Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Death for love 2.

23.06.2010 (18:00) • EvilAngel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1075×

Letuška otevřela dveře a lidi se hrnuli ven. Já jsem popadla svůj batoh a přidala se k nim. Většina lidí se za mnou ohlédla. Jiní, většinou mladí slizcí kluci, zahvízdali. Odešla jsem z letiště, jak nejrychleji jsem mohla. Zde začínalo mé pátrání.

Pohled Belly:

Šla jsem městem a prohlížela si domy. Zhluboka jsem dýchala, jestli náhodou nezavětřím její pach.

Tento stát mě moc děsil. Byl takový zvláštní. Tajemný. Pořád pršelo a tak Forks bylo stále pod oblakem šedivých mraků. Slunce se ukázalo jen někdy. Byla to výhoda. Když jste upíři a musíte se stranit slunci, uvítáte každé špatné počasí. I to deštivé. Právě se z oblaků snášel lehký déšť.

Šla jsem dál. Dál do tajů města Forks. Prošla jsem spoustou ulic, spoustou obchodů. Ale stopa? Nikde.

Kde kruci byla. Hlásila mi, že půjde lovit sem. Honilo se mi hlavou. Budu tu bloudit a bloudit a nic nenajdu. Jestli do zítřka nic nenajdu, vracím se domů. Domů s nepořízenou.

Procházela jsem okolo střední školy ve Forks. Ucítila jsem pach upírů. Upírů, kteří ale byli pryč. Pach byl jen velmi slabý sotva rozeznatelný. Ale já si byla jistá. Znova jsem se nadechla a šla dál. Prošla jsem dalšími ulicemi, když v jedné z nich, jsem zachytila stopu Elly. Ale nebyla sama. Byla tam cítit krev člověka. Ale i krev Elly. Nadechla jsem se. Tohle nevěstilo nic dobrého. Pohlédla jsem na zem a po tom, co jsem uviděla, se mi doslova zatmělo před očima. Popel.

Sklonila jsem se k popelu a zadívala se do něj. Ne, to ne. Tohle mi přece nemůže nikdo udělat. Zabít mi sestru? Prosím, řekni mi, že tohle není popel Elly.

Ale byl. V popelu ležel zlatý medailonek. Vzala jsem ho do ruky a sklopila oči. Ach ne. Otevřela jsem medailonek. Byla v něm má a Ellina fotka. Ke každé z fotek byl přilepen pramínek vlasů. Byl to její medailonek. A její popel.

Znova jsem se nadechla. Zavětřila jsem ve vzduchu dalšího upíra. Oči mi žhnuly zlobou. Tohle nikomu nedaruju, vyštěkla jsem na sebe v mysli a vstala.

„Sbohem má Elli. Sbohem. Pomstím tě,“ řekla jsem to s úctou a tiše. Slova byla prolitá smutkem. Hodila jsem na kupičku popela růži. Rudě červenou, jako krev. V srdci jsem cítila zvláštní bodání. Zabiju každého, kdo udělal něco mé Elli.

Znovu jsem zavětřila pach upíra. Už jsem se nenechala vybízet. Rozeběhla jsem se rychlostí po pachu. Pachu, který vedl do hlubokého lesa.

Pohled Edwarda:

Dnes byl zase ten den. Den, kdy musím zabít upíra, který přišel lovit. Lovit lidi.

Byl jsem vegetarián. Ostatně jako celá má rodina.

Nerad jsem zabíjel. Zabíjel existence, jako jsem já. Ale musím chránit svou rodinu. Rodinu a lidi.

Musel jsem si to říkat, si to nalhávat, aby to nebylo tak těžké, radost z toho, že zničím svou vlastní rasu, mi nepůsobilo ani trochu radost, ale musel jsem to udělat.

Než jsem odešel, zavětřil jsem čísi pach, ale nevšímal jsem si ho, musel jsem přemítat nad tím, co jsem udělal.

Je sice pravda, že zabiji upíra jednou za sto let, ale i tak je to morbidní a dost smutné. Výčitky vám nedají spát, musíte nad tím přemýšlet. Užírá vás to, ale vy se s tím musíte vyrovnat, ať chcete nebo ne.

Děláte to pro sebe, abyste se neprozradili. Připadal jsem si jako kanibal, jako člověk, který jí člověka. Jenže ten se nad tím netrápí, ten se v tom vyžívá.

Znělo to dost divně, když jsem nad tím přemýšlel, ale co.

Pach najednou zesílil. Podíval jsem se zkoumavě po lese. Znal jsem tady každý strom, tenhle les byl můj domov a nikdy bych se v něm neztratil.

Pach byl upíra, byl něčím ale zvláštní, přitahoval mě. Rozhodně to nebyl upír, který patřil k nám. Do našeho lesa.

Nemohl jsem to jen tak nechat být. Ale že by se mi chtělo zrovna zabít dalšího upíra, to jsem nemohl říct.

Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat po tom pachu a dávat pozor na spadlé větvičky, abych nedělal zbytečný hluk. Věděl sem ale, že mě stejně ucítí. Vítr musel zrovna foukat na špatnou stranu.

Pokusil jsem se tomu upírovi nějak nadběhnout tak, aby můj pach nešel k němu. Nerozeznal jsem, jestli je to holka nebo kluk, prostě jsem šel po pachu a snažil se zjistit, kdo ten dotyčný je.

Koruny stromů se jemně pohupovaly do věru, který foukal, a listí šelestilo.

Bella:

Šla jsem po tom pachu. Cítila jsem ho silněji a silněji.

Nedovedla jsem uhádnout jak daleko je, ale věděla jsem, že je morbidně blízko.

Jsem mu na dosah.

Šla jsem dál a sledovala jsem u toho přírodu.

Zafoukal vítr a já se nadechla. Úžasné, jsem blízko, pomyslela jsem si. Když jsem zahlédla v mé blízkosti mladého kluka.  Byl to upír. To on byl ten pach. On zabil Ellu. Sakra, ale co když i on má rodinu? Co když tohle byla jeho povinnost? Ne, zahnala jsem své myšlenky a s nenávistným pohledem šla dál.

Edward:

Zahlédl jsem mladou dívku.

Podíval jsem se za sebe, jestli mě spatřila nebo ne.

Nemám srdce na to, zabít jí. Když byla tak křehká a byla to dívka.

Dosud jsem zabíjel jen upíry ne upírky, tohle bylo na mě moc a musel jsem utéct vzdálit se a dělat, že jí jsem nikdy neviděl.

Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Přitahovalo mě na ní všechno. Podíval jsem se za sebe, nasál pach a rozešel se lesem pryč a doufal, že mě nesleduje, nejde za mnou.

Bella:

Podívala jsem se na něj.

Ale proč odchází. No tak, pomyslela jsem si a rozešla se ladným, rychlým krokem za ním. Měla jsem plán ho nějak zabít. I když mě nějak přitahoval. Ale já to ignorovala. Zabil mi Elli, za to bude tvrdě pykat.

„Stůj,“ zavolala jsem na něj a vešla mu do cesty. Oči se mi samou nenávistí leskly. Sice byly zlaté, ale nenávistné. Pohlédla jsem s nenávistí do jeho očí. Užij si poslední výdechy života, pomyslela jsem si.

Edward:

Znova jsem se ohlédl za sebe, kontroloval jsem, zda jde za mnou.

Kdyby šla za mnou, musel bych jí zabít.

Kdyby se dozvěděla moje rodina, že jsem ji nezabil a nechal ji jít, nejspíš bych si zavařil na pořádný problém, ale nemohl jsem to udělat. V téhle situaci bylo nejlepší mlčet a pokusit štěstí, že Alice neměla vidění, nebo se to někdo nějak nedozvěděl.

Měl sem na sebe vztek, že jsem to neudělal.

Les byl klidný a tak jsem si to ticho užíval.

Ztuhl jsem, když sem zaslechl za sebou dívčí hlas a ohlédl jsem se, ale to už stála přede mnou.

Trhl jsem sebou a podíval se jí do očí. Byl jsem naprosto v klidu a doufal, že odejde, že to nechá být.

„Nech mě projít,“ sykl sem na ní.

Bella:

„Ne,“ řekla jsem a mračivě na něj hleděla.

Nemohl mi číst myšlenky. Naštěstí. Oči planoucí zlobou a nenávistí, na něj pohlédly.

Jak se mám ksakru zlobit, když je tak sladký? Pomyslela jsem si a v mysli se ihned okřikla.

Neznala jsem ho a už jsem ho nenáviděla.

„Proč jsi zabil Ellu? Co ti provedla?“ vyštěkla jsem na něj vztekle.

Edward:

Zarazil jsem se, to, co teď řekla, jako by mi to vrazilo dýku do srdce, ale nebolelo to.

Byl jsem ohromen a nevěděl, co jsem na to měl říct.

Vždy, když sem zabil upíra, věděl sem, že má nejspíš svoji rodinu, nebo někoho, na kom mu záleželo. Ale nikdy jsem se s ním nesetkal z očí do očí.

Už tak jsem měl výčitky, které mě teď začaly ubíjet ještě víc a tlačily mě do rohu.

Podíval jsem se na ní nešťastným bolestným pohledem, ale jen na chvíli, nadechl jsem se a obešel jsem jí.

„Neměla sem chodit," řekl jsem jen krátce.

Nevydržel jsem se jí dívat do očí, znervózňovalo mě to, ale ještě víc mě znervóznilo to, že jsem jí nemohl číst myšlenky.

Bella:

Když procházel okolo mě, tvrdě jsem ho chytila za loket a stáhla jsem ho silou zpět.

Byla jsem překvapivě silná.

„To, že sem šla, je snad trestný? Vždyť i ty jsi upír. Když tu někde něco, nebo někoho zabiju, taky mě zabiješ?“ zasyčela jsem vztekle.

Věděla jsem, že bych ale nikoho nezabila. Ale to on nevěděl. Už jen představa, že bych zabila člověka, byla pro mě nechutná a zničující.

Edward:

Podíval jsem se jí zpříma do očí a nadechl se.

Nechtěl jsem na sobě nechat znát, že jsem neklidný a nasadil jsem svůj chladný výraz, jako jsem vždy koukal. Nepatrně jsem se kousl do rtu. Bylo to pro mě dost těžké, pomyšlení na to, že ztratila svého blízkého mojí rukou, mě drtilo, a ona mě drtila ještě víc.

„Ty už jsi měla být dávno mrtvá, neměla sem lézt, jsem upír a mám své zákony," řekl sem jí tvrdě, ale ztěžka.

Vyšlo to ze mě prostě, musel jsem něco říct. Znova jsem jí obešel, ale tentokrát jsem se nenechal stáhnout zpátky.

Bella:

Zasyčela jsem. Nikdy jsme nebyla tak vzteklá.

Malinko jsem pozvedla ruku. Před ním se objevila bariéra šišek. Vytvořila jsem ji mou telepatií. Bylo to jedna z mých 5 schopností.

Jedna byla telepatie. Hodila se pro moji lenost, ale někdy byla i zničující. Ještě jsem ji tak nevypracovala, tak stačilo pouhé mávnutí nešikovné ruky a už to lítalo. Druhou bylo ovládání živlů. Voda, oheň, země, vzduch, energie a blesky. Třetí byl štít. Byl dobře vypracovaný a skvěle jsem ho používala. Naučila jsem se ho i úplně zbavit, ale bylo to pro mě moc namáhavé. Když byl ve mně, necítila jsem ho. Čtvrtou bylo přenášení lidí, zvířat i věcí, z místa na místo. Hodilo se to, když člověku hrozilo nebezpečí. A poslední, pátou, bylo moje nejslavnější dotknutí ruky. Tak jsem tomu asi říkala. Pouhé dotknutí ruky mě na chvilku obohatilo o jinou mysl. Mohla jsem se kohokoli dotknout a držet se ho a v tu chvíli jsem mu viděla do hlavy. Jeho myšlenky, minulost, pocity a bolest. Ale mohla jsem mu vše i změnit. Ale nikdy se mi to moc nepodařilo a většinou to skončilo katastroficky.

„Já jsem taky upír,“ řekla jsem v klidu a dívala se na něj. Oči mi jen a jen jiskřily zlobou.

Edward:

„Na to bych nepřišel," otočil jsem se již naštvaněji na ní a podíval jsem se jí zpříma do očí.

Odrážela se v ní zloba a bolest.

Nevydržel jsem to, už tak jsem byl s nervy někde jinde. Výčitky neubíraly a jen přidávaly na síle.

Sjel jsem pohledem na šišky. Nezajímal jsem se o ně, byla nebezpečná, ale v mých očích byla pořád ta bezbranná.

„Co kdybys mě nechala odejít, nechci žádné problémy, byla na špatném místě v nesprávnou dobu," snažil jsem se nějak zachránit, odejít odtud.

Bella:

Musela jsem se usmát.

„Myslíš, že tě nechám odejít po tom, cos udělal Elle? Mě je jedno, jestli byla v nesprávnou dobu na špatném místě. Já chci jen pomstu,“ řekla jsem tvrdě. V očích plála nenávist ale i s bolestí.

Bylo těžké mu ublížit, ale já musela. A chtěla.

Edward:

„Pomstou nic nezískáš," řekl jsem suše, jakoby mi bylo jedno, jestli umřu nebo ne.

Někdy jsem si to moc přál, nebýt zrůda jaká jsem byl, prostě utéct.

Přišel blíž k ní a díval se jí do očí.

„Ale když ti to pomůže tak prosím, dělej," rozpřáhl jsem ruce a svěsil je zpět.

„Myslíš, že jsem se bavil, když sem ji zabíjel. Trápí mě to víc než tebe." Můj výraz byl pořád stejně ledový a po měkkém mechu jsem se k ní přibližoval, až jsem byl skoro u ní. Zastavil jsem se.

Bella:

Podívala jsem se na něj. Kdybych mohla, byla bych už rudá jako rak. Vzteky. Už jsem neváhala. Když byl u mě, skočila jsem a povalila nás na zem. Chystala jsem se zakousnout se do jeho krku a při tom jsem v kapse hledala telepatií zápalky.

Autor: EvilAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death for love 2.: