Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 12. kapitola

23.03.2010 (12:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2315×

Těším se domů

Bella:


Nebyl tu, sáhla jsem po telefonu a našla jsem vzkaz.

Šel jsem na lov za dvě hodinky jsem zpět. Edward ___ 14.38

On Je prostě dokonalý. Bylo čtvrt na čtyři. Došla jsem si na záchod a než se vrátila, už tam byl.

„Nějak brzy,“ zasmála jsem se.

„No jo, nemůžu bez tebe existovat lásko,“ řekl a uvolnil mi postel. Zase jsem si lehla a on mě přikryl. Jak se nade mnou nakláněl, chytla jsem mu obličej a prsty zapletla do jeho vlasů. Vášnivě ho políbila, ale zase „cvak“ a musela jsem přestat. Odtáhl se, ale usmívajíc se.

„Já bez tebe nemůžu ani žít,“ řekla jsem mu a propletla naše prsty.

Cítila jsem se dobře, ale ta modřina mě zlobila, připomínala mi to, pokaždé, když jsem se k němu přitiskla, mě zabolela. Nenáviděla jsem den, kdy jsem se s Jakem vyspala a když si vzpomenu na poslední noc, kdy žil. Zvedá se mi žaludek. No, už se mi nebude moct omluvit. Nezazlívala jsem to Edwardovi, taky bych to udělala, být to opačně.

Hrál si s našimi prsty a já cítila touhu, tu kterou jsem cítila ve stodole, ale bála jsem se. Bála jsem se, že zase všechno pokazím, Mohla jsem za to. Říkal, že mu to nevadí, že to chápe, ale stejně mě bolelo, pokaždé se na něj podívat.

Tak tohle jsem nezvládala. Mluvil o lovu, o lese a o smrti. Byl tak sexy, když se koukal na moje prsty. Já to prostě nevydržela jako tenkrát. Nebudu na to myslet! Nebudu na to myslet!... Políbila jsem ho a myslela jen na jeho tvář, ruce, oči, rty, polibky. Polibky mi opětoval a já si sedla k němu na klín. 

Líbala jsem ho dychtivě, vášnivě, intenzivně a když jsem potřebovala kyslík, zkusil, podotýkám zkusil, přenou na můj krk, vnímala jsem jen jeho chladné ruce a rty. Když jsem to udýchala, vrátil zpět své rty k těm mým. 

Pootevřela jsem pusu a on začal hrát tu dokonalou hru s mým jazykem. Byla jsem v ráji, seděla jsem na andělovi, který mě líbal a bude si mě brát. Uvolnila jsem si jednu ruku a dala mu jí kolem krku. Přitiskla jsem se k němu a nepřestávala ho líbat. Svojí volnou ruku mi dal kolem pasu a čekal, co udělám já. Věřila jsem mu.

Lehla jsem si a jeho stáhla s sebou. Vykulil oči, ale neprotestoval. Sjel mi polibky po čelisti k lalůčku a přes krk ke klíční kosti. Otřepala jsem se a on se usmál. Vrátil se zpět k mým rtům a užíval si to. Jednu ruku jsme měli pořád propletenou a on se druhou podpíral. Já svojí volnou ruku zajela jemu do vlasu a stiskla jí do pěsti. 

Asi to cítil, protože zvedl obočí. Usmála jsem se a zatlačila na jeho hruď. Převalil se na bok a já mu rozepnula horní tři knoflíčky u košile a políbila ho na odhalenou hruď. Ááá já ho miluju. On mě obezřetně sledoval a já pokračovala v rozepínání. 

Košili jsem mu rozepnula až dolů a jeho tělo se mi ukázalo v plné kráse. Vrátila jsem se zpět k jeho rtům a vášnivě, toužíc po pokračování, jsem ho políbila. Pochopil to. Položil mě na záda a líbal mě na krku a dekoltu, kam to košilka dovolila.

Sklouzlo mi jedno ramínko, ale on toho jen využil a líbal mě na rameni. Hlasitě jsem dýchala. Sundal jsem si i to druhé a on se na mě zvláštně podíval. Jako kdyby nevěděl. Nakonec pokračoval. Vymotal ruku z propletení a sjel mi jí po siluetě.

Hladil mě přes stehno ke kolenu, kde jí opatrně chytil, hledíc na mě a zvednul jí. Koukal se mi do očí a když uviděl jen touhu, začal se věnovat mojí noze. Od kotníku si polibky razil cestu ke kolenu a pak dál, sem tam se na mě podíval. Já mačkala prostěradlo a chtěla, aby už chytl tu košilku a sundal mi jí. Jestli to bude dělat i na druhé noze, tak se zblázním.

Narazil na lem košilky a její objel ho prsty, podíval se na mě a pomalu jí vytahoval výš. Ááá já snad zešílím. Ještě chvíli a bouchnu. Ucítila jsem jeho ledové ruce přímo na mém těle. Vyhrnul mi košilku k žebrům a opatrně mě líbal na břiše.

Budu mu muset asi pomoct. Chytla jsem si košilku s sundala si jí. Podíval se na mě se zkoumavým pohledem a já se usmála a přitáhla si jeho rty na moje. Touha ovládala moje tělo. Líbala jsem ho a on mě, když jsem rukama přejela po jeho těle a rozepnula pásek, knoflík a zip. Málem mu vypadli oči z důlků. Políbil mě na krk a pak je věnoval mým ňadrům.

„Edwarde,“ zasténala jsem, on si jen překontroloval můj výraz a pak neměl kalhoty. Políbila jsem ho a převalila ho na záda, sedla si na něj a líbala ho.

„Edwarde,“ zašeptala jsem mu do ucha a jemně skousla jeho ušní lalůček. Můj signál pochopil a já byla v ráji. Moje touha se tím ale jen zvětšila. Líbal mě a já mu vzdychala do pusy. Miloval mě s takovou opatrností, láskou a přesto v tom byla vášeň.

Prohnula jsem se a vzdychla jeho jméno, začali mi v břiše lítat motýlci a on mě líbal na krku. Užívala jsem si okamžik, když jsem ucítila, jak se napnul a poté mě líbal ještě s větší náruživostí. Trvalo to ještě chvilku a pak mě už jen líbal všude, kam se mu zachtělo. Usmívala jsem se a po chvíli jsem si vydobyla jeho rty. Pomalu se polibky zkracovali a on si mě potom přitáhl na hrudník a přikryl nás. Cítila jsem se úžasně a věřila, že už je to období za mnou.

„Děkuju,“ řekla jsem mu a on se usmál. Políbil mě do vlasů a začal broukat ukolébavku. Vůbec mi nevadilo, že jsem v nemocnici. Ať jsem s ním byla kdekoliv, byla jsem šťastná. Usnula jsem.


Edward:

Tak tohle jsem nečekal, všechno jenom ne tohle. Očekával jsem, že v nějakou chvíli přestane, až udělám něco špatně, špatně se jí dotknu. Čekal jsem jestli bude pokračovat a ona pokračovala. Pomáhala mi, nutila mě pokračovat. Když jsme se líbali, tak jsem si říkal, že to tak i skončí, sedla si mi kročmo na klín, jen v té košilce. Musel jsem se hodně ovládat, abych jí neroztrhal.

Sjel jsem jí na krk a myslel si, že to dopadne jako po obědě, ale ne pokračovala a já jen opětoval to, co dělala ona. Lehla si, docela jsem se zarazil, ale opětoval jsem jí polibky. Zatnula pěst v mých vlasech a rozepnula mi košili, líbajíc mě na každém nově odhaleném místě. Políbila mě a já jsem musel pokračovat, spadlo ji ramínko, ale mi hrálo do karet. Sundala si i druhé, obkreslil jsem její siluetu a pokračoval po noze až k lýtku.

Sledoval jsem každý její pohyb, její zaváhání, které se neobjevilo ani jednou. Polibky jsem procestoval její nohu a zarazil se u lemu košilky. Nevěděl jsem, podíval jsem se jí do obličeje, ve kterém nebyl náznak odmítnutí. Pomalu jsem jí jel rukama po těle a tím vytáhl košilku, zastavil jsem i žeber a políbil jí na břiše. Jemně, aby jí nebolela ta modřina.

Sundala si košilku a já jsem zkoumal její výraz. Pokračovala mými kalhoty a já měl pocit, že se mi zdá. Když řekla moje jméno poprvé, ověřil jsem si její tvář a sundal si kalhoty, když to řekla podruhé, šeptala mi to do ucha a kousla mě. Byl to signál. Milovali jsme se a já jí líbal. Byla dokonalá a pak jak poděkovala. Chtěl jsem jí taky poděkovat, ale přišlo mi to trapné, tak jsem začal broukat její ukolébavku, aby usnula.

Byl, jsem a budu nejšťastnější upír. Za dva týdny jí pustí a pak budeme jen spolu. Vezmu si jí a Alice už má vše připravené, jen to zařídit. Těším se, až budeme ležet ve svojí posteli a ona mi bude spát stočená v náručí. Spala klidně, řekl bych.

Čas mi s ní plynul strašně rychle a najednou jsme měli letět domů Sbalil jsem jí věci a ona se oblékla do věcí, které jí poslala Alice. Byla to ohromná krabice a Bella se děsila, co bude uvnitř. Byly v ní sněhule, jeansy, prádlo, tričko, svetr, mikina a dopis. Stálo v něm, že se hodně těší.

Květiny si do letadla nemohla vzít a tak jsme je den před odletem roznesli po nemocnici. Usmívala se a i ve vázách je stavěla na prázdná místa. Byla zdravá, krásná, šťastná. Modřinu se podařilo rozpustit a Bella byla jako dřív. Tančila po nemocnici v županu a košilce. Všem pacientům mužského pohlaví tekla slina od pusy. Strašně se těšila za rodinou.

Ráno v den odletu se vzbudila už v šest a netrpělivě čekala na svojí poslední vizitu. Když jsme podepsali papíry a lékař se se mnou ještě bavil, viděl jsem Bellu, jak už chce odejít z nemocnice. Musel jsem se usmát. Na letiště jsme jeli taxíkem, a když jsme koupili jízdenky a čekali na letadlo, Bella mi seděla na klíně čelem ke mně a měla jiskřičky v očích.

„Těšíš se domů?“ zeptal jsem se jí.

„Strašně, už chci obejmout Alice, rodiče a Rose s ostatními,“ drmolila. Usmál jsem se a políbil jí.

„Za jak dlouho to letí?“

„Za 45 minut,“ odpověděl jsem jí.

„Jak dlouho poletíme?“ Ježíš, ta je nedočkavá.

„Asi osm hodin, stejně budeš spát,“ odpověděl jsem jí a smál se. Políbila mě a já jí polibky opětoval. Objal jsem jí a ona se mi schoulila v náručí a trochu se uklidnila.

„Povídej mi něco,“ prosila.

„A čo ti mám povedať?“

„Hlavně nemluv slovensky nebo se na tebe vrhnu,“ řekla šibalsky.

„Na mňa vrhneš? Prečo?“

„Ach, je to sexy.“

„Dobře, tak já ti budu povídat česky, ale nevím co.“

„Cokoliv, klidně i hlouposti, ale mluv,“ odpověděla mi a já jí začal vyprávět o tom, jaké to bylo, když si na nic nepamatovala. Zabavilo jí to a zaujalo, takže splnilo účel. Za půl hodiny jsem jí zvedl, ale ona protestovala. Postavil jsem jí, vzala si tašku a v mém objetí vyšla – směr terminál.

Posadili jsme se v první třídě na svoje místa v řadě u okna, tam byla jen dvě sedadla. Připoutali jsme se a Bell se zahleděla do prázdna, nebo jak se říká do blba. Byla roztomilá, dal jsem jí pusu na tvář a ona se vzpamatovala. Byla roztomilá. Otočila na mě hlavu a zadívala se mi do očí, nevím, co viděla, ale vášnivě mě políbila.

Vzlétli jsme a jak sem řekl, usnula. Pro mě nastala nuda, ale zabavil jsem se sledováním jejího obličeje. Jestli pak se jí něco zdá. Přikryl jsem jí a k okénku dal polštář. Několikrát kolem mne prošla letuška, jestli něco nechci, nepotřebuju. V duchu jsem se smál. Bells spala celou cestu, probudila se až při přistání.

„Krásné odpoledne slečno, jak jste se vyspala?“ ptal jsem se a pocítil lehkou turbulenci.

„Bylo to příjemné,“ odpověděla a opřela si hlavu.

„Zdálo se ti něco?“

„Jo, řeknu ti to v autě. Kdo nás vůbec poveze?“

„Na letišti mám auto.“ Usmál jsem se a letadlo dosedlo na přistávací plochu. Vyšli jsme ven a zamířili si vyzvednout zavazadla. Hned potom jsme šli k autu. Jako obvykle ho vybírala Alice, ještě že tak. Otevřel jsem jí dveře a ona si sedla. Obešel jsem auto, nasedl, nastartovala a my vyjeli.

„Tak o čem se ti zdálo?“

„O horké vaně, o tobě a o velmi příjemných věcech.“ Zasmála se a já se zamyslel.

„To musel být zajímavý sen,“ řekl jsem zamyšleně a Bella se rozesmála.

„Ani ne tak zajímavý, jako krásný,“ odpověděla na mojí větu a smála se.

Seděla a koukala do sněhových vloček. Pozoroval jsem jí víc než silnici a všimnul si, že jí je zima. Přidal jsem na topení a sundal si mikinu. Vděčně ji přijala a měla ten nejkrásnější úsměv. Komu asi patřil? Prozkoumávala naše nové auto a v přihrádce u spolujezdce našla obal s cérečky. Jedno vyndala a zasunula ho do rádia. Hudbou se rozezněli klavírní skladby nahrané pro ni a já se musel usmát.

„Je to ještě daleko?“ zívla.

„Asi hodinku, jen spi,“ odpověděl jsem jí a ona si opřela hlavu a zavřela oči. Rozezněla se její ukolébavka a její dech byl ještě vyrovnanější. Spí. Nebydleli jsme v Denali, ale bylo to hluboko v lese. Bells bylo dvacet a já se děsil dne, kdy se znovu pohádáme na téma: přeměna. Za pár dní jsou Vánoce a Alice jí chce určitě vytáhnout na nákupy. Zatrhnu to.

Po Novém roce nastoupíme k ostatním na střední, nejdřív já a pak Bella. Nebude naše „sestřička“ ani „příbuzná“, bude to kamarádka z Evropy. Charliemu, co vím, nic z toho nevadí. Jde nám vstříc a potom, co Bella odjela, se od ní oddělil.

Vjížděl jsem do lesa a Bells se ošila a otevřela oči. Mžourala do tmy a usmívala se. 

„Ahoj,“ pozdravila a promnula si oči.

„Ahoj, už tam budeme. Ještě pár zatáček a budeš v objetí celé naší rodiny.“

„Naší?“

„Bello ty do ní neodmyslitelně patříš.“

„Děkuju, strašně se na ně těším.“

„Na koho nejvíc?“

„To se nedá říct. Na Esmé jako na maminku, na Carlislea jako na tátu, na Alice jako na sestřičku a nejlepší kamarádku, na Emma jako na třídního šaška, na Rose jako na tu, která mi pomáhá a ani o tom neví a na Jaspera jako na toho, který mi pomáhá zvládat těžké situace. Každý z vás má nějakou mně prospěšnou vlastnost a moc.“

„Jakou mám já?“

„Uklidňuješ mě, s tebou je všechno snazší, dáváš mi lásku, naději, život. Edwarde, kdybych si měla vybrat jednu bytost na světě, budeš to ty!“

„Děkuju Bells, ale to si nezasloužím.“

„Ticho, na tohle téma se nebudu bavit!“ odsekla a podívala se na mě vražedným pohledem. Za pár minut už jsme parkovali v garáži, kde stála Esmé. Pomohl jsem Belle vystoupit a chytl ji kolem pasu.

Stýská se mi. Mě taky!

Bella:

„Ahoj Bello, jsem tak ráda, že si se vrátila. Slib mi, že když budeš chtít odejít, tak se se mnou alespoň rozloučíš,“ přivítala mě Esmé a na její tváři byl upřímný úsměv.

„Taky tě zase ráda vidím a doufám, že tě uvidím až do konce života mami,“ řekla jsem a dala jí pusu na tvář. V jejích očích bylo tolik radosti. 

„Děkuju Bello, pojď ostatní jsou jako na trní,“ řekla a vedla mě chodbou do domu. Dům byl tak krásný, tak světlý, neuvěřitelně sladěný a s prosklenou stěnou. Musela jsem se usmát. Edward si mě více přitiskl k boku a políbil mě do vlasů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a najednou mě objímaly tři páry rukou a vítali mě. Alice seděla v křesle a byla naštvaná. Carlisle je asi v nemocnici. Chtěla jsem se Alice omluvit, ale pořád mě objímali.

„Pusťte ji, vždyť mi ji umačkáte,“ řekl Edward a vyprostil mě z jejich objetí. 

„Budu tady tak dlouho, až vám polezu krkem,“ zasmála jsem se a šla za Alice. „Alice?“ neodpověděla. „Promiň, ale bolelo by tě to víc, kdybych ti to řekla a navíc jsme si kvit. Ty jsi se se mnou taky nerozloučila. Věř, že jsem chtěla, ale kdybych to udělala, neodhodlala bych se.“ Ani nevzhlédla. Seděla a koukala na svoje ruce.

„Chápu tě Alice, když mi neodpustíš, smířím se s tím,“ řekla jsem a šla za Edwardem a Esmé. „Esmé, myslíš, že by bylo možné někde najít postel? Jsem unavená.“

„Jo, váš pokoj je v posledním patře vpravo,“ odpověděla a Edward mě chytl do náruče a nesl mě.

„Edwarde, já umím chodit.“

„Já vím, ale neříkala si, že jsi unavená?“

„Fajn od teď lžu,“ odsekla jsem a rezignovala. Postavil mě na nohy a chytl mi obličej. Zadíval se mi do očí a já věděla, že toho, co jsem udělala tenkrát u auta, už nebudu nikdy schopná.

„Ne, slib mi, že už nikdy nebudeš lhát a jsem ochoten udělat oplátkou cokoliv,“ řekl a já neměla slov.

„Cokoliv? Jako úplně cokoliv?“

„Ano i to,“ odpověděl a já ho musela políbit.

„No tak si mě nes, když to chceš. Neboj. Slib mi, že mě proměníš až mi půjde o život a do dvaadvaceti. Víc nechci.“

„Slibuju, přestože je to docela brzy.“

„Edwarde, začíná to být docela velký rozdíl, nemyslíš?“

„No dobře,“ souhlasil nakonec a nesl mě do pokoje.

Položil mě na postel a věnoval se mým rtům. Nevadilo mi to, milovala jsem jeho doteky. On jde do školy už zítra a já strávím den bez něho, stejně jako dalších pět dní. Sliboval, že půjde až po novém roce, ale nakonec půjde dřív a já nastoupím po Novém roce. Vánoce už byli a já si to ani neuvědomila.

Líbal mě a já na něj měla celou noc, ale zradilo mě lidství. Byla jsem unavená. Zrovna když chce on. Teď si nedělám srandu, začala mě bolet hlava a nebavilo mě to. Byla jsem hodně unavená. Cesta letadlem a aute, přivítání s upíry – to dá zabrat. Odtáhla jsem se. Zmateně se koukal.

„Edwarde, já, já jsem unavená a chtěla bych ze sebe smít cestu. Nevynalož si to špatně, ale začala mě bolet hlava a opravdu se mi chce spát. Miluju tě, ale zase mě zradilo moje lidství,“ snažila jsem se nějak obhájit svoje chovaní. Měl zmatený výraz a řekla bych, že mu to bylo i docela líto.

„Jistě Bells, já občas zapomínám, že jsi člověk,“ řekl a lehl si na záda. Zvedla jsem se a s provinilým výrazem jsem odešla do koupelny. Svlékla jsem se a všimla si košilky ležící na umyvadle, zalezla jsem do sprchy a zapnula horkou vodu. Bylo to tak uklidňující, uspávací, málem jsem u toho usnula, ale jen ze začátku.

Voda se ode mne odrážela, smáčela mi vlasy, které jsem měla už umyté jahodovým šampónem. Zprvu mě voda opravdu uspávala, ale když jsem v ní stála už umytá, rozhodla jsem se, že si oholím nohy. Nějak jsem ožila. Všechno ze mne spadlo.

Nohu jsem měla opřenou o zeď a snažila se neříznout. Byla nová, tudíž pekelně ostrá.

„Bells, jsi v pořádku?“ zavolal Edward a já se lekla. Žiletka mi sjela po kotníku a začala mi pomalu vytékat krev z ne moc velké ranky. Během mžiku stál Edward ve dveřích koutu. Nohu jsem zvedla ještě víš a smývala z ní pěnu. Vypnula jsem vodu a Edward pořád stál ve vchodu.

„S dovolením,“ řekla jsem jen a on uhnul. Vyhopskala jsem ven a otevřela skříňku nad umyvadlem – náplasti. Nohu jsem si položila na umyvadlo a odličovacím tampónkem očistila krev, zalepila a osušila se. Edward už tam nebyl. Oblékla jsem si košilku a vydala se do pokoje. 

Ležel na posteli a byl smutný. Já jsem ve sprše ožila a přestalo se mi chtít spát. Sedla jsem si vedle něj do turka a usmála se na něj. Nijak nereagoval.

„Lekla ses mě a proto si se řízla, že ano?“

„Ne, nelekla jsem se, věděla jsem, že se říznu,“ odpověděla jsem mu a nehodlala mu říct pravdu.

„Slíbila jsi pravdu,“ řekl šeptem.

„Fajn, jo lekla jsem se, ale nic to není,“ Odvrátil obličej. „Proto jsem ti neřekla úplnou pravdu, protože na sebe budeš naštvaný a mě to vadí a vytáčí.“ Neodpověděl. „Fajn, řekl jsi si o to.“

Zvedla jsem se z postele, vzala si deku a polštář a vydala se do obýváku na pohovku. Jsme zase snoubenci a je vidět, že nám tenhle vztah nesvědčí. Otevírala jsem dveře, když mě objal kolen pasu.

„Nechoď,“ zašeptal mi do ucha.

„Jdu a nepřemluvíš mě, naštval si mě,“ řekla jsem a chtěla si nafackovat, že jsem se neotočila a nevrhla na jeho rty. Pustil mě a zmizel. Sešla jsem dolů, kde nikdo nebyl. V celém domě byla tma. Zvláštní.

Ustlala jsem si na pohovce a došla si do kuchyně pro mléko a sušenku. Vypila jsem to v kuchyni a pomalu se šourala zpět do obýváku. Sedačka byla naproti velké televizi a kousek vedle byl krb ve kterém dohořívalo dříví. Přelezla jsem opěrku sedačky, ale stoupla jsem na něco tvrdého. Podívala jsem se, co to je a byl to Edward. 

„Bells, promiň, nezlob se na mne. Já jsem prostě takový, vrať se ke mně do postele, prosím,“ škemral. Sedla jsem si na něj a nasadila neutrální výraz. Koukal na mě jak mučedník. Jako kdyby roky nejedl, jeho medové oči se vpíjely do mých a já nemohla odporovat. Usmála jsem se. V tom okamžiku mě nesl nahoru.

„Nemysli si, že to takhle jednoduše vyžehlíš vždycky.“ Mluvila jsem na něj, když mě pokládal na postel.

„Já vím,“ lehal si vedle mě, ale já nechtěla spát. Ne teď. Přitiskla jsem mu rty na ty jeho a vášnivě ho líbala. 

„Já za to dostanu i odměnu?“ zeptal se, když mě líbal na krku.

„To není odměna, ale omluva a není pro tebe, ale je pro mne,“ řekla jsem a přestala se zapojovat. Zmátlo ho to. Trvalo mu, než pochopil. Dychtivě mě líbal, všude po těle. Nevynechal snad ani jedno místo. Košilku jsem už dávno neměla, nevadilo mi to. 

Svoje ruce jsem měla zapletené v jeho vlasech, nic víc jsem s nimi nedělala. Všechno dělal on. Byl už jen v trenýrkách a já přemýšlela, jestli se nemám zapojit. Vzdychla jsem mu do úst, byla jsem jak v transu, nic kolem neexistovalo, jen mi dva.

Najednou jsem měla ruce v ocelovím sevření nad hlavou a on silně přirážel. Bylo to hodně silně, jindy byl něžný, jemný. Dnes ne. Změna je život. Líbal mě a já si to užívala. Jeho oči byly černé jako uhel a já je milovala.

Projela mnou vlna energie, které se nashromáždila v podbřišku, kde vybuchla. Ach ten krásný pocit. Zavřela jsem oči a užívala si to. Zanedlouho se to opakovalo a pak skončila celá tahle „omluva“.

„Promineš mi to?“ zeptal se a já se zasmála v jeho objetí.

„Prominuto je asi tak dvě hodiny,“ odpověděla jsem a zívla.

„Jde se spát, lásko. Telefon budeš mít na stolečku a snídani v kuchyni. Dávej na sebe pozor. Ozvu se a teď dobrou noc,“ řekl a já zavřela oči. Broukal písničku a výskal mě ve vlasech. Usnula jsem za okamžik a nechtěla, aby bylo zítra. 

Jenže zítra nastalo, probudila jsem se v deset, protáhla jsem se na posteli a automaticky rukou hledala Edwarda. Je ve škole. Posadila jsem se a vzala do ruky telefon. 1 nepřečtená zpráva rozklikla jsem ji. Nové věci mi nedělaly problém ani nový telefon. IPhone světle fialové barvy mi nedělalo problém ovládat. Zpráva byla od Edwarda.

>Ahoj zlato, až se probudíš, zajdi si do kuchyně, máš tam snídani. Posílal to v osm nula – dva. Chudáček můj se nudí.

Vstala jsem a vydala se do šatny, kde jsem si oblékla prádlo a volnější tričko. Nikdo tu nebyl. Telefon jsem vzala do ruky a vydala se na snídani. Lívance? Vykulila jsem oči. Snědla jsem půlku z toho, co mi Edward nachystal a celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli mu mám napsat. Nakonec jsem vzala do ruky telefon a začala psát novou zprávu.

>Ahoj lásko, lívance byly výborné, ale chybí mi sladká tečka.

Odpověď přišla za pár vteřin.

>Lednice je prázdná, až pojedu ze školy, stavím se v obchodě. Myslel jsem, že je to sladké dost. Jak jsi se vyspala?

Naťukala jsem odpověď už po cestě na pohovku.

>Ok, ale já nemyslela jídlo, ale tebe. Stýská se mi. Vyspala jsem se dobře, ale probuzení bylo ošklivé.

Pustila jsem televizi a čekala na odpověď.

>Mě se taky stýská. Mám místo oběda přijet?

Je rozkošný.

>Ještě uvidím, co děláš? Jak to tam vypadá a kolik holek, už tě chtělo svléct?

V televizi dávali telenovelu. Bude to opruz.

>Já mám dějepis a píšeme test. Mám to napsaný. Je to škola no. Zdi, bílá, lavice, chodby a lidi. Nechtěj to vědět.

>Chci! Nejhorší je, že nemůžeme hned spolu chodit, musíme pomalu, časem. Nevydržím to. Vrhnu se na tebe a začnu tě líbat. Na co myslíš?

>Na to, jak asi teď vypadáš. Rozcuchaná, v tričku a kalhotkách někde sedíš a čekáš, až ti odpovím. Přemýšlím nad tím, jak se k tobě dostat, ale asi se mi to nepovede. Představuju si, jak tě líbám…

>Koukám, že jsme na tom podobně. Co znamenají ty tři tečky?

>Doteky, tvoje nahé tělo prohýbající se pod mým. Mám pokračovat nebo ti to stačí?

>Nevím, jak to děláš, ale toužím po tobě i na dálku. No nebudu tě rušit z hodiny.

>Bells, ty nerušíš. Nikdy. Taky po tobě toužím, vynahradím ti to. Co děláš?

>Koukám na televizi, sedím na křesle jen v tričku a kalhotkách, ale asi půjdu do sprchy.

>Přijdu za tebou o obědě, mám hodinu a půl volno.

>Těším se.

Tak tohle je strašný, je jedenáct a mně se stýská jako nikdy. Půjdu do té sprchy. Vypnula jsem televizi a vyšlapala schody k nám do patra. Vešla jsem do pokoje a sundala si tričko. Hodila jsem ho na podlahu a zalezla do sprchy.

Netuším, jak dlouho jsem tam byla, ale asi dlouho, protože se otevřeli dveře a ledové ruce mě vytáhly z vody a nesly do postele.

„To už máte polední přestávku?“

„Ne, utekl jsem z vyučování,“ odpověděl a věnoval se mým rtům. Začala jsem mu rozepínat košili a kalhoty. Měl toho na sobě moc. Pohltila nás touha.

***

„Měl by ses vrátit na odpolední vyučování,“ řekla jsem a omotávala si deku kolem sebe.

„Kam jdeš?“

„Já si du dojíst lívance a ty jdi do školy.“

„Ty mě tu nechceš?“

„Chci, ale připadám si jako tvoje milenka – příjemný pocit, ale máš být ve škole. Budeš mít problémy,“ dořekla jsem a scházela po schodech. Za chvíli šel vedle mne.

„Je to špatně?“

„Ne,“ řekla jsem „Teda ano. Já nevím.“ Sedla jsem si na linku a sklopila hlavu.

„Co chceš? Nepřemýšlej nad tím, co je správné a co ne.“

„Chci se vrátit s tebou do postele.“ Jen co jsem to dořekla, už se mnou běžel do pokoje.

„Neboj se, problémy mít nebudu,“ zašeptal a už mě zase líbal.

Nakonec to dopadlo tak, že se do školy vůbec nevrátil a strávili jsme zbytek dne v posteli. 

„Děkuju,“ zašeptala jsem sedíc na posteli a Edwardovy ruce mi kreslily po zádech.

„Za co děkuješ?“ tázal se a sedl si za mne. Objal mě a opřel si bradu o moje rameno.

„Za tebe,“ řekla jsem a usmála se, měla jsem zavřené oči.

„Za to děkuju já,“ řekl a dal mi pusu na tvář. Opřela jsem se o něj a políbila ho. 

„Dnešek byl krásný den, ale zítřek bude horší.“ Posmutněla jsem.

„Ale zatím zítra není a proto bychom se zítřkem neměli zatěžovat a užívat si dneška. Máme ještě asi tak šest hodin do zítra a…“ zastavila jsem ho polibkem. >Jen šest hodin. Sakra!< 

„Ťuk, ťuk, ťuk…“ ozvalo se zaklepání na dveře zrovna v tom nejlepším. Zabalila jsem se do deky a šla otevřít.

„Ano?“ otevřela jsem naštvaná dveře. Tipněte si kdo to byl… Emmett.

„Ouu, já vás asi ruším. No tak já jdu.“

„Co chceš, když už rušíš?“ naštval mě, ale když už to přerušil, tak ať to řekne.

„No jen, že máš večeři na plotně a všichni jdeme na lov, jestli nechce jít Edward s námi.“ Otočila jsem se na Edwarda a ten záporně zavrtěl hlavou.

„Nechce, řekla bych a já děkuju za večeři. Sním si to, až budu mít hlad,“ řekla jsem a zavřela Emmettovi před nosem. Edward se smál z plných plic.

„Co je vtipné, Edwarde?“

„Emmettovy myšlenky,“ odpověděl. Tak tohle nechám radši být. Zalezla jsem k Edwardovi a pokračovala tam, kde jsme skončili. Nezdálo se, že by mu to nijak vadilo.

***

Tenhle den jsem si opravdu užila. Přemýšlela jsem, když jsem se sprchovala. Bylo něco kolem desáté. Byla jsem šťastná jak dítě o Vánocích, co dostane poníka. Začala jsem si zpívat nějakou písničku, co jsem jednou slyšela v rádiu a užívala si teplou vodu.

Asi po hodině jsem vylezla a zamotala se do ručníku, rozčesala jsem si vlasy a šla do ložnice. Edward ležel na posteli, přikrytý jen do půlky těla, zavřené oči a úsměv. Došla jsem k posteli a zaklepala hlavou. Kapičky vody, co mi stékaly po vlasech, se rozutekly vzduchem a pár jich dosedlo na Edwardův obličej. Otevřel oči a okamžitě mu ztmavly.

„Copak?“ zeptala jsem se s šibalským úsměvem. V domě bylo prázdno, jen my dva. Došla jsem ke dveřím a otočila klíčem. Pustila jsem věž a vracela se směrem k němu. Potrápím ho.

Sedla jsem si na postel, otřela se o ruce a zvedla a na polštář položila pokrčené nohy. Zaklonila jsem hlavu a jela jednou nohou po té druhé až ke koleni a zpět. Potichu zpívala písničku, která zněla z repráčků.

Skousla jsem si ret a položila se zády na postel. Rukou jsem si sjela po krku a vyndala roh ručníku, který byl zamotán tak, aby držel bez mojí pomoci. Vrátila se do sedu a stoupla si. Samozřejmě, že mi ruční sklouzl z těla. 

„Ráda mě trápíš?“ zašeptal mi otázku u ucha. Otočila jsem se čelem k němu.

„Jak kdy,“ odpověděla jsem a už mě líbal. Hladil mě po zádech a já měla prsty v jeho vlasech. Přitlačil mě ke zdi a líbal na krku. Chytla jsem ho kolem krku a obmotala mu nohy kolem pasu.  

„Edwarde,“ řekla jsem a on spojil naše těla. Pomalu a silně přirážel. Držel mě kolem pasu a já se prohýbala v zádech. Pokaždé, když jsem se prohnula, mě políbil na klíční kosti. Ten pocit, co jsem cítila, mě pohlcoval znovu a znovu. Skoro bez přestání a já se ho nemohla nabažit.

***

Otevřela jsem oči a koukla se vedle sebe. Nebyl tam. Venku světlo a v žaludku prázdno. Vstala jsem a oblékla se do kalhot a trička. Sešla jsem do kuchyně a snědla to, co měla být má včerejší večeře. Koukla jsem se na hodiny a byla jedna odpoledne. >Dneska jsem spala dlouho.<

Vrátila jsem se do pokoje a pustila včerejší cédečko. Odemkla jsem telefon a vyskočilo na mě pět nepřijatých zpráv.

>Krásné ráno broučku, jak jsi se vyspala?
>Doufám, že jsem tě nevzbudil, ale stýská se mi.< >Je kouzelnej.
>Ty jsi na mě naštvaná? Promiň, ale do školy jsem musel.
>Bells, nezlob se na mne. Fakt jsem musel. Večer ti to vynahradím.
>Miluju tě.

Okamžitě jsem mu začala odepisovat, ale otevřeli se dveře a v nich stál on.

„Co tu děláš? Máš být ve škole,“ vynadal jsem mu.

„Bál jsem se o tebe, neodpovídala si.“

„To bude tím, že jsem do před chvilky spala. Jdi do školy. Večer mi to vynahradíš.“ Zatvářil se smutně, ale otočil se a byl pryč. Měla jsem mu říct, aby zůstal.

Otevřela jsem internet a vyhledala novinky. Nic podstatného se nestalo. Zemřelo pár lidí. Cena rýže stoupla a cena ropy naopak klesla. Otevřela jsem novou zprávu a začala psát.

>Jak si užíváš odpolední vyučování? Měl si průšvih, že jsi včera odešel? Tady ho máš, protože si mě okamžitě poslechl a odešel.

Za chvíli odpověděl.

>Nuda, ne. Opravdu?

Tuhle zprávu jsem nechala bez mojí odpovědi a přešla ke stolu v pokoji. Otevřela jsem šuplík a našla papíry a tužky. Začala jsem kreslit postavu a na ní šaty. Pekelně jsem se soustředila a dodělávala je do detailů, až ke konci jsem si uvědomila, jaké to vlastně jsou šaty – svatební, ještě chybí závoj a květina. Usmála jsem se, když jsem je dodělala, byly dokonalé.

„Jsou krásné,“ zašeptal mi můj anděl do ucha. Lekla jsem se, až jsem nadskočila.

„Fuj, já se tě lekla. To mi nedělej. Děkuju, ale určitě jsou i hezčí.“

„Promiň, ne tyhle jsou nejkrásnější,“ řekl a políbil mě.

„To už ti skončila škola nebo jsi zase utekl?“

„Skončila,“ odpověděl a sundával si bundu.

„Kde jsou ostatní?“

„Někde v domě, řekl bych.“ Zvedla jsem se ze židle a chtěla jít za Alice, že mám šaty na svatbu, ale zastavily mě ledové ruce, které si mě přivinuly k sobě a ledové rty mě líbali. Blok jsem upustila na zem a věnovala se svému budoucímu manželovi. 

***

„Bells, kam jdeš?“

„Jdu za Alice,“ řekla jsem a zvedala blok. Vyšla jsem z pokoje a Alice čekala na schodech.

„Já už je viděla, jsou krásné, dám je ušít chceš?“

„Opravdu?“ usmála jsem se.

„Ano, ale musím ti vzít míry.“ Vzala mě za ruku a táhla k sobě do pokoje. Trvalo jí to minutku a už jsem se zase oblékala. 

„Alice? Ty už máš tu svatbu nějak naplánovanou?“

„Ne,“ řekla a umívala se.

„Můžu jí dělat s tebou?“

„Samozřejmě, těším se. Už víš, kde by jsi jí chtěla?“

„Ano, to vím. V Kanadě u Niagarských vodopádů.“

„To zařídím. Koho tam chceš?“

„Jen vás, táta by poznal, že jste nezestárli a k Renné mě už pojí jen krev,“ odpověděla jsem jí na otázku. „Ba ne, je ještě jeden člověk, kterého bych tam chtěla.“

„A to je?“ byla zvědavá.

„Jake, je to kamarád a vás moc nezná.“

„Pokusím se ho sehnat a zeptat se ho. V tom případě nebudou potřeba svatební oznámení. Víš co? Do zítra se s Edwardem domluv na dnu.“

„Alice, není to trochu zbytečné, když vidíš do budoucnosti?“

„Tohle nevidím, protože jste nad tím vůbec nepřemýšleli. Jdi, čeká na tebe. Zítra zajdu do salónu a dám je šít.“ Usmála se a vystrkovala mě z pokoje.

>>>

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 12. kapitola: