Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 6. kapitola

07.03.2010 (15:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2915×

6. kapitola - Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem.

„Jsi dneska nějak nervózní?“ Povzdechl jsem si.

„Trochu.“ Byl jsem opravdu hodně, ale nechtěl jsem to dát tak moc znát. Něco se dělo. Nevím sice co, ale něco určitě. Už jsme tu rok a pořád jsem nesvůj. Ve škole mi to docela jde, ale byly i případy, kdy jsem to málem nezvládl. Ale pokaždé mě zachránila Alice a její vize a taky hlavně Emmettova a Edwardova síla. Vždy mě nenápadně odvedli pryč od případné oběti.

„Dneska má nastoupit nějaká nová. Mluví o tom celá škola. Nějaká Isabella Swan.“ Isabella, tak krásné jméno. Kde je jí teď konec. Určitě trčí pořád ve Volteře. Tolikrát jsem na ni myslel. Ale vím, že mě nikdy nemilovala. Bylo dobře, že jsem měl tu šanci od tama odejít a konečně začít žít, jestli se to tak dá říct. Ale i tak mi chybí. Možná mě fakt nemilovala, ale ji ano. Tedy aspoň jsem si to myslel. Bylo pro mě těžké ji opustit, ničilo mě to. Ale neměl jsem na výběr. Buď odejít nebe její smrt. Aspoň tak mi to bylo řečeno.A Aro dokáže být velice přesvědčivý.

„Jaspere?“ Celá rodina se na mě dívala.

„Hm?“ Začal jsem být nesvůj.

„Děje se něco?“

„Ne Alice, jen jsem…“ co mám říct? „přemýšlel.“

„Měli by jsme vyjet, ať zase nepřijdeme pozdě. Už tak poutáme víc pozornosti než bychom chtěli,“ řekl Edward a všechny nás naháněl ven.

Cesta do školy netrvala nijak dlouho. Ale abych pravdu řekl, nevnímal jsem. Jen jsem seděl a myslel jsem na svou minulost. Opravdu byla tak špatná? Co když to byl jen jejich záměr? Chtěli aby se do mě zamilovala a pak ji zlomili srdce? Opravdu mě milovala? Nebo ne? Sakra, kdybych tak měl možnost s ní mluvit. Kdysi jsem ji opravdu nemohl vystát. Nenáviděl jsem ji pro to co je. Chovala se jako coura. Ze začátku byla opravdu k nesnesení, chovala se ke mně jako k póvlu. Snažila se mě dostat do postele za každou cenu. Po roce tuhle snahu vzdala a pak jsem udělal tu chybu, že jsem jí skočil na špek. Donutila mě…

Když jsme vystupovali z aut, všiml jsem si přijíždějícího auta. Normálně bych ho přehlídl, ale teď jsem se na něj díval fascinovaně. Jakmile se otevřeli dveře dolehla ke mě její vůně. Zatím si nás nevšimla, ale naše rodina jí ano. Dívali se na ni se zájmem. Ale z jejich emoci jsem nic vyčíst nedokázal. Byly dost smíšené. Ale co tu chce! Jak se dostala z Volterry? Konečně jsem se s tím dokázal smířit a ona se tu objeví? Poslali ji sem? Co vlastně po mě chtějí?

„Ta nová má z nás strach,“ uculoval se Emmett.

„Ale je na ni něco divného,“ říkala Alice, „neviděla jsem ji přicházet!“

Zrovna se nás podívala. Všimla si mě. Zastavila se. Cítil jsem na dálku její podivné emoce. Byl v tom smutek a nenávist, ale i něco co jsem přesně nedokázal identifikovat. Najednou se otočila a šla zpět k autu. Viděl jsem jak vytahuje mobil. Neslyšel jsem s kým mluví nebo co říká, ale měl jsem takové neblahé tušení. Není tu sama a jediný upír který by s ní byl je Jane. Na sucho jsem polkl.

„Jaspere pojď, jinak se ta dívka zhroutí.“ Ano to byl ten Emmettův humor. Ještě jednou jsem se na ni podíval. Byla tak krásná, ale něco se na ni změnilo. Nevím co, ale budu to muset zjistit. Tak moc bych si přál jít teď za ní, ale nemůžu. Co když Cullenovi zjistí odkud jsem k ním přišel? Budou mě nenávidět. Párkrát jsem slyšel jak se o Volturiových baví, měli z nich respekt, ale nesnášeli je. Ale kdo by je měl rád? Oni a jejich pravidla. Upravují je přesně podle toho jak se jím to hodí. Nenávidím je… nenávidím sebe… nenávidím jí…

Pohled Belly

„A vy jste ta nová Swanová že?“ Snažila jsem se o úsměv, ale spíše jsem se tak nějak divně zašklebila.

„A-ano.“ Paní Coopeová mi podala nějaké papíry, které musím nechat podepsat. Moc jsem nevěnovala pozornost tomu co říká. Jen jsem si převzala dokumenty a vydala se na svou první hodinu. Nechala jsem se zapsat do třetího ročníku, stejně vypadám na víc než sedmnáct a pochybuji, že by mi uvěřili, že jdu do prváku. Doufám, že se s ním jen tak nepotkám. Stejně pořád nedokážu věřit tomu, že žije. Aro mi to řekl tak přesvědčivě. Tak snadno jsem mu uvěřila. Ale pokud Jasper žije a Aro… musel to vědět… nebo nahrál svou smrt a utekl? Sakra tolik otázek.

„Ty jsi tady nová že?“ ozvalo se za mnou.

„Já jsem Jessika,“ usmála se na mě mladá dívka. Byla docela sympatická.

„Ahoj já jsem Bella.“ Podala jsem si s ní ruku.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptala se mě. Podívala jsem se do lejster které jsem dostala a snažila se najít rozvrh.

„Hm měla bych mít Matiku.“

„Tak to je škoda, já mám angličtinu, ale můžu ti ukázat kudy jít.“ Přikývla jsem.

„Odkud jsi?“

„Spíše odnikud, pořád cestujeme.“ Ano cestujeme a podivná cesta nás zavedla zrovna sem.

„Aha, už jsi viděla Cullenovi? Jsou úžasní…“ Určitě má namysli ty upíry. Povzdechla jsem si. Určitě se jim nevyhnu. Oni nemůžou poznat, že mám s upíry něco společného, ale co Jasper? Řekne jim o mě? Ví oni odkud on pochází?

„Všimla jsem si jich, ale nezdají se mi nějak úžasní… znám lepší,“ řekla jsem znuděně.

„Opravdu?“ ptala se ze zájmem.

„Hm.“

„Tak jsme tady, zatím se měj.“ Ještě se na mě usmála a pak odešla na druhou stranu. Zadívala jsem se na dveře. Tak moc se mi tam nechtělo. Mírně jsem se chvěla. Zaklepala jsem.

Když jsem vstoupila všimla jsem si jak kluci zalapali po dechu a holky si mě nenávistně prohlíželi. Ale taky jsem si všimla tří upíru, kteří si mě prohlíželi a něco si mezi sebou šeptali. Moc dobře jsem poznala jednoho z nich. Tak tohle bude opravdu zajímavé. On totiž seděl sám a vedle něj bylo jediné volné místo. Ještě více jsem se rozechvěla. Ale snažila jsem se dýchat. Viděla jsem že je stejně vyplašený jak já.

„Slečna Swanová že?“

„Ano…“ podala jsem ji papíry.

„Dobře. Můžete si jít sednout.“ Ukázala na místo vedle Jaspera. Co teď? Podívala jsem se na dveře a pak zpět na Culleny. Polkla jsem, opravdu jsem neměla na výběr. Sklopila jsem hlavu a pomalým krokem jsem se došourala na místo. Podívala jsem se mu do karamelových očí. On ihned pohled odvrátil. Posadila jsem se. Odsunula jsem se co nejdál to šlo. Ale i tak jsem vnímala jeho překrásnou vůni.

Snažila jsem se vnímat profesorku, ale nešlo to.

„Je divná…“ uslyšela jsem za sebou. Mluvila zrovna ta blondýna.

„Rose nesuď lidi tak rychle, neznáš ji,“ to promluvil ten druhý. Ošila jsem se. Mysleli si, že je neslyším. Podívala jsem se na Jaspera. Taky sledoval profesorku, ale viděla jsem, že je nervózní. Já jsem taky. Kdyby to šlo vrhla bych se na něj. Znovu bych chtěla cítit jeho polibky. Náhle mě přepadla vlna vzrušení. Slyšela jsem jak Jasper zadržel dech. Snažila jsem se uklidnit, ale mé tělo si dělalo co chtělo. Slyšela jsem jak se upír z mnou uchechtl.

Zazvonilo a já vyletěla ze třídy rychlostí blesku. Za rohem jsem se zastavila a opřela se o zeď a snažila se vše vstřebat. Chvíli na to kolem mě prošli všichni. Jasper šel jako poslední a když mě míjel omluvně se na mě podíval. Co to má znamenat? Chvíli se tváří tak a chvíli tak, jak se v něm mám vyznat? Ani já sama jsem nevěděla co po něm vlastně chci. Ještě chvíli jsem tam stála a pak jsem se vydala na další hodinu. Ekonomika. Další příval strašné nudy. Kdybych to aspoň už jedou neprobírala. Ale musíme se tvářit nenápadně. Nesmím udělat chybu.

Najít cestu do učebny mi nedělalo nijak problém. Ale tentokrát tam sedělo všech pět. Hezky v řadě a samozřejmě Jasper zase sám. Profesoru tu zatím nebyl. Tak jsem mu papíry položila na stůl a vydala se zase k němu. S povzdechem jsem si sedla.

„Ahoj.“ To bylo na mě? Otočila jsem se za zvonivým hlasem. Za mnou seděla malá upírka s krátkými černými vlasy. Usmívala se na mě.

„Ahoj…“ pípla jsem.

„Já jsem Alice a ten vedle mě je Edward, a za námi sedí Rosalie a Emmett a ten vedle tebe je Jasper.“ Na každého jmenovaného jsem kývla až na Jaspera. Najednou jsem se na něj nedokázala podívat.

„Já… jsem Bella,“ špitla jsem.

„Odkud jsi sem přišla. Bydlíš s rodiči?“ ptala se.

„Dva roky jsme byli v Norsku a pak jsme se rozhodli přestěhovat sem.“

„Jsme? Takže jsi tu i s rodinou?“ To se ozval Jasper. Moc dobře ví co je zač, tak proč ty otázky. Jeho hlas byl pořád tak krásný…

„Tak nějak… jen já a sestry.“ V té chvíli vstoupil profesor a tím uzavřel tuhle debatu. Myslím, že ne na dlouho. Mohla jsem si myslet, že se budou takhle ptát. Jde ze ě cítit Jane, její upíří pach a pak je tu Jassmin. Moje malá holčička.

„Slečno Swanová?“ Podívala sem se na profesora.

„Ano?“ Hlas mi trochu přeskakoval.

„Vím, že je to těžké být někde nová, ale byla by jste tak laskavá a dávala pozor?“ Celá třída mě pozorovala.

„Omlouvám se.“ Podívala jsem se na Jazze a pak se věnovala látce. Snažila jsem se nemyslet na nic jiného, ale vedle něj to opravdu nešlo. Vzpomínala jsem na naši první noc. Tehdy jsem opravdu nechtěla, ale teď bych dala vše za to být zase s ním. Sedím tu, takový kousek od něj, ale přesto je tak strašně daleko. Mohla bych se natáhnout a letmo se o dotknout, ale nedokázala jsem se hnut. Zatnula jsem ruce v pěsti. Srdce mi bušilo jako o závod. Rozechvěla jsem se. Dech jsem měl přerývavý. Bello! Uklidni se proboha.

Konečně zase zazvonilo. Ale tentokrát jsem nespěchala, nechala jsem je v klidu projít kolem mě. Když jsem se zvedla k odchodu všimla jsem si, že Alice na mě čeká u dveří.

„Máme teď společnou hodinu tak mě napadlo, že tě doprovodím,“ usmál se ten skřítek.

„Jasně proč ne,“ taky jsem se pokusila o něco jako úsměv.

„Proč jste se přestěhovali zrovna sem?“ zeptala se mě nenápadně.

„Ani nevím, to moje sestra vybrala. Chtěli jsme klid…“

„Chápu, mi jsme tu už rok. Je tu fajn.“

„Je to tady praktické.“ Sakra co jsem to řekla. Bavím se s ní jako se starou kamarádkou. A navíc jsem se tak blbě prokecla. Alice se na mě tázavě podívala.

„Jak to myslíš?“

„Já…“ co teď proboha, „ani nevím proč jsem to řekla…“ Snažila jsem se z toho vykroutit.

„Hm…“ ještě jednou se na mě podívala.

Ve třídě jsme seděly spolu. Tedy ne že bych chtěla dobrovolně, ale Alice je v tomhle dost nekompromisní.

„Co máš v plánu na víkend?“ Zná mě sotva pár hodin a už mě zve kdoví kam?

„No zatím nic moc…“

„Nechceš jít semnou a s Rose na nákupy? Chceme jet do Port Angeles.“ Ona se snad směje pořád.

„Já nevím jestli je to dobrý nápad. Nevím co na to řekne sestra, ona není moc kamarádský typ a nemůžu obě nechat doma samotné.“ Alice trochu posmutněla ale okamžik na to se zase rozzářila.

„Tak je vezmeme sebou. Místa v autě je dost.“

„Alice… já bych ráda… ale nejde to!“

„Škoda.“ Pak do konce hodiny už nepromluvila. Jen sem tam na mě hodila ustaraný výraz, když si myslela že ji nevnímám.

Když hodina skončila dotáhla mě Alice do jídelny na oběd. Dokonce mi koupila oběd a vedla mě ke stolu, kde už seděla celá rodina.

„Ahoj,“ špitla jsem.

„Ahoj,“ zasmál se Emmett, ostatní se už tak příjemně netvářili. Alice mě posadila mezi Edwarda a Jaspera. Cítila jsem se nesvá. Zase se mi rozbušilo srdce.

„Nedokážu jí přečíst,“ šeptl Edward směrem k Alice, určitě si myslel, že ho neuslyším. Ale tohle mě už opravdu naštvalo. Chtěla jsem na to něco říct, když v tom mě Jazz chytl za ruku. Při tom doteku jsem se zachvěla. Ale během chvíle ji zase pustil. Nikdo si toho nevšiml. Jasper asi vycítil mou zlobu, ale tím, že se mě dotkl neznamená, že se budou o mě bavit jako bych tu nebyla.

„Jestli nedokážeš číst tak si pořiď brýle.“ Ušklíbla jsem se. Edward ztuhl a podíval se na mě.

„Co-co prosím?“

„Myslím, že jsi mě slyšel moc dobře. Co máš za schopnost?“ zeptala jsme se na oko bez zájmu.

„Tak to mě podrž, holka ty se nezdáš,“ začal se smát Emmett.

„Ty víš co jsme zač?“ zeptala se Alice.

„Nejprve jsem si myslela, že je to vtip, že zrovna já narazím na upíry ve škole. Ale jak koukám má to své plus. Teď vím, že můj štít funguje perfektně.“ Cítila jsem jak se Jasper zavrtěl. Lehce se mě pod stolem dotkl.

„Ty jsi štít? A jak to přesně funguje?“ ptal se se zájmem Edward.

„Ani sama nevím, kdysi nefungoval, ale díky otci jsem se ho naučila používat.“

„Co jsi vlastně zač?“ zeptal se znovu. Jasper mě zase chytl za ruku. Rychle jsem se na něj podívala. On stisk zvýšil. Začalo mi mravenčit celé tělo.

„Já… nemůžu.“ Vstala jsem a bez toho abych se na ně podívala jsem odešla. Naštěstí nikdo z nich za mnou nešel.

Znovu jsme se schovala za zeď. Po tváři mi stékla zbloudilá slza.

„Bells?“ Tenhle sametový hlas ve mně vyvolává hrozné pocity.

„Jazzi prosím… nedělej to ještě těžší…“ Znovu mě chytl za ruku.

„Co tu děláš Bells?“ Slzy se spustily na plno.

„Jazzi…“ Přiblížil se ke mně a vzal mou tvář do dlaní. Začala jsem se klepat. Lehce si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Podklesly mi nohy, ale on mě pohotově chytil a přirazil ke zdi. Jeho polibek se prohloubil. Cítila jsem známe vzrušení. Chytila jsem se ho kolem krku a nechala se laskat. Ale nepřestávala jsem brečet.

„Promiň Bells…“ Vzdychla jsem. Za co se omlouvá? Najednou se ode mě odtrhl a byl ten tam. Ze začátku jsem nechápala, ale pak se tu objevila Alice. Proto tak narychlo zmizel. Podívala se na mě s podivným výrazem.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Jen jsem přikývla a setřela si slzy.

„Můžu tě doprovodit na další hodinu?“ Zase jsem jen přikývla. Chytla mě za ruku a táhla pryč, ale na nic se neptala. Vím, že něco ví, ale určitě mi to neřekne.

Do třídy jsme dorazili mezi prvními. Ale během další chvíle dorazili všichni Cullenovi včetně Jaspera. Když mě zahlédli zamračili se. Jen Jasper měl sklopenou hlavu. Pro změnu zase seděl semnou. Tohle mi už opravdu někdo dělá naschvál.

Pohled Alice

Když Bella odešla Jasper se během chvíle zvedl a vydal se stejným směrem.

„Co to do něj vjelo?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nechce ji ublížit?“ Zeptal se opatrně Edward. Snažila jsem se soustředit na jeho budoucnost, ale nic jsem neviděla. Jen bílá mlha.

„Nic nevidím… co když je s ní?“ mírně se mi chvěl hlas. Co když jí opravdu ublíží. Vystřelila jsem ze židle jak jen to šlo v přeplněné jídelně. Doufám, že opravdu nedělá nějakou osudovou chybu. Nevíme co je zač, odkud přišla a dostat to s ní násilím není zrovna dobré.

Zrovna jsem probíhala kolem učebny biologie když jsem zahlédla Bellu. Stála opřená a zeď a po tváří se ji řinuli slzy.

„Bello? Jsi v pořádku?“ jen němě přikývla a setřela si slzy.

„Můžu tě doprovodit na další hodinu?“ zase jen přikývla a celou cestu na hodinu nepromluvila. Ale když není Jazz s ní tak proč jsem ho neviděla?  Je celá pobledlá. Chvěje se. Co se tedy na chodbě stalo? Posadila se na své místo a snažila se dělat, že tu vlastně ani není. Chvíli na to přišli ostatní. Posadili se mlčky do lavic a Jasper vedle ní. Byla jsem opravdu nervózní. Od té doby co je ta holka tady se s Jasperem něco děje. Zná ji snad?

Edward mě chytl konejšivě za ruku. Ale i tak jsem pořád nespouštěla z ní a Jaspera zrak. Tedy do příchodu profesorky. Musela jsem aspoň trochu předstírat zájem o tuhle hodinu.

„Jazzi…“ slyšela jsem jak Bella vydechla. Tohle to je opravdu divné! Snažila se, abychom ji neslyšeli, ale přesto jsem jí zaslechla. Zkoumavě jsem si ji prohlížela. A pak jsem si všimla čísi ruky na jejím stehně. Stiskla jsem Edwardovi ruku a tím si vyžádala jeho pozornost. Tázavě se na mě podíval. ‚Podívej se pořádně.‘ Poslala jsem mu v mysli obrázek toho co jsem před chvíli viděla. Podíval se na Bellu, pak na Jaspera a následně na její nohu. Ruka tam pořád byla a nenápadně se posouvala výše.

„Co to proboha vyvádí,“ šeptl Edward tak abych ho slyšela jen já. Cítila jsem narůstající touhu. On se fakt zbláznil. Nemůže tyhle emoce jen tak šířit kolem.

Zavrčela jsem. Ruku ihned stáhl a slyšela jsem jak si Bella odfrkla. Tak tohle se mi opravdu nelíbilo. Jasper niky nebyl takhle aktivní. A když říkám nikdy tak nikdy. Holky dostatečně ignoroval. On většinou ignoroval většinu dění, a objeví se tu ona a je vše jinak.

Dalších pět minut byl klid, ale pak jsem zase ucítila ten nával touhy a vášně. Znovu jsem se zaměřila na ty dva přede mnou. Jeho ruka byla zase na její noze, ale tentokrát to byla ona kdo ho zastavil. Trošku se od něj odtáhla a dělala, že se věnuje výuce. Do konce hodiny naštěstí zbývalo jen pět minut a pak hurá domů. To si ještě Jasper vypije. Edward se na mě jen podíval a lehce se usmál.

Pohled Belly

Nevím co to na mě zkoušel, ale když zazvonilo raději jsem vyletěla ze třídy jako raketa. Tak takhle to dál nepůjde. Teď vím, že mě chce, ale není to jenom touha? Co když jsem pro něj jen droga, kterou potřebuje?

V rychlosti jsem vyřídila papíry a pak se vydala ven na parkoviště. Už jsem se tak těšila na svou malou holčičku. Pak jsem se zarazila. Něco mi tu nesedělo. Na konci parkoviště stálo černé auto a o něj se opíral ten malý zmetek…

Konec je možná trošku krátký... ale nebojte brzo bude pokračování

Prosím komentář potěší

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 6. kapitola: