Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 13. kapitola

07.04.2010 (22:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1985×

Bella:

Sešla jsem po schodech do kuchyně, kde jsem si udělala vajíčka. Objaly mě ledové ruce a na krk políbily  ledové rty. Zavřela jsem oči a usmívála se.

„21.3.,“ zašeptal mi do ucha.

„Co? Malinko nechápu,“ řekla jsem a otočila se k němu. Vypnul vajíčka a kouknul se mi do očí.

„Máš se mě zeptat, kdy chci svatbu ne?“ usmíval se a políbil na čelo.

„Ano, ale to datum se mi nelíbí,“ odpověděla jsem mu.

„Kdy tedy chceš?“ zeptal se a začal mě líbat, dobýval mé rty a já mu podlehla. Za chvíli mi došel kyslík a on se odtrhl.

„1. Května?“ zeptala jsem se a věděla, že jemu je to jedno.

„Dobře,“ potvrdil moje datum a políbil mě.

„Mám hlad, jen to sním a budu se ti věnovat.“ Odtrhla jsem se od jeho rtů a shrnula vajíčka na talíř. Jedla jsem vajíčka a Edward mě pozoroval a hlídal, jako kdybych chtěla utéct. Měla jsem to snědené rychle a Edward to za mne umyl. Počkala jsem na něj a šli jsme přes obývák do pokoje.

„Chováte se jako novomanželé,“ smál se Emmett z křesla. Hodila jsem po něm nenávistný pohled.

„A ty zase jako malé dítě, Emmette, kdepak máš dudlík?“ opáčil mu Edward a já věděla, že kdyby mě neobjímal, už by mlátil Emmetta. Přitiskla jsem se k němu blíž.

„Já? Já dudlík nepotřebuju, ale vy byste si měli pořídit šprcky,“ řekl suše.

„Proč myslíš Emme? Upíři nemůžou mít dítě,“ zašklebila jsem se na něj.

„Jak myslíš,“ odpověděl a odešel pryč.

Šli jsme do pokoje a Edward celou cestu vrčel. Objímal mě, jakoby mu mě měl někdo ukrást. Otevřel dveře do pokoje a pak je zamkl. Začínala jsem být unavená, ale nechtěla jsem dát na sobě nic znát.

„Edwarde, proč byl Emmett tak hrubý?“

„Je to vůl, myslel si, že je vtipný. Chtěl říct ještě něco, ale nakonec si to rozmyslel, protože by si se na něj naštvala. Závidí nám.“

„Já už na něj naštvaná jsem,“ odpověděl jsem mu a lehla si na postel a stáhla ho sebou. Líbal mě a… Najednou stál v odevřených dveřích a vrčel na Emmetta.

„Máš nějakej problém?“ vrčel na něj.

„Edwarde, nech ho. On za to nestojí.“ Vstala jsem a šla k nim.

„Bello zůstaň u postele!“

„Emmette co chceš?“ zeptala jsem se a přistoupila k nim. Edwarda jsem chytila za ruku a dýchla na něj. Trochu se uvolnil.

„Já chci s tebou mluvit,“ řekl.

„O čem?“

„O tom, co děláš?“

„Vím, co dělám a to že závidíš nebo co to děláš, mi nezabrání v tom, abych udělala tohle:“ políbila jsem Edwarda. V tom mě Edward schoval za sebe a už tlačil Emmetta z domu. Běžela jsem za nimi.

„Emmette proboha, co to vyvádíš?“ křičela na něj Rose a šla se mnou ven.

„Taky nevím Rose, ale děsí mě to.“

Já jsem toho moc neviděla, ale Rose říkala, že se perou. O co jim jde? Nakonec jsem to vzdala a šla spát. Tohle mi bude Edward muset vysvětlit jako idiotovi, protože je to zamotaný.

Vešla jsem do pokoje a sundala si oblečení, zalezla jsem do postele a usnula.

***

„Emmette co si myslíš, že děláš?“ slyšela jsem rozespalá křičet Rose.

„Můžu snad za to, že mě svádí?“ Asi špatně slyším.

„Emmette, ona tebe? Jen si něco nalháváš, to že se ti líbí je tvůj problém.“ Vložil se do toho naštvaně Edward. Vstala jsem a oblékla si župan, Mám toho dost. Vešla jsem na chodbu.

„Emmette, co chceš za to, aby si toho nechal a vzpamatoval se. Miluješ Rose,“ řekla jsem a Edward mě objal.

„Co chci? Pusu chci, abys věděla, že Edward nelíbá tak dokonale, jak si myslíš.“

„Jak víš, co si myslím? To neví ani Edward a nech laskavě na mně, ať rozhodnu, kdo líbá líp. Jestli ty, můžeš pokračovat v tom, co děláš, ale jestli Edward, vrátíš se k Rose a vyženeš svoje choutky z hlavy.“

„Dobře,“ souhlasil, ale Edward se na mě divně díval. Koukla jsem se na Rose, ale ta měla pohrdavý výraz. Doufám, že je na mě naštvaná, pomyslela jsem si ironicky.

„Fajn, tak začni, já se nebudu nijak angažovat, je to tvoje pusa. Jen jedna,“ řekla jsem a Emmett ke mně přistoupil a začal mě líbat. Došel mi dech, ale on si to nějak neuvědomoval. Mžitky před očima, zachvění víček a tma.

K sobě mě přivedla jemná facka na tváři.

„Emmette, už nikdy ně nelíbej. Neumíš líbat člověka,“ řekla jsem potichu a Edwardovi ruce mě nesly do pokoje.

„Jsi v pořádku Bells?“

„Za chvíli to bude dobrý, nedostatek kyslíku. Je to vůl. O tohle mu šlo?“

„Ano,“ zamračil se.

„Paráda, příště mě varuj dřív.“

„Odpočiň si,“ řekl a já ho poslechla.

„Nechoď nikam, zůstaň,“ poprosila jsem ho a on si lehl vedle mne a objal mě.

***

Ráno zase byl dům prázdný, no ráno v jednu. Na telefonu nepřijatá zpráva:

>Miluji tě! Byla od Edwarda a já se těšila až přijde domů. Musím se trochu vzpamatovat z toho včerejšího incidentu. To si Emmett dělal srandu nebo to myslel vášně? Přemýšlela jsem, jak se nejlíp dostat z tohohle stavu, ze stavu opovržení a nicoty – sprcha.

Bylo mi jedno, co se děje venku. Seděla jsem ve sprchovém koutě a neměla daleko k pláči. Je až pozoruhodné, co všechno se vám může přihodit. Brouzdala jsem myšlenkami a vzpomněla si na tu noc, kdy jsem Edwardovi lhala do očí. No tak tohle nešlo! Slzy se mi vyhrnuly z očí a nešli zastavit. Opřela jsem se o zeď a nechala na sebe stříkat vodu.

Přijde mi až trapné, to říct, ale usnula jsem tam. Nevím jak to, ale horká voda mě ukolébala. No, ne po moc dobrém spánku, jsem se probudila v posteli a v náručí svého anděla. Objímali mě jeho ruce a já se odmítala hýbat.

„Ahoj lásko, jak jsi si užila den?“

„Den? Já ho prospala,“ řekla jsem smutně a vzpomněla si na Emmetta. „Opravdu to Emmett myslel vážně?“

„Ne, ale užil si to,“ odpověděl a protočil oči. „Dneska nad tím pořád přemýšlel. Byl to jen jeden z jeho vtípků.“

„Dost nepovedený vtípek, nemyslíš? Já se tím celý den trápila,“ řekla jsem a on mě políbil na čelo.

„Přišlo mu to vtipné, když si kývla na tu pusu, protože ho Rose pražila pohledem a teď je na sebe nasraný, že tě málem udusil.“

„Předtím jsem ho chápala a smířila se s tím, ale teď jsem na něj naštvaná a nemluvím s ním. Tohle vážně přehnal!“ rozčilovala jsem se a přesto, že jsem nechtěla vylézt z postele, jsem si sedla a zjistila, že jsem nahá. Obmotala jsem se peřinou a šla ke dveřím od šatny.

„Lásko, kam ses mi vydala?“ stál za mnou a zadržoval mě rukama.

„Pro oblečení, ale když ti to vadí, tak já tu budu chodit bez něj,“ řekla jsem a pustila peřinu. Začal mě líbat na krku, na ramenou, zádech. Oklepala jsem se. „Fajn, myslela jsem si, že půjdu zařizovat svatbu, ale dělej si se mnou, co chceš,“ rezignovala jsem potom, co mě hladil všude po těle a líbal do důlku na krku.

„Nechci ti kazit plány, zlato,“ řekl a sjel mi polibky na ňadra.

„Moje plány se právě změnily,“ řekla jsem a obmotala mu nohy kolem pasu. Usmál se a nesl mě do postele.

„A jak znějí teď?“

„Strávit neuvěřitelně krásný zbytek dne se svým snoubencem a nikým se nenechat rušit,“ odpověděla jsem mu.

„Tak teď se naše plány shodují,“ zasmál se a věnoval se mým rtům.

***

„Měla by jsi spát lásko, je pozdě,“ šeptal mi do důlku na krku.

„Myslíš si, že to s bohem v posteli jde?“

„Tak já odejdu,“ odpověděl mi, ale nepřestaval mě líbat.

„Opovaž se a skočím z okna,“ vyhrožovala jsem mu a on se začal věnovat opět mým rtům.

„Zítra nejdu do školy, nebo jdu, ale později,“ řekl jen tak mezi polibkem.

„Co? Jak to? Ne že by mi to vadilo, ale…“ zastavil můj monolog.

„Máme biologii a tělocvik,“ řekl prostě.

„Zítra je pátek?“

„Ne, je čtvrtek ale v pátek má svítit sluníčko. V sobotu je Silvestr a v neděli jdeme do divadla,“ řekl a přikryl mě.

„Žádné přikrývání, já nejsem unavená,“ řekla jsem a seděl na něm.

„Dneska nejsi moc lidská, čtyřikrát hned po sobě, děkuji,“ řekl a já se začala smát.

„No, nemáš zač, na co…“ neměla jsem šanci se zeptat. Projela mnou vlna touhy a přirazila jsem. Silně mě držel za boky a pomáhal mi přirážet. Chtěla jsem, aby mě držel pevněji.

***

Ráno jsem se probudila v jeho objetí a užívala si to.

„Ahoj, jak se máš?“

„Fajn,“ řekl stroze. „A ty?“

„Já se mám f…“

„Hlavně neříkej fajn!“

„Ale já se mám fajn,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Odhrnul ze mne peřinu a já se podívala proč. Dvě velké modré modřiny se mi modrali na bocích.

„Vidíš…“ řekl a přiložil svoje ruce na modřiny. Bylo to příjemné.

„Fajn, teď jsi naštvaný a nemáš proč,“ řekla jsem a vstala z postele.

„Ublížil jsem ti!“

„Stěžuji si snad? Ne, tak to neřeš a pojď si mě udobřit,“ řekla jsem z koupelny. Nepřišel, oblékla jsem se a šla se nasnídat. Odešel do školy a ani se nerozloučil, fajn, má problém. Přišla mi SMS – odesílatel: Edward. Ani jsem ji neotevřela a namazala si modřiny.

„Summer has come and passed. The innocent can never last. wake me up when September ends,“ rozezněla se slova mého vyzvánění a blikalo jméno – Edward. Vymáčkla jsem ticho a začetla se do Romea a Julie.

„Ťuk ťuk,“ někdo zaklepal na dveře.

„Můžu dovnitř Bells?“

„Je to i tvůj pokoj!“ odsekla jsem a vrátila se k písmenkům.

„Ty jsi na mě naštvaná?“

„Ano uhodl si a budu ještě dlouho,“ řekla jsem a šla za Alice. Seděla v obýváku.

„Ahoj Bell, jak se máš?“

„Špatně,“ odpověděla sem jí a koukla se na můj výkres.

„Už je šijou, neboj, za měsíc je budeš mít,“ řekla a usmála se, Pustila jsem televizi a zadívala se na seriál.

„Bell, já Edwarda chápu, měla jsi mu říci, že tě bolí, jak tě drží.“

„Fajn, takže on o našich problémech vykládá? No to si to teda nevyžehlí snadno,“ řekla jsem a šla ke dveřím, oblékla si bundu a vydala se do zimy. Jen v teplákách a nějaké Rosalinině bundě. Tenká, jen naoko.

Brodila jsem se hlubokým sněhem a nakonec si sedla a nijak to neřešila. Přemýšlela jsem nad sebou a nad Edwardem a rozplakala se. Slzy mi zmrzly na tvářích a něco dalšího ledového mě objalo.

„Edwarde, jdi pryč!“

„Bells, nastydneš a budeš doma sama,“ řekl a bral mě do náruče.

„No a co?“ Nesl mě do domu a pokládal do horké vany. „Edwarde, já chci ven!“ křičela jsem na něj.

„Co si o sobě myslíš, Edwarde? Nejdřív jsi mě naštval tím, že sis dával za vinu modřiny. Pak tím, že ses nerozloučil, nic jsi neřekl, ani ahoj. A pak tím, že to vykládáš Alice. Teď mě zahraňuješ a ani se nesnažíš omluvit!“

„Promiň, ale nesouhlasím s tebou. Za ty modřiny mohu! Volal jsem na tebe a Alici jsem nic neřekl!“

„Dost, řekni Alice, že tu svatbu ruším. Nic nebude. S takovým troubou nechci mít dítě,“ řekla jsem naštvaně a ponořila si hlavu do vody. Když jsem ji vynořila nebyl tam. >Nééé!<

Vstala jsem z vany a běžela ven, měla jsem na sobě mokré oblečení. Zalezla do garáže, začalo se stmívat, a jela jsem do města. Přes slzy jsem neviděla a pak se mi do cesty postavil strom.

Edward:

„Kde je Bella?“ přiřítil jsem se do obýváku.

„Bella!“ vykřikla Alice a běžela ven, jen co jsem uviděl její vizi, byl jsem na místě nehody.

„Bello!“ křikl jsem a vytahoval jí ze sešrotovaného auta. Běžel jsem do nemocnice a nic mě nezajímalo. Bella byla v bezvědomí a krvácela. Měla ránu na hlavě a pohmožděniny. Vběhl jsem do nemocnice a už jsem zase měl daja – vu.

„Carlisle?“ zařval jsem do útrob nemocnice. Carlisle vyšel z ambulance a zhrozil se.

„Co se stalo? Pojď dovnitř!“

„Bourala, prosím, zachraň mi jí,“ prosil jsem.

„Pokusím se.“

„Není na tom zase tak špatně,“ řekl, když jí ošetřoval. Ani na sál ji neposlal. „Nechám si ji tu a ještě ji pošlu na vyšetření, počkej na chodbě.“ Odvezl ji do výtahu a někam s ní odjel. Bella už byla při vědomí.

Bella:

„Kam jedeme?“

„Na gynekologii. Byla jsi zraněná a je potřeba tě prohlédnout.“

„Fajn, strašně to bolí,“ řekla jsem a schoulila se do klubka.

„Pak ti dám něco proti bolesti,“ řekl Carlisle a usmál se.

„Kde je Edward?“

„Sedí dole, chceš, abych pro něj potom došel?“

„Já nevím, strašně jsem se s ním pohádala. Nemyslela jsem. Mrzí mě to,“ plakala jsem.

„Bell, měla by jsi se uklidnit. Rozrušení ti může ublížit. Věřím, že ti odpustí.“ Vystupovali jsme z výtahu a vezl mě do ordinace.

„Ahoj Karl, mohl by jsi mi ji prohlédnout? Kartu jsem ti posílal z ambulance,“ mluvil Carlisle s gynekologem.

„Ano, samozřejmě,“ řekl a projížděl kartu. Carlisle mi pomohl na stůl a odešel. Doktor mě začal prohlížet a na dveře se ozvalo zaťukání.

„Vstupte,“ řekl doktor a zapínal ultrazvuk. Do místnosti vstoupil Edward a mě začaly téct slzy.

„Neplač Bells,“ řekl Edward a pohladil mě po vlasech.

„Promiň, já, nemyslela jsem to vážně,“ říkala jsem a vzlyky nešli zastavit.

„Omlouvám se, slečno,“ upoutal na sebe doktor moji pozornost a já chytla Edwardovu ruku.

„Ano?“

„Jste těhotná,“

„Co – co – cože?“

„Jste ve třetím týdnu a pátém dnu,“ řekl a já nevěděla, co říct.

„Je – je v poř – řádku?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ano, je jen trošku otřesené, děkujte airbagům, chvíli vás bude pobolívat břicho, ale nic vážného. Vzhledem k především okolnostem, vám doporučím klid a žádné namáhavé činnosti. Předpokládám, že chodíte do školy, můžete pokračovat a za měsíc se na vás budu těšit,“ řekl a Edward si mě bral do náruče.

„Děkuji,“ řekla jsem a obmotala Edwardovi ruce kolem krku.

„Za tenhle zázrak poděkujte,“ začal a pohlédl na moji levou ruku „svému snoubenci.“ Edward se mnou vyšel na chodbu.

„Edwarde, kdy, kdy se nám to povedlo?“

„V nemocnici, 3. prosince,“ odpověděl.

„Jdeš se ubytovat na pokoj,“

„Vždyť mi nic není,“ protestovala.

„Měla jsi autonehodu a o tomhle nehodlám diskutovat. Docela se divím, že se nás nevyptávali na ty modřiny.“ Zasmála jsem se. Položil mě do peřin a sundal mi mokré oblečení. Dal mi svoje tričko a sedl si mi k nohám.

„Měla by jsi si odpočinout,“ řekl milým hlasem a hladil mě na kotníkách.

„Děkuji Edwarde,“ řekla jsem a sedla si.

„Teď si lehneš a budeš spát, ať si oba odpočinete,“ řekl přísným hlasem a naklonil se nade mne.

„Tak nám dej alespoň pusu na dobrou noc a zůstaň tu s námi,“ zaprosila jsem. Políbil mě a kývl. Zavřela jsem oči a usnula. Bříško mě pořád bolelo, ale potom, co řekl doktor, jsem byla klidnější.

Ráno mě probudil Edward se slovy: Vstávej bude vizita. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem pochopila.

„Dobrý den slečno Stanová,“ řekl nějaký doktor. „Jak vám je?“

„Ještě mě trochu bolí břicho, ale jinak jsem pořádku,“ odpověděla jsem mu.

„Necháme si vás tu ještě zítra a v neděli dopoledne pustíme domů. Můžete se vrátit do školy,“ řekl a sestřička mi podávala prášky.

„Co to je za tablety?“

„Proti bolesti,“ odpověděl doktor.

„A neublíží to miminku?“ obrátila jsem se na Edwarda.

„Může je v těhotenství?“ zeptal se Edward.

„Ach, to jsem nevěděl, přinesu vám jiné,“ řekl doktor a odešel z pokoje.

„V neděli jdu domů, ale to nepůjdeme do toho divadla,“ řekla jsem smutně.

„Na Romea a Julii půjdeme jindy,“ řekl a políbil mě do vlasů.

„Já, já, já si ještě asi zdřímnu,“ řekla jsem, protože se mi klížily oči.

„Jen spi,“ řekl a sedl si zase k mým nohám.

***

„Jedem?“ ptala jsem se a vstávala z postele a šla k němu.

„Jo, jo, už jdu,“ řekl a bral mě do náruče.

„Zítra do školy. Kdo to o mě ví?“

„Možná Carlisle a Alice, ale nikdo jiný,“ odpověděl a políbil mě. „Kdy jim to chceš říct?“

„No, ještě ne, až později, nechci to zakřiknout,“ odpověděla jsem mu a už mě pokládal do auta. Řídil strašně opatrně a jel pomalu. Do domu jsme dojeli za dlouho a pak mě zase nesl.

„Bell, jsi v pořádku? Strašně jsem se o tebe bála,“ spustila Esmé.

„Ano, Esmé, jsem. Zítra jdu do školy,“ odpověděla jsem jí a Edward mě postavila na nohy. Šla jsem pomalu po schodech a srazil mě Emmett. Spadla jsem na schody a bolest v břichu zesílila.

>>>

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 13. kapitola: