Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 2. kapitola

28.02.2010 (22:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3489×

2. Kapitola - Láska je nejmoudřejší věc tohoto světa; proto ji většina lidí jen předstírá.

Rozespale jsem se kolem sebe rozhlédla. Kromě mě, ale nikdo v pokoji nebyl. Co jsem taky mohla čekat. Je to přece Jasper, upír kterého nenávidím a přitom miluji? To ani já sama nemůžu říct.

Naštvaně jsem se zvedla z postele a šla si dát na uklidněnou sprchu, ale jakmile jsem zase vešla do pokoje Jasper už byl zpět. Jen jsem se na něj zamračila a šla si vybrat něco na sebe. Ale všimla jsem si, že i on mánové oblečení. Po včerejší noci se ani nedivím. Ale proč jsem se najednou takhle změnila? Říká se, že nenávist plodí lásku, ale miluji ho? To sotva. To mezi námi je jen chemie…

„Na co myslíš?“ prolomil to podivné ticho.

„Když se řekne budoucnost… Co vidíš?“ Na tuhle otázku jsem se ptala většiny mužů a zatím žádný nedokázal odpovědět tak, abych byla spokojená.

„Co je to budoucnost, když jsi nesmrtelná?“ řekl jako by spolkl celou moudrost světa. Další velmi významné mínus, do mého už tak dlouhého seznamu věcí, kvůli kterých ho nenávidím.

„Ale i když můžeš žít věčně, musíš vědět, co v budoucnu chceš dělat. Ty snad chceš strávit celou dobu tady ve Volteře? Pořád mi chceš stát za zády a hlídat mě na každém kroku? Opravdu?“ Snažila jsem se znít nenuceně, normálně, ale každým mým slovem se ve mně zdvihala podivná vlna vzteku.

Z ničeho nic se jsem ucítila nával klidu. Určitě to udělal zase on. Po roce jsem si konečně všimla, že to on působil na mě, že to jeho moc mě držela v klidu a pohodě. Že to on způsobil, že kdykoliv kolem mě prošel nějaký upír opačného pohlaví zůstávala jsem chladná. Ne jako obvykle… vzrušená.

„Je přece jedno co chci, Aro mě nikdy jen tak bez důvodu neosvobodí. Sama to víš. Z jejich spárů se nedostaneš a pokud jo, tak v krabičce od zápalek.“ Podíval se na mě a ušklíbl se.

„To jako měl být pokus o vtip? Velmi ubohé…“ Naštvaně jsem zabouchla dveře od skříně, ale vůbec jsem si neuvědomovala, že tu pořád stojím jen tak zabalená do ručníku.

„Tak co chceš slyšet, Is?“

„Neříkej mi Is, sakra! Jsem Bella, jasný!“ zavrčela jsem. On se jen ušklíbl a přistoupil ke mně blíže.

„Jsi roztomilá, když se rozčiluješ.“ Políbil mě. Lehce, ale přitom vášnivě. Rozechvěla jsem se, ale než jsem udělala cokoliv jiného, stál u dveří.

„Měla by jsi se obléct, za chvíli dorazí tvůj otec,“ řekl jako by nic a nechal mě v pokoji samotnou. Pokrytec jeden. Komu jsem co udělala?

Z povzdechem jsem znovu otevřela skříň a vytáhla první, co mi přišlo pod ruku. Navlékla jsem to na sebe a nasupeně si sedla na postel a odmítala jsem se s kýmkoliv bavit. Chlapi jsou tak stejní až to bolí. Pokrytci jedni. Myslí, jenom na sebe. Nenávidím je! Všechny!

Utápěla jsem se ve svých myšlenkách tak moc, že jsem si nevšimla osoby, která vstoupila. A když promluvila ,nadskočila jsem snad metr.

„Jane… Tohle mi už nedělej… Chceš abych dostala infarkt?“ napomenula jsem ji.

„Promiň sestřičko, jen jsem ti přišla předat vzkaz a zase poletím.“ Usmála se na mě.

„Konečně otec pochopil, že o jeho osobu nestojím?“ Snažila jsem se neznít nadšeně, ale opravdu to nešlo.

„Tak nějak Bells, nemůže přijít. Prý opravdu chtěl, ale řeší něco moc důležitého.“ Rukama naznačila uvozovky, takže jsem věděla, kde právě je. Asi Heidy dovedla slušný úlovek. Ušklíbla jsem se.

„Takže, co plánuješ na dnešní den? Když tě tvůj otec nebude otravovat tréninkem?“

„Co takhle lov? Na vlastní pěst?“ řekla jsem nadšeně.

„Bells… Já nevím… Víš, že se to nesmí… Co když nás chytí.“ Ano toho se Jane vždy bála nejvíce. Ale pokaždé se mnou ochotně šla. Tedy v době kdy jsem neměla toho hlídače. Věrného pejska.

„Ale no ták, na tom je právě ta největší sranda… Víš že ráda porušuji pravidla.“ Začala jsem se smát.

„To myslím ví každý sestřičko, ale nezapomeň, že jsi teďka na vodítku. Promiň, že to říkám takhle, ale pochybuji, že ten Jasper půjde s námi. A bez něj nikam nemůžeš.“ Na chvíli jsem si uvědomila, že má pravdu. Ale já se ho prostě ptát nebudu. Taky máme tajemství a moc dobře vím, že by potrestali spíše jeho než mě. Na to, aby mi ublížili jsem moc vzácná a jejich. Krev samotného vládce tří. Mohli by mi dát maximálně na dalších sto let zaracha, ale to je tak vše…

„Ale on půjde a velmi ochotně sama uvidíš,“ špitla jsem tak potichu, aby to slyšela opravdu jen ona.

„Když ho přesvědčíš, tak já taky půjdu… a možná i Alec.“ Tak to by bylo ještě lepší. S Alecem jsem na lovu nebyla, už ani nepamatuji. Vyhýbal se mi jako čert kříži od doby, co jsem po něm tak trochu vyjela. Bylo to v době, kdy všichni měli zakázáno se mě jakkoliv dotknou, než vymyslí, co se mnou. A jaksi on mi byl po ruce. I když jsem ho brala více jako bratra… Prostě nešlo odolat.

„Jaspere!“ zavolala jsem. Chvíli na to vešel dovnitř s otázkou v očích.

„Jdeme na lov. A ty jdeš s námi.“ Nejprve se na mě podíval stylem, ani náhodou, ale pak jen přikývl. Ano on udělal jednu chybu a já ho donutím za ní platit, už jsem si pořádně nezařádila a teď jsem věděla, že mám volné pole působnosti. Jane se na mě nevěřícně koukala, asi fakt nevěřila tomu, že ho jen tak přemluvím.

***

Všichni čtyři jsme se nenápadně plížili hradem. Jasper z toho nebyl nijak nadšený, ale s hlavou sklopenou nás následoval. Trvalo nám asi půl hodiny se dostat ven, ale nakonec jsem se zase mohla cítit volná. Když jsme vyšli ven museli jsme naší upíří rychlostí přeběhnout do nedalekého lesa, aby nás lidé neviděli. A nejen lidé, ale i naši věrní strážní.

Když se Alec, ani Jane nedívali sem tam jsem se Jaspera dotkla. Jen lehce, ale i tak byl z toho ještě více nesvůj.

„Bells co ses tak najednou rozhodla vyjít ven. Myslel jsem si, že tě tvůj hlídací pejsek nepustí.“ Zasmál se Alec. O Jasperovi mluvil jako by tu ani nebyl. Trochu mi ta začalo vadit, jak o něm všichni mluví, ale nedala jsem nic znát a Jasper taky ne. Jen sklopil hlavu a dělal, že tu opravdu není.

„Nejsem otcův mazlíček, kterého bude držet pod zámkem. Chtělo to změnu a pokud jde o Jaspera… Myslím, že se chtěl taky trochu provětrat.“ Alec a Jane šli před námi tak si nemohli všimnou mé zbloudilé ruky, která se jemně dotkla té Jasperovy. Jemně se na mě usmál.

„Rozdělíme se… Poutáme příliš velkou pozornost a někdo z našich by si nás mohl všimnout. Tak za hodinu tady?“ Chtěla jsem lovit ve čtveřici, to je větši zábava, ale nyní jsem měla chuť úplně na něco jiného… Nebo někoho jiného…

„Jak myslíš Bello.“ Alec jen pokrčil rameny a vydal se svou cestou tak samo i Jane. Jen když odcházela zkoumavě si nás prohlížela.

Jakmile byli pryč přitiskla jsem Jaspera o nejbližší strom a vášnivě ho políbila. Nebránil se, naopak cítila jsem z něj podivné teplo. Otočil mě a přirazil ke stromu, jeho polibky byly naléhavé a toužebné. Když se přesunul na krk, vzdychla jsem. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a začala se jemně třít o jeho místečko. Zavrčel na mě. Usmála jsem se a lehce z něj strhla košili. Přece jenom se nějak pak musíme dostat domů. A pokud možno v neporušeném stavu.

Po jeho košili následovaly i moje bleděmodré šaty. Přejel rukou po mém stehně a já se vzrušila ještě víc. Rukou se přibližoval čím dál tím víc k mému místečku a když se mi to zdálo, že to zbytečně protahuje taky jsem na něj zavrčela.

„Tak nedočkavá…“ šeptl mi do ucha a jemně ho stiskl zuby. To mě ještě více rozproudilo. Jedním rychlým pohybem jsem mu sundala kalhoty a boxerky. On mně mezitím kalhotky. Cítila jsem, jak mi po páteři teče pot smíšený z mou vlastní krví. Jak jsem se pohybovala nahoru a dolů, pěkně jsem si odřela záda o strom. Ale tohle jsem já nevnímala, ale Jasper určitě ano. Viděla jsem jeho temné oči. Ještě více se ke mně přitlačil a prudce přirazil. Vykřikla jsem. Ne že by to bolelo, ale už jsem to nedokázala v sobě dusit a s každým přírazem jsem toho chtěla víc a víc. Celé mé tělo se napnulo a já se zavrčením vykřikla jeho jméno. On byl chvíli po mě.

Nevnímala jsem okolí, jen jeho blízkost. Bylo mi z toho najednou špatně a mírně jsem se od něj odtáhla. Chápavě se na mě podíval.

„Promiň… Tohle se nesmí stávat Is…“ Prudce jsem ho od sebe odstrčila. Rychle si oblékla šaty a zmizela v temném lese. Chtěla jsem utíkat daleko, ale čísi ruce mě znovu přirazily ke stromu, až jsem sykla bolestí. Na sucho jsem polkla. A sakra!

Prosím komentík

Čím více, tím bude rychleji pokráčko...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 2. kapitola: