Další dílek... :D Tak snad se vám bude líbit. Alex se dozví cennou informaci, ze které se bude odvíjet další děj. Vaše Rosette EDIT: Článek neprošel korekcí.
POHLED ALEXANDRA
Co jsem to krucinál udělala?! To kvůli mně odešla, bůh ví kam! Kvůli mně! Já za všechno můžu! Já a ten zatracený Edward! Jak jsem do něho mohla být zamilovaná? On miluje Bell, ale ona jeho ne. A já jsem utekla a nechala ji tam myslící si, že jsem na ni naštvaná.
Ne, na ni nejsem naštvaná. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem nepoznala jaký je to namachrovaný, vypatlaný retard. Moje chyba, za kterou doplácí ostatní.
Svezla jsem se po stěně k zemi a přitáhla si obě kolena k sobě. Hlavu jsem si položila na kolena a začala vzlykat.
Jak jsem jen mohla?! Kéž bych věděla, kde teď Isabell je. Kdybych jim alespoň mohla pomoci, ale matka s tátou mě zavřeli doma s přísným příkazem nikam nechodit.
Zatřepala jsem hlavou.
Já jim přeci mohu pomoci! Ovládáme se sestrou bravurně telepatii! Jen se naladit na stejnou vlnu a všechno půjde jako po másle.
Soustředila jsem se na Bellinu tvář. Před očima se mi pomalu, ale jistě objevovala její nezkrotná hříva kaštanových vlasu,
úsměv, který jsme používali jen ve své nejšťastnější dny a její nádherné oči.
Nic. No tak, Alex, soustřeď se! I když, třeba ti jen nechce odpovědět, třeba už tě nemá ráda. Vždyť to kvůli tobě je pryč!
Najednou se mi v hlavě ozval hlas.
Ne, Alex, takhle nemysli. Mám tě ráda! Jsi má sestra.
Bell?
Ano, zlato. Já se ti hrozně moc omlouvám! Je to všechno moje chyba.
To není pravda, sestřičko! Prosím tě, vrať se zpátky. Je to tu hrozné. Všude černé koberce a závěsy. Jako kdybys byla mrtvá.
Ráda bych se vrátila! Ani nevíš jak! Ale uvěznil mě hrabě De Casta a kvůli bůh ví čemu, zde nefunguje moje moc. A k tomu
všemu si mě chce vzít za ženu. Alex, on mě chce použít jako zbraň proti tátovi a strýcům!
Cože?! Nechce tě pustit? Zbraň? Ale to nejde! Je poddaný! Nemůže svrhnout Volturiovi!
Alex, řekni rodičům, co jsem ti právě řekla a prosím tě, pověz, jak dlouho už jsem pryč? Jsem zavřená v nějaké kobce a už vůbec nevnímám čas. Jen vím, že asi za týden bude svatba.
Bell, jsi už pryč dva a půl měsíce. Je mi to líto, zlato. Pokud jde o tu svatbu, ty si ho úřeci nechceš vzít, ne?
Blázníš?! Je odporný, jenže on prý dokáže obejít všechny zákony! Bože, prosím pomoz mi než se z toho zcvoknu!
Určitě. Jdu to říct rodičům. Bell?
Nikdo se však neozýval.
Bello?!
Řekni Alecovi, že ho miluju.
Pak už nic.
Je snad? Ne! Bože, on ji vězní a chce si ji vzít! Is přeci jen tak o nikom neřekne, že je odporný, ale když už… Wau.
Rychle jsem vstala, utřela si slzy a vyběhla nejrychlejší rychlostí do velkého sálu, kde právě měla probíhat porada. Dveře jsem přímo vyrazila a popravdě, skoro jsem to napálila do Aleca, stojícího přede dveřmi.
„Sorry!" křikla jsem na něj a pak se s úsměvem otočila na mou rodinu. To už se, ale mračil strýc Marcus, který po mě
nepěkně vyjel.
„Jak se můžeš usmívat?! Vždyť tvoje sestra je možná mrtvá!"
„Neřvi na mě! A usmívat se můžu! Alecu? Bell ti vzkazuje, že tě miluje!" řekla jsem a on se na mě stejně jako ostatní podíval s výrazem „Cože?!".
„Jo! Dokázala jsem se s ní spojit a tak vám tedy s radostí oznamuji, že vím kde je má sestra!"
Sdílet
