Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 10. kapitola

15.03.2010 (13:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2298×

Telefonát...

Probudila jsem se a venku zapadalo slunko, Jake ještě spal nebo tak vypadal. Užívala jsem si ten okamžik jako nikdy. Nechtělo se mi zítra jet pryč. Ze stodoly jsem viděla rudou kouli, jak se chystá ke spánku. Byl konec léta, mohlo bát osm večer, asi tak.

„Krásné viď?“ prolomil to ticho Jake.

„Nádherné, děkuju,“ poděkovala jsem mu.

„Za co děkuješ?“ 

„Za to, co se stalo, za tebe,“ odpověděla jsem mu a otočila na něj hlavu. Na tváři měl spokojený úsměv.

„Já děkuju tobě,“ odvětil a políbil mě.

„Nic podobného jsem ještě nezažila,“ šeptla jsem, když se nadechoval. Mlčel, jen mě znovu políbil a já pocítila touhu, která mi spalovala tělo.

„To ani já ne, i když já nemám s čím srovnávat,“ řekl skromně a mě chvíli trvalo, než mi to došlo. Znovu jsem ho políbila. 

„Promiň, nechtěl jsi třeba, aby to bylo z lásky?“ 

„Bello, to co jsem cítil, když si mě políbila, se s láskou nedá srovnávat. Projelo to mnou jako šíp.“ Oddechla jsem si, že to bylo oboustranné. Možná, že má pravdu, určitě má pravdu.

„Máš pravdu, nemá, jenže ve mně těch šípů, ještě tak milión zbylo.“ Usmál se a políbil. Nečekala jsem na jeho souhlas a začala ho znovu líbat intenzivněji a horlivěji. Nebránil se a začalo to nanovo. Se zapadajícím sluncem, to nemohlo být krásnější, obzvlášť když vás miluje muž, který se svojí krásou rovná andělovi. 
***
Ranní probuzení bylo trochu chladnější, ale nijak mi to nevadilo. Neležela jsem tam sama, Bylo časně ráno asi sedm a on mě probudil jemnými polibky do vlasů.

„Co se děje?“

„Jedeme pro tu součástku,“ šeptal mi do vlasů, ale já věděla, že se mi nikam nechce. „Nebo tu chceš ještě zůstat?“

„Vadilo by ti to hodně?“

„Tvoje společnost? Ta mi nebude vadit nikdy.“

„Moc toho ale v ní neuděláš.“Zasmála jsem se.

„Farma je až na druhém místě,“ pověděl a já strnula. „Co se děje?“

„Nic, jen mi je zima.“ jeho velké paže mě objali a já, byla šťastná. >Zajímalo by mě, jestli se takhle cítil Edward, když mě opustil. Spíš ne, on je jiný než já. Už jsem zapomněla jaké to je, když vám stačí objetí a je vám tepleji. Teď to dlouho bývala deka a mikina. Miluju ho, ale touha je silnější. On určitě taky žije nový život.


Edward:

Na Severní pól to je blíž než byste řekli. >Co asi dělá Bella? < Pořád dokola jsem četl ten dopis, dopis plný pravdy,> ale jak to, že lhala tak dokonale? Její polibek byl chladný a prázdný. to jsem nehrál ani já, měl jsem obrovský problém říct jí to natož jí líbat. Co když je ale pravda, to co řekla u auta a dopis je jen pomocná loď? Co když mě opravdu nemiluje a teď je šťastná? < Ta představa mě zabíjela, nedokázal jsem to připustit. U toho auta mi srdce popraskalo na milion kousků a ten dopis je alespoň trochu slepil. 

Celé dny jsem přemýšlel a sem tam ulovil něco k snědku. To mi stačilo, jak řekla: ,Čas pomůže.‘ >Snad. < 


Bella:

Dny jsme si užívali, prakticky jsme nic nedělali, naučil mě jezdit na koni. Zamilovala jsem si to a na všechno ostatní zapomínala. Na Alice, že se jí mám ozvat, ale jsem si jistá, že ví, že jsem v pořádku. Na Edwarda jsem myslela minimálně a plně se věnovala Jakeovi. Opravdu toho moc neudělal, stihnul nakrmit zvířátka a zalít zeleniny. 

Ani jsem si to neuvědomovala, ale dny ubíhali rychleji, než jsem chtěla. Léto se překulilo na podzim a Jake měl spoustu práce na poli. Snažila jsem se mu pomáhat, ale pak jsem zjistila, že užitečnější bude, když bud v domě nebo se zvířaty. Večer jsme se oddávali touze, přes den jsem trpěla nedočkavostí. Nemohla jsem se ho nabažit a on vypadal podobně, když pracoval na poli. 

Zapomněla jsem. Začala jsem znovu. Užívala jsem si to. Byli to jako prázdniny u babičky. Čas pro mě nebyl, neexistoval. Byl jen okamžik a on. Sem tam jsem ho zaskočila něčím z mích věci, co jsem si sbalila. No ono prádlo od předních návrhářů zaskočí většinu chlapů. 

***

„Bell, volali mi ze servisu, že mají tu součástku a ať si jí vyzvedneme, jinak jí prodaj.“

„Sjedeme tam?“

„Jo, nemám nic moc v plánu.“ usmála jsem se na něj a došla ke sporáku a políbila ho.

„Miluju tě,“ řekla jsem a sebrala mu hrnek kafe.

„To bylo moje kafe,“ křikl od sporáku.

„Já vím,“ odpověděla jsem mu a chroupala jablko. „Miluju tě,“ řekl a jeho ruce se mi obmotali kolem pasu.

„Obléknu se a můžeme jet?“

„Počkám v náklaďáčku.“ Vyběhla jsem do pokoje, oblékla si rifle a tričko, zamkla jsem dveře a nasedla na sedadlo spolujezdce.

„Sluší ti to.“ Políbil mě a nastartoval.

„Děkuju, ale nelži,“ řekla jsem a objala mě jeho ruka.

„Nelžu,“ ohradil se a už jsme jeli po hlavní silnici. Do servisu jsme dojeli asi za hodinu.

„Jo, tak civilizace dvě hodiny cesty?“ zeptala jsem se, když zastavoval.

„No, člověk musí štěstí trošku pomoct a jak víš, líbila ses mi hned,“ odpověděl a zvedl obočí.

„Jo vím,“ potvrdila jsem jeho větu a ještě než stihl vystoupit, jsem ho políbila.

„Zdravím Wille, jdu si pro tu součástku.“ Vystupovala jsem z auta a spatřila postaršího muže – Willy.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a sedla na korbu náklaďáčku. Svítilo sluníčko a já nechtěla sedět zavřená v autě.

„Poj´d se mnou dovnitř Jaku,“ vyzval Jakea Willy a šli do garáže. „Ta je ale krásná.“ Zaslechla jsem a musela se usmát. Nechala jsem se ohřívat sluníčkem a přemýšlela.


Nikdo:

V tuhle chvíli Bella nevěděla, co se stane v příštích hodinách, ale její osud byl napsán a Alice to věděla. Bella byla šťastná, její lásku překryl chtíč po muži, který jí přitahoval. Z celého srdce ale milovala jen Edwarda. Každé „miluji tě“ , které řekla Jakeovi bylo lež. Nevěděla to.

Za to Edward zjistil, že jí nikdy neměl odporovat v tom, aby byla upír. Miloval ji a udělal by cokoliv, aby ji mohl obejmout. Myslel si, že je sobec, ale jediné co byl, tak byl zamilován a to na věčnost. Zamilován do osoby, kterou svým chováním donutil odejít. Donutil ji, lhát mu do očí.


Bella:

Jake akorát vycházel z garáže, když jsem na něj chtěla zavolat. Vykecával se tam s Willim. Nesl v ruce součástku a chystal se mě políbit. Nebránila jsem se a polibek mu opětovala.

„Jedem?“ zeptala jsem se a seskakovala z korby náklaďáčku.

„Jo, hned jak přijedeme, tak to opravím,“ řekl a zářivě se usmíval.

Cesta zpět utekla rychleji a to asi převážně proto, že jsme si povídali. Mluvili jsme o tom, co bude dál, jestli zůstanu a nebo odjedu. Utvrzovala jsem ho v tom, že zůstanu, že ho miluju, ale když jsem utvrzovala jeho, začala jsem pochybovat.

V hrudi jsem ucítila bodnutí pokaždé, když jsem to řekla, ale až teď. U snídaně jsem to mohla říct bez toho, aby mě bolelo srdce.

Když jsme dojeli na farmu, ihned se vrhl na jeep. Koukala jsem jako puk. >Jak se v tom může vyznat.<

„Bell přines klíčku, zkusíš nastartovat a já kouknu na motor, jestli funguje tak, jak má. Mimochodem máš ho hezky upravený.“ Usmála jsem se Emmett. >Emmett< moje myšlenkové pochody pokračovali >Rose, Esmé, Carlisle, JAsper, Alice! A Edward.< Obličej se mi stáhl do bolestné grimasy a spustili se mi slzy. Uvědomila jsem si, co jsem udělala. Zapomněla jsem na něj a na rodinu, na Alice, které jsem měla zavolat.

„Jak dlouho tu jsem?“ zamyslela jsem se na hlas.

„Měsíc, proč?“ zvadl hlavu od motoru a uviděl mojí mokrou tvář. „Co se děje Bells?“

„Neříkej mi Bells!“ ohradila jsem se a začala v autě hledat mobil. .Ha tady je.< oddechla jsem si, ale byl vybitý. Vběhla jsem do domu a v tašce začala hledat nabíječku. >Určitě mi jí tam dala.< 

Když jsem jí našla okamžitě jsem jí strčila do zásuvky a zapnula telefon. Vyběhlo na mě 100 nepřečtených zpráv a 300 nepřijatých hovorů. Projela jsem je a zjistila, že mi jednou a není to dlouho, volal Edward. Najednou se telefon rozehrál.

„Ano?“ zvadla jsem to a doufala, že je to Alice.

„No sláva, že jsi se vzpamatovala. Co to s tebou bylo? To jsi zapomněla? Na mne? Na nás? Edward mi je u prdele, mě jde jen o to, abys byla šťastná, ale né takhle,“ spustila Alice a já byla šťastná, že jí slyším.

„Promiň, kolikátého je?“

„18. září, proč?“

„Jen se potřebuju zorientovat. Jak je na tom?“ zeptala jsem se. V hlavě mi začalo hučet a mísit se číslice. >6.; 7.; 8.; 9.;… 18. ? Sakra!“

„Kdo jak je na tom?“

„Edward,“ ujasnila jsem jí.

„Zjistil spoustu věcí, který jsem já věděla dlouho. Urovnal si myšlenky a rozhodl se vrátit domů. Za týden se stěhujeme,“ oznámila mi klidným hlase.

„On mi volal, kam se stěhujete?“

„Aljaška, ale nejedeme k Denalským,“ odpověděla a přestala dýchat. „No, došlo ti to právě včas Bell.“

„Vidíš čí je?“ V tu chvíli jsem se rozhodla zajet si do lékárny pro test.

„Je… tů tů tů“ položila to. >Nebo to nebyla ona?< posadila jsem se na postel. >Jsem v tom, ale s kým? S Edwardem jsem spala jen týden před tím než s Jakem. No to bude ještě zajímavý.

Vzala jsem telefon a vytočila jsem Edwardovo číslo, musela jsem hodně dlouho přemýšlet než jsem zmáčkla tlačítko „volat“.

„Bells?“ ozval se nejistý hlas.

„Edwarde? Volas si mi, co jsi potřeboval?“ řekla jsem nejistě a já byla na dně.

„Potřeboval jsem tě slyšet a vědět, že jsi v pořádku a šťastná,“ odpověděl a já si uvědomila, jak jsem mu tím ublížila.

„Ne tak úplně,“ vydechla jsem a chystala se to položit.

„Co se stalo, prosím, řekni mi to,“ naléhal a já jeho hlasu nemohla odolat.

„Myslela jsem, že se rozchodem vyřeší spousta věcí a pomůže, ale mýlila jsem se. Jen se všechno zhoršilo…“ Nenechal mě doříct větu.

„A jsi v pořádku?“

„Jak se to vezme, napůl. Edwarde, já nechci se omlouvat do telefonu,a le udělala jsem hroznou hloupost.“

„Kde jsi? Já tě miluju a udělám všechno proto, abych ti pomohl. Nic za to nechci. Znám tvoje city,“ >Neznáš!<

„Já jsem na jedné farmě,“ odpověděla jsem.

„Bell lásko, máš ty klíčky, už jsem to opravil,“ volal na mě z přízemí Jake.

„Jo, hned,“ odpověděla jsem mu.

„Lásko?“ zeptal se Edward.

„Edwarde já, já miluju jen tebe a Jake je ta chyba. Promiň.“

„Bells, kde jsi?“

„Oklahoma, hodinu cesty autem od městečka Hennessey,“ řekla jsem a setřela si slzy.

„Bells, zůstaň tam, přijedu jak jen to nejrychleji půjde. Prosím zůstaň tam,“ prosil a já kývla na každé jeho slovo. Bylo mi bez něj nicotně.

„Dobře, budu čekat, ale pospěš si. Miluji tě,“ poslední slova jsem šeptla,a le asi mě slyšel. Zaklapl telefon a já sešla s klíči dolů.

„Bell s kým jsi to mluvila?“ zajímal se Jake.

„S Edwardem,“ odpověděla jsem mu.

„Proč jsi mu řekla, že ho miluješ?“

„Ty jsi to slyšel?“

„Ano, ale proč vykládáš lži?“

„Jemu už nebudu lhát. Udělala jsem chybu Jakeu. Nevnímala jsem čas a moji mysl zatemnila touha.“

„Touha po něm? Tak proto jsi mu řekla, kde jsi,“ 

„Ty jsi ta chyba Jakeu, tobě jsem lhala a jemu taky, ale ten telefonát byl upřímný,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem.

„Lžeš,“ obvinil mě.

„Ne nelžu Jakeu, mluvím pravdu. Jak ti to mám říct? Nemiluju tě!“ Koukala jsem se mu do očí. Než jsem si stihla všimnout jeho reakce, letěla jsem k zemi. >On mě uhodil.< Oklepala jsem se a chtěla zvednout, když mě kopnul plnou silou do břicha. 

„Auuu…“ začala jsem brečet. Pokusila jsem se znovu zvednout, ale on mi jen dal facku a hodil si mě přes rameno. >Já myslela, že je hodnej. Jsem naivní, fakt že jo!< Odnesl mě do pokoje a hodil na postel.

„Ne, ty jsi moje. Jen moje,“ křičel a znovu mě uhodil. Cítila jsem, jak mě bolí břicho a slyšela, jak dole zvoní telefon. Můj telefon. Břicho mě bolelo hodně a on ještě přidal. Hrubě mě hladil po těle. >Co to do něj vjelo? Doufám, že Edward přijde brzy.< Slzy mi tekly po tvářích a on, když je viděl. Zasmál se.

„On přijede,“ šeptala jsem si na uklidněnou. Schytala jsem další a top takovou, že jsem spadla z postele a rozsekla si čelo. Pálilo to a on přidal ještě kopanec.

„Zabiju ho, jsi jen moje,“ smál se mi do obličeje a hodil mě na postel. Ať jsem se bránila jak chtěla, byl silnější. Užil si a zamkl mě v pokoji.

Ležela jsem na posteli a bolelo mě břicho, ale ne tak, jako když vás někdo zmlátí. Mě zmlátili a to bolelo tupě. Tahle bolest byla pronikavá a já si vzpomněla na telefonát s Alice. >Ne! Tohle ne, nesmím o to přijít. Co když je Edwardovo? Nebo bylo?< Nevěděla jsem. Ležela jsem schoulená do klubíčka. Opravdu to bolelo, ale já nechtěla křičet. Přišel by a ještě by mi přidal. Slzy mi mlčky tekly a já začínala pociťovat, že mi dochází síly.

Musela jsem bojovat, ale bylo to čím dál nemožnější. Smysly mi otupěli. Začal se mi rozmazávat pokoj a měla jsem mžitky před očima. Bolest vládla všemu a já omdlévala. >nebo umírala?< Zavřela jsem oči a ustalo to rozmazání, snažila jsem se zhluboka dýchat, ale moc to nešlo. 

Vzpomínala jsem, jak jsem se cítila, když odešel on ode mě. Bolest na hrudi, prázdnota, nicota, zavržení, nespravedlnost, láska, nenávist, strach, smrt. >Co bylo horší to nebo tohle?< Teď jsem cítila jen dva druhy bolesti a strach, že neuvidím jeho oči, ponížení, nenávist a lásku. >Rozhodně bylo horší, když mě opustil, to jsem neměla tak velkou pravděpodobnost, že umřu.< Rozhodla jsem se, že to risknu a pokusím se vstát.

Bolelo to pekelně a já vrávorala, ale došla jsem k oknu. Rozhrnula závěsy a všimla si, že je noc. Otevřeli se dveře a v nich stál naštvaný Jake. Zabouchl dveře a já se bála pohnout.

„Tobě to nestačilo?“ otočila jsem se na něj a uviděla prostěradlo. Bylo od krve. 

>Néééé,< křičela jsem v myšlenkách a ucítila na tváři další tvrdou ránu. Spadla jsem a nemohla se hnout. Chytla mě neuvěřitelná křeč v břiše a nedovolila mi, se pohnout. Myslela jsem, že umřu. Udělal si dobře a kopnul si. Ne, jednou podotýkám. Už jsem to ani necítila. Nechal mě tam ležet a víc se nezajímal. Nevím jestli jsem usnula nebo omdlela, ale rozhodně mě to od bolesti neodprostilo.

další

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 10. kapitola: