Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 45. kapitola

18.03.2010 (11:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6619×

45. kapitola

Bella

„Na jejich pochování jsou pořadníky, stejně jako na koupání, krmení a na vození v kočárku,“ pošeptal mi Edward.

„To nemyslíš vážně!“ podívala jsem se na něj udiveně.

„Neboj, taky jsme tě započítali,“ mávl rukou Emmette.

„Óóóó, tisiceré díky, za vaší ochotu,“ pronesla jsem ironicky. Vyšla jsem z ložnice s ostatními a scházela po schodech. Dole mě čekala Stephanie, jen co jsem ji uviděla, projel mnou zvláštní pocit. Štiplavá bolest, která se objevila v mém krku, nevěstila nic dobrého.

Pane bože, já chci zabít – napadlo mě – ale to už jsem slyšela vrčení, které se mi dralo z hrudi…

… cítila jsem, jak mě chytily paže do ocelového sevření. Nebránila jsem se. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Hlavně ne Stephanii. Snažila jsem se uklidnit, ale vrčení neustále rozechvívalo mou hruď. Tohle není dobré – napadlo mě. Musím se soustředit, musím zahnat tu touhu po její krvi. Pevně jsem stiskla víčka a cítil, jak se mi nehty zarývají do dlaně, tak moc jsem měla pěsti semknuté. Šílená touha pomalounku odeznívala a já se zkusila nadechnout.

Věděla jsem, že se dokážu ovládnout, ale na jak dlouho. Odhodlala jsem se zvednout hlavu a dívala se do vyděšených očí Stephanie.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem, „Edwarde, odveď mě, prosím.“ V mžiku jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a slyšela, jak mi vzduch sviští kolem uší. Po chvilce jsme zastavili. Klesla jsem na kolena. Mohla jsem ji zabít. Co kdybych se takhle přestala ovládat, když jsem byla s dětmi! Jak je to možné? A najednou mi to vše došlo.

Děti jsou přece jen více upíři než já, proto mě jejich krev neláká, naproti tomu Stephanie… Stephanie je tak lidská, křehká… zatřásla jsem hlavou…

„Není to tvoje vina,“ pohladil mě Edward, který si poklekl vedle mě.

„Ne? A čí teda, tvoje?“ vyhrkla jsem příkřeji, než jsem zamýšlela.

„Ano,“  povzdychl si.

„Edwarde Cullene!“ začala jsem na něj se zvýšeným hlasem, „to nemyslíš vážně! Ty jsi nikoho nechtěl vycucnout! To já se neovládla, tak si to v té své tvrdé upírské palici zapamatuj! Neneseš odpovědnost za mé činy!“ vyplivovala jsem vztekle jedno slovo za druhým. Zvedla jsem oči a setkala se s Edwardovým zvláštním výrazem. Díval se na mě zachmuřeně a jeho obočí bylo tak vysoko, že málem opustilo jeho obličej. A sakra, tohle jsem asi přehnala – prolítlo mi hlavou.

„Edwarde,“ začala jsem, ale má slova byla přerušena jeho vášnivým polibkem. Tělem mi projelo vzrušení.

„Jsi tak krásná, když se zlobíš,“ pošeptal a znovu spojil naše rty. No, jestli budou naše hádky končit takhle, tak se chci hádat, alespoň dvakrát denně. Poddala jsem se rozkoši z jeho doteků, ale Edward se na jednou odklonil a zaklel. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale moji otázku, která se drala na můj jazyk, přerušilo halekání. Emmette.

„Teda, to mě mohlo napadnout, že ji místo lovu budeš muckat. Ty obšourníku jeden! To si nemůžeš dát chvilku voraz? Chuděrka, před několika hodinami prodělala porod, měla smrt na jazyku a ty bys…“ zarazila se, „styď se!“ lamentoval dál.

„Emmette,“ zasténala jsem. Byla jsem rozmrzelá, že přerušil naši chvilku.

„Ano Bello? To víš, že ti ukážu, jak se loví medvídci, když tenhle myslí tímhle,“ ukázal Edwardovi na rozkrok.

„Ale,“ začala jsem namítat.

„Máš pravdu, jdeme,“ zavelel, chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Vlající za jeho tělem jsem ještě viděla Edwarda, který se za námi rozbíhal a jeho výraz byl mírně řečeno - naštvaný.

„Emmette pusť mě!“ zavřeštěla jsem a Emmette se zastavil.

„Co je? Já ti chci pomoct! To on tě chce – fikfik!“ a použité citoslovce doplnil neslušným gestem svých prstů.

„On je můj manžel,“ zahřměla jsem a výhružně mu zabodla svůj prst do jeho hrudníku, „a tudíž si se mnou může dělat – fikfik – jak ty říkáš, kdykoliv, rozumíš!“

„Dobře, beru na vědomí. Já jsem chtěl je pomoct,“ rozhodil Emmette rukama v obraném gestu – vzdávám se. „Ty jo brácha, to je ale dračice, skoro jako moje Rosie,“ zasnil se a chvíli blaženě čučel do blba. S Edwardem jsme se na něj dívali a pochybovali o jeho duševním zdraví, Emmette najednou zatřepal hlavou a s jekotem, že nedal holkám instrukce ohledně Charlese a Renesme byl v mžiku pryč.

„Asi bychom se měli věnovat lovu. Začneme něčím jednodušším,“ pronesl Edward a v koutcích mu škubalo.

*******************************************

Stála jsem přede dveřmi našeho domu. Chtěla jsem vejít, ale neustále jsem o sobě pochybovala. Edward stál za mými zády a neustále mě ujišťoval, že to zvládnu. U svých dětí jsem si byla jistá, ale u Stephanie ne.

„Bello! To tam budete stát celou noc?“ zahřměl Emmettův hlasitý smích.

„Velice vtipné Emmette,“ procedila jsem skrz zuby.

„Miláčku, nedovolím, aby se něco komukoliv stalo,“ šeptal mi do ucha. Cítila jsem jeho studený dech na svém krku. Bylo to velice uklidňující, tak moc opojné.

Opatrně jsem se nadechla a do nosu mě udeřila jemná vůně Stephanii. Ale žhavé pálení a chuť po krvi se už neobjevila. Edwardova teorie bude asi pravdivá, napadlo mě a byla jsem hned o něco klidnější.

Podle něj jsem byla zesláblá z porodu, že mé tělo potřebovalo načerpat energii a jako zdroj si vybralo Stephaniinu krev. Dokázala jsem to ale potlačit. Nebyla jsem nezvladatelný novorozený upír. Vlastně jsem měla z upíra jen určité vlastnosti – lepší zrak a čich, větší rychlost a sílu. Edwardovi jsem se ovšem rovnat nemohla. To ho viditelně potěšilo, neustále se mě snažil ochraňovat.

Dokážu to, jsem po lovu a nikomu nic nehrozí, povzbuzovala jsem se. Pomalu jsem natáhla ruku ke klice a zabrala. Se směsicí strachu a odhodlání jsem vcházela do domu, kde na mě čekala celá moje rodina.

Stáli tam všichni a do jednoho se usmívali, dokonce i Stephanie zářily oči očekáváním. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla, abych všem ukázala své ovládání. Slyšela jsem zalapání po dechu, typovala jsem to na Demetriho. Když jsem otevřela oči, přesvědčila jsem se, že můj odhad byl správný. Stál tam připravený ochránit svou životní lásku.

„Neublížím jí,“ promluvila jsem.

„Já vím,“ hnala se ke mně Stephanie a Demetri nesouhlasně zamrčel. Stiskla mě v náručí, na chvíli jsem ztuhla, ale poté jsem si uvědomila, že mě její krev neláká. Má žízeň byla uhašená. Sama jsem byla překvapná, jak to šlo hladce.

„Bála jsem se o tebe, dáme si spolu večeři?“ pronesla, jako by se incident vůbec nestal. Byla jsem jí za to vděčná, a proto jsem přikývla. „Esme udělala Boloňské špagety, máš je moc ráda, ne?“

„Tak jdeme,“ zavelela jsem, ale pak jsem se zarazila, „kde jsou dvojčata?“ zeptala jsem se, protože je nikdo nedržel v náručí.

„Jsou v pokojíčku, ale nemusíš mít strach, mám je pořád na očích,“ pronesl hrdě Emmette a pod nos mi strčil malou obrazovku, na které jsem viděla své dva spící andílky. „Máme monitorovaný celý dům i zahradu. V prvním patře je i centrum se všemi obrazovkami, nechtěj vidět, co jsem dneska viděl, Alice zatáhla Jaspera,“ jeho nadšené vysvětlování přerušil jekot Alice.

„Ty jeden zmetku! Jak to, že to máme i v pokoji? Jak si to udělal?“ hnala se k němu. Rychle jsem jí ustoupila z cesty, protože rozzuřené Alice by se nepostavil ani Chuck Norris a ta je velký drsňák.

„To ne já, to udělal Jacob,“ bránil se Emmette.

„Já ti dám takového Jacoba, až ti hlava upadne!“ vřískala na něj.

„Emmette, kde jsou všude kamery?“ zeptala se naštvaně Rose.

„Všude,“ špitl.

„Kde všude? Kolik si jich vlastně namontoval?“ zhrozila jsem se.

„No, v každé místnosti je jích pět a u miminek v pokoji asi osm,“ pokrčil rameny.

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi to všechno sebral?“ zeptala se ho Rose.

„No, víš, jak jsem byl nedávno na výletě, abych si usmířil Esme?“ zeptal se nás všech a my horlivě přikyvovali. Nikdo z nás nedokázal a ani nedokáže zapomenout na kostru velryby v obýváku, kterou Emmette ukradl z Národního muzea v New Yorku. „No, tak cestou zpátky, jsem to vzal přes sklad FBI a vzal si pár věciček. Ani si toho nevšimnou. Hej Jaspere, mám i tu bazuku, kterou jsme chtěli vyzkoušet,“ zazubil se hrdě na Jaspera, kterému se rozšířily oči.

Emmette a bazuka? A v blízkosti mých dětí? Nikdy!

„Ta zbraň půjde okamžitě z domu! Máme tady děti!“ zavřeštěla Rosalie. „Kolik toho tady máš? A kde to všechno je?“ vyjela na něj a Emmette začal postupně vyjmenovávat.

„Dvacet kilo dynamitu na půdě. Asi padesát kilo C4 v garáži. Pár samopalů v komoře a bednu granátů pod postelí,“ jeho hlas pomalu slábnul, až úplně šeptal.

„Všechno půjde z domu!“ zavelela Roselie.

„A tu bazuku si můžu nechat?“ kuňkl.

„Ne!“ vyjela na něj celá rodina, až na Jaspera, který se tvářil, jako bychom mu naházeli všechny hračky do kanálu. Emmette si jen povzdych a za Rosaliiného peskování se chystal zbavit své military sbírky. Opravdu by mě zajímalo, co s tím chtěl dělat.

„Děvčata, než se Emmette zbaví všech zbraní, co kdybyste se šly najíst?“ zeptala se Esme. Podívala jsem se na malou obrazovku ve své ruce, naši miláčci spokojeně chrupkali a tak jsem se spokojeně vydala do kuchyně.

Esme nám nabrala pořádnou porci. Stephanie se okamžitě pustila do jídla. Po chvilce váhání jsem se do své večeře dala také. Všimla jsem si zkoumavého pohledu všech, nabrala jsem si první sousto a strčila ho do svých úst. Bylo to báječné. Nikdy jsem nic lepšího nejedla. Rozkošnicky jsem zamlaskala a vysloužila si tak smích svých pozorovatelů.

„Co je?“ zeptala jsem se s plnou pusou.

„Jen, že některé věci se asi nezmění,“ usmála se Alice. V tu samou chvíli jsem ucítila, jak mi těžkne hruď a automaticky jsem si ji objala. V náručí jsem z ničeho nic držela Charlese. Díval se na mě svýma krásnýma očkama. Všichni na něj nechápavě koukali.

„Ty jsi ale šikovný. Našel sis maminku,“ šeptala jsem mu a hladila ho po zádíčkách.

„Tak to bylo,“ začala Esme.

„Úžasné,“ dokončil Edward a všichni horlivě přikyvovali.

„Renesme se už taky vzbudila a nelíbí se jí tam samotné,“ řekla jsem a domem se roznesl její křik. Edward byl v mžiku zpět a v náručí držel naší holčičku.

„Tak abych to shrnula,“ začala Stephanie, „Renesme ukazuje myšlenky a Charles se přenáší, to jsem zvědavá, co bude umět naše miminko. A hlavně by mě zajímalo, jestli to bude holka anebo kluk,“ dodala.

„Hlasuju pro kluka!“ strčil hlavu do jídelny Emmette.

„Tady nemáš co hlasovat, máš vynášet ten svůj arzenál z domu,“ zpražila ho Rose.

„Už jen ta C4 a mám to,“ převrátil oči Emmette.

„Emmette!“ pohrozila mu.

„No jo, už jdu. Ale koupu já!“ slyšela jsem ho ještě křičet. Musela jsem se zasmát. Byl nepoučitelný.

„Jak to, že my budeme mít jedno a vy máte dvě?“ zeptal se Demetri. Tahle otázka napadla každého, ale nikdy ji nikdo nevyslovil na hlas.

„Myslím si, že se tím ukazuje, kdo je skutečná dulcinée,“ promluvil Carlisle, „bez urážky Stephanie.“

„V pořádku,“ usmála se Stephanie.

„Dulcinée měla na svět přivést dvojčata, tím Bella částečně vyplnila dávné proroctví. Ty Stephanie si vlastně také dulcinée, ale jen v určité míře. Podle toho co víme, pokud to bude chlapeček, sám tě kousne a ty se proměníš, jako Bella. Ale pokud to bude holčička, bude tě muset proměnit někdo z nás. Pokud to budeš chtít,“ domluvil.

„Abych řekla pravdu, už jsem o tom přemýšlela a napadlo mě to. A s proměnou samozřejmě souhlasím, teda pokud Demetri proti tomu nic nemá,“ otočila se na něj.

„Samozřejmě, že ne. Chci s tebou strávit zbytek věčnosti,“ políbil ji do vlasů.

„To je tak romantické,“ zaštkala jsem.

„Že ano,“ přidala se k pláči Stephanie.

„Pane bože, já myslel, že je to už přešlo,“ chytil se za hlavu Jasper.

„Jdeme koupat!“ vběhl Emmette do jídelny, a když nás viděl, dodal: „Už zase?“

*******************************************

„Opatrně,“ opakoval mi už po sté Emmette, když jsem Charlese pokládala do vaničky. „Opatrně!“ vyjekl.

„Emmette neječ, jak stará hysterka, vím, co dělám, že Charlie,“ usmála jsem se na svého syna, který si lebedil ve vodě. „Líbí se ti to?“ mluvila jsem na něj dál.

„Charlie?“ zeptal se Emmette.

„No Charlesi mu budeme říkat, až bude dospělý,“ vysvětlovala jsem, „podej mi ten dětský šampón.“

„Jo to by šlo, bacha ať mu to nedáš do očí, prý to štípe,“ upozornil mě.

„Emmette,“ začala jsem.

„Jo, já vím, uklidni se, jinak jim nebudeš moct měnit ani plínky,“ papouškoval moje slova. Koupání se účastnila celá rodina. Alice všechno fotila, každý chtěl být během koupání zachycen a tak jsme se u vaničky střídali. Renesme už byla vykoupaná a spokojeně si hověla v náručí babičky, která ji vyprávěla, co všechno z ní bude.

„Hotovo, a teď tě zabalíme do osušky,“ mumlala jsem k Charliemu.

„Já ho chci vytáhnout a osušit, prosím,“ škemral Emmette.

„Dobře, ale oparně,“ upozornila jsem ho.

„Pojď ke mně, ty malej pardále,“ šišlal Emmette a vytahoval Charlieho z vody. Alice najednou vybuchla smíchy a Edward se k ní přidal.

„Co je?“ otočila jsem se.

„Jen se dívej,“ ukázala Alice na Emmetta s Charliem. Charlie zrovna ležel na přebalovacím pultíku a Emmett mu zaprašoval prdelku dětským pudrem. Když najednou Emmettův obličej zasáhla sprška Charlieho moči. Všichni až na Emmetta jsme se smáli.

„Teda Charlie, to jsme si nedomluvili,“ řekl jen a vyběhl z koupelny. Za chvíli byla slyšet sprcha.

„Třeba je to dobré na pleť,“ smála se Alice.

„Strejda neví, že musí tu tvojí pistolku zakrývat,“ promlouvala jsem směrem k Charliemu a začala ho oblékat do dupaček.

„A to snad přečetl všechno, co jde o dětech,“ povzdechla si Rose.

Za chvíli naši malí andílci spokojeně spinkali ve svých postýlkách a já Edward jsme je pozorovali. Celá rodina je milovala a teď nám hrozilo nebezpečí.

„Nemysli na to,“ pošeptal mi Edward. Nešlo na to nemyslet, ale pro jeho klid jsem přikývla.

„Všechno dobře dopadne,“ přesvědčovala jsem sama sebe. A teď si užijeme štěstí, kterého máme dostatek. Co jsem ovšem nevěděla, že se brzy stane něco, s čím nikdo nepočítal a nic už nebude jako dřív…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já vím, o ničem snad příště to bude o něco lepší...

Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 45. kapitola: