Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 7. kapitola

08.03.2010 (07:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2831×

7. kapitola - Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s nenávistí.

Srdce se mi na chvíli zastavilo. Co tu proboha chce? Zůstala jsem přimraženě stát a měřila si ho zuřivým pohledem. Hned za mnou se otevřeli dveře a na parkoviště vstoupila naše dokonalá rodinka a taky si všimli nového návštěvníka.

„Co se to děje?“ ptala se Alice.

„Co tu chtějí Volturiovi?“ Tentokrát se ptala Rose. Slyšela jsem v jejím hlase zděšení. Taky jsem byla vyplašená, pokud je tu on… tak jsou tu i ostatní. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Zachvacovala mě panika. Podívala jsem se na Cullenovi a oni na mě. Viděli to zděšení v mém obličeji. Jen jsem sklonila hlavu a vydala se k tomu malému hajzlovi.

Slyšela jsem jak si šuškají kam jdu. Ale snažila jsem je nevnímat. Věděla jsem, že je zle. Ach moje holčičko, co si teď počneme. Ale snad mi to ten zmetek vysvětlí.

Poslední dva kroky jsem zrychlila a už jsem toho upíra, co si kdysi říkal můj bratr, chytla pod krkem a přitlačila ho k autu až mu spadly sluneční brýle z nosu. Upíral na mě svůj rudý pohled.

„Alecu! Co tu chceš!“ vrčela jsem na něj a opravdu jsem se snažila nevnímat zalapáni po dechu naši rodinky.

„Bello, no ták. Přišel jsem v míru…“

„Tak to vyprávěj holubům! Jak jsi mě našel!“ znovu jsem mu zavrčela do tváře.

„Co to do tebe vjelo Bells! Já jsem ti nikdy nic neudělal…“ To si ze mě dělá srandu! Upíři přece mají dlouhou paměť, že by zapomněl jak mi ublížil? Jak nám ublížil! Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Alecu nedráždi mě…“

„Bells já to nebyl… já vás nepráskl…“ Zamračila jsem se. Když ne on tak kdo?

„Kdo!“ Mírně jsem s ním zatřásla.

„Heidy…“ Pustila jsem ho. Heidy? Cože? Byla to moje dobrá kamarádka, jak mi to mohla udělat. Rozklepali se mi kolena.

„Bells?“ dotkl se mě něžně Alec. Podívala jsem se na něj. Tak já jsem ho nenáviděla a on v tom byl nevině?

„Promiň Alecu…“ objala jsem ho a začala tiše plakat.

„To nic sestřičko, vše se vyjasní. Ale proč jsem tu. Tvůj… tvůj otec sem míří i skoro s celou gardou.“

Zůstala jsem zamrzlá uprostřed pohybu. Nedokázala jsem se pohnout ani promluvit. Ty slova mi docházeli nějak pomalu.

„Alecu řekni mi, že je to jen vtip.“ Chytla jsem ho za ramena a zatřásla s ním. Zase jsem byla na pokraji zhroucení. Když se neměl k odpovědí stisk jsem zesílila.

„Alecu prosím…“

„Bello je mi to líto, sám jsem je předešel a přišel jsem tě varovat. Volal jsem Jane. Nechtěla tomu věřit. Ale Demetri vás vystopoval, do večera jsou tu. Musíte vypadnout, kdybys viděla jak vyváděli, když zjistili, že jste zmizeli. Tvůj otec jde přes mrtvoly, kdokoliv se ho pokusí zastavit zemře!“ Podlomili se mi kolena. Alec mě zachytil. Jen jsem si opřela hlavu o jeho rameno a začala vzlykat.

„Proč? Proč mě nenechá být… proč nás nenechá…“ Lehce mě pohladil po vlasech.

„Bells… neřekla jsi mi, že je Jasper naživu,“ zašeptal mi do ucha. Ještě více jsem se rozbrečela. Lehce mě postrčil k autu a posadil mě na místo řidiče. Viděla jsem jak se ohlédl po Cullenech a pak jsme vyjeli. Pro mou holčičku a rychle pryč. Lehce jsem zvedla ruku a dotkla se chladného skla, začalo mrholit, ale i tak jsem si všimla podivných výrazů pěti upírů. Ale jeden mě bolel nejvíce… ten mého anděla.

Pohled Jasper

„Jaspere co to mělo znamenat?“ sykla na mě Alice hned jakmile jsme vyšli ze třídy.

„Co mělo co znamenat?“ dělal jsem nechápavého, ale moc dobře jsem věděl, o čem mluví. Ale opravdu se mi to nechtělo rozebírat teď. Potřeboval jsem si s Bellou promluvit. S mojí roztomilou Is.

„Nedělej, že jsi zapomněl! Nemůžeš jen tak vyjíždět po nových studentkách. Vždyť ani nevíš co je zač.“ Mlčel jsem. Já moc dobře vím co je zač. Znám ji a moc dobře a teď když je konečně volná a nemá za zadkem celou gardu, možná máme konečně šanci být spolu. Bez tajemství, bez zábran. Povzdech jsem si.

„Jak chceš…“ Zrovna jsme vešli na parkoviště a náš pohled hned upoutalo černé auto a o něj byl ležérně opřený Alec. Co ten tu chce? Že by tu s ní byl i on? To je ale nemožné, vím co nám udělal. To přece kvůli němu jsem musel opustit Volterru a tím i Bellu.

Celá rodina hypnotizovala Aleca, já jediný Bellu.

„Co se to děje?“ ptala se Alice.

„Co tu chtějí Volturiovi?“ to byla Rose. Moc dobře jsem věděl co tu chtějí. O mě neví, takže si přišli pro ni. Utekla? Proto jsou tady? Cítil jsem nával strašného strachu a paniky. Všechny emoce šly z mé Belly. Tak moc jsme k ní chtěl přijít a obejmout ji, ale neudělal jsem to. Jsem snad sobecký? Ale opravdu nechci tuhle rodinu opustit, zklamat. Co by opravdu řekli, kdybych jím řekl pravdu?

Bella se na nás vyplašeně podívala a pak se se skloněnou hlavou vydala směrem k Alecovi.

„Kam jde?“ zeptal se se zájmem Edward.

„Zná ho? Co když ji něco udělá?“ obávala se Alice. Za tu chvíli si ji tak oblíbila. Nedivím se jí, když Bella chce tak dokáže být opravdu milá a perfektní holka. Ta druhá část, je jen to co z ní udělal její odporný otec.

Pořád jsme tam stáli a dívali se jak Bells míří k tomu parchantovi. Posledních pár kroků zrychlila a chytla ho pod krkem. Ostatní na ní fascinovaně hleděli a Rose s Alice zalapali po dechu.

„Tak tohle jsem nečekal. Asi se opravdu znají,“ zasmál se Emmett. Hodil jsem po něm frustrující pohled a ihned se přestal smát.

„Alecu! Co tu chceš!“ vrčela na něj. Takže tu nejsou spolu. Možná jsem cítil podivnou úlevu, ale taky paniku.

„Bello, no ták. Přišel jsem v míru…“ To určitě.

„Tak to vyprávěj holubům! Jak jsi mě našel!“ znovu na něj zavrčela. Pořád jsme jen přihlíželi, vím, že se do toho nezapletou. Když jde o Volturiovi jsou opatrní. Jen jsem viděla jak se Rose i Alice přivinuli ke svým polovičkám.

„Co to do tebe vjelo Bells! Já jsem ti nikdy nic neudělal…“ potichu jsem zavrčel.

„Alecu nedráždi mě…“ To by opravdu neměl, nebo po něm skočím i já!!

„Bells já to nebyl… já vás nepráskl…“ On ne? Začal jsem být zmatený, ale pořád jsem se chystal kdykoliv vystartovat. Chtěl jsem jí chránit.

„Kdo!“ Mírně s ním zatřásla.

„Heidy…“ Pustila ho. Viděla jsem na její tváři zmatenost.

„Bells?“ lehce se ji dotkl. Tohle se mi nelíbilo, opravdu nelíbilo.

„Promiň Alecu…“ objala ho. Cítil jsem ruku na rameni.

„Jazzi co se děje?“ pošeptal Edward. Jen jsem zavrtěl hlavou.

„To nic sestřičko, vše se vyjasní. Ale proč jsem tu. Tvůj… tvůj otec sem míří i skoro s celou gardou.“ Tentokrát jsem to zděšení vnímal všude kolem sebe. Alice tiše vypískla a zabořila tvář co Edwardového ramene.

„Alecu řekni mi, že je to jen vtip.“ Hlas se jí chvěl. Nedivím se ji. Jestli sem jde její otec i s gardou tak se máme na co těšit.

„Alecu prosím…“ Byla opravdu zoufalá.

„Bello je mi to líto, sám jsem je předešel a přišel jsem tě varovat. Volal jsem Jane. Nechtěla tomu věřit. Ale Demetri vás vystopoval, do večera jsou tu. Musíte vypadnout, kdybys viděla jak vyváděli, když zjistili, že jste zmizeli. Tvůj otec jde přes mrtvoly, kdokoliv se ho pokusí zastavit zemře!“ Podlomili se jí kolena. Alec ji něžně chytil a ona mu začala vzlykat do ramene.

„Proč? Proč mě nenechá být… proč nás nenechá…“ Lehce jí pohladil po vlasech a něco ji šeptal do ucha. Pak ji opatrně posadil do auta a nastartoval. Přes černé skla jsem ji už nezahlédl, ale najednou jsem opravdu chtěl jít za ní. Chránit jí a nedovolit, aby mi ji zase odvedli. Mého umučeného výrazu si asi všimli protože se najednou tvářili nějak divně. A byl z nich cítit soucit. Semnou?

„Jedeme domu, tohle se musí Carlisle dozvědět,“ řekl tiše Edward a společně jsme se vydali k autům.

Cestu domů jsem byl myšlenkami opravdu mimo. Tak moc jsem chtěl být u své Bells a každou chvíli jsem přemýšlel, že vyskočím z auta a poletím za mnou. Alice a Edward se na mě divně koukali, ale nevěnoval jsem jím takovou velkou pozornost.

„Jaspere co se opravdu děje?“ zeptala se konejšivě. Znovu jsme zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem jím to říct.

„Jazzi…“ snažila se Alice.

„Prosím neptejte se…“ šeptl jsem.

Zaparkovali jsme a jakmile jsme došli do obýváku Carlisle už tam byl i s Esmé. Dívali se na nás se zájmem.

„Carlisle je tu problém…“ Edward jím to všechno převyprávěl. Já jen koukal do země a snažil jsem se dělat, že tu vlastně ani nejsem.

„Je to zvláštní, ona opravdu odjela dobrovolně s Alecem?“ Edward přikývl. Celá rodina se najednou podívala na mě. Co jsem zase udělal? Tázavě jsem se na ně podíval.

„Ty ji znáš že?“ Zeptal se zdvořile můj adoptivní otec. Nedokázal jsem se pohnout. Nevím co říct. Mám jím vyklopit pravdu? Nebo raději mlčet? Zmučeně jsem si sedl do křesla a položil hlavu do dlaní.

„Jaspere…“ začala Alice, ale pak její pohled spočinul na dveřích odkud ke mě přilehla povědomá vůně. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do těch překrásných oříškových očí.

Tak doufám, že jsem Vás nezklamala.

komentík potěší

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 7. kapitola: