Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 5. kapitola

07.03.2010 (20:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2923×

5. kapitola - Myslím, že dokonalé štěstí může poznat upír jen tehdy, když poznal největší bolest.

„Ach Bells.“ Snažil jsem se na ni zapomenout, ale opravdu to nejde. Nevím jestli jsem ji miloval, ale opustil jsem ji bez rozloučení. Bude mě nenávidět ještě víc. Ale nenáviděla mě tak jak říkala? Co je vlastně láska? To co jsem k ní cítil, byla to opravdu láska? Nebylo to jen obyčejné rozptýlení?

Stál jsem v lese a pozoroval náš dům. Jsem tu s nimi už dva roky a zase se chystáme stěhovat. Tentokrát někam do menšího městečka. A to kvůli mě. Živím se zvířaty teprve krátce a prostě jsem se neovládl. Nikdo nepočítal, že tak hluboko v lese bude člověk. Ani Alice ho neviděla. Říkali mi, že to není moje chyba, že se to stává. Snažili se mě uklidnit, ale já jsem je nemohl dál ohrožovat. Teď tu stojím a přemýšlím kam má jít. Vím, že mě Alice sleduje. Nikdo z nich nechce abych odešel, ale já musím. Musím? Konečně jsem poznal rodinu, ne jen klan, ale opravdovou rodinu. Mají mě rádi jako vlastního syna… bratra…

Otočil jsem se a zadíval jsem se do temnoty lesa. Pak jsem se točil zpět a vydal se domů.

„Tak jsi si to rozmyslel?“ ozvalo se za mnou, když jsem mířil do svého pokoje.

„Alice…“

„Jsem ráda…“ přišla ke mě a objala mě. Alice byla hodná duše, byla to takový ztřeštěný skřítek, ale hlavně úžasná sestra.

„Už se ví kde se budeme stěhovat?“ Měli bychom vypadnou rychle. I když jsme všechny stopy zahladili, nikdy se neví kdy se Volturiovi objeví. A setkat se s nimi znovu opravdu nechci!

„Do Forks, je to málopočetné město a pro nás ideální. Kdysi tam prý už nějaký čas pobývali. Carlisle říkal, že b jsi s námi nastoupil do školy. Vím, že tě mrzí to co se stalo, ale za ty dva roky jsi se hodně zlepšil a nejlepší trénink je opravdu ta škola.“

„Nevím…“

„Jaspere, vše bude v pořádku a kdyby něco dokážeme tě zastavit.“ Snažil jsme se na ni usmát, ale nedokázal jsem to.

„Copak se to tady děje?“ To byl Emmett.

„A už chápu,“ řekl když mě zahlédl, „návrat ztraceného syna“ On to vždy bral z nadhledem. Dokázal z každé situace odejít z úsměvem. Moc dobře jsem věděl, že jsem udělal dobře, když jsem se vrátil.

Pohled Belly

„Bells?“ Otočila jsem se na Jane, která stála ve dveřích se zachmuřelým výrazem.

„Já vím Jane, taky se mi odtud nechce. Mám to tu ráda a pro malou je to krásné prostředí. Ale nemůžeme tu zůstat déle.“

„Tohle jsem neměla na mysli. Já jen… to budeme takhle utíkat pořád? Stejně nás jednou najdou?“ mluvila tiše.

„Já vím, ale… musíme to vydržet… aspoň než vyroste.“ Jen kývla a šla do svého pokoje. Já jsem zůstala stát u okna a díval se na západ slunce. Po tváři mi začali téct slzy.

„Jazzi proč?“ dívala jsem se jak ta zlatavá koule zapadá. Je už to tak dlouho co jsem v tomhle viděla něco krásného. Tehdy bylo vše jinak. Tehdy tu byl semnou někdo koho jsem milovala. Ale tuhle skutečnost jsem si uvědomila ve chvíli kdy mi řekli, že už ho nikdy neuvidím. Že mu nebudu moct říct o tom drobečku, které ve mně rostlo. Tak moc mi chyběl.

„Mami?“

„Ano sluníčko?“ Přešla jsem k posteli a posadila se k mému andílku.

„Zdál se mi škaredý sen.“ Přivinula jsem si ji k sobě.

„To nic drahoušku, už jsem u tebe, nemusíš se bát.“ Malá si na mě položila hlavu a společně jsme se vydali do říše snů. Tam kde aspoň chvíli můžu být s ním.

***

„Jassmin zlatíčko je čas vstávat.“ Pohladila jsem ji po její dokonalé tváři. Byla tak krásná. Tak moc se mu podobala. Ve tváři měla můj výraz, ale tento dokonalý obličej lemovaly zlaté vlasy v krásných loknách.

Podívala se na mě svýma azurovýma očima. Taky se ji nikam nechtělo. Ale byla to jediná možnost. Taky mám toho utíkání plné zuby, ale pokud chci svou rodinu ochránit před tyranii Volterry, musíme utíkat.

„Jane už jsi vymyslela kam tedy pojedeme?“ zavolala jsem na svou sestřičku. Začala se mě pomalu zase zmocňovat panika. Od té doby co utíkáme mám tyhle stavy opravdu často. Rozechvělýma rukama jsem vytáhla svoji holčičku z postele a nahnala ji do koupelny.

„Maminko ty jsi zase smutná?“ Je tak všímavá. Tak jako její otec. Ale i tak mě její moc mátla. Měla ji velmi podobnou Jasperovi, ale přece jinou. Dokázal vycítit pocity všech okolo, ale nedokázala je ovlivnit, právě naopak dokázala je potlačit nebo úplně zastavit. Pozoruhodný dar. Má kousek mě a kousek svého otce.

„Bello, přemýšlela jsem a nakonec jsem našla jedno ideální městečko. Obyvatel minimum a všude okolo je les. Aspoň nemusíme chodit lovit tak daleko jako tady. I když je to cesta přes půl světa. Tam nás hledat jen tak nebudou. Od Itálie je to pořádný kus,“ říkala Jane a pozorovala jak oblékám Jassmin.

„Tak to je fajn, ale je tam třeba zavolat a najít nějaký dům. Jak jsi říkala, nejlépe u lesa.“ Usmála jsem se na ni.

„Neboj vše je zařízené, neměla jsem včera co na práci tak jsem tam zavolala.“ Třeba tam nakonec bude fajn.

„Tak zlatíčko připravena?“

„Bojím se, co když se nám tam nebude líbit?“

„Tak se zase přestěhujeme.“ Usmála se a objala mě.

„Jak se vlastně jmenuje to město kam se chystáme?“

„Forks,“ ozvala se Jane.

Hm zajímavý název. Pro zajímavé město. Mám podivný pocit, že nám tohle městečko změní život. Nevím proč, nevím jak, ale cítím to.

***

„Mami za jak dlouho tam budeme? Musela jsem se usmát. Ptá se co chvíli. Je opravdu nedočkavá.

„Zlatíčko ptala jsi se před pěti minutami.“

„Opravdu? A za jak dlouho tam tedy budeme.“ Jane se začala na plno smát a já s ní.

„Neboj za hodinku jsme tam.“

„Mám hlad…“ ozvala se po třiceti vteřinách ticha. Chvíli jsem se přehrabovala v tašce a pak jsem ji podala jeden z obložených chlebů.

„Mami?“

„Hm?“

„Nemáš tam něco červenějšího?“ Tohle dítě mě opravdu překvapuje. Nejenže je přechytralá, ale dokáže pozvednou náladu pokaždé když promluví.

„Jassmin na lov půjdeme až na místě, teď sněz ten sendvič.“ Slyšela jsem jak si povzdechla a s neochotou se pustila do jídla.

Do Forks jsme opravdu dojeli za necelou hodinu. Náš dům jsme našli napoprvé. Byl opravdu nádherný. Nelitovala jsem toho, že jsem si peníze co jsem si našetřila ukládala na vlastní účet. Aspoň si můžeme dovolit trochu luxusu. Ve Volteře byli jistá pravidla, která tady dodržovat opravdu nemusíme.

„Tak co líbí?“ usmála se Jane.

„Je to nádherné,“ vydechla jsem. Malá v mém náručí s šťastně začala smát.

„Líbí se mi mami.“ Položila jsem ji na zem a nechala jsem jí jít první.

Dům byl opravdu krásně vyřešený. Byla tu velká kuchyň s prostornou jídelnou, která byla propojena z obývacím pokojem. V prvním patře byli tři pokoje a každý s vlastní koupelnou. I když se mi jeden moc líbil jako dětský pokoj, chtěla jsem, aby malá byla semnou. Všechny pokoje byli luxusně zařízené a pěkných pastelových barvách. Já osobně jsem si vybrala ten světle zelený.

Ale stejně mi tu něco nesedělo. Ta divná vůně, která byla v celém domě. Jako by tu někdy bydlel upír. A pokud nebydlel ta aspoň chvíli pobýval. Ale tyhle úvahy jsem nechala stranou. Je třeba toho docela dost zařídit. Hlavně školu pro nás. Musíme vypadat nenápadně. Většinou všude vystupujeme jako tři sestry, které ztratili rodiče při autonehodě. Lidí nám to pokaždé snědli i s navijákem. Já jsem z nich nejstarší tak předstírám, že nastupuji do druhého ročníku na stření a Jane s malou chodí na základní školu a do jeslí. A tak to je i tentokrát, ale jediná věc je že já budu chodit na Fokrskou střední a holky na místní základku, která je na druhé straně města. Poprvé za tyhle tři roky budeme oddělené.

„Nezajdeme si na lov?“ zeptala se mě Jane.

„Je to moc dobrý nápad, malá bude nadšena. Jsem zvědavá co tu mají za speciality.“ Lovit zvířata byl docela dobrý nápad. Zaprvé, naštvu tím otce (pokud nás najde). Zadruhé, je to praktické. A za třetí, baví mě to víc. A nejen mě, taky Jane a hlavně mého drahouška Jassmin.

„Jassmin zlatíčko?“ Vešla jsem do pokoje kde byla. Stála u okna a fascinovaně se dívala do lesa.

„Jdeme na lov, přidáš se?“ Malá se na mě otočila s jiskřičkami v očích. Na to, že jsou jí skoro tři roky se chová někdy až moc dospěle.

„Jasně.“ Skočila mi do náruče. Přešli jsme všichni společně k oknu. Položila jsem malou  skočila a ladně dopadla na zem.

„No tak pojď.“ Malá poslechla a skočila taky. Chytila jsem ji do náruče. Jane skočila ihned po ní.

Svou přirozenou rychlostí jsme se vydali do lesa. Hned na okraji jsme narazili na stádo srnek. Chvíli jsme je pozorovali a pak jsme si každá na jedné pochutnali. I když jsme mohli lovit ještě dál, raději jsme šli domů. Bylo už docela pozdě a ráno nás čeká nový život. Chci zapůsobit a tak určitě strávím nějaký ten čas u skříně s oblečením.

***

Ráno jsem se z postele vyhrabala po šesté ráno, ale malou jsem nechala ještě spát. Ona to měla jednoduché.

„Tak co Janie? Jak se těšíš?“ Zašklebila se na mě.

„Sama dobře víš co si o tom myslím, tak proč se ptáš?“ Moc dobře jsem věděla jak se cítí. Byla jsem na tom podobně. Ale nemůžeme se jen tak přistěhovat do městečka a žít úplně odstrčeně. Lidé by si začali ihned šuškat. Tahle situace byla opravdu složitá pro nás všechny, ale pro ochranu své dcery udělám cokoliv. Díky ní jsem konečně pochopila svůj dar a dokážu ho používat. Můj dokonalý štít dokáže zázraky pokud chci.

„Jen tak Janie, taky je to pro mě těžké. Poprvé budu bez své holčičky.“ Mile se na mě usmála.

„Pohlídám ti ji neboj.“ To jsem věděla. Jane ji měla strašně ráda. Byla pro ni jako sestra, tak jako pro mě.

Chvíli jsem se přehrabovala ve skříni a pak jsem si vybrala, krátkou mini sukni s tričkem na ramínka. Vše v tmavě modré barvě. K tomu jsem si vzala delší kabátek a boty na podpatku.

„Sluší ti to maminko.“ Malá ke mě přišla a prohlížela si mě.

„Tobě taky zlatíčko,“ řekla jsme ji a dívala se jak se mi předvádí v roztomilých zelenkavých šatech. Zelená ji vždy slušela. K jejím blond vlasem se nesmírně hodila.

„Tak se mějte.“ Políbila jsem svou holčičku a pořádně ji objala. Tak samo i Jane.

„Kdyby se cokoliv dělo, mobil mám u sebe.“ Zašeptala jsem ji.

„Odpoledne se uvidíme. Neboj vše proběhne hladce, jako obvykle.“ Snažila se mě uklidnit.

Nasedla jsem do svého autíčka a vydala se ke škole. Jela jsem pomalu, chtěla jsem si tuhle cestu užít. Bylo tu opravdu nádherně. Ke škole jsem dorazila něco kolem půl osmé, docela brzo, ale stejně musím do kanceláře, pro nějaké papíry. Zaparkovala jsem hned na kraji a přemýšlela o své holčičce. Co teď asi dělá? Bude se řídit pokynů jako obvykle? Hlavně nesmí svou moc používat na lidských dětech to by pak bylo vysvětlování a nebo rovnou útěk.

Byla jsem tak moc zabraná do myšlenek, že jsem si až teď všimla velmi známé vůně. Ještě jednou jsem se nadechla. Mé srdce se rozbušilo jako splašené. Tuhle vůni poznávám, nikdy bych na ni nedokázala zapomenout. Zůstala jsem stát uprostřed parkoviště a dívala se na hlouček pěti upírů. Zastavil se mi dech. Snažila jsem být klidná, ale nešlo to. Rozechvěla jsem se. Byl tam. Stál tam a sledoval mě. Rychle jsem se otočila zpět k autu. Chtěla jsem pryč, ale přitom jsem se mu chtěla vrhnout do náručí. Po tváří se mi kutálely slzy. Těžce jsem se opřela o auto a z kapsy vylovila telefon.

„Ano Bells?“ Nevěděla jsem jestli dokážu mluvit.

„Ja-Jane…“ hlas mi přeskakoval.

„Bello! Co se děje?“ zněla vystrašeně.

„On… on je tu…“ šeptala jsem a pořád se dívala na něj. Oni mě taky sledovali, ale nejvíce mě zarazilo jak se tvářil on. Byl naštvaný? Ale proč?

„Kdo Bello? Kdo?“

„Ja-Jasper…“ šeptla jsem co nejtišeji to šlo.

„Cože? Přece… to není možné… víš to jistě?“ Teď mě sledovalo celé parkoviště. Otočila jsem se k ním zády a věnovala se rozhovoru.

„Vím to Jane! Poznala bych ho kdekoliv…“ Neměla jsem daleko ke zhroucení.

„Bello, hlavně se uklidni. Jestli je to on tak si s ním promluv, nech si to vysvětlit…“

„Ne Jane, jestli žije znamená to, že mě nikdy nemiloval. Jen prostě zbaběle utekl. Jen mě využíval!“ Otočila jsem se zpět ke skupince, ale nikdo už tu nebyl.

„Přece jsi ho taky nemohla vystát a teď ho obhajuješ?“ zavrčela jsem na ni.

„Bells tak to není, jen chci pro vás to nejlepší… nezapomeň na svou dceru… potřebuje otce.“ Já vím, že potřebuje! Ale proč od nás potom odešel? Jen tak! Bez rozloučení! Bez jediného slůvka…

„Jane… musím končit, za chvíli začíná vyučování a nechci přijít pozdě.“

„Dobře Bells, hlavně se drž.“ Zaklapla jsem telefon a vydala se do školy. Setřela jsem si slzy a vydala se vstříc osudu…

Doufám, že jsem Vás nezklamala a prosím komentář.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 5. kapitola: