Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 4. kapitola

04.03.2010 (09:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3159×

Edit: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola - Jistého přítele poznáme v nejisté situaci.

„Alice? Zlato, jsi v pořádku?“ Zase jsem měla to divné vidění. Chvíli jsem ho viděla a chvíli zase ne. Nechápu to. Povzdechla jsem si.

„Jsem v pořádku Edwarde, jako obvykle.“ Snažila jsem se usmát, ale nešlo to. Za poslední týden byli mé vidění k nevydržení. Ale kdybych se s tím trápila sama bylo by to docela v pořádku, ale pokaždé se s tím musel trápit Edward, moje drahá polovička. Zbožňovala jsem ho, byl pro mě vším. Vždy jsme se dokonale rozuměli a doplňovali, ale v některých věcech je až příliš ustaraný. Třeba jako teď.

„Kdybychom aspoň věděli kdy přijde,“ pošeptal mi do ucha. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a jemně ho hladila po jeho nahé hrudi.

„Je čím dál blíž, cítím to. Nevím proč je pro nás důležitý. Ale trpí, musíme mu pomoct.“ Jemně jsem ho políbila. On se snažil polibek prohloubit a hlavně prodloužit. Ale nedovolila jsem mu to.

„Edwarde musíme vstávat, škola volá.“ Povzdechl si, ale pustil mě ze svého náručí. Taky bych nejraději do té školy nešla, ale když je to v tomhle městě naposledy? Stejně nám jen předají další maturitní vysvědčení a hurá do nového města, s novými lidmi a hlavně s novými jmény.

„Co myslíš, jak se budeme jmenovat tentokrát?“ Jo to je celý on a jeho čtení myšlenek. Usmála jsem se tomu.

„Nevím, teď jsme Masenovi, tak co znovu nezkusit Cullenovi. Myslím, že s tím bude Carlisle souhlasit.“ Jo bude. To jsem viděla ve své vizi, když jsem se ho ptala.

Zůstala jsem nejednou stát a s nepřítomným výrazem jsem zase nahlédla do té podivné budoucnosti.

Mladá dívka, šla sama po ulici a za ní se potichu kradl ten podivný upír. V jedné vteřině přiskočil k dívce a chytil ji pod krkem. Už se chtěl napít, když v tom se odvrátil a s ublíženým výrazem prchl.

Pořád jsem tam jen tak stála a přemítala jsem si vizi kterou jsem teď viděla. Tu ulici jsem poznala, bylo to kousek za městem. Ale tohle se stane až večer. Ale který večer. Jsem z toho opravdu zoufalá. Ten upír očividně nechce lovit lidi, ale nemá na výběr. Viděla jsem v jeho tváři ten strašně ublížený výraz. Tolik se přemáhá… ale žízeň vždy vyhraje. Znám to z vlastní zkušenosti.

Byla jsem tak zahloubaná do sama sebe, že jsem si nevšiml, že mě Edward konejší v náruči.

„Musíme ho najít…“ Edward mě políbil do vlasů. Mě by ty vize nevadili, kdyby nebyli tak časté.

„Já vím…“ Nadzvedl mi hlavu a něžně mě políbil. Nevím jestli odpověděl na to, že ho musíme najít nebo na to co jsem si myslela. Ale i tak ho miluji, jako nikoho na světě.

„Odpovídal jsem na obojí a taky tě miluji.“ Ušklíbla jsem se a raději začala myslet na dnešní den. Bude toho hodně, musíme ještě všechno zabalit a hlavně vybrat místo. O tom, že se budeme stěhovat se ví už dlouho a zatím nikdo nic nenavrhl. Carlislemu a Esme je to jedno a Rose a Emmett tu nejsou tak to záleží na mě a Edwardovi. A mi se pořád nemůžeme shodnout.

Přešla jsem k šatní skříni a vyndala nám oblečení. Edward si jen povzdechl, ale nik k mým myšlenkám neřekl. Taky co by měl? Zítra přijede Rose s Emmettem a snad se to konečně vyřeší. Hlavně se musí zařídit nové papíry, doklady, dům, oblečení…škola.

„Prosím Alice, to se vyřeší… jen na to nemysli, bolí mě z toho hlava.“ Ušklíbla jsem se na něj. Bolí hlava? Musela jsem se začít smát. To ho ještě více naštvalo. Popadl mě do náruče a oba jsme skončili v posteli. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Začal mě líbat a to jsem se hned podvolila. Ach jo. Jsem to, ale ztracený případ.

„Ale opravdu bychom měli jít…“ vydechla jsem. Jeho ruce putovali po celém mém těle a na mou poznámku vůbec nereagoval.

„Edwarde…“ vzdychla jsem, „přijdeme pozdě…“ Ještě jednou mě políbil a neochotně vstal. Konečně jsme se mohli obléct a vydat se na cestu. Tedy konečně? Kdyby to šlo zůstala bych se svým miláčkem v posteli klidně i celé týdny…

„To jako fakt?“ uchychtnul se Edward a objal mě kolem pasu. Na jeho otázku jsem odpověděla letmým polibkem.

„Tak co děti připraveny?“ ozval se Carlisle.

„Ano…“ usmál se Edward.

Carlisle, Esme já i Edward jsme se naskládali do Volva a vydali se ke škole.

***

Celý maturitní obřad byl krásný, jako pokaždé v tomhle překrásném městě. Sicílie je hezká a pokud můžu říct, přálo nám počasí. Jako obvykle zataženo. Domů jsme se vrátili těsně před setměním. Byl ještě maturitní mejdan, na kterém jsme strávili chvíli a pak se rozhodli po anglicku mizet. Přece jenom máme toho ještě hodně na zařizování.

„Edwarde?“ opřela jsem si hlavu o jeho rameno a sledovala krásný západ slunce.

„Ano miláčku?“ pohladil mě po vlasech a zadíval se na mě tím svým zkoumavým pohledem.

„Měli bychom zajít za tou dívkou. Co když se rozhodne jinak a zabije ji? Je to kousek od nás, co když nás prozradí?“ Smutně se na mě usmál, ale přikývl.

„Tati? Jdeme ven, do rána jsme snad zpět,“ zavolal do domu Edward a naší přirozenou rychlostí jsme se ruku v ruce vydali pro nového člena rodiny.

„Nepředbíháš Alice? Co když se k nám přidat nebude chtít?“ zpomalili jsme, „bude záležet na něm, třeba je nebezpečný.“ Lehce si mě k sobě přitáhl a políbil.

„Vím, že bude chtít, i když zrovna o tomhle jsem vize neměla, mám takové tušení.“ Políbila jsem ho a už normální lidskou chůzí jsme vyrazili po ulici z mého vidění.

Chodili jsme po cestě pořád tam a zpět. Ale aspoň, že je docela tma jinak by si museli lidé myslet, že jsme blázni.

„Už ji cítím, za chvíli tu bude,“ ozval se Edward, „ale žádný upír a ní.“ Jakmile to dořekl, praštila mě do nosu nasládlá vůně. Vůně upíra. Edward si všiml mého zaražení a stoupl si taky po větru. Když ucítil taky to co já potichu zavrčel.

„Edwarde vyplašíš ho, snaž se uklidnit,“ zašeptala jsem a snažila se neznámého vysledovat. Ale nikde jsem ho neviděla. Dívka prošla kolem nás s poplašeným výrazem. Nedivým se ji, každý v naší blízkosti je fascinován, ale přitom zastrašen.

Pak jsem uviděla pohyb za jednou budovou. Oba dva jsme vyrazili a během chvíle jsme se střetli s ním. S upírem z mých vidin. Konečně jsme se s ním setkali. Tak dlouho jsme čekali.

„Nechal jsi nás dlouho čekat,“ řekla jsem a přátelsky jsem s usmála. Edward mi stiskl ruku a tázavě se na mě podíval.

Upír jen sklonil hlavu.

„Omlouvám se madam.“ Tomu jsem se musela usmát. Byl tak roztomilý. Chtěla jsem k němu přijít blíže, ale Edward mě zastavil.

„Je nebezpečný Alice.“ Nevím proč, ale Edward se zdál být zaražený. Na tváři měl zachmuřelý výraz.

„Já… promiňte… to je vaše území?“ zeptal se opatrně.

„Ne to nic, nikomu jsi neublížil, nemusíš se omlouvat,“ řekla jsem mile, „odkud přicházíš a jak se jmenuješ?“ dodala jsem.

Zvedl hlavu a smutně si nás prohlédl. Jeho rudé oči nás propalovali. Muselo se mu stát něco hrozného, že se tváří, jako by jsme ho mučili.

„Nechci se vracet k minulosti…“ řekl tiše.

„Alice jsi si jistá? Nevidím mu do hlavy, co když nám ublíží…“ Chtěl jsi říct, co když mě ublíží ne? Tak ochranitelský. Edward pustil mou ruku a nechal mě jít blíže k cizinci.

„Viděla jsem tě přicházet, nevím odkud, ale vím, že nám neublížíš. Hledáš pomoc a u nás ji můžeš najít.“ Lehce jsem se ho dotkla. Ucukl. Snažila jsem se ho trochu povzbudit úsměvem, ale šlo na něm vidět, že se nás bojí. Jeho oči byli najedou černé jako uhel. Podíval se mi do očí.

„Jak jste to udělali? Nikdy jsem nepotkal takové jako jste vy? Co jste zač?“ Je opravdu opatrný, jen kdybych věděla odkud přišel. Ale nikde v budoucnu jsem neviděla nic co by prozrazovalo co a jak.

„Říkáme se vegetariáni, nežijeme z krve lidí, ale zvířat. Viděla jsem tě několikrát lovit. Trpíš u toho tak proč nevyzkoušet něco jiného?“ Zamračil se.

„To opravdu jde? Žít jen ze zvířat? A jak viděla? Ty mě sleduješ?“ zněl opravdu zmateně. Ale jeho pohled byl pořád černý. Edward přišel ke mně a lehce mě objal.

„Pojď s námi vysvětlíme ti to u nás doma, tady není bezpečno.“ Snažil se znít mile, ale slyšela jsem v jeho podtónu trochu podrážděnosti.

Upír se na nás ještě chvíli zmateně díval, ale pak přikývl. Vydali jsme se tedy na cestu domů. To bude mít Esme radost a co pak Carlisle, zase další nový člen naši malé rodinky. On šel kousek za námi, ale viděla jsem jak ho Edward po očku pozoruje, hlídá.

„Nehlídám ho, jen se ujišťuji, že nic nepřečtu. Je to frustrující víš. Ještě se mi to nikdy nestalo,“ šeptl tak, bych ho slyšela jen já. Ale chápala jsem se. Když nefunguje můj dal, jsem z toho tak nervózní.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Jasper… Jasper Whitlock.“ Zvláštní jméno. Jsem strašně zvědavá kdy se narodil nebo zrodil? No to je jedno. Edward si mě více přitiskl k sobě.

Když jsme došli k našemu domu zůstal zaraženě stát.

„Páni to je vaše?“

„Ano, ale zítra se stěhujeme. Tedy ještě nevíme kde, ale aspoň můžeš začít s čistým štítem.“ Usmál se na mě. Byl opravdu kouzelný, takový nesmělý. Edward vedle mě zavrčel.

„Ale no tak nežárli,“ řekla jsem mu se smíchem a políbila ho. Jasper tam jen stál se zabodnutým pohledem do země.

Vystoupili jsme po schodech ke vchodu, ale on tam jen stál o rozhlížel se kolem.

„No tak pojď, mi tě nekousneme.“ Vydal se za námi. Ihned jak jsme vešli do pokoje přišel Carlisle i Esme.

„Copak tak brzo doma?“ usmál se na nás, ale když uviděl našeho hosta trochu se zarazil.

„Vedeme návštěvu.“ Byla jsem opravdu šťastná. Je to krásný pocit přivést někoho jako je on a udělat z něj něco jako jsme mi.

„Ještě nemáš vyhráno tak co ta radost?“ mrkl na mě Edward. Jen jsem se na něj usmála a jala se představování.

„Carlisle, Esme tohle je Jasper,“ Esme vypadala, že jsou zase vánoce a Carlisle se taky usmíval, „Jaspere tohle jsou naši rodiče Carlisle a Esme.“ Jasper přišel blíže a potřásl si s nimi rukou a Esme dokonce na ni políbil. Dokonalý džentlmen. Já tam jen tak stála a pozorovala jak se naše rodina rozrůstá. Další dokonalý člen naší dokonalé rodiny. Měla jsem další vizi a to ohledně Emma a Rose, budou nadšení jakmile zítra dorazí a konečně vím, kde se budeme stěhovat. Další zastávka je Harvard a pak se uvidí. Jasper to nebude mít lehké, kdo ví jak dlouho se živil lidskou krví. Ze své vlastní zkušenosti vím, ž je to těžké, ale zvládnou se to dá. Chce to jen trochu pevné vůle a jde to samo. Věděla jsem, že to půjde…

Prosím komentíky

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 4. kapitola: