Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 11. kapitola

17.03.2010 (14:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2045×

Zavři oči!

Probrala mě nová bolest na mojí tváři. Nikdy mě nemiloval, kdyby ano, tohle by neudělal. Doufám, že Edward dorazí co nejdřív. Jela jsem to sice týden, jela jsem asi 100 km/h, ale zastavovala jsem se a hlavně on je rychlejší, než jeep v plné rychlosti.

„Tak co zlato, rozmyslela sis to?“ chvíli mi trvalo, než mi to došlo.

„Ne, nemám si co rozmýšlet, už mu nebudu lhát.“ Přistála mi další. Neměla jsem sílu si sednou, natož se bránit. Byla jsem jako hadrová panenka. Zabouchl dveře a já se zaposlouchala do toho ticha, které bylo narušeno vyzváněcí melodií mého telefonu.

Prosím, ať mě najde, žadonila jsem v myšlenkách. Byla mi zima a bolest neodešla, jen zesílila. Najednou se otevřelo okno a já viděla svého anděla. Vyděšeně se na mě podíval a pak na prostěradlo a zpět na mě.

„Šmejd,“ pronesl rozzuřeně a bral mě do náruče. Sykla jsem bolestí a on se mnou šel ke dveřím. Jedním kopnutím je vyrazil a já uslyšela hlasitý běh z kuchyně. Šel se mnou opatrně a pomalu. Přesto mě každý jeho krok bolel. Když nás uviděl rozzuřil se ještě víc a stoupl si před nás.

„Ona je moje,“ řekl nekompromisně. 

„Ne není, není ničí majetek,“ odsekl a sešel další schod.

„Miluje mě a já jí,“ zuřil. Edward zavrčel. Neměla jsem sílu, cokoliv říct.

„Rozhodně ji nemiluješ, protože jinak by si věděl, že je to nejcennější, co můžeš mít a vážil by jsi si jí a ne jí mlátil a znásilňoval.“ Říkal mu klidným a vyrovnaným hlasem. Zřejmě četl jeho myšlenky. Skrčil se a Jake minul. Zuřivě se na něj podíval, ale já viděla klidný výraz na Edwardově tváři.

Uhodil mě, to zřejmě Edward nečekal a já zaúpěla bolestí. To břicho bylo zlé. Edward se rozzuřil a omluvně se na mě podíval. Lehce, ale nadlidskou rychlostí, mě položil na schod. Než se Jake vzpamatoval, Edward mu lidskou ubalil. Viděla jsem, jak Jake zjistil, co ho vykolejilo.

„Jseš naivní víš to?“ rozesmál se Jake, ale hned na to, mě kopnul. Tohle bylo moc, nevydržela jsem to a vykřikla. Bolest mi ale nedovolila omdlít.

„Ty jsi naivní a nemysli si, Bells tvoje není.“ Jake pěnil, chtěl ho udeřil do břicha a Edward se nechal, ale uslyšela jsem jen zadunění a křupnutí. „Zlomil jsi si aspoň něco? Přestaň s tím, jsi nechutnej. Bells už do postele nedostaneš, vůbec nemysli na to, že by jsi jí ještě zkřivil vlas.“ Jake vykulil oči.

„Kdo jsi?“ zeptal se zmateně.

„Tvůj vrah,“ vycenil zuby Edward. „Bells zavři oči.“ Poslechla jsem a zavřela je. Uslyšela jsem jen silný výkřik a pak, jak přestalo být jeho srdce. Otevřela jsem je a to, co jsem viděla, jsem vidět nechtěla. Edward měl rty na jeho hrdle a z koutku nu tekla kapka krve. Omdlela jsem.


Edward:

Vždyť jsem jí říkal, ať zavře oči. Když jsem jí v tom pokoji viděl, měl jsem chuť ho zabít, ale pořád jsem doufal, že nebudu muset, ale když jí udeřil tak silně, že se jí zastavil dech a srdce dvakrát vynechalo. Musel jsem.

Opatrně jsem se jí snažil probudit. Nic. Odnesl jsem jí do kuchyně a položil na stůj. Podíval jsem se na její břicho a zhrozil se. Tak za tohle bych ho zabil znovu a znovu. Modrá barva, která se sem tam mísila s fialovou. Měla na sobě jen tričko.

Uviděl jsem její zakrvácená stehna a děsil se nejhoršího. Na tohle jsem neměl. Dal jsem jí svojí mikinu a chtěl s ní běžet do Oklahoma City. Nebylo to daleko. Snad jí tam pomůžou. Na zemi jsme si všiml jejího telefonu. 

Kouknul jsem na displej a tam 50 nepřijatých hovorů od Alice. Volala i mě, že je něco špatně, ať si pospíším, jinak bych tu byl pozdě. Z hlavy jsem vytočil číslo na Carlislea a on to během vteřiny vzal. Všechno jsem mu v rychlosti řekl a on, že přiletí prvním letadlem. 

Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl, aby jí to moc nebolelo.Nevím jestli se mi to dařilo. Za pár minut jsem byl v městě. Zpomalil jsem a hledal nemocnici, na štěstí byla blízko.

„Dobrý den, mám tu těžce zraněnou přítelkyni. Někdo jí zmlátil a znásilnil,“ řekl jsem sestřičce, která právě přemýšlela nad tím, jak mě dostat do postele.

„Jistě, rovně a doleva je čekárna.“ 

„Děláte si srandu? Já mám medicínu a vím, že je vážně zraněná. Možná má vnitřní zranění a otřes mozku. Ztratila asi litr krve a vy mě pošlete do čekárny?“ vrčel jsem.

„Dostane se na vás řada, ale přednost má sanita.“ Slyšel jsem jak jí srdce sláblo.

„Kdyby jí vezla sanita, už je mrtvá. Proboha umírá mi v náručí.“

„Běžte se posadit.“Na to jsem neměl, rovnou jsem zaklepal na dveře ambulance.

„My vás vyzveme,“ ozvalo se ze vnitř a já v myšlenkách slyšel : „Až si vypiju kafe.“

„Kafe si klidně vypijte, já jen potřebuju ambulanci s funkčním zařízením,“ křičel jsem a Bellino srdce zase o trochu zesláblo. S dupotem došla sestra otevřít.

„Co je tak naléhavého?“

„Ne nic, jen mi taky umírá životní láska a já jí nemám kde prohlédnout. Už vám sem asi volal pan doktor Cullen,“ řekl jsem naléhavě.

„To jste vy,“ řekla znuděně a pustila mě dovnitř. Pili kafe. Fajn, prohlídnu jí já.

Vypsal jsem si potřebná vyšetření a zavolal na sál. Bylo mi úplně jedno, že asi budu operovat sám.
CT ukázalo krvácení do dutiny břišní. Otřes mozku a rentgen, že má zlomená žebra. Okamžitě jsem jí nesl na sál a bylo mi jedno, co mi kdo řekne. 

„Bells, slibuju, že udělám cokoliv,“ šeptal jsem cestou. „Miluju tě a nechci o tebe přijít.“ Sestřičky Bell připravili, ale na sál mě nechtěli pustit.


„Je tam váš otec, zůstaňte tady.“ Smutně na mě hleděla a v jejich myšlenkách se objevoval Bellin obličej s nápisem – mrtvá.

Nastalo nejdelších 16 hodin mého života. Carlisle mlčel a věnoval se práci. Prosím, ať to skončí dobře. Najednou se rozrazili dveře a vešla Alice a zbytek rodiny.

„Edwarde,“ vydechla a už mě objímala. Osud se opakuje. 

„Alice, jak to dopadne?“ zeptal jsem se a ona pokrčila rameny.

„Uzdraví se,“ zašeptala a pak posmutněla. Carlisle vyšel ze sálu s pozitivní maskou, pak ale posmutněl. Musim mu to říct, pomyslel si.

„Mluv,“ řekl jsem, abych ho vyzval.

„Edwarde, Bella se uzdraví, ale byla hodně zraněná. Museli jsme jí sešít a byla hodně hrubě znásilněná. Zjistil jsem taky, že těmi ranami do břicha potratila. Krev jsem odeslal do laborky a Bells si tu poleží.“

„Byla těhotná? Mohla být šťastná,“ řekl jsem si pro sebe.

„Edwarde,“ vložila se do toho Alice. „To dítě bylo tvoje.“

„Moje? Vždyť jsem upír,“ nevěřil jsem.

„Věř mi Edwarde, v tomhle bych ti nelhala,“ odpověděla a já se podíval na Carlislea.

„Můžu za ní Carlisle?“

„No stejně ti v tom nezabráním, ale bude spát,“ odpověděl a ukázal mi, kudy. To snad ani nemusel, ji bych našel všude.

Vešel jsem na JIPku a viděl jí, zase byla bílá až průsvitná, měla zavřené oči, okolo sebe přístroje, kapačku a transfuzi. Bylo mi tak líto, že mi to nedošlo dřív. Sedl jsem si vedle ní a opatrně ji chytl za ruku. Stiskla ji. Má mít narkózu. Jen ji stiskla a v klidu ležela dál. 

Broukal jsem její ukolébavku a čekal než se probere. Několikrát jsem si přečetl kartu. Pořád jsem nemohl uvěřit. Pořád jsem se přemítal, jestli bude v pořádku a doufal, že ano. Doufal jsem ještě v další věc, odpustí mi a vrátí se mi.

Byl jsem u ní celou noc a její stav byl stejný. Okolo deváté ráno se jí zachvěla víčka a ona otevřela oči. Doufal jsem, že nemá ztrátu paměti. Po druhé už bych to nerozdýchal. Rozhlédla se po pokoji a já seděl u okna a pozoroval ji. Když mě uviděla. V očích jí zazářilo a chtěla se usmát, ale bolelo jí to. 

Na tvářích měla modřiny a tři stehy na čele. Ještě jednou se podívala kolem, pak zkoumala, co všechno ji bolí a zahleděla se mi do očí. Topil jsem se v nich a ona to věděla. Uvěznila mě pohledem.

„Pojď sem,“ poprosila tichounce, jako by se bála, že je to sen.

„Nemluv, musíš odpočívat,“ odpověděl jsem jí a sedl se vedle ní na stoličku. Stiskla mi ruku a já ji na ní dal pusu. Zachvěla se pod ní. Chtěla se nahnout k mým rtům, ale v tom jsem jí zabránil.

„Lež,“ řekl jsem nekompromisně a ona zvedla volnou ruku a stáhla si k sobě mojí hlavu.

„Miluju tě, věř mi, teď říkám pravdu, u toho auta jsem lhala, omlouvám se, děkuju,“ chtěla pokračovat, ale já jí zastavil jemným polibkem. 

„Nemáš zač, taky tě miluju a nedokážu bez tebe žít,“ řekl jsem jí a ona si mě přitáhla na rty. Políbila mě a já cítil, jak jí bolí rty od jeho ran. Vydechl jsem jí do tváře a ona jako omámená zavřela oči, Pousmál jsem se a zazvonil na sestru.

„Děje se něco pane Cullene? Je tak krásný, stál by za hřích.“ Otevřela dveře, ale když viděla její oči otevřené, hned odešla.

„Edwarde?“

„Ano Bells?“

„Odpustíš mi a vezmeš mě zpět?“ jediný kdo by se měl omlouvat jsem já.

„Ano a budu šťastný, když odpustíš i ty mně tu mojí idiocii,“ odpověděl jsem jí a ona se i přes bolest zeširoka usmála.

„Máš ještě ten prstýnek?“

„V kapse, ale taky nesmíš mít žádné šperky,“ odpověděl jsem jí s úsměvem ve tváři.

„Škoda, strašně mě vytáčí ty jejich pohledy,“ posmutněla.

„Vždycky budeš jediná,“ stekla jí slza.

„Promiň, že jsem udělala to na té farmě,“ vzlykla.

„Bells, rozešli jsme se a já to chápu, ale proč zrovna on?“

„Byl hodný, ale potom, co jsem mu řekla, že ho nemiluju, mě začal bít,“ odpověděla a její slza skápla na prostěradlo.

„Děkuju, že jsi přišel.“

„Přiběhl bych i z Antarktidy, kdybys chtěla.“ Usmála se a mě se zvedla nálada. Přišel doktor, dal jí léky proti bolesti a zase odešel. Ošetřující lékař je Carlisle. Asi bych jí měl říct, co se stalo.

„Bellinko, já mám pro tebe špatnou zprávu,“ začal jsem.

„Jakou?“ zhrozila se.

„Přišla jsi o miminko,“ odpověděl jsem a ona nezměnila výraz obličeje.

„Vím to, poznala jsem to. Potratila jsem hned po tom, co mě poprvé kopnul. Bolelo to jinak než, když tě zbijí a pak, když jsem viděla krev na prostěradle, jsem se jen utvrdila. Jsem ráda, že nenosím pod srdcem jeho dítě.“

„Bell to dítě bylo naše,“ osvětlil jsem jí to. Neměl jsem. Rozplakala se. „Neplač, jestli budeš v pořádku, třeba se to povede.“ Kde se ve mně vzala ta nezodpovědnost a chtíč být otcem?

„Myslíš to vážně?“

„Naprosto!“

Za tři dny Bells převezli na normální pokoj. Všechno probíhalo v pořádku. Bella se hojila, jak tělesně, tak duševně. Hodně jí bolelo, že přišla o moje dítě. Esmé s rodinou (krom Carlislea) byli na Aljašce a Esmé předělávala můj pokoj tak, aby tam mohla být i Bells. Každý den mi volala asi pětkrát, jak jí je a já to nakonec vzdal a dal telefon Belle.

Každý den jsem jí nosil do pokoje čerstvé květiny a občas jí nějaké poslal, aby byla překvapená, ale to byla jen prvních pár kytek. Zotavovala se výborně. Modřiny na obličeji měla zahojené a stehy na hlavě taky. Problém byla ta modřina na břiše, pořád jí bolela a přesto, že dostávala léky na ředění krve, aby se jí rychleji rozpustila. Byla pořád modrá.

Carlisle říkal, že jestli to takhle půjde dál, mohla by, tak za čtrnáct až dvacet dní, odletět na Aljašku. Belle jsem to ještě neřekl a doufám, že to vezme dobře. Chystám se jí to říct už třetí den. 

Bells už směla chodit a tak mě vytáhla na procházku po chodbě - Pro kafe. Koukala na mě smutnýma očima, že se to nedalo. Jedno jí nijak neuškodi.

„Bells, musím ti něco říct,“ začal jsem, když si kupovala kávu. Málem ho upustila. „Neboj se,“ poradil jsem jí a ona si sedla.

„Spusť, jsem připravená na všechno i na to, že ti budu muset vrátit prstýnek,“ řekla a já vykulil oči.

„Ne Bells to, to není. Přestěhovali jsme se a možná, tak za 20 dní budeš moci letět s námi na Aljašku,“ řekl jsem a čekal na odpověď.

„S tebou i do pekla, i když tam já už byla.“ Usmála se a stáhla si mě k sobě. Políbil jsem jí.

„Sdílím stejný názor, kam chceš jít, nebo chceš sedět?“

„Můžeme jít ven jako ven?“

„Ano, ale vemeš si ještě moji mikunu ano? Už je prosinec a i tady je chladno.“ Přikývla, položila kelímek a oblékla si mikinu. Pomalu jsme vyšli ven a ona zhluboka dýchala.

„Dlouho jsem nebyla na vzduchu, jak si mě vůbec dostal do nemocnice, když jsem měla tvojí mikinu? Kterou mám mimochodem na pokoji.“ Usmála se a otočila se na mě.

„Mě bylo úplně jedno, jestli mě někdo uvidí nebo ne. Záleželo mi jen na tom, abys přežila,“ usmál jsem se a ona si stoupla na špičky a políbila mě.

Kelímek pustila na zem a ruce mi zamotala do vlasů. Opatrně jsem jí chytl kolem pasu, ale ona se mě přitiskla. Líbala mě toužebně, ale přesto v tom bylo něco jako „promiň“ . Jaká škoda, že musí dýchat. Sjel jsem jí rty po krku až na klíční kost. 

„Promiň,“ zašeptala a odtáhla se. Nedivím se, přece jen byla znásilněná. Muselo to být těžké. Zabil bych ho tisíckrát a bylo by to málo, to co jí udělal, nesměl nikdo ani já.

„Belli, mě to nevadí, chápu to.“ Dala mi pusu na tvář a šla směrem do budovy.

„Já se snažím, ale vždycky se šprajcnu,“ povzdechla si, když jsem jí omotal ruku kolem pasu. „Miluju tě nade všechno na světě.“ 

„Já tebe taky, Bell mě to opravdu nevadí, chápu to,“ opakoval jsem jí.

„Tobě totiž nevadí nic, stačí ti, že jsem,“ řekla a usmála se.

„Správně,“ pochválil jsem jí a už otevíral dveře do pokoje. Sundala si mikinu a župan, zula si bačkůrky a zalezla do postele v jedné z Aliciných košilek. Mračila se, když ji vyndala z balíčku. Byla rozkošná. 

Seděla v těch bílých peřinách, kolem sebe květiny a hleděla mi do očí. Já ji prostě neodvolatelně miluju. Ruce měla v klíně a otáčela prstýnkem. Vyprostil jsem oči z jejího oceánu a sedl si k jejím nohám.

„Děje se něco?“

„Počkáš s tou svatbou ještě? Prosím,“ řekla. Byl jsem zmatený.

„Bell, vzpomínáš? Já mám věčnost. Je jen na tobě, kdy se budeš cítit na to, se vdávat,“ Odpověděl jsem jí a ona se usmála. Pohladil jsem jí přes peřinu po noze a ona ztuhla. „Promiň,“ omluvil jsem se a stáhl ruku. Jen si lehla a otočila se na bok. Plakala.

„Bells,“ řekl jsem smutně a šel ke dveřím.

„Nechoď, zůstaň tam, kde jsi byl a vrať tam tu ruku. Nechci, abys odešel,“ šeptala a utírala si slzy. Sedl jsem si zpět, ale ruku jsem nechal u svého těla. Některý věci prostě dělám bez přemýšlení. Povzdechl jsem si. Vzhlédla.

„Jen jsem přemýšlel,“ řekl jsem.

„Jestli chceš jít jdi, ale ne kvůli mně,“ řekla tiše a natáhla ke mně ruku. Chytl jsem jí a ona propletla naše prsty.

„Zůstanu kvůli tobě,“ usmála se a zavřela oči. Usnula a já se rozhodl jít na lov. Napsal jsem jí vzkaz a dal jí ho k telefonu. První věc, po které sahá, když tam nejsem.

>>>

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 11. kapitola: