Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 33. kapitola

03.02.2010 (08:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6813×

33. kapitola

Bella

Ode dveří mě dělilo jen pár kroků. Před nimi stáli dva hrozivě vypadající upíři. Zvažovala jsem své možnosti.

„Chci jít za otcem,“ řekla jsem nekompromisně. Upíři si mě měřili svým ostřížím zrakem, věděla jsem, že kdybych nebyla pod otcovou ochranou, byla bych už dávno mrtvá. Příliš jsem jim voněla a nezměnil to ani fakt, že jsem byla těhotná s upírem.

„Aro nechce být nikým rušen,“ odpověděl mi jeden z nich. Projel mnou další nával zoufalství.

„Já musím jít dovnitř,“ odsekla jsem. „Okamžitě mě pusťte, nebo…“

„Nebo co?“ zasmál se jeden z nich. Kypěl ve mně vztek. Už mám dost těch arogantních ulhaných upírů. Kéž bych je mohla nějaký způsobem dostat od těch dveří – pomyslela jsem si.

Tak nějak odhodit, přemýšlela jsem – a dva upíři naráz letěli vzduchem – to mě kapku vyděsilo, ale to vyřeším později a v úvahách jsem pokračovala. Teď je třeba je zneškodnit – a upíři se rozprskli na několik kousíčků. Tak tohle už bylo divné. No a co teď s těmi upířími kousky? Zvedla jsem hlavu a dívala se po hořících loučí. Spálit? Z ohně jsem pohledem sjela na upíří zbytky, které se začaly pomalinku dávat dohromady. Jen jsem pomyslela na oheň  a upíří kousky v okamžiku hořely.

Ty kráso! To jsem udělala já? Dívala jsem se do plápolajících plamenů a dostala strach. Musím se odtud dostat. Chytla jsem za kliku honosných dveří a prudce je otevřela. Světlo vycházející z místnosti mě oslepilo.

Slyšela jsem zalapání po dechu. Zamrkala jsem a jakmile si mé oči zvykly, rozhlédla jsem se po šokovaných tvářích. Otec na mě hleděl nesouhlasně. V jeho očích se mísil strach se zvědavostí.

Před trůny klečel muž – upír s bronzovými vlasy a upřeně na mě hleděl. V očích měl tolik bolesti. Někoho mi připomínal, ale to tady každý. Upíři jsou si všichni podobní. Najednou se začal zmítat, snažil se vyprostit z rukou, které ho držely. Až teď jsem si všimla, že ho jedny paže drží ve smrtelném objetí.

„Bello!“ zakřičel a v jeho očích se mihla naděje. Stále se zoufale snažil dostat z pevného sevření.

„My se známe?“ zeptala jsem se. „Myslím, že jsem neměla to potěšení,“ zamračila jsem se a šla směrem k trůnům.

„Co si jí udělal?“ zakřičel na mého – hmm na Ara.

„Anabello, co tady děláš?“ zeptal se mě otec, slova cedil skrz zuby a neustále těkal mezi mnou a klečícím mužem. Dokonale ignoroval jeho otázku. Demetri se na mě také upřeně díval, jako by mi chtěl něco říct, ale nakonec sklopil oči.

„Nudila jsem se, tak jsem si řekla, že se zastavím.“

„Jak to, že tě stráž pustila dovnitř?“ zeptal se a jeho hlas zněl hrozivě.

„Jaká stráž? Nikdo tam nestál,“ řekla jsem a muži s bronzovými vlasy zacukaly koutky. Že by poznal, že lžu? To není možné.

„Pojď ke mně, alespoň uvidíš zákon v praxi.“ Pokynul mi otec a já se rozešla. Nepřetržitý pohled upíra s bronzovými vlasy mě zneklidňoval. Ve svém lůně jsem ucítila nečekaný a prudký pohyb. Vyjekla jsem.

„Bello! Jsi v pořádku?“ ozval se opět neznámý. Snažil se vyprostit z rukou, které ho držely. Jeho hlas měl na děti uklidňující účinky. Zvláštní. V jeho obličeji byla vepsána starost.

„Nemluv na ni,“ zahřměl Aro. „Jsi souzen a odsouzen za vraždu Jane Volturi.“

Dívala jsem se na neznámého, zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Najednou cvak!

Bello! Bello! Slyšíš mě? – trochu jsem s sebou trhla a podívala se na něj.

Ha… halo? - Zeptala jsem se v myšlenkách, asi už blbnu.

Bell, lásko, myslel jsem, že jsi mrtvá. – V jeho hlase bylo tolik bolesti. Všimla jsem si, že mě Aro pozoruje. Usmála jsem se. Tohle bude zajímavé, ale kdo to je? A jak to, že mě zná?

Kdo jsi? On říká, že je můj otec, ale já… nevím.

Bell, prosím, nedávej nic znát. Je to důležité. Dívej se, – nabádal mě a začal mi promítat obrázky sebe s nějakou dívkou. Po chvíli mi došlo, že dívka v jeho myšlenkách jsem já!

Komu mám věřit? To se mi snad jenom zdá.

Jak se jmenuješ? – zeptala jsem se ho ve svých myšlenkách. Trochu se zarazil.

Edward, – odpověděl – Ty si mě nepamatuješ?

Já… je mi líto. Já ani nevím, kdo jsem já… já

„Edwarde Cullene, zemřeš za vraždu Jane Volturi,“ přerušil náš tichý hovor Arův hlas.

„Ne!“ vykřikla jsem a pak se chytila za pusu.

„Proč ne?“ zeptal se Aro se zdviženým obočím.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě, ale pak mě něco napadlo. „Vypadá tak smutně, nemyslíš, že pro něj bude smrt vysvobozením?“ zeptala jsem se a viděla jak s sebou Edward trhl.

„Ty jsi ďábelská, tohle by mě nenapadlo,“ pousmál se Aro.

Bello, já tě tady nenechám, nemůžu tě znovu ztratit. – Mluvil na mě, ale já zavrtěla hlavou.

Ty to nechápeš, já nevím, kdo jsi, já ani nevím, kdo jsem já. Jediné čím jsem si jistá, je to, že nechci, abys umřel, – řekla jsem mu smutně v myšlenkách. Pak jsem si všimla Arova zkoumavého pohledu. Asi jsem nás prozradila, napadlo mě.

„Zabít,“ zahřměl Aro.

„Nééé!“ zakřičela jsem zoufale. Přála jsem si, aby byl v bezpečí. Přála jsem si být s ním? Najednou mi začalo hučet v uších. Co to je? Byla jsem zmatená, ale svým způsobem i klidná, jako by se mnou byl někdo koho znám…

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že stojím v nějakém domě – no Volterra, to rozhodně nebyla – vedle mě stál Edward a před námi bylo šest naprosto šokovaných upírů s vyvalenýma očima a bradou někde u kotníků. No sama jsem byla v šoku z toho, co se stalo a jestli jsem vypadala jako oni, tak potěš koště.

„Bello!“ slyšela jsem ze všech stran.

„Jak si to udělal?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Já? To si byla ty, Bello,“ odpověděl. Jo to určitě, tomu tak budu věřit.

„Bello!“ začal křičet obrovský upír a s šíleným výrazem ke mně běžel. Vypadal, že frčí na steroidech. Začala jsem couvat, musela jsem vypadat vyděšeně, protože obr se zastavil a koukal na mě.

„Straší ti v salaši?“ zeptal se, ale to už vedle mě stál Edward a vrčel. Střelila jsem po něm pohledem, ale on nehnul ani brvou. Asi je to tady naprosto normální, že na sebe vrčí. I když Edwardovo vrčení znělo trochu jako pokažená klimatizace puštěná na plno v parném létě.

„Nechej ji, nic si nepamatuje,“ řekl Edward a díval se na mě. Něco mě k němu táhlo. Dívala jsem se kolem sebe, ne že bych jim nevěřila, ale podle všeho mi dosud všichni lhali. Proč bych měla věřit jim? Snad možná jen jemu. Popošla jsem k němu, viditelně ho to potěšilo. Jemně mě chytil za paži a vedl mě do prostorného obýváku. Jakmile se mě dotkl, projel mnou elektrický proud, srdce se mi rozbušilo. Edwardovi přeběhl po tváři lehký úsměv.

„Je zmatená a má strach,“ řekl mladý upír, jehož vlasy připomínaly lva.

Posadili jsme se na pohovku a já se dívala do šesti neznámých tváří. Očima jsem klouzala od jednoho k druhému, snažila se vzpomenout, ale nic. Opět mě začal bolet žaludek, trochu jsem se ošila. Nebylo to tak hrozné, ale poslední dobou se mi to stávalo čím dál častěji.

„Je ti dobře?“ zeptal se mě Edward. Mírně jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem je obtěžovat. „Bello, já vím, že je toho na tebe moc, ale měli jsme dohodu. Pokud tě něco bude bolet, bude ti špatně, nebo se budeš cítit slabá, musíš mi to říct, jinak se …“

„…o tebe bude starat do konce těhotenství Emmette,“ dořekla jsem.

„Věděl jsem, že se na mě nedá zapomenout,“ zavrkal hromotluk.

„Ty jsi Emmette?“ zeptala jsem se a jeho úsměv povadl.

„Já jsem Esme drahoušku,“ představila se žena s tmavě medovými vlasy. Její úsměv prozářil celou místnost. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Mysleli jsme…“ hlas se jí zlomil a začala štkát.

Objal ji upír, který se představil, jako Carlisle.

„Jak je ti Bello?“ zeptal se mě zkoumavě.

„Celkem to ujde, až na ty šoky,“ odpověděla jsem.

„Nějaká bolest okolo žaludku?“ pozvedl obočí.

„Jak o ní víte?“ a sakra prozradila jsem se. Edward se na mě bolestně podíval.

„No uděláme menší kontrolu, mohu tě poprosit?“

„Vy jste jako doktor?“ vyvalila jsem oči a pak ještě znovu, když přikývl.

„Alice!“ zahřměl Edward. Ale nebylo mu to nic platné. Ke mně se hrnula malá osůbka se střapatými vlásky a úsměvem od ucha k uchu. Než jsem se nadála, byla jsem v jejím objetí.

Pořád mě mačkala a opakovala: „Jsi živá, musíme na nákupy.“ Něco mi říkalo, že to nebude dobrý nápad, a když jsem zahlédla protočení očí několika upírů v místnosti, jen mě to utvrdilo. Postupně se mi představili všichni. Bylo to zvláštní… jako bych to už zažila, přesto…

„Bello,“ přerušil nás Carlisle. „Bolí tě něco?“

„Trochu,“ přiznala jsem. Blond dívka s tím hromotlukem odběhli a za chvíli se vraceli s bílým, uzavřeným kelímkem.

„Rose, ohřála si jí to trochu? Víš, že tak ji to chutná nejvíc,“ peskoval ji.

„Ježiši Emmette, už zase s tím začínáš? Jsi expert přes upíří těhotenství, nebo co?“ vracela mu úder.

„Mám z Vás nejvíce načteno,“ pronesl uraženě. A podával mi kelímek. „Tak, šup tam s tím, když pak tak dáme i do druhé nohy.“

„Co je to?“ zeptala jsem se. Všichni byli rázem rozpačití. Najednou se mi vybavil rozhovor, Edward mi v něm zkroušeně říkal, že asi budu muset pít krev, abych zachránila sebe a miminka. Pak rozesmátý Emmettův obličej, když jsem ji ochutnala. Bylo to jen záblesk. Překvapeně jsem zamrkala.

„Krev,“ zašeptala jsem, „vypumpovaná srnka?“ zeptala jsem se. Edward se na mě podíval a překvapeným hlasem mi odpověděl.

„Něco podobného si odpověděla, když jsme ti oznámili, že musíš pít krev.“

„Hmmm…“ poznamenala jsem s brčkem v puse a sála. No, když mi to pomůže proč to nezkusit. Řekla jsem si. V duchu jsem mlaskala blahem. Celá rodina mě sledovala, připomnělo mi to, jak mě sledovali u jídla.

„Takhle koukáte pořád, když jím, že jo?“ zeptala jsem se.

„Bello, na co sis vzpomněla?“ zeptal se Edward.

„Jen takový záblesk. Co se mi stalo, že si nic nepamatuji?“ zeptala jsem se a nastalo hrobové ticho.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Tak a další dílek za odměnu....

Vaše Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 33. kapitola: