Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dear sister II. kapitola

17.05.2010 (19:15) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 881×

Dear sister

II.   kapitola

Tea
Súdán, Chartúm

Šla jsem na pobočku UNESCO v hlavním městě Súdánu. Tenhle stát je ještě pořád pod vojenskou kontrolou, což není pro turisty moc velké lákadlo. Prošla jsem bránou, kterou hlídali vojáci a vešla jsem do budovy. Za dřevěným stolkem s počítačem seděla opálená žena.
„Dobrý den,“ pozdravila mě žena a usmála se.
„Dobrý den, mohla byste mi říct, odkud to přišlo?“ požádala jsem a dala jí krabici.
„Mohu vás poprosit o doklad?“ řekla mile.
Vyndala jsem průkaz na pobyt v Africe a pas. Žena si je ode mě vzala. Něco naťukala do počítače.
„Balíček byl poslán z Itálie, přesněji z Lecce,“ odpověděla mi na můj dotaz a vrátila mi doklady.
„Díky,“ řekla jsem jí a odešla jsem ven. Takže musím do Lecce. Vyšla jsem před dům a stopla jsem si něco, co místní nazývali taxi.
„Kam chcete, madam?“ zeptal se mě řidič a vyndal si doutník z pusy.
„Na letiště,“ odpověděla jsem stroze a taxík se rozjel. Přejeli jsme pár křižovatek než se řidič začal ptát, co tu dělám sama a kam letím. Na všechno jsem odpovídala nejkratší možnou odpovědí.
„Jsme tady,“ informoval mě řidič.
„Kolik to bude?“ zeptala jsem se.
„Že jste to vy, tak nic nechci,“ odpověděl a usmál se. Vystoupila jsem z taxíku dřív, než si to rozmyslí a šla jsem k jednopodlažní betonové budově. U zdi seděly děti a jen co mě viděly, rozběhly se ke mně a nabízely mi věci. Všechny jsem je pokud možno zdvořile odbyla a vešla jsem do budovy.
„Prohlídka, slečno,“ řekl voják u dveří. Podala jsem jim svůj baťoh a oni ho spěšně prohlédli. Pak prohlédli i mě. Když uznali, že nemám žádnou zbraň ani nic nepašuju, pustili mě dál.

Ester
Itálie, Volterra

Když mě po dalším z výslechů, kdy se mě Jane pokoušela “přemluvit“, abych jim řekla, kde je ten kříž, odvlekli zpět do cely, bezmocně jsem zůstala ležet na místě. Neměla jsem ani sílu brečet, natož něco jíst. Došlo mi, že jsem udělala velkou chybu, když jsem do toho zatáhla i svojí sestru. Tea byla už od malička bojovník. Nebylo dne, kdy by někomu nedala alespoň facku nebo kopanec.
„Nebudeš jíst?“ vyrušil mě Felix. Zvedla jsem hlavu a s nechutí se na něj podívala. Byli tam i další tři upíři.
„Jak myslíš,“ řekl chladně Felix a o krok ustoupil. Jeho místo zaujal jiný upír. Černé vlasy se mu kroutily kolem obličeje a rudé oči mě s nenávistí pozorovaly.
„Nemusíš ji šetřit, jen ať neumře,“ pověděl Felix tomu cizímu upírovi a pak i s ostatními upíry odešel. Jen co se dveře zavřely, upír přišel ke mně. Nepokoušela jsem se mu ani uhnout. Nemělo by to cenu. Upír chytl můj obličej do svých dlaní a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem se ocitla na zahradě našeho bývalého domu. Ten den jsem slavila svoje deváté narozeniny. Běhaly jsme se setrou po zahradě, když se ozvala strašná rána. Sestra běžela za zvukem a já ji následovala. Doběhly jsme k bílému altánku a na zemi ležel nějaký muž v kaluži krve. Já jsem začala křičet, ale sestra šla blíž.
„Tati!“ rozkřikla se najednou a vběhla do altánku za naším otcem. Její bílé šaty se okamžitě nasákly krví.
Najednou vize skončila a já jsem byla zpět v cele s tím upírem, který mi určitě vracel tyhle vzpomínky. Dřív, než jsem stihla něco říct, jsem byla zase pryč. Tentokrát v márnici. Se sestrou jsme stály nad mrtvým tělem, které patřilo naší matce.
„Nenávidím tě!“ řekla jsem a podívala jsem se na sestru. Tee stekla slza z tváře.
„Jsi ta největší svině na celém světě. To kvůli tobě máma umřela!“ křičela jsem na ni. V jejích očích bylo jen utrpení.
„Táhni mi z očí, ty mrcho. Nezasloužíš si tu být, když jsi ji zabila!“ řvala jsem na ni. Tea se otočila a odešla. Vzpomínka opět skončila. Pokoušela jsem se zatřepat hlavou, ale pevné ruce upíra mi v tom zabraňovaly.
„Ty hajzle,“ zasyčela jsem a vykroutila jsem hlavu z jeho sevření. Upír mě chytl za zápěstí, nepříjemně mi v něm zakřupalo. Celou rukou mi projela bolest. Ani jsem nevnímala, kdy jsem vykřikla. Jediné, co jsem vnímala, byla kost, která mi vyčuhovala z ruky a krev. Spousty krve. Upírovi zčernaly oči. Věděla jsem, co se chystá udělat a přišlo mi to jako vykoupení. Popostrčila jsem ruku k jeho obličeji. V tu samou chvíli, kdy se ke mně upír nahnul, se otevřely dveře a já jsem odletěla na stěnu.

Tea
Itálie, Udine

Taxík mě odvezl až k prodejně aut. Zaplatila jsem řidiči a vystoupila jsem. Šla jsem po asfaltce poprášené hrubým pískem a drobnými kamínky k prodejně s auty. Prošla jsem bránou a hned mě odchytl muž v bílé košili. Modrou kravatu měl povolenou, aby ho neomezovala v dýchání.
„Dobrý den. Jmenuji se Tivoli Parias. Jak vám mohu pomoci?“ Na tváři se mu vyloudil samolibý úsměv.
„Potřebuju rychlé auto,“ řekla jsem a Tivolimu se rozzářily oči.
„Co třeba Ferrari Enzo?“ optal se Tivoli.
„Jo, to si vezmu," souhlasila jsem. Tivoli mě odvedl do kanceláře. Podepsala jsem pár papírů, zaplatila a pak už bylo auto moje.

O čtyři hodiny později

Tea
Itálie, poblíž Benátek

Jela jsem po rychlostní silnici do Benátek. Minula jsem ceduli upozorňující na hotel. Strhla jsem volant doprava a vjela na štěrkovou cestu vedoucí k hotelu. Zaparkovala jsem před vchodem a šla jsem na recepci. Za pultem stála snědá žena v bílých šatech s červenými puntíky. Její bílé zuby mě oslňovaly v zářivém úsměvu.
Pozdravila jsem ji a vzala si pokoj na jednu noc. Cestou do pokoje jsem si ještě koupila bagetu a colu v automatu, a pak jsem i s kufrem vešla do pokoje. Stěny měly barvu bledě modré. Celý pokoj byl vybaven bílými věcmi. Povlečení nevyjímaje. Sedla jsem si za psací stůl v rohu pokoje a znovu jsem si četla dopis od sestry. Teď, když jsem na to měla klid, jsem si všimla kostrbatin v písmu. Ester měla strach, když ho psala.
„Do čeho ses to zapletla?“ povzdechla jsem si a složila dopis zpět do tašky. Pohledem jsem zabloudila k měsíci. Byl v úplňku. Vyšla jsem na balkón a lehla si na lehátko. Měla jsem plnou hlavu starostí, hýřily mi v ní myšlenky, jaký musela mít nebo má sestra strach. Vyčerpáním jsem usnula.
Ocitla jsem se v bílé kruhovité místnosti. Stály tam nějaké postavy. Neviděla jsem jim do tváře, možná, že jsem ani nechtěla. Podle rukou, které byly jediné, co jsem z nich viděla, jsem usoudila, že se jedná o muže. Najednou obraz přeskočil. Byla jsem v té stejné místnosti, akorát, že jsem stála u něčeho, co by se dalo popsat jako trůn. Pozorovala jsem naprosto vyčerpaného muže, kterého přidržovali u země další dva muži v černém. Jejich tváře byly rozmazané. Obraz se znovu změnil. Běžela jsem kamennou chodbou k velkým ebenovým dveřím. Rozrazila jsem je a hned jsem skočila na muže, který seděl na prostřední z těch židlí nebo trůnů. Byla jsem asi dva metry od něj, když se obraz znovu změnil. Stála jsem na kraji místnosti a sledovala jsem, jak se černá šmouha mění v plamen a dopadá na zem jako hrst prachu. Muž, kterého drželi ti dva, se jim vykroutil a odhodil je přes celou místnost, v tu chvíli mu malá blondýna utrhla hlavu a jeho tělo se bezvládně skácelo k zemi. S křikem jsem se probudila. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že by obstojně zastalo i bicí v rockové kapele. Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila.
„Slečno, jste v pořádku?“ ozvalo se zpoza dveří. Vstala jsem a šla otevřít. Za dveřmi stál celkem mladý kluk.
„Slyšel jsem křik. Stalo se něco?“ starostlivě se mě vyptával a nakukoval mi přes rameno do pokoje.
„Lekla jsem se jen nějakého hluku,“ vymyslela jsem si rychle lež a zabouchla dveře. Mluvit s někým, po tom, co jsem viděla, jak dělají z člověka hořící kouli, bylo to poslední na seznamu věcí, které chci teď dělat. Došla jsem k posteli a svalila se na ni. Nepokoušela jsem další sen. Byla to jen noční můra, ale ten strach a bolest se mi zdály jako moje vlastní. Z myšlenek o snu mě probraly až ranní paprsky slunce.

Ester
Itálie, Volterra

Probudilo mě světlo bijící mi do očí. Otevřela jsem je a uviděla slunce. Posadila jsem se na posteli. Byla jsem šťastná, že by to všechno mohl být jen špatný sen, ale ta naděje odumřela, když jsem spatřila tři upíry v rohu pokoje. Aro, Felix a někdo nový.
„Už jsi se rozhodla říct nám, kde je ten kříž?“ zeptal se Aro a přitom se postavil.
„Ne,“ odpověděla jsem téměř okamžitě. Felix a ten neznámý začali vrčet.
„Williame, odveď dámu do cely,“ rozkázal Aro a vydal se ke dveřím, v půlce pohybu se však zastavil.
„A Felixi, najdi Demetriho, chci tu mít do tří dnů Edwarda Cullena i celou jeho rodinu,“ dodal a definitivně odešel. Felix šel hned za ním. William mě chytl za ruku a vyvlekl mě před pokoj. Vláčel mě za sebou až do cely, kde mě položil a odešel. Sledovala jsem jak mi z ranek, způsobených tím, jak mě za sebou William táhl po kamenných dlaždicích, vytéká krev a vsakuje se do oblečení. Byla jsem unavená a moje tělo už chtělo mít klid. Navždy. Vlastně jsem to chtěla i já, ale udržovala jsem se naživu kvůli sestře, kterou jsem pravděpodobně odsoudila ke stejnému utrpení.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dear sister II. kapitola: