Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 31. kapitola

30.01.2010 (09:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6917×

31. kapitola

pusťte si muziku

Edward

Být na lovu s celou rodinou, byla zábava. Z počátku jsem byl hodně nervózní, přeci jen – Bella sama… Vlastně jsem vůbec nechtěl jet, ale Bella mě doslova vystrkala ze dveří, dala mi pusu na rozloučenou a zabouchla dveře před nosem. Její kousek sklidil obdivné hvízdnutí a poznámku od Emmetta. Myslím, že to znělo jako: "Hormony s ní mávaj" Zbytek rodiny, si to nenechal ujít a začal se smát...

„Slyším vás, ať už jste na lovu!“ volala na nás skrz zavřené dveře. Pokrčil jsem rameny a vydal se za svou rodinou, která už pomalu – zatím lidskou rychlostí – mířila k lesu. V myšlenkách jsem Belle poslal jednoduché – miluji tě.já tebe víc. S dobrým pocitem a radostí jsem se už upíří rychlostí rozběhl za svou rodinou, která měla značný náskok. V zápětí mi přišla odpověď –

Asi po třech hodinách neustálých Emmettových, uklidňování Jasperem a za smíchu Alice se naše rodina vydala zpět domů. Běžel jsem rychle, tolik jsem se těšil, až ji sevřu v náručí. Mojí sladkou, milovanou Bellu.

Z ničeho nic mi zapípal mobil, během svého sprintu jsem ho vytáhl z kapsy a podíval se. Zmeškaný hovor od Belly, volala před půl hodinou. Byl jsem jako na trní. Rychle jsem vytočil její číslo, ale místo jejího nádherného rozesmátého hlasu jsem slyšel operátora, který neustále opakoval:

„Volaný účastník, je dočasně nedostupný.“ S děsem v očích jsem se zastavil a myšlenky mé rodiny, mě naprosto šokovaly. Volala všem. Muselo se něco stát a já u ní nebyl. S největší rychlostí, jakou jsem dokázal, jsem běžel k našemu domu.

Byl jsem od něj ještě pár kilometrů, ale do nosu mě uhodil pach kouře. Zrychlil jsem na své naprosté maximum. Jakmile byl náš dům na dohled, naskytl se mi ten nejhorší obrázek. Dům olizovaly plameny ze všech stran. Rychle jsem se rozhlížel a zkoušel najít Bellu, do očí mě uhodilo její auto stojící na příjezdové cestě s otevřenými dveřmi na straně řidiče. Mé oči střelily směrem ke vchodu do domu. I přes všechen žár bylo jasně vidět, že jsou otevřené.

Ne, ne, ne, ne… to není pravda… ne, ne, ne… to není možné. To se nestalo, prosím… Bello! Bello, ozvi se mi! Ale odpovědí mi bylo jen ticho.

„Néééé! Bello!“ křičel jsem zoufale a chtěl vběhnout do domu. Dvoje silné ruce mi v tom zabránily. Snažil jsem se vyprostit, prát se, ale ruce nepolevily.

„Je pozdě Edwarde,“ zašeptal zkroušeně Emmette. Odmítal jsem tomu věřit. Tohle se nemělo stát, díval jsem se do plamenů a doufal, že zaslechnu tlukot jejího srdce. Nic.

„Nééé!“ klesl jsem na kolena a Emmette se mnou. Pořád mě ochranitelsky držel, měl strach, že bych se rozběhl do hořícího domu. Jeho myšlenky prozrazovaly, že když nemohl zabránit smrti Belly a dětí, zachrání, alespoň svého bratra.

Všichni jsme stáli před hořícím domem,  Esme, Rose a Alice vzlykaly a nebyly k zastavení. Jasper se rychle vytratil, neunesl bolest, kterou jsme měli v srdci. Carlisle držel Esme a ta mu hlasitě vzlykala do ramene. Mé srdce zachvátila tak velká bolest, cítil jsem jako by mi pukalo žalem.

V dálce byly slyšet zvuky sirén. Hasiči přijížděli, stál jsem tam a díval se na ně, jak bojují s plameny, které zabily smysl mého bytí. Jen jsem se díval, s nikým jsem nemluvil. Potřebné formality vyřizoval Carlisle.

Když byly poslední plameny uhašeny, hasiči vešli dovnitř. Za chvíli jsem slyšel jejich myšlenky. Máme zde tělo. Poslední naděje zmizela v okamžiku, když hasiči vynášeli tělo mé jediné lásky.

„Néé! Bello néé!“ zakřičel jsem zoufale a rozběhl jsem se k nosítkům. Slyšel jsem, jak ostatní propukli v pláč. V mysli hasičů jsem viděl, jak vypadala, když jí našli. Spálená na uhel. Z domu vycházel koroner, jehož mysl byla smutná nad ztrátou mladé dívky, která čekala dítě. Teď už nebylo pochyb. Bella byla mrtvá, mé srdce se roztříštilo na tisíce kousků a v mysli se mi vybavil obrázek zářící Belly ve svatebních šatech, jak se drží za bříško a šťastně se usmívá…

VÍM, ŽE JE VÁM TĚŽKO, ALE PŘEPNĚTE SI MUZIKU, PROSÍM...

O tři dny později...

Alice

Můžu za to já. Kdybych se víc snažila vidět ji, trénovala to… Měla jsem vědět, že se jí něco stane. Celá rodiny byla bez sebe, Jasper se doma téměř nevyskytoval. Od té doby co vynesli

Bellu - naši Bellu, Edward nepromluvil jediné slovo. Jeho poslední slova byly zoufalé výkřiky, zvláště když viděl v mysli hasičů a koronera, jak Bell našli. Dnes je den, kdy se koná pohřeb. Edward ji chtěl nechat pohřbít ve Forks na jejich louce. A tady teď stojíme…

Edward

Stál jsem a díval se na bílou rakev, ve které ležela dívka, kterou jsem tolik miloval. První den, kdy nebyl slyšet její smích, jsem si stále namlouval, že odjela a vrátí se. Ale pak na mě dolehly myšlenky ostatních členů rodiny. Nic nebylo jako dřív. Nikdo nemluvil. Každý byl zavřený v tichosti ve svém koutku se svým žalem. Všichni ji milovali.

V domě, který ještě před pár dny naplňoval šťastný smích, se nyní ozýval jen tikot hodin přerušovaný vzlyky sedmi upírů. Upírů, kteří milovali jednu lidskou dívku, dívku, která jim převrátila život na ruby. Lidkou dívku, která se rozhodla překonat všechny překážky a předsudky, aby mohla být se svými milovanými. Lidskou dívku s velkým srdcem a hlubokýma hnědýma očima. Dívku, mou ženu a matku mých nenarozených dětí.

Stále jsem doufal, že je to vše jen drastický nepovedený vtip a Bella na mě vykoukne z poza stromu, zasměje se, přiběhne mě obejmout, cestou by jistě nemotorně zakopla a já jí přispěchal na pomoc.. Ale nic nepřicházelo. Slova, která pronášel kněz, ani zdaleka nepopisovala bolest, kterou jsem cítil.  Stojíc u její rakve, držíc bílé lilie, jsem si uvědomil, že jsem ztratil vše. Smysl svého života, smysl svého bytí. Nic už mě na tomto světě nedrží. Půjdu za ní a nic mi v tom nezabrání.

Zafoukal vítr a šustění listů mi připomnělo její smích, její krásný smích, který dokázal naplnit mé netlukoucí srdce převelikou láskou. Vůně jahod, kterou vítr přivál mi připomněla vůni jejích vlasů a její dokonalé tělo, její reakce na mé dotyky, ji... Ji samotnou.

A pak, pachy cizích upírů. Cítili je všichni, ale nikdo nechtěl rušit poslední rozloučení s milovanou osobou. Věděl jsem, komu patří a rozhodl se odejít s nimi. Dobrovolně bez dalšího boje, k čemu taky? Má láska i srdce je pryč. Nadobro pohřbené spolu s jedinou láskou mé předlouhé existence.

Na její náhrobek jsme dali vytesat jednoduchý text. Jednoduchý a krásný, stejný jako byla ona sama. Jako ona... Nebudeme od sebe dlouho sliboval jsem jí do větru a při tom znovu četl nápis na bílém náhrobním kameni...

Isabell Marie Swan Cullen

milovaná dcera, sestra, kamarádka

a manželka

Brzy se sejdeme…

Alice si všimla poslední věty. Pomalým krokem přešla ke mně a chytla mě za paži. Pohlédl jsem na ni, můj obličej vyjadřoval vše. Všechny pocity od chvíle, kdy jsem zjistil, že jí už nikdy nedokážu pomoct, že její duše odešla pryč, že opustila její tělo a tím i mne. Duše, která si navždy získala mé srdce. Mrtvé, tvrdé a navždy kamenné srdce.

„Chci být sám…“ řekl jsem a celá rodina se beze slova odebrala pryč. Stál jsem tam a díval se na náhrobek, pod kterým spočívala moje milovaná žena s našimi dětmi. Dětmi, které jsem neměl příležitost poznat. Jaké by asi byly. Měly by její úsměv? Nebo můj? Její vlasy nebo mé? Upíří oči, nebo nádherně hluboké, jako je měla jejich matka. Ach ty oči. Budou mi tolik chybět, hluboké milující oči mé lásky. Ale nebojím se. Brzy budeme zase spolu, ze zadu se ke mě přiblížili oni neznámí upíři.

„Půjdu dobrovolně," šeptl jsem, aniž bych odvrátil zrak od náhrobku, pod nímž již navždy bude spočívat láska mého života, mé existence. Naposledy jsem pohladil bílý náhrobek a políbil vytesanou podobiznu mé lásky. Lilie, které jsem doposud svíral v rukou, jsem jemně přiložil ke svému obličeji, naposledy přivoněl a také je políbil, snad jí můj polibek předají. Položil jsem je na čerstvě rozkypřenou hlínu a pomalu se zvedl ze země. Otočil jsem se k neznámým upírům a zjistil, že jsem se ve svém odhadu nespletl. Opravdu se jednalo o členy Arovy gardy. Pokynuli mi a já se spolu s nimi vydal na cestu do Volterry.

Cesta do Volterry uběhla velmi rychle. Možná to bylo i tím, že jsem ji prakticky nevnímal. Dokázal jsem stále jen vzpomínat na krásné chvíle s mou láskou.

V hlavě se mi míhaly myšlenky na ni, na naše první setkání, na každý její drobný úsměv i na vrásky, které se jí tvořily neposedně kolem očí. Její vrásky, když cvičila své schopnosti  nebo pohled naprosté důvěry, když jsem ji zachránil na louce. Vzpomněl jsem si i na její opileckou jízdu a smrt rodičů. Kolik jsme toho prožili, zvládli a překonali. Naše první milování a její úsměv, naši svatbu a její dokonalý pohled pokaždé, když jsme mluvili o našich dětech.

Nenarozených dětech, které jsme milovali a které nám nebylo dopřáno poznat. Dětech, které milovali všichni, všichni o ně chtěli pečovat a chránit je jako nejcennější poklady světa. Přesně tím by byly, našimi dokonalými a milovanými poklady...

Ani nevím, kdy, ale najednou jsem se ocitl v tmavých a studených chodbách Volterrského paláce. Procházel jsem jím, aniž bych vnímal svět kolem sebe. Svět, který pro mě přestal existovat smrtí, ano smrtí, ale zatím ne tou mou. Smrtí člověka, bez něhož jsem už nežil ani já. Smrtí mé Belly, mé milované Belly, jediné lásky... Ach... Kde jsi, lásko? Dostanu se za tebou? Bude mi dopřána taková milost? Bude upírovi dopřána další milost? Už tak jsem získal víc, než jsem si zasloužil, její lásku jsem nikdy neměl pocítit... A přes to, přes to jsem ji pocítil a navždy cítit budu...

Ocitl jsem se v místnosti se třemi trůny. Aro ke mě pomalým krokem přistoupil a chytil mě za ruku. V tu chvíli jsem pocítil velkou vděčnost k Davidovi. Díky jeho medailonu mi Aro nemohl vidět do hlavy a já za to byl neskonale vděčný. Nevnímal jsem ničí myšlenky, zatlačil jsem je do pozadí. Nechtěl jsem slyšet nic jiného než Bellin krásný hlas, bez nejž neměl můj život, má existence žádný význam. Chtěl jsem ho slyšet přesně takový, jaký si ho pamatuji, nic víc, nic míň.

"Zabil jsem Jane!" pronesl jsem k Arovi ignorujíc jeho udivený a zmatený pohled. Moc často se mu nestávalo, aby nedokázal použít svou moc. Mě to však vyhovovalo, díky tomu jsem mohl snáz dosáhnout vytouženého konce a setkání s milovanou Bell. Kdo ví, kde, kdo ví, kdy? Jediné co jsem věděl a v co jsem věřil bylo, že jednoho krásného dne, na krásném místě ji opět sevřu vé své kamenné náruči, ale kdo ví, třeba už nebude kamenná a chladná, ale měkká a hřejivá...

„Víš, jaký bude následovat trest,“ promluvil Aro a já jen přikývl. Kvůli tomu jsem přece přišel, právě proto jsem šel jako ovečka, která ví, co ji čeká, ale přesto není schopná se bránit. Ne to bylo to poslední, čeho jsem byl schopen. Bránit se. Proč? Pro koho? Pro co? Nic mě už na tomhle světě netěšilo, nic mě nečekalo, nic. Zhola nic...

Aro pokynul svým poskokům, kteří se ke mně začali přibližovat, věděl jsem, že se jedná o mé poslední chvíle o poslední chvíle mé existence. Existence, která mi dala lásku a s ní i největší štěstí. Konec existence, která mi dala Bellu. Mou milovanou, krásnou a jedinečnou Bellu.
Nijak jsem se nebránil. Mé oči se upřely do dálky a mou mysl zaplavily vzpomínky na Bellu, na každou naši společnou šťastnou chvilku. Vzpomínky mě pohltily. Nevnímal jsem ruce, které se mě dotýkaly, nevnímal jsem přicházející konec. Zmohl jsem se jen na tiché zašeptání do větru, který snad můj vzkaz mé jediné lásce předá:

"Sejdeme se... Velmi brzy se sejdeme..."

----------------------------------------------------------------------------------------------

Nezapomeňte dýchat a až nahodíte srdce zpět, napiště koment.....

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 31. kapitola: