Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 49. kapitola

13.04.2010 (21:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6946×

49. kapitola

Bella

Svítalo, blížil se nový den a s ním i jedna z bitev, které musí moje rodina zažít, aby byla šťastná. V domě bylo absolutní ticho, které přerušovalo tikot hodin. Všichni byli zahloubaní do svých myšlenek. Stejně jako já a Edward.

Oba jsme strávili noc v pokojíčku našich dětí. Hlavu jsem měla položenou v jeho klíně a pár hodin jsem strávila ve vysvobozujícím spánku. S otevřením očí přišla realita.

„Měli bychom se jít připravit,“ promluvil Edward. Zmohla jsem se na pouhé kývnutí a tak jsme scházeli do prostorné haly našeho domova, kde nás čekalo veškeré osazenstvo.

„No tak, Bello, nejdeme na funus. Bude to sranda! Ukážeš jim hajá chvaty a budou zdrhat tak rychle, že se jim bude za patami kouřit,“ smál se Emmett. Zasvěcení se zasmáli, když si vzpomněli na moje polštářové nacvičování karate. Jako by to bylo včera. Byla jsem šťastná. Tolik věcí se od té doby událo!

„Jasně, je to den jako každý jiný, až na to, že přijede Arova garda, která nás chce zabít,“ odsekla jsem.

„Špatně, nás chce zabít. Tebe a prcky chce pro sebe,“ opravil mě. Napadlo mě ho opětovně prohodit oknem, ale na to nebyl čas. Vztek si vyliju na Italech.

„Máte všichni medailony?“ zeptal se David a všichni přikývli. „Hlavní priorita je ochránit Bellu. Pokud budeme prohrávat, dva z vás ji odnesou někam, kde ji nenajdou, ano? Pokud se bude bránit, klidně ji omráčíte a odtáhnete za vlasy,“ pronášel David ke všem a já se zasmála.

„No to jsi uhodl,“ řekla jsem nakvašeně, ale pak jsem se podívala na všechny zúčastněné. Oni s ním souhlasili! „Ať vás to ani nenapadne!“ zakřičela jsem a podívala se na Edwarda, ten se mi díval do očí a bylo jasné, že od tohoto plánu neustoupí. „Alice?“ zašeptala jsem a podívala se na svoji nejlepší přítelkyni.

„Promiň Bello, ale s tímhle souhlasím,“ zašeptala. Dívala jsem se na všechny a nechtěla tomu věřit. Očima jsem vyhledala Emmetta. Jakmile to zmerčil, dal ruce vzhůru a pronesl:

„Hele, já holky nebiju, ale u tebe udělám výjimku. Když budu muset, takovou ti natáhnu, že budeš žbrblat kaši alespoň měsíc.“

Tak to je výborné. Jak z toho ven? Tuto otázku jsem si pokládala celou cestu na mýtinu a našla také odpověď. Nesmím dovolit, aby došlo k boji. Jak? To ještě nevím, ale já to dokážu. Snad.

*****************************************************

hudba k dalším řádkům

Stáli jsem na mýtině ve dvojitém kruhu. Byli tady všichni. Moje rodina, David s ochránci, Denalijští a vlkodlaci – prozatímně v lidské podobě. Bylo nás okolo dvaceti. Nikdo nemluvil. Všichni čekali na příchod nepřítele, který se blížil každou vteřinou.

„Jsou tady,“ zašeptala Alice a já se dívala do lesa, z kterého se nořily postavy v tmavých pláštích. Šly jako jeden a bylo jich více než nás, toho jsem se obávala. Bála jsem se. Všichni, které jsem měla ráda – milovala, dávali všanc svůj život. Edward mě ochranitelsky posunul za sebe. Já příchozí viděla, ale oni mě ne.

Procesí se zastavilo. Tři postavy uprostřed si odhrnuli kápě ze svých obličejů. Aro, Marcus, Caius. Vztek mnou začal cloumat, jakmile jsem zahlédla jejich povýšené obličeje.

„Carlisle,“ kývnul Aro a Carlisle mu pozdrav oplatil. „Proč taková opatření? Myslím, že víš, proč zde jsem. Máte něco, co mi patří,“ začal Aro a v tu chvíli jsem toho měla dost.

„Nazdar otče,“ pronesla jsem ironicky. Bylo vidět, že je v šoku. „Živá a zdravá, jak vidíš. Novinka, že? Zklamala jsem tě?“ za sebou jsem slyšela výprsk a tiché chichotání. Nojo, Emmett.

„Anabello,“ pronesl nevěřícně.

„Snad Isabello, ne?“ zvedla jsem obočí a vykročila z vnitřního kruhu. Edward mě chytl za ruku a snažil se mě zadržet, ale vysmekla jsem se mu. Zastavila jsem se před vnějším kruhem mých blízkých a dívala se na něj. „V celé své kráse,“ udělala jsem otočku. Smích za mými zády zesílil. A v gardě to zahučelo jako v úle.

„Kde jsou děti?“ zeptal se.

„Co je ti po tom?“ odsekla jsem a slyšela jsem vrčení. Aro šlehl pohledem k postavě v kápi za sebou a s úsměvem se podíval na naši skupinu. S nikým to ani nehnulo. V jeho očích blesklo zděšení, překvapení, nevíra.

V hlavě se mi rozezněl Edwardův hlas – Bello! Vrať se! O co se to pokoušíš? Alec útočí svými schopnostmi.

Věř mi, prosím tě, věř mi, prosila jsem ho.

Pokud zaútočí…

Zničím je…

Bello,… začal znovu.

Edwarde, to bude v pořádku. Vím, jak na to.

„Nejde to, co Alecu?“ zasmála jsem se a pak jsem procedila skrz zuby, „jdi pryč s celou tvou sebrankou.“

„Ty jedna malá nicko!“ vykřikl Caius.

„Šetři slova, strýčku, mohla by být tvoje poslední,“ odfrkla jsem. A pak se stalo to, na co jsem čekala. Tři upíři z gardy se vrhli vpřed a já měla být cíl. Ano, okamžik, který rozhodne. Soustředila jsem se. Pouhou myšlenkou se ocitli ve vzduchu a najednou z nebe padaly kousky upírů. Spokojeně jsem se dívala na jejich šokované tváře.

„Ty jsi…jsi… dulcinée,“ vydechl Marcus.

„Překvapení!“ slyšela jsem zvolání Emmetta a protočila panenkami. Ten si nedá pokoj.

„No,“ začala jsem, „říkají to, ale kdo by věřil starým báchorkám?“ mávla jsem rukou.

„Naposledy, odejdi,“ varovala jsem ho.

„Kde jsou děti?“ zeptal se opět.

„To není tvoje věc,“ slyšela jsem Edwardovo zavrčení a následně jeho ruku na svých zádech.

„Edwarde,“ promluvil Aro k mému muži. „Až se vrátí Demetri ze své mise, najde je. Nemůžete se schovávat věčně. Jednou budete nepřipravení,“ zamumlal.

„Až na to, že Demetri se nevrátí,“ vyvrátila jsem mu.

„Jak?“ zalapal po dechu.

„Nevrátí se. Je mrtvý, zabili ho potulní upíři. Zemřel, když mě chránil,“ zašeptala jsem a zatřásla jsem se. Edwardův stisk zesílil.

„On byl celou dobu tady?“ zeptal se.

„Celou ne, ale část ano,“ opáčila jsem. Začínala mi docházet trpělivost.

„Když odejdeme, jakou máme záruku, že se nespojíte a Rumuny?“ zeptal se.

„A jakou máme záruku my?“ vrátila jsem mu to.

„Povedené, vypadá to, že si budeme muset věřit,“ zamumlal.

„Už to tak bude,“ pokrčila jsem rameny.

„Ty ji necháš, aby nás tak urážela? Ta malá nicka!“ zařval Caius. „Zabít!“ zařval na své stoupence a ti se jako jeden vrhli v před. Bylo jich asi pět. Tohle jsem ještě nikdy nezkoušela. Bylo to jak ve zpomaleném filmu. Slyšela jsem za sebou vrčet svou rodinu a mé odhodlání sílilo, ještě jsem slyšela trhání šatů – to znamenalo jediné. Vlkodlaci tady stáli ve svých podobách. Zalapání po dechu nebralo konce, ale já se soustředila na jediné. Pět upírů se blížilo.

V jednu chvíli byli na zemi a v druhou ve vzduchu. Rozprskla jsem jejich těla, ale tentokrát je nenechala spadnout. Svou mocí jsem je hodila na hromadu a z kapsy vytáhla zapalovač. Jediným škrtnutím se objevil plamen, který jsem přenesla na kupu upířích zbytků. Vzduch naplnil štiplavý kouř.

„Ještě něco?“ zeptala jsem se nevzrušeně. Jejich řady prořídly. Teď jich bylo skoro jako nás.

„Za tohle nám jednou zaplatíš,“ procedil skrz zuby Caius.

„Uklidni se, Caie,“ napomenul svého bratra Aro.

„Isabello, dnes jsi vyhrála, ale nezapomeň. Není všem dnům konec,“ promluvil Aro.

„A ty nezapomeň, kdybych chtěla, jsi už mrtvý,“ sdělila jsem mu holý fakt.

„Možná by stálo za to spojit své síly proti Rumunům,“ navrhl.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny.

„Budu si na tebe dávat pozor, Isabello, pozdravuj děti,“ řekl a postavy se začaly ztrácet lese. Stáli jsme tam a nevěřili tomu, že odešli. Bez boje. Báli se mě. Vyhráli jsme! Otočila jsem se na svou rodinu a Alice přikývla.

„Nevrátí se, dokonale si je odrovnala,“ s jejím prohlášením se rozezněl jásot.

„Myslím, že si Aro bude muset vyměnit spodky,“ smál se Emmette.

************************************************

„Vy jste moji miláčci,“ líbala jsem svoje dva poklady, které se mnou ležely na posteli v našem domě po velkých ovacích a následném úprku do La Push pro naše andílky a Stephanii. Vřelé uvítání doma probíhalo asi hodinu. Všichni jsme byli rádi, že to tak dopadlo. Teď už nás čekají jen Rumuni. Nikdo ovšem nechtěl kazit tu chvíli šťastného konce dnešního dne.

„Hele, Bello, nesněz nám je. Běž se najíst, my je s Rose vykoupeme,“ popoháněl mě Emmett, ale pak dodal, „prosím.“

„Tak dobře, ale uspávám si je sama,“ ustoupila jsem.

„Ale to jsme chtěli udělat my,“ vkoukla dovnitř hlava Tanya a za ní David.

„Já se z vás zblázním,“ zamumlala jsem.

„My je sušíme a oblékáme!“ vřítila se Alice s náčiním pro miminka do pokoje a za ní Jasper nesoucí přebalovací pultík.

„Kam jsem se to přivdala?“ chytla jsem se za hlavu.

„Ještě je volné krmení,“ nabádal mě Emmett.

„Není, to si zamluvila Esmé a Carlisle,“ vyhrkla Alice.

„Já už toho začínám mít dost,“ rozkřikla jsem se.

„A co kdybychom to dělali všichni společně?“ zeptala se Rose.

„Teda Rosalie, nehodí se teď navrhovat grupáč, jsou tady děti,“ valil oči Emmett.

„Ty jsi pablb!“ vyjekla na něj Rose a rovnou mu jednu flinkla.

„To mám za to, že se starám o náš sexuální život,“ povzdechl si a přebalovací pultík mu skončil na hlavě.

„Hele, nenič mým dětem věci,“ kopla jsem ho do holeně.

„Ale to ona,“ ukazoval prstem na Rose.

„ Já se z vás zcvoknu! Mě nezabije Aro ani Rumuni! Do hrobu mě přivedete vy!“ zavřeštěla jsem.

„A dost! Všichni ven!“ ozval se Edward. Všichni začali s remcáním opouštět místnost. Emmett se ještě snažil schovat za přebalovací pultík, ale Edward ho odtud vytáhl za opasek a vykopl ho ze dveří. Když konečně zabouchl dveře, poznamenal: „Až tohle skončí, popovídáme si o stěhování.“

„To nesmíte!“ slyšela jsem Emmetta. „Nesmíte odejít, úplně by nám tak vybouchl rozvrh!“

„Já ho zabiju sama!“ pronesla jsem.

******************************************

Hodiny plynuly velmi rychle a nastal den, kdy se mělo vše rozhodnout. Děti i Stephanie byly opět v La Push. Stáli jsme v seskupení jako před dvěma dny a očekávali nepřítele. Ten se začal nořit z lesa. Byli jiní než Aro a jeho garda. Z těchhle čišela nenávist tak moc, že jsem viděla, jak Jasper několikrát zatřepal hlavou, aby se od toho oprostil.

Tohle bude jiné. Horší, napadlo mě. Bello, vzpamatuj se! Musíš chránit svou rodinu.

Alice zalapala po dechu, něco bylo špatně. Podívala jsem se na ni.

„Je mi líto, neviděla jsem,“ začala, ale byla přerušena výkřikem.

„Aro! Jsem rád, že jsi dorazil!“ vítal vůdce Rumunů Ara. Ten parchant – napadlo mě.

„Tohle bych si nenechal ujít,“ odpověděla a díval se na mě. V jeho prstech se zaleskl medailon ochránců…

--------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že nebudete pouze zuřit nad koncem a napíšete komentář, který pokud možno nebude obsahovat větu - Rychle další díl!

Děkuji za pochopení

Zdrhám, ať mě nechytíte

Al :-)

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 49. kapitola: