Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník osudu - 1. část a prolog

17.05.2010 (19:45) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×

Deník osudu

Prolog

Život umí být nespravedlivý. Život je nespravedlivý. Vždycky jsem to věděla, ale když vám všechno vychází tak, jak chcete, je těžké tomu uvěřit. Jenže když se stane něco, co byste ani v tom nejhorším neočekávali, zjistíte to. Zjistíte, o čem ostatní mluvili, když říkali, jak je ten život nespravedlivý.

Seděla jsem v tělocvičně a pozorovala svůj tým, jak trénuje na závody. Šlo jim to. Bez větších potíží to určitě vyhrají. Já jim to přeju. Když už tam nemůžu být já, tak ať si to alespoň oni užijí pořádně. Myslím si, že i když je to můj tým a já byla vždycky jejich takzvaná kapitánka, zvládnou to i beze mě. Možná přemluvím Jennu, aby mě tam vzala autem, protože bych je moc chtěla alespoň vidět, když už nemůžu být na vršku pyramidy a užívat si potlesk diváků…

„Nicol,“ vyrušila mě náhle z přemýšlení Monnie, moje nejlepší kamarádka a mimochodem výborná roztleskávačka a kytaristka. „stalo se něco?“

„Ne… proč by se…“ Nedokončila jsem větu, protože se mi vybavil ten okamžik. Ten okamžik, ve kterém jsem ztratila téměř všechny, které jsem milovala.

„Já… jenom… vypadáš nějak posmutněle. Je to kvůli…“ Taky nedokončila větu. Asi si uvědomila, jak je to pro mě těžké.

„Ne Monnie… já jenom, je mi líto, že vám nemůžu pomoct k výhře. Ne, že byste to beze mě nezvládli, ale stejnak…“ Monnie soucitně vzdychla a pokusila se mě uklidnit vřelým obětím. Potom ji ale zavolali a ona musela jít trénovat. Ani jsem už nevnímala co. Jen se mi pořád dokola vybavovala ta situace…

„ Óóó… Jacku, ty můj lichotníku. Já tě miluju…“

„Já tebe taky Miley…“ Špitali si vpředu moje rodiče, jako dvě hrdličky. Byli do sebe totálně zahledění a táta se na chvíli přestal věnovat řízení. Už jednou jsme bourali, tak jsem se upřeně dívala na cestu. Pak se to stalo. Začala jsem křičet, protože v dešti, před námi se vynořil malý, tmavý obrys čehosi. Rodiče se lekli a táta strhnul volant do strany. Nic víc si nepamatuju. Potom jenom vím, že když jsem se probudila v nemocnici… Nejdřív na mě byli všichni hrozně hodní. Zároveň ale nervózní a nesví. Pak jsem zjistila, že necítím nohy. Myslela jsem, že je to kvůli tomu, že jsem ochrnula. Ostatní si mysleli, že jsem se zhroutila, ale to se stalo až potom. Zjistila jsem, že já jediná jsem v tom autě přežila. Auto zajelo do jezera. Protože nebylo hluboké, zadek auta zůstal trčet ven a já se tak neutopila. Moji rodiče takové štěstí neměli. Ještě horší bylo, že to, kvůli čemu se zabili, byla jenom jedna blbá, bezvýznamná kočka. Černá kočka, která navíc stejně nepřežila. Přejeli jsme jí a potom spadli do jezera.

Několik měsíců můj život jakoby neexistoval. Ráno, když jsem se vzbudila, Jenna – moje teta, která mě dostala do péče, mi pomohla se obléct a vyškrábat se do mého nového kolečkového křesla. Já nemusela chodit do školy. Zaprvé byli prázdniny a navíc mi paní ředitelka dovolila zůstat doma, jak dlouho budu chtít. Potom jsem se většinou dovezla na verandu a celý den tam přemýšlela. Bylo mi jedno, že je zima, nebo že je tma… zkrátka jsem tam celé dny sedávala a po tvářích se mi kutálely slzy. Všechno se změnilo začátkem školního roku. Jenna říkala, že prostředí mezi kamarády mi prospěje, tak mě tam poslala. První dny byly nesnesitelné. Ostatní studenti se rozdělili do tří skupin. Ta první byla ta, ve které si mě nikdo ani nevšimnul a když ano… posmívali se mi. Ve druhé byla většina mých takzvaných kamarádů. Když mě omylem potkali, objali mě a začali mě litovat, a to mi mimochodem opravdu nepomáhalo. Pak se co nejrychleji vypařili. Ve třetí skupině byla nejdřív jenom má nejlepší kamarádka. Monnie mě doprovázela vždy, když mohla, snažila se mě co nejvíc rozptylovat a zkrátka mi byla ohromnou oporou. Byla jsem jí zato nesmírně vděčná.

1. Kapitola

Opět jsem vysedávala na verandě. Jenna mi tam nechala přidělat křeslo, které vyselo se stropu, takže, i když mi nohy nesloužili, měla jsem se o něco pohodlněji. Byl den, jako každý jiný na Aljašce. Pršelo, a ta zeleň, která vše doprovázela, mi už začínala lézt krkem. Dívala jsem se upřeně před sebe, když v tom se něco pohnulo. V dáli se začal rýsovat obrys nějakého muže. Stále se přibližoval. Začínala jsem ho vidět jasněji a zarazilo mě, že je do půl těla nahý. Byla docela zima, typovala bych tak osm stupňů. Ten muž se ale stále přibližoval. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale srdce mi začalo bít jako o závod. Zavřela jsem oči, abych se uklidnila, a když jsem je zase otevřela, ten muž stál pár kroků od naší verandy.

„Dobrý den,“ pozdravil takovým zvláštním, přesto krásným a sametovým hlasem. Já párkrát zamrkala, abych se uklidnila. Byl tak nádherný… nikdy v životě jsem neviděla nikoho krásnějšího. Přemýšlela jsem o něm a zapomněla, že tam pořád stojí. Střelila jsem po něm pohledem a všimla si, že vypadá vcelku pobaveně. Začervenala jsem se, a co nejrychleji se snažila vymyslet odpověď.

„Oh… Dobrý den…“ Jeho úsměv se ještě víc prohloubil.

„Jmenuji se Edward…“

„Oh… Nicol… já… nechcete jít dál a trochu se ohřát? Musíte být úplně promoklý.“ Přikývnul a udělal pár ladných kroků směrem ke mně. Byla jsem z něj úplně omámená…

Uvnitř domu jsem zavolala Jennu, aby mu přinesla nějaké ručníky a něco na sebe, protože on odmítal polévku i horký čaj.

„Jistě miláčku… hned vám to donesu…“ odpovídala Jenna o něco hlasitěji, než bylo potřeba. Já i Edward jsme se trochu pousmáli. Po chvíli jsem uslyšela Jenniny kroky, jak se přibližují směrem k nám. Jenže když vešla do místnosti, ručníky i s oblečením s hlasitým žuchnutím dopadli na zem. Jenna tam zůstala stát, úplně zkoprnělá.

„Teto? Stalo se něco?“ ptala jsem se velice opatrně. Takovéhle chování nebylo normální. Ona si mě sotva všimla a její oči opřeně sledovali Edwarda.

„Edwarde?“ špitla Jenna. Já vytřeštila oči. Jakto, že zná jeho jméno?

„Ehm… co se děje?“ zeptala jsem se, protože Edward taky zkoprněl. Nikdo mě ale vůbec nevnímal. Místo toho si to začali ujasňovat oni dva.

„Jsi to ty?“ ptala se Jenna.

„Promiňte, ale já vás neznám,“ začal Edward, který jakoby našel způsob, jak otevírat pusu.

„Ne, to není možné, jsem si jistá, že to si ty.“ Jenně se do očí hrnuli slzy.

„Promiňte, ale já vás opravdu neznám,“ bránil se Edward, který už vypadal o něco jistější.

„Já, omlouvám se, ale vy vypadáte, jako… omlouvám se,“ vyštěkla a v mžiku byla pryč.

„Co to bylo?“ ptala jsem se, protože jsem nerozuměla jedinému slovu.

„Nevím,“ řekl to s jistotou, ale přesto jsem tomu nerozuměla a něco mi říkalo, že lže.

„Ty… jaktože… ona… tvé jméno…“ soukala jsem ze sebe a nevěřícně ho pozorovala.

„Omlouvám se Nicol, už budu muset jít. Slibuju, že se ještě potkáme a ujišťuji vás, že tomu porozumíte… jednou,“ špitnul ještě a v mžiku byl pryč.

„Ne! Počkej!“ On se už ale nevrátil. Co to sakra bylo? Zbytek dne jsem se z Jenny snažila něco dostat, ale ona říkala, že si ho s někým musela splést a ať už to nechám být. Nevěřila jsem jí, ale ta bezvýznamná lidská potřeba spánku mě přemohla. Další dny jsem byla duchem úplně mimo. Většině lidem to bylo jedno. Jenom Monnie si o mě dělala starosti. Několikrát jsem ji ujišťovala, že je to dobrý a že se mnou to nemá nic společného, jenomže kdo by mi to asi tak měl věřit? S Jenny jsem toho taky už víc nevymámila, takže asi tak po dvou týdnech jsem se o to přestávala zajímat. Po dalším týdnu jsem na to sotva vzpomněla a nepřipadalo mi to sebeméně důležité. Jenže všechno se změnilo jedné sobotní noci.

Nevím, kolik bylo hodin a jestli se mi to zdálo, nebo ne, ale určitě to bylo hodně divné a zvláštní. Spala jsem a náhle mě něco probudilo. Nedala jsem to na sobě znát a snažila se udržet stejný rytmus dýchání. Zdálo se, že někdo je v mém pokoji. Dva muži. Povídali si. O mě, nejspíš.

„Carlisle… podívej se na ní, jak je krásná. Život měla před sebou. To jí necháš takhle? Vždyť se na ní podívej, jak je krásná… bývalá roztleskávačka… teď je na vozíčku… prosím, pomož jí, kvůli mně.“

„Ne Edwarde… víš, že to dělám jenom, když je to nezbytně nutné…“

„Ale tohle je nezbytně nutné… vždyť ona…“

„Víš co? Nebudu nic namítat, když to uděláš, jsem si jistý, že jí ostatní bez problému přijmou, jako doposud, ale já to neudělám…“

„Takže mi dáváš povolení?“

„Tak nějak.“

„Díky, ale já… já to nezvládnu…“

„Je to jenom na tobě.“

Opravdu nevím, zda to byl sen, ale zdálo se to tak skutečné.

Když jsem otevřela oči, něco bylo jinak. Pokoj naplnila zvláštní, sladká vůně. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Mnoho jsem díky té tmě neviděla, tak jsem si znova lehla a usnula. Po chvíli mě znova cosi probudilo. Bylo to, jako by mě někdo pohladil a zašeptal: Neboj. S trhnutím jsem se opět rozhlédla, ale nikdo tam nebyl. Ten rozhovor se mi stále odehrával v hlavě… Nakonec zazvonil budík a já jenom čekala na Jennu, aby mi pomohla do mého křesla.

Ve škole na mě čekalo překvapení. Nevím, jestli příjemné, nebo naopak, ale já měla radost. Edward. Byl tam ještě s někým jiným. Neznala jsem je, ale bylo jisté, že jsou si hodně blízcí, nebo spíš příbuzní… všichni byli tak krásní… měli až nebezpečně bílou pleť, ale kupodivu jim to spíše na kráse přidalo, než naopak. Edward se opíral o černé, krásné, nablýskané autíčko. Nevím, jaké značky, ale bylo nádherné. Potom tam byli dva páry. Vysoká, hubená blondýnka. Byla to ta nejkrásnější osůbka na planetě, jakou jsem kdy viděla. Objímal jí takový vysoký, namakaný chlapík. Taky překrásný. Ti dva stáli u jiného auta. Stříbrné, tentokrát jsem poznala, že se jednalo o značku Mercedes. Ten poslední pár stál u kanárkově žlutého porshe. Vysoký kluk s blonďatými vlasy tam stál tak ochranářsky. Upoutali mně jeho oči. Měli zlatou barvu. Tu sice měli všichni, ale ty jeho byli zvláštní… takové velké. Měl takový výraz, jakoby trpěl, nebo co. Vedle něho stála droboučká, malinká dívčina. Na první pohled nevýrazná holčina s tmavými vlasy, ale když jste si jí prohlédli pořádně, krása a štěstí z ní vyzařovalo do všech stran. Všichni měli na sobě drahé oblečení, které bylo přesně podle té nejnovější módy. Stáli tam a vypadali znuděně. I když na nich mohl každý oči nechat, vypadali, že je to vůbec nezajímá. Až když mě zahlédli. Edwardovi oči se rozzářily, úsměv se rozšířil a hned vypadal veseleji. Připadalo mi to poněkud zvláštní, když jsem ho jednou viděla a ještě k tomu za poněkud zvláštních podmínek. Ostatní členové klubu krásy si mě taky všimli. Ta černovláska a ten vysoký svalouš taky vypadali nadšeně. Ta blondýna se tvářila, jako bych jí vypustila včely a ten blonďák… nedovedla jsem přesně říct, jak se tváří. Jeho ústa říkali ahoj, já jsem kamarád, ale oči zase nepřibližuj se, nebo si tě usmažím k večeři…Raději jsem se zase začala soustředit na Edwarda. On, jakoby se ujistil, že ho vnímám, rozešel se směrem ke mně.

„Ahoj Nic,“ pozdravil mě s úsměvem. Moc jsem to nechápala. Proč mě oslovuje stejně, jako mi říkávala maminka? Nakonec jsem ale nejistě odpověděla.

„Jo, ahoj… takže ty teď budeš chodit do školy?“ Přikývl a přidal takový zvláštní, pokřivený úsměv, do kterého jsem se okamžitě zamilovala, tedy do toho úsměvu…

„Ehm… takže, můžu tě doprovodit?“ zeptal se a já bez přemýšlení přijala. Jenom jsem se s obavou ohlédla za Monnie, ta se ale smála na celé kolo a vypadala, že mi to přeje. Edward byl velice milý. Zjistila jsem, že máme společnou velkou část hodin, takže jsme si celý den jenom povídali. Říkal, že by moc chtěl, abychom se ještě víc sblížili a mě to opravdu nevadilo, jenom mě pomalu začínalo trápit to, že to možná nemyslí vážně. Co když… co když se s někým vsadil, aby mě jenom ztrapnil, tak jako to bývá v těch levných filmech? Jasně, tam je většinou oběť nějaká nevýrazná šprtka, která je od malička středem posměchu, nosí brýle a nízké sebevědomí zakrývá všechnu krásu… To já možné, nejsem ošklivá, nebo cokoli jiného, jenomže proč by si ten nejhezčí kluk na světě vybral zrovna mě? Chudinku, co přišla o rodiče a je na vozíčku? Zakázala jsem si na to myslet a soustředila jsem se na jeho pozornost. On mi sliboval, že o nic takového nejde, ale přítelkyni prý má, jenom by mi chtěl být dobrým kamarádem a pokud možno tím nejlepším. Připadalo mi to zvláštní, ale jeho přítomnost mi dělala dobře, tak jsem na to přistoupila.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník osudu - 1. část a prolog: