Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 50. kapitola a epilog

17.04.2010 (20:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 9888×

50. kapitola

Věděla jsem, že je Aro nevypočitatelný, ale s tímhle jsem nepočítala ani v nejdivočejším snu. Dívala jsem se do jeho tváře a vztek mnou lomcoval. Naše oči se vpíjely do sebe, jeho pohled byl trochu výsměšný a můj naprosto vražedný.

„Tohle je zlé,“ zašeptal Carlisle.

„Já vím, jsou rozhodnuti nás zabít,“ přitakal Edward a pevně mě stisknul. Zabít a vzít si naše děti. Všichni okolo mě, byli v bojových pozicích a můj mozek se neustále snažil přijít na nějakou myšlenku – spásu – která by nás všechny zachránila.

Příjmy co jsi, ztotožni se s tím a dokážeš všechno – promítala se mi Carlislelovi slova. Co to říkala, ta ježibaba ze skal? Že jen já sama – sakra proč jsem je neposlouchala?

Já jsem dulcinée a dokážu všechno. Kdybych jen tak dokázala zastavit čas – pomyslela jsem si. Ohlušující vrčení, které se ozývalo ze všech stran, najednou pominulo a rozhostilo se absolutní ticho. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se přijít na to, co se stalo.

Obě skupiny stojící proti sobě, byly ve strnulých pozicích. Chvilku jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu a tak jsem před Edwardovým obličejem začala dělat opičky, ale on nehnul ani brvou.

Dobře Bello, umíš zastavit čas, je to jako bys uměla hezky zpívat – uklidňovala jsem se, ale byla jsem dokonale vyděšená. Nadechla jsem se a dívala se na Edwarda. Potřebovala jsem s ním mluvit, on jediný mi mohl poradit.

Prober se. Prober se. Prober se. Opakovala jsem pořád v duchu. Ale jeho pohled byl pořád skleněný a upřený do dáli. Vypadal jako Alice, když dostane jednu ze svých vizí. Nervózně jsem si žmoulala dlaně a snažila se přijít na způsob, jak z toho ven.

Dobře, nemůžu probrat Edwarda, takže zkusím třeba – rozhlížela jsem se kolem sebe – ne Emmetta ne, ten každému postahoval minimálně kalhoty. Zkusím Davida. Postavila jsem se před něj a snažila se probrat. Nic se nestalo. Dokonce jsem přemýšlela, že ho zkusím profackovat.

Najednou mě něco napadlo. Vystoupila jsem z kruhu své rodiny a dívala se na svoje protivníky. Takže to vypadá, že si s tím musím poradit sama. No jo, ale jak přeprat bandu krvelačných upírů?

Chvíli jsem se dívala na Ara a pak mě něco napadlo. Vyjednávání. Přešla jsem vzdálenost dělící naše skupiny a ocitla se před ním. Z jeho dlaně jsem po chvíli zápasení vypáčila medailon a schovala ho ve své kapse.

Neměla bych být tak blízko – napadlo mě. A proto jsem udělala několik kroků vzad. Stála jsem a dívala se na něj. Prober se – vyjekla jsem v myšlenkách a Aro překvapeně zamrkal.

Díval se kolem sebe a třeštil svoje karmínové oči. Jo, já taky byla zprvu na mrtvici – napadalo mě.

„Jak? Kdo? Co? Proč?“ začal chrlit otázky.

„Tak to by mě taky zajímalo,“ odpověděla jsem mu.

„Kdy? Jak? Komu?“ mumlal dál, byl očividně vyvedenější z míry více než já.

„Mohl by sis laskavě přestat opakovat pádové otázky? Já se snažím přemýšlet,“ vyjela jsem na něj.

„Jsi mocnější, než jsem si myslel,“ poznamenal, pak si všiml, že nemá medailon. „Kde je?“

„Tam kde má být. Kde si ho vzal?“ vyštěkla jsem.

„Řekněme, že ho mám už dlouho, jen jsem nevěděl, že je tak cenný. Jak to, že jsem jediný, kdo se může pohybovat?“ díval se kolem sebe. Procházel mezi jednotlivými vojáky a pak se zastavil. Zahleděl se na moji rodinu stojící v obraném kruhu, čekajíc na útok. Ovšem s jediným rozdílem, teď se nemohli bránit. Nemusela jsem být čtenářem myšlenek, abych věděla, co se mu honí hlavou. Byla by to hračka, zabít je.

„Ani na to nemysly,“ zavrčela jsem.

„Ale Bello, přece by ses nezlobila,“ řekl zlomyslně, měla jsem chuť ten jeho upírský zadek nakopat. „Jak to, že jsem jediný vzhůru?“ zeptal se.

„Z nějakého důvodu, jsem nemohla probrat nikoho jiného než tebe,“ dívala jsem se do jeho udiveného obličeje.

„A tak se dívka, kterou dulcinée nazývají, rozhodla vzít osud do svých rukou a sama sebe vydala všanc. Tento čin změní svět, jak lidský, tak upírský. Jen ona dokáže nastolit klid,“ zarecitoval Aro s úsměvem a já pochopila.

„Proč jsi mě nechal unést a proč chceš moje děti?“ začala jsem zjišťovat. Pravidlo číslo jedna – poznej svého nepřítele.

„To je dlouhý příběh,“ zavrtěl hlavou.

„Máme čas,“ ukázala jsem na strnulé sochy kolem sebe. Aro se na mě podíval a z jeho obličeje vyzařovala bolest? Po chvilce váhaní přikývl.

„Bylo to dávno, hodně dávno,“ začal, „ale její obličej vidím jasně, jako bych ji viděl před chvílí. Byla krásná a pořád se smála. Nebylo nic, co by ji vyděsilo. Ani to, že jsem upír. Ani to, když zjistila, že se mnou čeká dítě. Dodnes nevím, jak je možné, že jsem se dokázal udržet nezabít ji. Miloval jsem ji opravdu moc,“ povzdechl. „Byl jsem mladý, nerozvážný, kdybych měl více znalostí, možná bych ji zachránil, ale v polovině těhotenství zemřela i s dítětem. Zničilo mě to. A pak jsem našel tebe. Vyzařovala z tebe pohoda a láska, přežila jsi porod. Chtěl bych vidět ty zázraky a mít možnost sledovat jejich růst.“

„Být něco jako dědeček?“ zeptala jsem se s údivem.

„Možná,“ odpověděl.

„Proto se přidáš k Rumunům?“ rozhodila jsem rukama.

„S tvými schopnostmi, se může všechno rychle změnit,“ ukázal na svou gardu a pak na místo, kde stála moje rodina.

„Co když budu proti?“ zeptala jsem se.

„No, Renesme a Charlie jsou v La Push, že?“ Díval se do mého ohromeného obličeje. „Řekl jsem, že na tebe dám pozor,“ dodal.

„Ale ty jsi tady,“ začala jsem, ale skočil mi do řeči.

„To sice ano, ale mám své lidi u hranice La Push, když se jim do hodiny neozvu, půjdou si pro ně. Jsem ochoten vyjednávat,“ dodal a díval se na mě. Měla jsem chuť ho zabít, ale potom bych si musela poradit s Rumuny a zbytkem gardy a to bych já ani moje rodina nezvládla, ne bez obětí.

„Dobře, mám pár podmínek,“ řekla jsem a on přikývl.

„Dnes nám pomůžeš, je to i ve tvém zájmu. Rumuni jsou nestabilní přátelé a rozpor by se mohl rozhořet velmi rychle znovu. A co se týče dětí – dvě návštěvy ročně,“ dívala jsem se na něj zpříma.

„Osm!“ vyhrkl.

„Čtyři!“ handrkovala jsem.

„Ale dvě budou ve Volteře,“ nadhodil a já přikývla. Jak tohle vysvětlím Edwardovi, je mi opravdu záhadou.

„Ještě něco, necháš ochránce, vlky a mojí rodinu na pokoji. Nikdy ti nebudeme sloužit,“ pronesla jsem ještě naprosto vážným hlasem. Aro po chvilce zauvažování kývl. Asi si uvědomil, to co já. Nepřátele si drž, co nejblíže to jde.

„Dobře, teď mě omluv. Musím tohle oznámit své rodině. Podle mého mínění, mě teď zabijí oni, nebo mě minimálně pošlou do blázince,“ mumlala jsem a slyšela za s sebou Arův smích. Zmrzni – pomyslela jsem si a smích ustal. Tohle je lepší než schovávat Emmettovi ovladače od jeho elektrických udělátek. Prostě ho vypnu a bude.

Šla jsem směrem zpět ke své rodině a přemýšlela, co jim řeknu. Pochopí to? To těžko. Hele ty tam nahoře, co nás asi ovládáš, nebo co vlastně děláš. Teď bych opravdu potřebovala tvojí pomoc. Prostě při mně stůj, jinak pošlu Emmetta, aby ti nakopal zadek – uvažovala jsem a v tu ránu zahřmělo a začalo pršet. Podívala jsem se na nebe.

„To si ze mě děláš srandu!“ zaječela jsem. Došla jsem až před moji rodinu. Tak se pohněte -  pomyslela jsem si a oni se opravdu začali hýbat.

„Bello!“ vykřikl Edward.

„Kdy začalo pršet?“ ptal se Emmette.

„Bello, ty jsi to dokázala!“ volala Alice.

„To jsi udělala?“ zeptal se Edward. Jen jsem pokrčila rameny. Došlo mi, co mu Alice ukázala. Aro na naši straně a naše výlety do Volterry.

„Hele, já vím, že tyhle hovory vedete normálně, ale mohli byste nás zasvětit?“ zeptal se David.

„Proč jsou ti pošahaní Rumuni, tak ztuhlí?“ zeptal se Emmette. Všichni se podívali na mě. A ze mě jen vypadlo.

„Ups!“

„Stala se z ní dulcinée!“ volala Alice.

„Co jsi udělala?“ zeptal se David.

„Noo, kde bych začala?“

„Co takhle od začátku?“ zeptal se Emmette. Dívala jsem se na ně a pak mě něco napadlo. Ukážu jim to. Přivřela jsem oči a napojila se na jejich myšlenky. Viděli všechno od chvíle, co jsem je zmrazila. Když jsem to skončila koukali na mě a byl o ticho.

„Teda švagrová, ty jsi moje nová multimediální hračka,“ poznamenal Emmette.

„Takže, teď jsme s Arem spojenci?“ zeptal se David.

„Vím, že zabil Claire, ale je to jediná možnost, jak zachránit děti bez obětí,“ promluvila jsem.

„Chápu to,“ zašeptal a Tanya ho chytila za ruku.

„Hele Bello, co kdybychom jim stáhli gatě?“ zeptal se Emmette. No neříkala jsem to?

„Emmette, stahuj si, koho chceš, ale na Volterrské nešahej,“ odpověděla jsem, ale to už Emmette stál na druhé straně bitevního pole a brzy na nás koukali upíří zadky, páč Emmette zmrzlé Rumuny otočil čelem směrem do lesa.

„Tohle je zmate, jako blázen,“ smál se a mířil zpět.

„Teď probudíme Ara a jeho gardu,“ pronesla jsem. Všichni se napnuli a Samova smečka se přeměnila ve vlky.

„Jsme připraveni,“ promluvil Edward. Byla jsem nervózní. Déšť se na nás snášel a podtrhoval pochmurnou atmosféru dnešního dne. Dne, kdy se rozhodne všechno, zradí nás Aro?

„Neboj Bello, bude to dobré,“ zašeptala vzrušeně Alice. Začala jsem se soustředit a Aro s gardou se začali pohybovat. Upíři v gardě začali vrčet a Aro je jedním gestem umlčel.

„Cullenovi a jejich přátelé jsou pod mojí osobní ochranou,“ promluvil do ticha Aro. Garda na něj hleděla s nepředstíraným překvapením. „Zaujměte před nimi obranné pozice. Nikomu z nich se nesmí nic stát.“

Všichni stáli v mžiku před námi a pak se podívali na své protivníky. Otočené svými nahými sedinkami směrem k nám. Dívat se na vražedné komando asi třiceti upírů, jak se lomí v pase smíchy, na moji rodinu mělo stejný účinek. Všimla jsem si, že i Arovy zacukaly koutky.

„Bello? Zaujmeš vedle mě místo?“ požádal mě Aro. Podívala jsem se na Edwarda, který pročítal Arovy myšlenky, přikývl a já se rozešla.

Stáli jsme teď všichni, moje rodina, vlkodlaci, Aro a jeho garda proti krvelačným nepřátelským upírům. Napadla mě jedna myšlenka. Proč je nezničit hned? Proč je probouzet? Aro se na mě podíval a hlasem otce kárající dítě pravil:

„Nejlehčí cesta není vždy tou nejlepší,“ ohromeně jsem se na něj podívala. Vždyť na mě upíří schopnosti nefungují, jak to, že ví, na co myslím? „Bello, ty jsi jeden z mála lidí, kteří prozradí svou myšlenku pouhým gestem a hlavně očima,“ dodal. Přikývla jsem. Pravdou je, že pokud zničíme tuhle armádu, brzy se vytvoří další, ale pokud demonstrujeme svou moc a vyděsíme je, budeme od nich mít na pár století pokoj.

Podívala jsem se na svou rodinu. Esme a Carlisle se rozhlíželi se strachem o své děti. Emmette se tvářil nedočkavě a Rose si konrovala své zmoklé lokny. Z Jasperova obličeje sálalo vzrušení, které vyzařovalo z každého z nás a Alice si v klidu psala SMSky, věděla, že to dobře dopadne. Podívala jsem se na nejdůležitější bytost – Edwarda. Byl na mě soustředěný, přesto byl uvolněný. Pousmál se a to mi dodalo odvahy.

Jedinou myšlenkou jsem přivedla Rumuny k pohybu. Chvíli se zmateně rozhlíželi kolem sebe a pak si sahali pro své kalhoty. Jejich vůdce se otočil směrem k nám.

„Za tohle mi zaplatíš!“ křičel. Jen by mě zajímalo, kdo. Já nebo Aro?

„Gredvone, odejdi. Tady úspěchu nedosáhneš,“ promluvil naprosto klidným hlasem Aro. Jeho družina se s vrčením otočila na nás, odpovědí ji bylo též vrčení.

„Na ně!“ zakřičel Gredvone a upíři svou přirozenou rychlostí mířili k nám. Pak se vše dělo strašně rychle. Ocitla jsem se v obležení svojí rodiny, která mě bránila proti krvelačným Rumunům. Nemohla jsem pořádně použít svou moc, protože bych mohla zabít někoho z našich. Registrovala jsem jen řev a zvuky připomínající trhání kovu. Když jsem se jakž takž probrala z šoku, začala jsem jednat.

Zaměřovala jsem se na nepřátelské upíry, jednoho po druhém a začala používat svou moc. Nesměla jsem udělat chybu. Tréninky mé moci přinesly své ovoce. Ničila jsem je jednoho po druhém. Ani jsem si nevšimla, že v tu chvíli stojím mimo obranný kruh.

„Bello!“ slyšela jsem hlas, od kterého bych to nečekala. Aro se ke mně řítil, to znamenalo jediné. Někdo na mě útočí, jediné co mě napadlo – přenést se. A to jsem udělala.

Přenesla jsem se o pár metrů dál. Všichni bojovali a já se opět zaměřila na nepřátelské upíry.

„Bello, děti, za chvíli vyprší čas!“ zakřičel Aro a já se zhrozila. Podle všeho byla další skupina vedena Caiem a ten má se mnou nevyřízené účty. Snažila jsem se najít Edwarda, když se naše oči střetly, dával mi jasně najevo, co mám udělat. Nechtěla jsem opustit, ale naše děti byly v nebezpečí.

„Běž!“ slyšela jsem jeho hlas a pak se opět bil s upírem. Rumunů zde už bylo poskromnu a proto jsem se rozhodla jednat. Soustředila jsem se a přála si být u svých dětí. Známé šumění v uších se dostavilo ihned.

Sotva jsem otevřela oči, slyšela jsem hlas Stephanie, jak křičí. Stála jsem před domem. Když jsem se rozhlédla viděla jsem bojovat dva vlkodlaky s pěti upíry. Slyšela jsem pláč svých dětí, okamžitě jsem vběhla do domu. Stephanie chráníc vlastním tělem Emily a děti se s hrůzou podívala na mě.

Caius byl rozzuřený a než jsem stačila zareagovat, odhodil Stephanie na druhou stranu místnosti. Letěla vzduchem, jako hadrová panenka.

„Nééé!“ křičela jsem a okamžitě jsem Caia za pomocí své moci odhodila. Rychle jsem se podívala na děti. Plakaly stejně jako Emily, ale byly v pořádku. Stephanie ležela několik metrů od nich, nehýbala se. Za tohle zaplatí.

Vyběhla jsem z domu. Casius se zrovna bránil útoku vlkodlaka. Věděla jsem, že svůj cíl neminu. Nikdo nebude ubližovat mým dětem, mojí rodině a mojí sestře! Caius mě zpozoroval a než mu došlo, co se stane, bylo po všem. Jeho tělo se rozprsklo na několik kusů a vlkodlaci ty zbytky ochotně naházeli do hořící hranice.

Opět jsem se ocitla v domě. Emily držela dvojčata ve svém náručí a odmítala se hnout. Opatrně, abych ji ještě víc nevyděsila, jsem se k ní přibližovala. Když konečně pochopila, že ji neublížím, povolila stisk a děti mi podala. Pevně jsem je k sobě přivinula. Jsou naživu, jsou v pořádku.

Najednou se za mnou ozvalo tiché zasténání. Položila jsem děti do cestovní postýlky a sklonila se nad Stephaniim tělem.

„Steph,“ zašeptala jsem. Její víčka se zatřepotala a já pohlédla do jejích očí.

„Vím, že není vhodná doba, ale asi je to tady,“ zašeptala. Z jejího koutku vytékal pramínek krve.

„Steph co tě bolí? Nesmíš usnout, slyšíš,“ začala jsem mluvit hlasitěji. Její obličej se zkroutil do bolestivé grimasy a ruka ji vystřelila k břichu.

„Bello, já se bojím,“ zašeptala.

„To bude dobré, Carlisle tady bude hned, zachrání vás oba. Tebe i miminko,“ mluvila jsem na ni a z očí mi stékaly slzy. I přes bolest se na mě usmála.

„Bude to holka, vím to. Zdávalo se mi o ní.“ Její hlas byl tak slabý. Cítila jsem pach krve. Její šaty jí byly nasáklé. Rodila a hodně krvácela.

„Stephanie, to zvládneme. Jen musíš tlačit a vydržet,“ prosila jsem ji. Dovnitř domu vběhl vlkodlak. „Potřebujeme Carlislela rychle!“ vykřikla jsem na něj, vlk okamžitě zmizel a pak bylo slyšet jeho vytí. „Vydrž, prosím, Steph,“ šeptala jsem jí.

Minuty se hrozně vlekly. Těch pár minut mi připadalo jako hodiny. Snažila jsem se na Stephanie mluvit, občas mi odpověděla, ale byla stále slabší.  Její tělo se zmítalo v náporech křečí.

Konečně se otevřely dveře a v nich stál Carlisle společně s Edwardem. Byla jsem šťastná, že ho vidím. Carlisle okamžitě kontroval Stephanie, jeho tvář napovídala, že na tom není dobře. Edward držel naše děti v náručí a pozoroval svého otce při práci. Z jeho výrazu bylo patrné, že by mohlo dojít k nejhoršímu.

Stephanie zasténala. Pohladila jsem ji po vlasech. Carlisle prováděl kontrolu a jeho tvář byla stále smutnější.

„Musíš ji zachránit,“ zašeptala Stephanie. Chtěla zachránit svou holčičku.

„Samozřejmě, že vás zachráním,“ přitakal Carlisle. „Ale budu potřebovat tvoji pomoc, Stephenie, rozumíš?“ zeptal se, ona nepatrně přikývla. „Až řeknu, začneš tlačit, ano?“ Odpovědí bylo opět nepatrné přikývnutí. „Nadechni se a zatlač,“ poručil Carlisle.

Jako by Stephanie nabrala novou sílu, snažila se a její křik se nesl celým domem. Po několika minutách bylo dítě na světě.

„Je to holčička,“ zašeptala jsem. Stephanie natahovala ruce a Carlisle jí podal její malý zázrak.

„Věděla jsem, že budeš holčička,“ zašeptala, její hlas byl tak slabý. Podívala jsem se na Carlilea. Holčička znamenala jediné, budou muset Stepheni kousnout, jinak to nepřežije.

Stephanie

Když mým tělem projela poslední křeč a já slyšela plakat moje děťátko, bylo to jako zpěv andělů.

„Je to holčička,“ slyšela jsem Bellino zašeptání. Věděla jsem to a také jsem věděla, co bude následovat. Věděla jsem, co musím udělat. Přemýšlela jsem o tom posledních několik dní.

„Stephanie, Carlisle tě bude muset přeměnit,“ šeptala mi Bella a chtěla mi vzít moji holčičku. Z posledních sil, které mi rychle docházely, jsem ji k sobě přivinula.

„Chci vidět Rose, Rose a Emmetta,“ zašeptala jsem. Bella se mě snažila přesvědčit, ale já malou odmítala pustit. „Rosalie a Emmette,“ prosila jsem. Bella na chvíli zmizela a já se kochala svou malinkou holčičkou. Je stvořená ze mě a Demetriho. Kdyby tady byl, mohlo být vše jinak, ale…

Bella se objevila společně s Rosalie a Emmettem, přistoupili ke mně. S Rosaliina obličeje sálala bolest.

„Rose,“ zašeptala jsem, sklonila se ke mně. „Postarej se o ni s Emmettem, Budeš ta nejlepší máma.“ V místnosti bylo slyšet lapání po dechu.

„To nedělej,“ prosila mě Rose a vzlykala.

„Nechci žít bez něj, jsem slabá. Ona si zaslouží veselý život. Mámu, která ji vše naučí a tátu,“ podívala jsem se na Emmetta, „který ji ochrání.“

„Steph, prosím,“ prosila Rosalie.

„Ne, já tě prosím,“ odpověděla jsem.

„Carlisle, přeměň ji,“ vzlykala Bella.

„Ne, pokud to sama nechce,“ pronesl. Jeho hlas byl smutný.

„Rose?“ zašeptala jsem. Síly mě opouštěly.

„Slibuju Stephanie, slibuju,“ její vzlyky otřásaly jejím tělem. Uvolnila jsem sevření mojí holčičky a Rose ji k sobě přivinula.

„Jmenuje se Elisabeth,“ zašeptala jsem a pak mě pohltila temnota.

Bella

„Jmenuje se Elisabeth,“ to byla její poslední slova a pak její srdce přestalo bít. Moje tělo otřásaly vzlyky, Edward mě ke mně přistoupil i s dětmi. Vzala jsem si Renesme a nechala svoje slzy tiše kanout.

Vraceli jsme se na mýtinu. Já s Renesme, Edward s Charlim. Rose nesla malou Elisabeth zabalenou do přikrývky a Emmette nesl Stephanie. Celou naši skupinu uzavíral Carlisle, který šel se svěšenou hlavou. Prohrál bitvu o lidský život. Všichni jsme šli v tichosti, ani děti neplakaly, jako by cítily tíhu toho okamžiku.

Vešli jsme na mýtinu. Ohně dohasínaly, až teď mi došlo, že nevím, zda jsou všichni v pořádku. Rozhlédla jsem se, všichni stáli v hloučku a čekali. Byli živý, na rozdíl od Stephanie.

Alice s Esme plakaly jedna druhé v náručí. Ztratily jsme dalšího člena rodiny v tak krátké době.

**********************************************

Dnes byl pohřeb. Aro se svou gardou zůstali, chtěli uctít Stephaniinu památku. Celý dům, byl zahalen do smutku, šli jsme v průvodu k hrobu, kde Stephanie odpočívala vedle své životní lásky. Nikdo nic neříkal. Slov nebylo potřeba. Každý se Stephanie loučil sám.

Když už jsem tam stála pouze já a Edward, chytila jsem ho za paži. Držel obě naše děti.

„Za chvíli přijdu,“ zašeptal a já jsem se pomalu vydala do domu. Byla jsem od něj několik kroků a zaslechla jsem: Děkuji ti, za všechno.“

To byla věta z mé vize. Ohromeně jsem se otočila. Sál před náhrobky a v náručí držel naše děti. Děkoval Demetrimu za to, že mě zachránil a Stephanie za to, že bránila naše děti. Takže vize byla skutečná, jen se nejednalo o mě, ale o ně.

*************************************************

Aro s gardou u nás zůstali týden. Musím přiznat, že během toho týdne se točil jenom kolem dětí. Charliho dokonce jednou přebalil, ale později řekl, že si tuto radost už nechá ujít. Celá rodina k němu byla zpočátku ostražitá. Ovšem ostražitost se brzy změnila v přátelství.

Aro se o smrti svého bratra nikdy ani slůvkem nezmínil. Nechtěl zničit vznikající a stále křehké přátelství. V den jeho odjezdu se s ním celá rodina loučila, jako se svým starým rodinným známým.

Svůj slib, že bude volat jednou týdně, ovšem Aro nedodržel. S pravidelnou přesností volal každý večer a ptal se, jak se máme.

Ve Forks jsme už nemohli zůstat a proto jsme se rozhodli přestěhovat. Volba padla na Denali, zejména proto, že jsme chtěli být na blízku své rodině. Stáli jsme před prázdným domem ve Forks a vzpomínali jsme, co jsme tady všechno zažili.

„Jednou se zde vrátíme,“ zašeptal mi Edward a já přikývla.

„Odjezd!“ zaječel Emmette a okamžitě jedu schytal od Rose. Nechápavě se ni podíval a ta mu gesty ukazovala na právě spící Elisabeth. Emmette vytřeštil oči a na jeho tváři se objevil provinilý výraz. Tihle dva se nikdy nezmění – napadlo mě.

„Měli bychom jet v Denali nás čeká veliká novina,“ popoháněla nás Alice.

„Tanya a David plánují svatbu,“ napověděl nám Edward.

Všichni jsme nastoupili do aut a odjížděli směr nový, lepší a poklidnější život. Dívala jsem se na ubíhající krajinu za oknem a všimla si čmouh, které nás pronásledují. Vlkodlaci z La Push se přišli rozloučit. Běželi s námi několik kilometrů a pak se od nás odpojili. Naši věční přátelé…

Epilog

hudba k epilogu - pustit!

O pět let později…

„Mamí!“ vběhl s křikem Charlie do ložnice. „Teta Alice, mě chce obléct, jako tučňáka,“ stěžoval si. Během chvilky se do pokoje vřítila Alice s káravým výrazem ve tváři.

„Jestli vzbudíš Stephanii,“ pohrozila mu Alice. Charlie se oparně podíval do postýlky, kde odpočívala jeho malá sestřička, jakmile zjistil, že spinká, s uspokojivým výrazem se otočil na tetu. Musela jsem se začít smát.

„Ty se moc nesměj, za chvíli přijdu a začneme tě oblékat,“ vyštěkla a popadla zmítajícího Charlieho a odnesla ho z pokoje. Zajímalo by mě, čí to byl nápad. Vstala jsem a dívala se do postýlky. Náš třetí zázrak.

Nechtěla jsem tomu věřit, když mi Carlisle oznámil, že jsem opět těhotná. V rodině nastalo všeobecné veselí a mánie, jako při prvním těhotenství. Hlavně Emmette si oprášil své znalosti z oblasti porodníka.

Těhotenství probíhalo nad očekávání skvěle, ale porod byl horší a Edward mě po něm musel přeměnit. Pak přišla opětovná nabídka k sňatku. Zažila jsem lidskou svatbu a dnes zažiji upírskou.

Alice byla opět ve svém živlu a dokonce i Aro se od ní nechal komandovat. Jako dědeček se osvědčil, jen kdyby dětem nekupoval vše na, co si pomyslí. Dodnes nezapomenu výraz Esme, když našla pod vánočním stromkem zaparkované dva poníky – pro Renesme a Elisabeth a tank vyrobený na zakázku pro malého Charliho. Málem jsme ji museli křísit.

„O Stephanii se chvíli postará Esme a my jdeme na to, Rose!“ zavolala a ve dveřích se okamžitě zjevila moje blond švagrová.

„Nervózní?“ zeptala se.

„Ne víc, než minule,“ odpověděla jsem. A nastala fáze česání, malování a oblékání. Alice si vydupala, že šaty budou překvapení i pro mě. Trnula jsem, co nakonec vymyslela, ale když otevřela pytel a ukázala mi je… Plakala bych, kdybych mohla. Byly to ty samé šaty, ve kterých jsem se vdávala prvně.

„Nechala jsem ušít přesně ty samé,“ zaštkala. Všechny tři jsme byli dojaté. Objali jsme se.

**********************************************

Kráčela jsem uličkou a za ruku mě z jedné strany držel Charlie a z druhé Renesme. Když jsme prošli za blesků fotoaparátů. Charlie mě nechtěl pustit. Podíval se na Edwarda a řekl:

„Buď na ni hodný.“ A sklidil velký aplaus. Určitě ho navedl Emmette. Edward mu pocuchal vlásky.

„Samozřejmě,“ odpověděl, „dohlídneš na to.“

Poté začal obřad. Oba jsme opakovali své sliby za přítomnosti všech, které milujeme a se kterými chceme sdílet celý zbytek věčnosti.

Později, když jsme tancovali a naše děti podřimovaly na židličkách, jsem se je rozhodli uložit.

Dávali jsme dobrou noc našim andílkům a přáli jim krásné sny. Procházeli jsme chodbou do našeho pokoje a zaslechli rozhovor, který se odehrával v pokoji malé Elisabeth.

„Maminko?“ zeptala se.

„Copak je zlatíčko?“

„Budeš mi vyprávět o mamince Stephanie a tatínkovi Demetrim?“

„To víš, že ano,“ odpověděla Rose. „Tvoje maminka a tatínek byli ti nejstatečnější lidi, které jsem znala…“

Ano, byli to ti nejúžasnější lidé, jaké jsme znali. Nikdy na ně nezapomeneme, v naších srdcí budou žít a do konce věčnosti. S Edwardem jsem se na sebe podívali a naše oči vyjadřovaly vše, co jsme chtěli jeden druhému říct.

Nás už nic a nikdo nerozdělí…

KONEC

Poděkování - nemohla jsem si odpustit tuto píseň - tak si ji koukejte zapnout

Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku četli a zanechali komentář. Byla jsem opravdu překvapená zájem o tuto povídku.

Děkuji Vám za to, že jste mě nutili psát další a další díl. Byla to pro mě velká zkušenost. Některým lidičkám bych ovšem chtěla poděkovat více osobně.

Kecka, Popoles, Azeret, Tilly, EdBeJa, dorianna, Hanetka, Witmy, Rosalie7 – vy všechny jste se podílely na mém výtvoru, ať už z našich hovorů, řádění ve shrnutích Popoles, či trpělivém opravováním mého výtvoru.

Kecka – tahle osůbka, mě pomohla ve chvíli, kdy jsem nevěděla, jak s povídkou naložit. Několikrát mi dělala jazykovou korekturu a dokázala mě rozesmát. Během našich hovorů mě napadali Emmovy hlášky. Na jedné kapitolce ses podílela také jako spoluautorka – moc děkuji.

Popoles – tvé umění je mojí inspirací a velkým vzorem. Tvoje komenty k mým kapitolkám mě vždy zlomily v pase – což nebylo moc dobře – protože hrana stolu je hrana stolu a čelo oboulené boulemi není moc sexy. Byla jsi mým hnacím motorem.

Azeret – děkuji ti, za to, že jsi mě pořád honila k napsání dalšího dílku a také za to, že jsi mě v poslední době vytáhla ze chmur, protože jinak bych asi nechala vymřít celou Cullenovic famílii.

Tilly – tvé komentáře, byli vždy jako závan jarního větříku. Obdivuji tě jako autorku.

EdBeJa – ta snad četla mojí povídku od počátku a dokázala uhodnout, jak to bude pokračovat. Několikrát mi dělala jazykovou korekturu. Děkuji moc.

Dorianna - ta si asi moje prznění češtiny užila nejvíce… díky Dor, moc jsi mi pomohla, jen doufám, že z toho nebudeš mít doživotní následky.

Hanetka -  a její básničky. Ty mi byly velkou inspirací a v komentářích mě vždy zahřály u srdce. Hanetka je učiněný Samiel a Péťa se svým šmírokukem v jednom. Vždy věděla, kdy  se mi má ozvat a povzbutit mě.

Witmy – celá éra těhotenství a Emmova bláznění vlastně vznikla díky tobě a malé Karolínce. Takže děkuji.

Rosalie7 – tobě také patří velký dík, protože jsi prostě úžasná a blbneš se mnou a Aze v Popolině shrnutí.

Děkuji také svojí malé sestřičce, která mě vlastně k napsání této povídky dokopala a zpočátku byla mým úplně prvním čtenářem. Celou tuhle povídku bych chtěla věnovat jí.

V neposlední řadě patří poděkování také adminům, kteří mou povídku zveřejňovali a webmasterům, kteří vedou tenhle web. Díky nim to nezůstalo ležet v šuplíku a všichni jste mohli prožívat můj příběh o Edwardovi a Belle.

Děkuji všem

Vaše mometálně uslzená a v srdci těžko loučící se s touto povídkou

Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 50. kapitola a epilog: