a zavírala oči. Zase se mi zdál sen, zase byl o ní a tentokrát v něm byl telefonní hovor:

„Ahoj, lásko,“ mluvila ta upírka. Druhou stranu jsem neslyšela, připadala jsem si, jako kdybych stála nad ní.

„Ano, už se na tom pracuje. Můžeš Arovi vyřídit, že by mělo všechno klapat a za chvíli – ona bude mrtvá a on bude u Ara v gardě.“

Zase chvíli mlčela a pak se usmála. „Miluji tě, Jamesi!“ řekla a zavěsila. Na stole u ní ležela obálka. Byla celá roztrhaná a zašlá. Byla adresována nějaké Viktorii, když tu obálku otevřela a vypadla z ní moje a Edwardova fotka s útržkem papíru s nápisem – Ji zabij, jeho chci! >>> Probudila jsem se a to už tu byl Edward.

„Edwarde, chce mě zabít!“

„Co? Jak to víš? Já to zjistil před chvíli. Byl jsem u jejího domu. Popis a kresba sedí. Telefonovala,“ řekl a já koukala.

„Já, já ve snu viděla ten hovor. Ona se jmenuje Victorie, pracuje pro Ara a má druha jménem James. Tebe chce Aro do gardy a ví, že když budu mrtvá, ty přijedeš do Voltery pro smrt,“ mluvila jsem a tekly mi slzy.

„Neplač, Bells, všechno se vyřeší. Má nějaký plán a já vím jaký – Chce, abych tě zabil sám a omylem,“ řekl a ve mně hrklo. „Neboj, já mám plán, jak tomu zamezit.“

„Jak?“ Mám o nás strach. Ne o sebe, ale o to dítě!

„Zabijeme ji, pak jejího druha, tedy pokud se ukáže, ale třeba bude jiné východisko například: telefon Arovi a všechno mu vysvětlit,“ řekl a objal mě.

„Nemáš hlad, Bells?“ zeptal se, když mě hladil po vlasech, ale jeho hlas zněl jinak, než normálně – Victorie!

>>>

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 15. kapitola: