Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dědictví rodu Tewdur 7. kapitola

James


Dědictví rodu Tewdur 7. kapitolaJane se dovídá pravdu o osudné noci. Aro ji posílá do Anglie. A hádejte s kým?

Příjmné počtení přeje Jiyee.

(Pohled Jane)

 

„Vím, že to vypadá divně, ale pravdou je,“ dramaticky jsem se odmlčela, „chtěly jsme si z tebe vystřelit.“

Demetri se na mě podíval, už otevíral pusu aby něco řekl, a nic. Jen zavřel pusu a odešel. Byla jsem opravdu… Já ani nevím. Zamilovaná? Naštvaná? Možná obojí, ale proč? Zrovna jsem se dozvěděla, že místní Casanova je do mě zamilovaný. Asi jsem to cítila stejně. Rozhodla jsem se, že to v nejbližší době řešit nebudu. Snažila jsem se Demetrimu vyhýbat, ale všechno na mě tak nějak dopadlo. Chodila jsem jako tělo bez duše a bylo očividné, že si toho lidé všimli.

„Musíš s tím něco udělat, Jane. Takhle to dál nejde. Slyšíš?“ třásla se mnou Hannah, ale já ji sotva vnímala. Když uviděla, že to nemá cenu, odešla.

Pomalu jsem přestávala žít. Nejedla jsem, neplnila jsem mé povinnosti na hradě, nevycházela jsem z pokoje, nekomunikovala. A jednoho dne nastal zlom. Musela jsem k Arovi. Nee, nechá mě zabít. Určitě. Vždyť jsem už asi týden nevyšla z pokoje. Nejsem pro něj užitečná. Ale ne, to by neudělal.

 

 

Stála jsem před Arem a čekala, až přijde Demetri. Když vstoupil do sálu, zhrozila jsem se. Měl na sobě šedivé tepláky, bílé tričko a černý župan. Ten vzhled asi nejvíce podtrhovaly jeho vlasy. Vypadaly, jako by se v nich uhnízdila ptačí rodinka. Vypadal příšerně. Jo a zmínila jsem se o tom hrnku? Jo, měl v ruce hrnek s krví. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je to obyčejný člověk v sobotu ráno. Bylo mi ho líto.

„Hannah mi nastínila situaci. Oba máte problém a musíte si jej vyřešit. Ale ne tady na hradě. Proto jsem se rozhodl vás poslat do Anglie.“

„Cože?“ vyhrkli jsme s Demetrim najednou.

„Podíval jsem se na tu záležitost s Demetriho dědictvím. Zařídil jsem to a vy zítra odjíždíte. Doufám, že si tam vaše problémy vyřešíte.“

Hodila jsem po Arovi děkovný pohled a zmizla v pokoji. Tohle je úžasné. Zbytek noci jsem se balila a upravovala. Se všemi jsem se rozloučila a s Demetrim se vydala na letiště. Vypadal stejně natěšený jako já.

 

 

„Panebože.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přede mnou se tyčil obrovský hrad z dob renesance nebo novorenesance. Nevím, já se v architektuře moc nevyznám. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem ani nepočkala, až auto zastaví, a běžela jsem dovnitř. Krása. Ne, to nebyl ten správný výraz, ale já nemohla nalézt slov. Všechno to vypadalo jako nové, nábytek, obrazy, stěny. Neskutečné. Běžela jsem nahoru, podívat se na pokoje. Byl obří. Stěny byly sice bílé, ale to nevadilo. Konstrastovalo to s tmavším nábytkem. Všude byly obrazy a květiny. A postel. Obrovská postel s nebesy. Sice ji nijak nevyužiju, ale to nevadí. Po hodině vybalování jsem sešla dolů po schodech, kde už na mě čekal Demetri.

„Tak, co chceš dělat? Můžeme jít prozkoumat zahradu, podívat se do místních lesů, jít se podívat na památky nebo si jít zaplavat. Je toho hodně. Vyber si.“

„Jako první bych se šla podívat na zahradu a pak prozkoumat les.“

„Ty chceš jít do lesa? Proč?“

„Nepřemýšlej. Dělej to, co chceš. Podívej, Aro nás sem poslal vyřešit ten problém. Ale máme čas. Tak nad tím nepřemýšlej. Konej. A víš co?“

„Co?“

„Chyť mě, když to dokážeš,“ mrkla jsem na něj a běžela ven.

Bylo očividné, že to pochopil, protože za mnou okamžitě vyběhl. Byli jsme venku a hráli jsme si na honěnou. Připadala jsem si jako malé dítě. Nejlepší bylo, že jsme tam byli jen my dva. Nevím proč, ale jako zázrakem to ze mě všechno opadlo. Už jsem nebyla chodící mrtvola. Byla jsem plná energie a radosti, a to všechno díky Demetrimu. Celý týden jsem se kvůli tomu trápila, ale teď jsem na nic nemyslela.

Den pominul a přišla noc. Demetri mě vytáhl na láhev krve. Najednou jsem se zase bála. Bála jsem se, že zase skončím týden na posteli. Bála jsem se, že už nebudu užitečná. Bála jsem se, že i když mě miluje, tak se se mnou jenom vyspí a půjde dál. Nevěděla jsem, co dělat. A je to tady. Celý den jsem se obávala, že se stane něco špatného.

„Nechceš se jít podívat ven? Kousek odtud je nádherný útes," řekl s lehkou nadějí v hlase.

„Já nevím, Demetri. Jsem docela utahaná. Kromě téhle skleničky krve jsem za celý týden nic neměla. Asi si zajdu na lov a navíc musím zavolat Hannah." Tímhle jsem zcela zničila jeho očekávání.

„No, rád bych ti popřál sladké sny ale..." Smutně se pousmál a zmizel ve svém pokoji.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dědictví rodu Tewdur 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!