Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 11. kapitola

26.04.2010 (14:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3140×

11. kapitola - Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

„Tati, už tam budeme?“ ptala se má holčička. Ano moje dcera. Bylo to docela těžké, ale po těch pár dnech mi strašně přirostla k mému mrtvému srdci. Byla tak podobná Bells a přitom tak jiná… A ještě jak mi řekla, tati.

„Broučku musíš to vydržet,“usmál jsem se na ní a pohladil ji po jejích světlých vláscích.

„A maminka tam čeká?“ Podívala se na mě s očekáváním a já nevěděl co říct. Bude tam? Opravdu ji najdeme? Co když ji něco udělali?

„Neboj, určitě tam bude,“ snažil jsem se usmát, ale nakonec z toho vznikl jen nějaký škleb. Ale malou to asi přesvědčilo. Odvrátila ode mě tvář a zadívala se z okna. Měli jsme štěstí, že Carlisle dokázal tak narychlo sehnat tohle soukromé letadlo a cesta, jinak trvající přes osm hodit, bude dlouhá maximálně šest. Ale co jsem nedokázal pochopit proč Esmé s malou nechtěli zůstat doma. Jestli se jim něco stane, bude to jen má vina… To já je donutit odjet a riskovat krk…

„Jaspere, neměj strach. Dopadne to dobře, jen musíš věřit,“ šeptala ke mě Alice. Jen jsem se na ni usmál a dál se věnoval vlastním myšlenkám. Je tak dobře, že je Edward neslyší… Jinak by z nich asi už zešílel…

„Asi za deset minut přistaneme, pak musíme sehnat auta a dopravit se do Voltery. Nejsložitější část bude, dostat se před stráže, ale se schopností Jassmine, by to neměl být problém,“ mluvil Carlisle, ale já ho poslouchal jen napůl. Pořád jsem si představoval, ty dokonalé oříškové oči, její tmavé vlasy, jak mě čechrali na obličeji, když mě políbila.

„Jaspere?“ Otočil jsem se za hlasem.

„Hm?“

„Víš přesně, kde by mohla být? Musíme mít náhradní plán, kdyby se něco zvrtlo.“

„Tuším to, ale celý hrad je obrovský, mohli jí dát kamkoliv. Ale najdu ji, poznám její vůni na hodně velkou vzdálenost. Přece jenom jsem s ní byl přes rok na každém kroku.“

„To je taky pravda. Ale zatím se budeme držet základního plánu. Přijdeme v míru, nemůžou nám nic udělat. Aro, to nedovolí. Neporušili jsme žádný zákon,“ Pokračoval Carlisle a já věděl, že v tomhle má pravdu. Ale co jsem věděl, s větší jistotou bylo, že když se jím náš návrh nebude líbit tak nám to dají najevo a to víc než jasně. Taky se může stát, že se už nevrátíme a toho jsem se bál nejvíce… Kdyby šlo jen o mě, zemřel bych pro Bells, ale jde o víc…

***

„Jassmine? Zlatíčko, je čas jít,“ lehce jsem přejel po její dokonalé tvářičce. Po cestě v autě usnula, a jelikož jsme dorazili na místo, je čas vstávat.

Rozespale se na mě podívala a usmála se. Vzal jsem ji do náruče a vynesl ven z auta.

„Opravdu tu nechcete zůstat? Určitě to zvládneme a vy aspoň budete v bezpečí,“ zeptal jsem se ještě, kdyby se náhodou rozhodli jinak.

„Jaspere, opravdu chci jít taky. Nebudu tu čekat, bylo by to k zbláznění,“ řekla Esmé a převzala si malou. Myslím, že tohle je marné. Ale za pokus to stálo.

Všichni společně jsem vyšli. Cesta k hradu nebyla nijak dlouhá, ale museli jsme si dávat pozor kvůli slunci. I když mělo každou chvíli zapadnout, nikdy se neví, jestli se někdo nedívá. Asi po pěti minutách, jsem ucítil povědomou vůni. Co ta tady chce. Ale jestli je tu ona Bells by tu měla být taky. Zastavil jsem se a ještě jednou jsem se pro jistotu nadechl. Ostatní se na mě dívali a nechápali. Otočil jsem se dozadu a díval se mezi osamělé domy, kde jsem po chvíli zahlédl stín.

„Jane?“ řekl jsem tiše. Pak se postava pohnula a já ji mohl, pohlédnou do jejích zlatých očí. Divím se že ji za to nechali na živu.

„Jaspere co tu děláte? Zbláznili jste se?!“ říkala to dost naštvaně. Chápal jsem ji, ale ona asi nechápala mě.

„Jane pochop, Bella tu nepatří. Přišli jsme si pro ni,“ řekl jsem. Ona si prohlédla ostatní a pohled ji padl na usmívající se Jassmin.

„Ale proč tu taháte i tu malou? Copak nechápete, že jí můžou ublížit?“ řekla tiše a pak k mé dceři přešla. ¨

„Ahoj prcku.“ Jane, ji chtěla pohladit, ale Esmé pokročila o krok dozadu. Jane, na ni zavrčela a malá se začala po ní natahovat.

„Teto Jane,“ usmívala se. Esmé se na mě podívala a já jen přikývl. Jane, si vzala malou do náruče a políbila ji do vlasů.

„Strašně moc jsi mi chyběla,“ šeptala ji do vlasů a pak se podívala opět na mě. „Ale i tak by jste tu neměli být, ne teď…“

„Co se stalo, Jane? Kde je Bella?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Jazzi já-já…“ viděl jsem, jak se chvěje. Co se tady děje?! Pak podala malou zase Esmé a během vteřiny byla pryč. Tohle uměla dokonale… Někoho vyděsit a pak si zmizet. Zavrčel jsem a chtěl jí následovat, ale něčí ruka mě zastavila.

„Jaspere, neměj jí to za zlé. Podle toho co jsem se dočetl v její mysli, nás nečeká zrovna vřelé přivítání a pokud jde o Bellu… Něco se stalo, ale nevím co…“ Teď má nervozita ještě více stoupla. Věta ‚co se stalo‘ zaznívá moc často a to se mi vůbec nelíbí. A pokud Jane takhle utekla, musí to být opravdu vážné.

Podíval jsem se po své rodině. A viděl jsem v nich odhodlání a to jsem taky mohl cítit… Bellu znali sotva jeden den a co to s nimi udělalo… Kdysi byla opravdu mrška, ale změnila se… Má krásnou dceru… Zaslouží si být konečně šťastná…

Znovu jsme se dali do pohybu. Šel jsem automaticky po známých cestách až k hlavnímu vchodu a docela mě překvapilo, že tu nikdo nebyl. Jen jsem se ušklíbl a pokračovali jsme dovnitř. Tam taky nikdo nebyl. Měl jsem z toho všeho nepříjemný pocit…

„Ještě nikdy se nestalo, že by někdo nehlídal vchod…“ šeptl jsem směrem k rodině.

„Nelíbí se mi to…“ řekl Edward, „nikde žádné myšlenky… Opravdu tu nikdo není.“ Já je vedl čím dál tím hloub do nitra hradu. Moc dobře jsem věděl, kde se naše trio bude schovávat. Když jsme překonali všechny chodby, došli jsme do kanceláře a tam bylo taky prázdno.

„Copak mají dovolenou?“ zeptal se Emmett. Ale musel jsem se tomu zasmát, asi má pravdu. Ale za celou věčnost, si celý hrad jen tak nezmizel.

„Jo jasně, odjeli na Kanáry… Trochu se opálit,“ řekla výsměšně Rose. Cítil jsem mezi námi uvolněnou atmosféru. V jednom musím Emmettovi dát za pravdu, dokáže i v nejistých situacích pozvednou náladu.

Během vteřinky se zase objevila Jane.

„Uvolnila jsem Vám cestu, ale prosím, žádné ukvapené závěry. Je to těžké pro všechny a myslím, že pro Vás to bude taky. Nechápu, proč to udělali… Ale díky ní tu jsem já i můj bratr… obětovala se pro nás a i pro vás. Proto jsem byla docela překvapená, když jsem Vás tu zahlédla…“ Cítil jsem z ní smutek, zmatek, ale nejvíce jsem byl zdeptaný z toho, co mi řekla. Ona se obětovala? Co tím myslela?

Pohled Edward

Hučelo mi v hlavě. Nikde ani myšlenka, jen od mé rodiny a teď od Jane. Nemyslela na nic konkrétního, ale i tak jsem začínal mít opravdový strach. Nikdy jsem si nemyslel, že by tohle mohl upír cítit. Jsme přece predátoři a ti strach máji málokdy… Ale v tomhle případě jsme jak ptáčci v kleci. Zahnaní do kouta… Následovali jsme Jane do hlavního sálu a tam jsme zjistili, proč tu nikdo nebyl. Všichni byli uvnitř sálu a čekali na nás. Nebyla to opravdu chyba, sem jít? Neměli bychom se otočit a zmizet? A to co možná nejrychleji! Alice se ke mně přimáčkla a naléhavě mi stiskla ruku. V její mysli byl zmatek, viděla tolik možností, které se mohou a nemusí stát.

„Ach drahý příteli, copak tě k nám přivádí?“ začal až moc přesládle Aro. Úplně se mi hnusil. A ještě ten jeho samolibý obličej. Vstal z trůnu a přišel se přivítat s Carlislem. Ale co mě nejvíce rozrušilo, byly ty jeho myšlenky. Viděl jsem v nich ležící Bellu ve vlastní krvi… Jak její srdce pomalu a jistě vynechává… až nakonec ztichlo úplně. Zůstal jsem zaraženě stát. Jak to teď mám říct Jasperovi? Jestli se to dozví, kdo ví, co se tu semele. Svou upíří rychlostí jsem k němu přešel a pro jistotu ho chytil za rameno. Alice se na mě dívala divně a pak dostala vizi. Jasper vystartoval a málem skočil po Markusovi, ale k zemi ho srazili strážci a pak ho roztrhali na kusy. Naší celou rodinu drželi v zajetí, abychom mu nemohli pomoct.

Tomu jsem chtěl zabránit. A hlavní bylo, že jsem si všiml další věci. Aro, nedokázal číst v Carlislově mysli. Že by Bellin plán? Jakmile Aro, pustil jeho ruku, docela naštvaně si nás prohlédl a nakonec se zastavil na malé Jassmine. Zůstal stát a propaloval ji svýma rudýma očima. Ale malá neuhnula, jen se více přitiskla k Esmé.

„Jaspere, musíme odtud pryč. Hned!“ šeptl jsem mu do ucha. Otočil se na mě s otázkou v očích.

„Teď ti to říct nemůžu, ale opravdu musíme odejít,“ snažil jsem se znít opravdu naléhavě. Stejně je divné, že naše schopnosti fungují, ale jejich ne, ale i tak jsou v přesile. Tenhle boj je prohraný…

„Kde je maminka?“ řekla najednou Jassmine. Celý sál ztichl. Všichni upřeli pohled na malou.

„Tak tohle je tedy překvapení. Takže Isabella má dceru?“ zeptal se Aro. Caius se na nás díval posměšně a Markus zaraženě a zmateně.

„Jaspere, myslím, že jsem jasně říkal, že nechceme, aby ses vracel,“ dodal Aro.

„Nepřišel bych, kdyby to nebylo důležité. Ale Bella…“

„Ach ano Isabella… Ona je kapitola sama o sobě, ale myslím, že jste přišli pozdě,“ usmál se na nás. Znovu jsem viděl tu scénu, kdy umírala. Začal jsem se chvět. Tohle opravdu nedopadne tak jak jsme chtěli…

„Pozdě? Jak to myslíš pozdě?“ zavrčel Jasper. Já mu rameno stiskl ještě víc a jedním pohledem jsem k sobě přivolal Emmetta a Carlisla. Esmé, Alice a Rose s malou zůstali za námi. Aro, si nás prohlížel s úsměvem na tváři, ale já mu nehodlal dopřát tu příležitost se nás zbavit. Všichni jsme Jaspera chytly a táhli pryč. Samozřejmě se bránil, ale proti Emmettově síle neměl šanci. Ostatní nás následovali a v uších nám pořád zněl ten odporný Arův smích. Jak to řekl. ‚Je mrtvá…‘ Opravdu jsem ji neznal dlouho, ale patří do rodiny… Tedy patřila…

Postupovali jsme dál… Hlavně co nejdál od těch parchantů… Pořád se divím, že nás nerozcupovali na kousky a nechali nás klidně odejít. Jasper na tom byl opravdu špatně, mrskal sebou… Vrčel na nás… Ale mi se nevzdávali, celou vší silou jsem ho nakonec dotáhli daleko za hranice Voltery. Naše drahé polovičky šly za námi a ne jedna vzlykala. Jen malá Jassmine se na nás dívala vyplašeně a nechápavě.

„Jaspere,“ ozvalo se za námi. To byla zase Jane.

„Co tu chceš! Proč jsi ji nepomohla!“ vrčel Jasper a nebýt nás, asi by Volterští přišli o jednoho člena.

„Já jsem to nevěděla, byli jsme s bratrem pod zámkem. Pak nás pustili… Hledali jsme ji… A pak nám řekli, že je mrtvá… Myslíš si, že jsem ji taky neměla ráda… Byla pro mě jako vlastní sestra…“ Jane to už nevydržela a začala vzlykat, i když bez slz.

„Proč ji nechal zabít? Byla to jeho dcera…“ Chápal jsem jak se cítil. Cítili jsme to všichni, ta hrozná agonie… Ten pocit beznaděje, byl všude kolem nás… Ale věděl jsem, že musíme vypadnou, nejsme ještě v bezpečí a myslím, že ještě dlouho nebudeme…

„Já to nevím Jazzi, ale udělám vše pro to, abych ji pomstila. Půjde to pomalu, ale já to udělám… pro ní. Vy teď musíte pryč… Najdou si Vás, když jím dáte příležitost… Nechte to na mě… Je nás tu dost, kterým se to nelíbí.“ Podívala se na nás se vztyčenou hlavou a já věděl, že své slovo dodrží. A tak to mělo být…

Snad se Vám dílek líbil...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 11. kapitola: