Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 44. kapitola

14.03.2010 (10:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6283×

44. kapitola

„Né! Bello, prosím, né!“ křičel jsem. Ale ona mi už neodpovídala. Slyšel jsem srdíčka našich miminek, ale tlukot srdce důvodu mého bytí se neozýval.

„To nemůže být pravda,“ slyšel jsem zalapání po dechu ode dveří. Stála tam Stephanie a z očí jí kanula jedna slza za druhou. Za ní tiše štkala Esme.

„Esme odveď ji, neměla by tady být,“ navrhl tiše Carlisle. Esme chytila Stpehanie kolem ramen, ta se ale odmítala pohnout. Esme ji vzala do náruče a obě zmizely v útrobách domu.

„Proměň ji!“ vyhrkla Rose a tiskla si na hrudník Charlese, který plakal stejně jako jeho sestra. Jako by věděli, že právě přišli o matku.

„Nejde to, nebije jí srdce,“ zavrtěl hlavou Carlisle.

„Zkus to,“ zavzlykala Rose. Díval jsem se na svou mrtvou milovanou ženu, vypadala, jako kdyby spala. Vztek mnou lomcoval, nedovolím jí odejít. Chtěl jsem začít s masáží srdce, ale najednou jsem slyšel tiché zachvění.

„Proč nic neděláš?“ vzlykala Rose. „Udělej něco!“

„Ticho! Slyšeli jste to?“ celá místnost rázem ztichla, dokonce i děti se uklidnily. „Poslouchejte!“

Byla to nepatrná zachvění, jako když dopadne lístek na vodní hladinu, jako když pták někde v dálce zamává křídly – bylo to její srdce. V tu chvíli jsem věděl, co musím udělat. Musím ji proměnit.

Sklonil jsem se k jejímu krku a zakousl se, moje zuby ovšem neprojely její kůží. Spíše se po ní sklouzly. Zkusil jsem to znovu – nic.

„Nejde to,“ zašeptal jsem.

„Jak je to možné?“ zeptal se Carlisle. Slyšel jsem jeho zmatené myšlenky. Neznal odpověď na to, co se právě dělo. Nikdo jsme ji neznali. „Něco zkusím,“ promluvil po chvíli ticha. Vzal skalpel a přibližoval se k Belle. Nechtěl jsem, aby do ní řezal, ale v myšlenkách mě neustále uklidňoval. Věřil jsem mu. Chytil Bellinu ruku a chtěl do ní zabořit ostří skalpelu, jeho čepel se zlomila.

Svitla mi naděje – tohle mohlo znamenat jediné – mění se, ale jak je to možné? Stejné myšlenky se honily v hlavách všem přítomným. Naše oči se stočily k jediné příčině tohoto dění – Renesmee a Charles – to bylo jediné vysvětlení.

Emmette byl pohroužen do svých myšlenek. Neustále si přehrával porod a snažil se přijít na to, kde udělal chybu. Nemohl pochopit, jak se to mohlo stát.

„Není to tvoje chyba Emmette, poradil sis výborně,“ podíval jsem se na něj.

„Ne, někde jsem udělal chybu. Kdyby ne…“ kroutil hlavou a díval se na Bellu. Najednou, jakoby Renesmee zavadila o jeho obličej a Emmette strnul. Díval jsem se do jeho mysli, vše bylo zastřené. Ale pak jsem viděl to, co vše vysvětlilo.

Renesmee ukazovala Emmettovi porod z jejího pohledu. Jak se Charles dusil a jak ho zachránil. Obě děti cítily, že je jejich maminka slabá a proto, když opouštěly její lůno – několikrát ji kously – vlastně Charles ji kousl. To jí dodalo dostatek sil a hlavně ji to zachránilo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ta malá stvoření ji zachránila. Musel jsem se usmát, teď už jsem nepochyboval, Bella bude žít. Kdy se ale probere?

Uběhlo už několik hodin a Bellin stav byl beze změny. Vlastně zde jedna změny byla. Bellino srdce už neznělo, jako tiché záchvěvy, ba naopak sílilo. Což bylo zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že se mění v upíra.

Naše dvě milované děti, ležely vedle ní na posteli. Pokaždé, když je někdo vzal do náruče a vynesl je z pokoje, pustily se do křiku. Nechtěly opustit svou maminku.

Naši dva andílci spokojeně spinkali. Položil jsem hlavu na Bellina prsa a poslouchal údery jejího srdce, byla to ta nejsladší melodie…

Bella

Temnota mě stahovala čím dál tím níž. Chytala jsem se každého stébla světla. Chtěla jsem zpět. Tolik jsem si přála být se svou rodinou. Chci vidět Renesmee a Charlese vyrůstat, vidět jejich první krůčky – ale místo toho jsem se pořád propadala do temnoty. Prázdnota mě obklopovala a já se snažila najít alespoň maličký záblesk světla nebo nepatrný záchvěv zvuku. Ale nic nepřicházelo. Nic.

Pak se ale něco změnilo. Jako bych zaslechla tiché šeptání. Bylo tak vzdálené, nedokázala jsem rozeznat, jednotlivá slova, ale s jistotou jsem věděla, komu ten hlas patří. Byl to hlas Edwarda, volal mě zpět. Chtěla jsem za ním, tak moc jsem mu chtěla říct, že ho miluji. Nešlo to.

Jako by mi mé tělo nepatřilo, necítila jsem zhola nic. Najednou mnou začalo prostupovat jemné brnění, které začalo sílit. Kdybych byla při smyslech, asi by mi v tuto chvíli drkotaly zuby. Brnění se postupně měnilo v žár, který zachvátil celé mé tělo, a já začala znovu cítit. Cítila jsem bolest, která mnou projela až do konečků prstů v několika vlnách a pak vše ustalo.

Jakmile bolest ustoupila, zjistila jsem, že mohu opět ovládat své tělo. Chtěla jsem vidět Edwarda a naše maličké. Víčka se mi několikrát zachvěla a já konečně otevřela oči. Několikrát jsem zamrkala, aby si mé oči zvykly na světlo a pohlédla před sebe. Ležela jsem na posteli a vedle sebe jsem měla položené obě moje nádherné děti. Edward měl hlavu položenou na mé hrudi, jako by poslouchal mé srdce. Srdce - to bylo zvláštní, sice bilo, ale tak nějak jinak, tišeji.

Zvedla jsem ruku, ten pohyb byl na mě velice ladný – to je divné – napadlo mě, ale v tuto chvíli jsem to nechtěla řešit. Na tváři se mi rozlil úsměv a já se dotkla Edwardových vlasů. Trhl s sebou a překvapeně se na mě podíval.

„Bello!“ vyhrkl a začal mě drtit ve svém náručí. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil!“ mumlal a zasypával můj obličej polibky. Našla jsem jeho rty a vášnivě ho políbila.

„Hele brácha nechej ji! Má za sebou těžký porod a ty ji chceš hned…“ Emmettův hlas byl přerušen hlasitým plesknutím. Nemusela jsem hádat, kdo mu jednu přišil – Rosalie.

„Jak ti je Bello?“ pronesl Carlisle, který zrovna vcházel do dveří a s ním zbytek rodiny.

„Překvapivě dobře,“ usmála jsem se, ale pak se zarazila. Můj hlas zněl jinak. Byl tolik podobný Alicinu švitořivému hlásku. Všichni se na mě dívali a tak jsem na důkaz svých slov chtěla vstát. Edward mě chtěl zadržet, ale jemně jsem ho odstrčila a vstala. Rychlost s jakou jsem to udělala, nyní překvapila i mě.

„Odneste děti!“ vykřikl Jasper a děti byly v mžiku pryč a s nimi Rose a Esme. Slyšela jsem jejich pláč, který se rozlehl domem.

„Proč?“ nechápavě jsem se na všechny dívala. „Ať mi je vrátí!“ vztek mnou začal lomcovat a z hrudi se mi vydralo zavrčení. Pleskla jsem se přes pusu, já vrčím na svoji rodinu? Ale to znamená jediné. „Ty jsi mě kousl?“ podívala jsem se překvapeně na Edwarda, ale ten zavrtěl hlavou. „Tak ty?“ podívala jsem na Emmetta.

„Bych si nedovolil, kousat dámu,“ odmítal Emmette.

„Tak kdo?“ rozhodila jsem rukama, pohyb paží byl tak rychlý, že jsem se sama sebe lekla. Všichni se podívali směrem ke dveřím. „To oni?“ zamumlala jsem a konečně se mi dostalo přikývnutí. „A to jsem teď jako upír?“

„Ne tak docela, bije ti srdce. Sice ne tak jako člověku, ale bije,“ podotkl Carlisle.

„Tak co teda jsem?“ zamračila jsem se.

„Neřekl bych,“ odpověděl mi Carlisle. „Tvé oči by měly být červené, ale jsou stále hnědé, tvé srdce se mělo zastavit, ale bije a nakonec neměla bys s námi být schopná mluvit.“

„Takže jsem…“ začala jsem a čekala na odpověď.

„Jdi dulcinée, konzultoval jsem to s Davidem po telefonu – mimochodem ti gratuluje a posílá pozdravy tobě i dětem – ale máš i vlastnosti upíra,“ dokončil Carlisle. Nechápavě jsem se na něj dívala a tak začal vysvětlovat. „Podle toho co nám Renesmee ukázala,“ moje obočí vyletělo směrem vzhůru, ale pochopila jsem, že na otázky bude spousta času, „tě kousl Charles, byla jsi velmi slabá a podle všeho bys nepřežila. Hodně jsi krvácela, ale Charles neměl dostatek jedu na tvou proměnu, přece jen je to poloupír.“

„Takže jsem nesmrtelná?“ tohle zjištění mě potěšilo.

„Ano,“ vydechl šťastně Edward.

„To znamená, že jsem nerozbitná – už žádné modřiny a podobně,“ zasmála jsem se.

„No Bello, nevím - nevím, tvá nešikovnost se podle mě jen tak ztratit nedá,“ přidal se k mému smíchu Emmette.

„Je to chytrý kluk a Renesmee, páni ta umí věci,“ začal Emmette a já ho přerušila.

„Chci je vidět,“ vyhrkla jsem.

„Před tím, bychom měli jít na lov,“ oponoval mi Edward.

„Máš pravdu, něco bych si dala, zbylo něco z oběda?“ zeptala jsem se a všichni se na mě udiveně podívali. „Co je?“

„Miláčku, řekl jsem na lov, né do kuchyně,“ vysvětloval mi Edward.

„Ale Esme měla dělat boloňské špagety a ty já ráda,“ namítala jsem a na důkaz toho mi zakručelo v břiše, což sklidilo salvu smíchu od Emmetta. „A Renesmee a Charlese, bych ráda viděla hned.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nevíme, jak se dokážeš ovládnout. Sice máš v sobě jen trochu z upířích genů, ale…“ Jasperova slova mě zasáhla.

„To nemyslíte vážně!“ zahřměla jsem. „Okamžitě chci vidět své děti,“ cítila jsem, jak mě zachvacuje vztek, chtěla jsem je mít u sebe. Najednou se ozval přidušený výkřik Rosalie a Esme. Funguje to. Rychle jsem se přemístila k posteli a najednou držela své dva uzlíčky lásky ve svém náručí.

Opatrně jsem je položila na postel a prohlížela si je. Počítala jsem prstíčky na nožičkách na ručičkách. Koukaly se na mě, těma krásnýma hnědýma očima, jako mám já, ale jinak byly jako Edward. Moje dokonalá miminka.

„Jsou nádherní,“ zašeptala jsem zasněně.

„Mají být po kom,“ usmál se na mě Edward.

„Samozřejmě, jejich tatínek je největší fešák na světě,“ zasmála jsem se, ale očima jsem neustále sledovala naše dva malé zázraky.

„S tím nesouhlasím, jsou dokonalí po tobě,“ oponoval mi, sedl si ke mně a my se společně dívali na naše největší štěstí.

„Bello,“ přerušila naši dojemnou chvilku Esme, „měla by ses zkusit najíst.“

„Dobře, ale…“ začala jsem.

„Neboj, dole jsme všechno připravili a pak ti ukážeme překvapení!“ vyjekla nadšeně Alice.

„Beru si Charlieho!“ vykřikla Rose.

„A já Renesmee!“ přidala se Alice.

„Héj, teď je řada na mě!“ zamračil se Emmette.

„Na jejich pochování jsou pořadníky, stejně jako na koupání, krmení a na vození v kočárku,“ pošeptal mi Edward.

„To nemyslíš vážně!“ podívala jsem se na něj udiveně.

„Neboj, taky jsme tě započítali,“ mávl rukou Emmette.

„Óóóó, tisiceré díky, za vaší ochotu,“ pronesla jsem ironicky. Vyšla jsem z ložnice s ostatními a scházela po schodech. Dole mě čekala Stephanie, jen co jsem ji uviděla, projel mnou zvláštní pocit. Štiplavá bolest, která se objevila v mém krku, nevěstila nic dobrého.

Pane bože, já chci zabít – napadlo mě – ale to už jsem slyšela vrčení, které se mi dralo z hrudi…

-----------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? Nervy v cajku? Napiště jak se Vám to líbilo, či nelíbilo... Jsem zvědavá, jestli tady bude tolik komentů, jako minule...

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 44. kapitola: