Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 34. kapitola

04.02.2010 (10:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6275×

34. kapitola

„Co se mi stalo, že si nic nepamatuji?“ zeptala jsem se a nastalo hrobové ticho.

„My nevíme jistě,“ odpověděl po chvíli Edward.

„Jak nevíte?“ vypálila jsem další otázku. Nedávalo mi to smysl.

„My jsme tam nebyli, když se ti to stalo,“ zašeptal Edward a stiskl víčka. On si to vyčítá.

„Kde tam? A kde jsme teď?“

„Teď jsme ve Forks, tady jsme žili. Ale zmizela jsi v Denali,“ odpověděla Alice.

„A co se tam vlastně dělo?“ zeptala jsem se a Edward tichým hlasem začal vyprávět. Popsal mi celý den i to jak jsem ho doslova vyštípala ze dveří. Pak mi popsal hořící dům. Edwardovy myšlenky mi proz razovaly, že se chtěl vrhnout do plamenů, protože si myslel , že jsem uvnitř. Zadržel ho Emmette, ten svalovec má asi srdce na pravém místě. Pak se mu zlomil hlas, a proto pokračoval Carlisle. Všichni mě měli rádi, bylo to na nich vidět, ale pořád mi to neodpovědělo na otázku, proč si nic nepamatuji.

„V Arově mysli jsem něco zahlédl,“ začal Edward. „Pověřil nějakého Maxe, aby ti vymazal paměť.“

„To není možné, Bell má silný štít, který se posílil jejím těhotenstvím,“ řekla Alice. Já mám štít? To by mě zajímalo, co se o sobě ještě dozvím.

„Jedině…“ začal Carlisle a všichni se na něj nedočkavě dívali. „Jedině, že to Bella nějak podvědomě vytěsnila nebo se uhodila do hlavy. Amnézie, je také možnost.“ Super, pomyslela jsem si.

„To bychom mohly pomoci se vzpomínkami,“ řekly Alice s Rose a zmizely.

„Já mám taky něco!“ zvolal Emmette a byl fuč. Za chvíli se všichni tři vrátili. Alice nesla velké bílé fotoalbum, Rose menší žluté. Emmette pro změnu mával nad hlavou kazetou. Pohodlně jsem se uvelebila s Edwardem po boku a Alice se vrhla k nám.

Podala mi bílé album. Na přední straně bylo napsáno: Edward a Bella – nejšťastnější den v životě…

Dychtivě jsem ho otevřela. Z fotografie se na mě dívala krásná hnědovlasá dívka se srdečným úsměvem celá v bílém. Štěstí z ní zářilo na míle daleko. Prohlížela jsem si fotografie, moje ruka bezděky zajela pod triko a vytáhla prstýnky. Edward se zatvářil překvapeně.

„Sundala jsem si je. Tak nějak jsem věděla, že je nebezpečné mít je ve Volteře na očích, ale nechtěla jsem se jich vzdát. Díky nim jsem pochybovala o všem, co mi tam řekli,“ zašeptala jsem. Prohlíželi jsme si album a všichni mi vyprávěli o našem velkém dnu. Smáli jsme se, ale bohužel nic nevyvolalo další vzpomínku. Byla jsem z toho smutná.

Pak jsem sáhla po albu, které držela Rose. Hned na první fotce jsem byla rozesmátá v Edwardově objetí a všude kolem nás byla záplava květin. V mysli se mi mihl obrázek:

Edward a já jsme leželi v trávě a povídali si. Edward si lehl na bok, podepřel si ruku a stéblem mě lechtal po tváři. Zašklebila jsem se a natáhla se pro jeho rty.

„To je z louky, kam jsme chodili, že?“ zeptala jsem se a odpovědí mi bylo přikývnutí a úsměv. Otočila jsem stránku a tam byla fotografie nás všech na louce, stáli jsme proti sobě a ve vzduchu visel Emmette.

„Jak?“ zeptala jsem se.

„To ty. Vždycky si chodíme zalítat. A pak cvičíme tvoje rozprskávání – jak si to nazvala,“ zasmál se Emmette.

„Aha, tak to vysvětluje to, co se stalo ve Volteře.“ Zamračila jsem se.

„Co se stalo?“ zeptal se Edward.

„Já, no… Jak bych to řekla. Byla jsem na cestě za Stephanií, ale něco mě přinutilo jít do sálu. Přede dveřmi stáli dva upíři no a já… já je tak nějak zabila…“

„Jak tak nějak zabila?“ zeptala se s údivem Rose.

„No nechtěli mě pustit a já se naštvala, najednou byli ve vzduchu, rozprskli se a pak jsem se podívala na ty plápolající louče a ty jejich kousky začaly hořet.“ Pípla jsem.

„Bella co se pere s upíry je zpátky,“ zasmál se Emmette, „ale dávala si pozor na naše miminka, že jo?“ Emmette se protlačil k mému bříšku, začal ho hladit a šišlat na něj. „Milášci moji, stvéjda Emmettek je tu a bude se o vás zase starat, aby mamča hezky papkala a odpočívala…“ dívala jsem se na jeho hlavu na mém bříšku a zamračila se.

„Tohle dělá pořád?“ ukázala jsem na něj.

„To je slabý odvar,“ zakroutila očima Rose. Pane bože, to se mám na co těšit.

„Podívej se na další fotky,“ nabádala mě Alice. A otáčela stránky v albu. Z fotek se na mě zubil můj obličej. Narazila jsem na jednu, kde jsem měla vyhrnuté tričko a ukazovala ještě na ploché bříško. Pod ní byl nápis – Miminka první týden. Takových tu bylo spousta. Zarazila jsem se u fotky s popiskem – Jak miminka ohodila letušku. Na fotce byla krásná letuška v modrém oblečku ohozená od vrchu dolů s naštvaným výrazem. Před ní jsem stála já, bledá a pro změnu se zkroušeným výrazem.

„Předpokládám, že tohle si fotil, ty,“ ukázala jsem směrem k Emmettovi a ten se zazubil. „Ta letuška,“ zamyslela jsem se, „nejmenovala se Suzie?“

„No vidíš, jak to jde,“ pochválila mě Alice. Podívala jsem se na Edwarda, pozoroval mě s úsměvem na rtech.

„Co je?“ zeptala jsem se. Mám snad něco na obličeji?

„Jen nemůžu uvěřit, že tě mám zpátky,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. Ztuhla jsem. Asi jsme se milovali, ale já nevím, co k němu mám cítit. Můžete milovat někoho, koho si ani nepamatujete? Edward se odtáhl a v očích měl vepsanou bolest.

„Ooo… omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„To je v pořádku, nemůžeš za to,“ odpověděl a přivřel oči. Nebylo to v pořádku a nebude, dokud si nevzpomenu. Musím si vzpomenout, prostě musím. Z mého přesvědčování sama sebe, mě vytrhl zvuk mého žaludku. Emmette rychlostí blesku vyskočil.

„Udělám ti svoje speciální zapečené brambory se zeleninou,“ zahalekal. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Za prvé, se mi v puse vybavila příšerná pachuť. Za druhé, jsem si představila šílenou neidentifikovatelnou hmotu na talíři a za třetí jsem si všimla všech vyděšených tváří v místnosti. Aha, takže Emmette už mi jednou vařil.

„Myslím, že mám chuť na kuře,“ snažila jsem se to zahrát do outu. Emmette se zamyslel.

„To taky zvládnu,“ načež, následovalo hlasité a rázné – NE! – celé rodiny včetně mě. Emmette s sebou uraženě kecnul na zadek a tvářil se, jako bychom mu naházeli hračky do kanálu. Všichni jsme se smáli. Esme vstala se slovy, že mi něco připraví. S vděčností jsem se na ni podívala.

Carlisle opět navrhl, že mě prohlédne a tak jsme se vydali do jeho pracovny. Za chvílku bylo hotovo. Carlisle k úlevě všech zkonstatoval, že jsem v pořádku. Jen bych měla pít trochu víc krve. Když jsme seděli opět v obýváku a já cucala svůj kelímek krve, Emmette se chystal pustit video. Začínala jsem se bát.

„Neboj, nikoho na tom videu nevraždíš. Teda až na ten polštář.“ Zasmál se Edward, když viděl, jak se tvářím. Super, jsem o mnoho klidnější.

Emmette už se chystal stisknout tlačítko play, ale nakonec si to rozmyslel. Stoupl si a pronesl:

„Bello, tohle video je z doby, kdy jsi byla ještě svobodná a nemělas toto,“ ukázal na moje vystouplé bříško. „Je nutné tě upozornit, že příběh obsahuje nevhodné výrazy, výjevy a není určen pro mládež, tak těm prckům zacpi uši.“

Pustil video a na obrazovce s úhlopříčkou – bajočko – dva metry se objevil můj obličej s připitomělým výrazem. V ruce jsem držela flašku Tequilly a něco jsem nesrozumitelně halekala, znělo to jako:

„Heue, ty jedna, škyt, mrchóó Edward je můj upíuečeček. Škyt. Jestui se o něčo poukušíš, škyt, tak žažiješ takový Sajgon, škyt…“ pak jsem zmizela z obrazu… kamera mě zachytila na zemi a já mluvila dál. „Jšem v pohóó, jsem v pohodě.“ Rozhazovala jsem rukama a lila po sobě Tequillu.

Schovala jsem tvář do dlaní a zaskučela jsem. Pane bože, Všichni ostatní se, ale bavili nad mým chováním. Hlavně Emmette si to užíval. Byla jsem červená jak rajče, když se na mě Emmette otočil a pronesl:

„Ta nejlepší část teprve přijde,“ zasmál se. Co jsem komu udělala. Já snad v minulém životě musela vraždit štěňátka a koťátka. O chvíli později jsem zírala na televizi s otevřenou pusou.

Dívka na obrazovce – já se snažila o chvaty, jako z akčního filmu. Vydávala u toho neidentifikovatelné zvuky doprovázené klením tak jadrným, že by se za ni nestyděl i drsný dlaždič.

„Tuhle pasáž mám nejradši,“ začal Emmette, „ty tvoje chvaty jsou unikátní, má to styl, hlavně ta pirueta. Začal jsem tomu říkat Bellate. Jsi třída, proti tobě je Chuck Norris trapný amatér. A ty tvoje bojové pokřiky. Háááája,“ snažil se mě napodobit.

Mezitím se já na obrazovce snažila umlátit polštář do bezvědomí. Má snaha byla ovšem marná a to hlavně díky tomu, že pokaždé co jsem se ohnala směrem k polštáři, skončila jsem na zemi. Při jednom z takovýchto pokusů, kamera zabrala Edwarda, který zrovna přišel – vypadal srandovně – koukal na mě, jak eskymák na plavky a nesouhlasně kroutil hlavou.

„To jsem ti dávala vždycky tak zabrat?“ zeptala jsem se. Edward se usmál a chytl mě za ruku. Dívala jsem se na naše propletené ruce.

„Promiň, neuvědomil jsem si,“ omlouval se a opatrně začal ruku stahovat. Proč to dělá, líbí se mi to. Jemně jsem mu zmáčkla ruku a zastavila ji v pohybu. Podíval se na mě svýma zářícíma očima. Usmála jsem se, najednou Alice ztuhla a střelila očima po Edwardovi. Před domem se ozval rozzuřený hlas:

„Edwarde Cullene, zabiju tě!“

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 34. kapitola: