Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 3. kapitola

02.03.2010 (11:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2856×

Edit: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola – Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná.

„Co si myslíš, že děláš Isabello?“ zavrčela mi Jane do tváře.

„Já…“ Mírně semnou zatřásla.

„Bello proboha, jestli se to dozví tvůj otec, nechá ho zabít a tebe s ním. Měl tě hlídat! A navíc je to lůza, nechápu jak jsi se s ním mohla zaplést!“ Nechápu kde se tady vzala. Copak tady byla celou dobu? Viděla to co se stalo?

„Jane prosím pochop to…“ snažila jsem se ji to vysvětlit.

„Co mám chápat Bells? To že se necháváš zničit dobrovolně? Copak ti na ničem nezáleží? Mám tě ráda sestřičko… nechci o tebe přijít.“ Zmučeně si mě prohlížela. Věděla jsem, že má pravdu, ale copak si můžu pomoct? Co mě k němu tak přitahuje? Nožná to, že skoro nic o něm nevím. Nevím odkud pochází, jak se vlastně dostal k nám. Vím jen že jsem ho nenáviděla a možná nenávidím pořád. Ale moje tělo a moje duše touží po jeho polibcích, po jeho nádherném těle. Po té neskonalé vášni, která mnou vždy ovládne.

„Promiň Jane… asi jsem to celé pokazila. Ale… já to nechtěla opravdu ne… jinak to nešlo…já ho potřebuji…“ šeptla jsem. Jane mě objala.

„Ach sestřičko, proč vše kolem tebe je tak složité.“ Jemně se usmála.

„Kde vlastně je?“ dodala.

„Nevím… je mi to jedno.“ Řekla jsem tiše a v tu samou chvíli on vyšel z poza stromů. Zůstal stát a s podivným výrazem si nás měřil.

Jane jen kolem něj prošla a zavrčela na něj. „Doufejte, že to Alec nikomu neřekne.“ Když jsem to zaslechla zůstala jsem zaraženě stát. Cože! Alec to taky viděl? Sakra! Zůstali jsme v lese sami. Nevěděla jsem co mám dělat… co říct.

„Už se to nikdy nestane Is…“ prolomil to hrobové ticho Jasper.

„Tohle je lež Jazzi, moc dobře to víš.“ Pomalým krokem jsem k němu došla a svými rty jsem přejela po těch jeho. Chytil mě za ruce a snažil se mě odstrčit. Ale když jsem ho začala líbat, povolil. Hladil mě po zádech a jeho polibky byli čím dál více naléhavější. A taky v té samé chvíli jsem od něj ustoupila.

„Nedokážeš se zastavit… tak jako já nedokážu zastavit sebe,“ řekla jsem a vydala se zpět domů a on potichu za mnou.

***

„Jazzi?“ Stála jsem u okna a sledovala zapadající slunce.

„Ano?“ ozval se ode dveří.

„Řekneš mi něco o sobě?“ Nevím proč tuhle informaci chci vědět. Protože jestli se otec o nás dozví, stejně mi budou tyhle informace k ničemu. Ale jako ve většině případů co se točí kolem něho je pro ,ě najednou důležité.

„Co chceš přesně vědět? A navíc proč to potřebuješ, můj příběh není důležitý.“

„Možná ne…ale…“ chvíli jsem zaváhala „ty jsi pro mě důležitý.“ Ani sama nevím jestli je to pravda, třeba si tuhle podivnou lásku jen nalhávám, ale třeba ne. Třeba tu touhu jen schovávám za tím skutečným citem co cítím. Může to být láska? Může bytost jako já někdy milovat? Jsem přece zrůda, která nikam nepatří… jsem tvor kterého drží pod zámkem, aby se o jejich hříchu nikdo nedozvěděl. Nezasloužím si lásku… tak proč přišla? Z nenadání se z nepřítele stal přítel… milenec…

Cítila jsem jeho blízkou přítomnost a mé srdce se rozbušilo jako o závod. Dýchala jsem mělce, snažila jsem se zase myslet normálně, ale nešlo to. Rozechvěla jsem se.

Přistoupil ke mně a něžně mě objal. Opřela jsem se o něj a vychutnávala si tuhle blízkost. Bylo to najednou tak normální… dokonalé.

„Všimla jsi si mích jizev?“ zeptal se a jemně mě políbil do vlasů.

„Hm… máš jich nespočet…“

„Než ti povím svůj příběh,“ pokračoval Jasper, „musíš pochopit, že v našem světě jsou místa, Is, kde se délka života nestárnoucích měří na týdny, ne na staletí.“ Ještě více si mě k sobě přitáhl a pak mi tichounce vyprávěl svůj příběh. Párkrát jsem se mu zachvěla v náručí, byl to hrozný příběh. Dokonale jsem chápala jak se musel cítit. Taky jsem konečně pochopila jeho zvláštní moc. Ovládaní emocí je úžasný dar… ale má jisté omezení. Nedokážu si představit, že bych cítila to co má oběť, těsně předtím než bych ji zabila.

„Ale když jsi měl možnost začít relativně normální život proč jsi skončil v ještě horším pekle?“ Kdybych já měla tu možnost… nikdy bych sem nevkročila…

„Neměl jsem na výběr… dlouho jsem nebyl na lovu a měl jsem šílenou žízeň a Volturiovi mě načapali když jsem přepadl jednu malou vesnici. Dali mi na výběr… smrt nebo služba… a já opravdu nechtěl zemřít.“ Otočila jsem se na něj a lehce ho políbila.

Přitlačil mě více na zeď a polibek prohloubil. Celý tělem mi projela vlna vzrušení. To samé jsem cítila z něj… během chvíle jsem přišla o veškeré oblečení a on jakbysmet.

Tohle milování jsem si poprvé, od doby co jsme spolu, pořádně užila. Byl najdou tak něžný, ale přitom vášnivý a dokonale pozorný. Svými polibky zasypával celé mé tělo a nevynechal ani jeden kousek. Cítila jsem jak se uvnitř mě něco zlomilo, něco co dokonale zabilo tu strašnou nenávist, kterou jsem k němu cítila. Najednou jsem tam měla tolik místa pro lásku, pro cit, který jsem nikdy necítila a konečně si uvědomila jak dokáže být výjimečný.

Svalili jsme se na postel a iniciativu jsem převzala já. Obkročmo jsem si na něj sedla a společnými pohyby jsem oba dohnal k dokonalému uspokojení. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vydýchávala jsem se. Začal mě hladit po zádech a já po chvíli vyčerpáním usnula.

***

Ráno jsem se probudila dokonale odpočatá a konečně po dlouhé době spokojená. Mohla jsem najednou mít vše. Konečně jsem poznala bytost se kterou jsem chtěla strávit zbytek věčnosti. I kdyby mě to mělo stát cokoliv. Byla bych ochotna s ním opustit Volterru a začít normálně žít…

Protáhla jsme se a zjistila, že jsem v posteli sama. Tak samo i v pokoji. Povzdechla jsem si. Kvůli otci vím, že nikdy nebudu šťastná pokud s tím něco neudělám. Neochotně jsem se zvedla z postele a vydala se do sprchy. Ale když jsem vyšla z koupelny pořád tam nebyl. Rychle jsem se oblékla a vydala se na chodbu. Ale když nebyl ani tam začala jsem být neklidná. Třeba si jen odskočil na svačinku do hlavního sálu. Vydala jsem se tam. Ale i tak mě neopustil ten divný pocit.

„Holčička se nám probudila.“ Přivítal mě Aro. Ale nikdo jiný kromě něj v sále nebyl.

„Kde je Jasper?“ zavrčela jsem na něj.

„Nějaká špatná nálada, myslel jsem si, že budeš šťastná, když ho už nebudeš muset vídat…“

„Co-cože? Jak to myslíš?“ hlas mi přeskakoval.

Aro nadzvedl jedno obočí a s úsměvem mě pozoroval.

„Poslali jsme ho pryč. Jeho schopnost je třeba jinde. Rozhodli jsme se, že už hlídat nepotřebuješ.“ Na tváři se mu objevil ještě větší usměv.

Nedokázala jsem se pohnout, chvěla jsem se snad po celém těle. Do očí se mi drali slzy.

„Kam… kam jste ho poslali? Kdo se vás sakra o to prosil!!“ hlas se mi začal zvedat. To přece nejde. Přece jen tak neodešel. Bez rozloučení… bez polibku…

„Ale no tak Bells, sama víš, že jsme to dál tolerovat nemohli. Buď ráda, že se o vašem vztahu nedozvěděl tvůj otec. Dal by ho bezpodmínečně zabít. A to by jsi nechtěla viď zlatíčko.“ Přistoupil ke mně blíž a svou odpornou rukou mě pohladil po tváři. Začalo se mi dělat nevolno. Strhla jsem ze sebe jeho ruku a zoufale jsem utekla do svého pokoje. Tam jsem si lehla na postel a rozvzlykala jsem se.

Proč? Tohle se opravdu může stát jen mě. Já nemůžu zažít dokonalé štěstí… lásku. Jsem to co jsem a proto si nezasloužím nic dobrého. Za hříchy mého otce platím já velice draho.

Ležím tady už nespočet hodin. Jane se sem snažila dostat, ale nedovolila jsem jí to. Samozřejmě kdyby opravdu chtěla vyrazila by dveře a neptala se mě. Ale asi pochopila, že se v tomhle žalu chci utápět sama.

„Bello? No tak sestřičko…“ zase Jane. Neochotně jsem vstala a šla ji otevřít.

„No konečně,“ Objala mě, „už jsem si myslela, že se z toho nedostaneš. To jsi to s ním měla tak vážné? Přece se jednou vrátí ne? Šel jenom do jednoho boje proti novorozeným, nikdy to netrvá déle než pár týdnů.“ Lehce jsem se usmála. Třeba má pravdu, třeba jen zbytečně plaším.

„Nechceš si zají na lov? Jen ty a já.“ Tohle znělo opravdu lákavě. Ležela jsem tu snad týden a docela mi vyhládlo. Přikývla jsem.

***

Stála jsem u okna a dívala se na jak ta rudá koule zapadá za obzor. Byl by to krásný výhled kdyby mi nebylo tak blbě. Znovu jsem se chytila za břicho a snažila se, abych zase nezvracela. Tenhle stav mám už týden. Nevím co se to semnou děje. Nikdy jsem nebývala nemocná. Ale teď? V noci nemůžu spát, pořád se mi zdají podivné sny po kterých se budím celá zpocená. Kdyby tu byl aspoň Jasper, ten by mě dokázal uklidnit. Chyběl mi, s ním jsem se cítila v bezpečí. Už jsou to tři měsíce co se tu neukázal a nikdo z vedení mi nic o něm nech říct. Každý den jsem byla jak na jehlách. Skoro vůbec jsem nechodila ne své oblíbené lovy do blízkého okolí. Většinu času jsem trávila ve svém pokoji nebo venku u brány a vyčkávala. Marně.

Znovu ten nával horka. Běžela jsem do koupelny a tam se vyzvracela. Sakra co se to semnou děje? Chytla jsem se za břicho. Na chvíli jsem se zarazila. Počkat, tahle vyboulenina tu nebyla. Vyrolovala jsem si tričko a pořádně jsem se prohlédla. Lehce jsem přejela rukou po bříšku. A pak jsem pochopila. Jsem těhotná. Na sucho jsem polkla a znovu se mi udělalo špatně. Ale nezvracela jsem. Po tvářích mi začali téct slzy, ale tentokrát slzy radosti. Něco mi tu zůstalo… bude to krásný dárek na přivítanou. Bude stejně šťastný jako jsem teď já. Začala jsem se smát.

„Bells? Copak, nějaká šťastná.“ To byla zase Jane. Kromě ní, tu stejně nikdo už nechodí.

„Jen jsem se dobře vyspala, není to nic jiného,“ řekla jsem ji a se spokojeným výrazem jsem vyšla z koupelny.

„Máš přijít za otcem, chce s tebou mluvit.“ Zatvářila se najednou ustaraně.

„Děje se něco? Jasper se vrátil?“ ještě více jsem se usmála.

„Opravdu nevím, ale bude to něco důležitého.“

Do velkého sálu jsme šli mlčky. Ale i tak se mi zdála, Jane nějaká divná. Když jsem vstoupila všimla jsem si pár upírů, pro mě neznámých. A na svých trůnech seděla naše 'svatá' trojice.

„To je dost, že jde,.“ odfrkl si Caius. Zamračila jsem se na něj.

„Otče chtěl jsi semnou mluvit. Je to prý něco důležitého,“ usmála jsem se.

„Je dobře holčičko, že jsi znovu dostala dobrou náladu. Možná mám pro tebe dobrou zprávu.“ Usměv mi opětoval. Jen jsem přikývla a naznačila mu ať pokračuje.

„Už se nemusíš strachovat o to jestli se ten tvůj strážce vrátí,“ měla jsem najednou divné tušení, „spíše bych to měl říct trochu jinak. Už se nikdy nevrátí, padl když bojoval s novorozenými.“ Zůstala jsem stát jako přimražená. Pořád jsem se culila a nedokázala pochopit význam slov, které mi otec řekl. Ale čím více jsem se začala vzpamatovávat úsměv chabl… padl?...už se nevrátí… podlomila se mi kolena. Zrychleně jsem dýchala. Cítila jsem jak Jane ke mně přiběhla a tichým hlasem se ptá co se děje. Rozklepala jsem se.

„To není možné… Jaspere,“ vzlykala jsem tiše. Zvedla jsem pomalu hlavu a podívala se na ty parchanty co si říkají rodina.

„Vy… vy jedni pokrytečtí hajzlové,“ vrčela jsem. Po tvářích mi pořád stékali slzy. Chtěla jsem vyrazit směrem k otci a smýt mu ten jeho samolibý úsměv z rtů, ale zachytili mě něčí silné paže.

„Felixi… pust mě…“ snažila jsem se vykroutit z jeho sevření. Najednou jsem ucítila bodnutí v podbřišku. Co teď budu dělat? On už není… nespatří nikdy naše děťátko… náš malý zázrak… ještě více jsem se rozplakala. Moje snaha zabít toho pokrytce co si říká otec opadla. Věděla jsem, že nemám šanci. Felix mě táhl pryč ze sálu. Byla jsem bezvládná jako nějaká loutka.

Dovedl mě až do mého pokoje a tam mě posadil na postel.

„Můžeš si za to sama Bells,“ řekl než odešel. Zůstala jsem sedět a nevnímala okolí. Jen jsem se držela za břicho a snažila se najít způsob jak uvěřit těm nesmyslům o tom, že Jaspera už nikdy neuvidím. Pohladila jsem se po bříšku. Můj malý drobečku co si teď počneme?

„Bello?“ nepodívala jsem se kdo to na mě mluví, poznala jsem ji podle hlasu.

„Bells… je mi to tak líto.“ Objali mě paže mé sestřičky. Ale nevnímala jsem to. Moc dobře jsem teď věděla co mám udělat.

„Musím pryč Janie…“ Nic na to neřekla. Chápala mě. Věděla v jaké jsem situaci, ona jediná mě chápala.

Najednou jsem vyskočila na nohy a táhla vyděšenou Jane za sebou. Chtěla protestovat, ale když zjistila, že jí to je k ničemu poslušně se nechala odtáhnout do garáže.

Rychle jsem se vydala k jednomu luxusnímu autu. Jsou tak důvěřivý. Vím, že tady v těch autech jsou vždy klíčky. Moc se nepoužívají, ale každý kdo potřebuje narychlo odjet, tak jako teď já, může bez zbytečného prodlužování.

„Jane nenutím tě jet semnou, ale pomoc se mi bude hodit. Vím, že to tu nesnášíš tak jak já, prosím jeď semnou.“ Nasedla jsem do auta a čekala na její reakci. Jen tam tak stála. Nastartovala jsem, ale než jsem vyjela nasedla na místo spolujezdce. Jen jsem se usmála a rychlostí blesku jsem vyrazila pryč. Pryč od rodiny a vstříc snad lepší budoucnosti.

Tak doufám, že se Vám tento dílek líbil a pokud chcete pokračování stačí napsat komentář.

Vaše Salazaret

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 3. kapitola: