Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 30. kapitola

29.01.2010 (10:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6022×

30. kapitola

Když jsme se dosmáli, Carlisle se na mě podíval a já jsem pochopila. Všichni byli zvědaví, jak jsme to vyřešili, proto se Carlisle ujal slova a začal vysvětlovat. O chvíli později jsem už seděla na pohovce a Rose mi podávala kelímek s krví. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala. Pečlivě zavíčkovaný kelímek s trčící slámkou uprostřed jsem otáčela v ruce, nadechla se a začala přibližovat slámku ke rtům.

Pohledy všech v místnosti mě přiváděly k šílenství. Vyčítavě jsem se na ně podívala. V tu ránu všechny oči těkaly po místnosti, jako by hledaly mikroby okolo sebe. Jen Edward si ke mě přisedl, chytl mě za ruku a povzbudivě se usmál.

„Jestli se na to necítíš, necháme to na jindy,“ řekl. Svou rukou se začal natahovat po kelímku, ale v tu samou chvíli se ozvala bolest v mém žaludku, která byla o dost větší, než ta minulá. Bolest mě přesvědčila, že musím zkusit vše, co je v mých silách.

Co nejrychleji jsem zastrčila slámku mezi své rty a nasála tekutinu uvnitř. Bílou slámkou, která díky krvi uvnitř zrůžověla, začala pronikat do mých úst krev. Sladká příchuť krve se mi rozlila na jazyku, připadala jsem si, jako bych cucala nejlahodnější čokoládu. Rychle jsem nasála znovu. Když krev stékala mým krkem, bylo to úžasné.

Všudypřítomná bolest se tišila a pak úplně zmizela, stejně jako krev v mém kelímku. Zklamaně jsem nasála jen vzduch. S povzdechem jsem odložila kelímek a rozhlédla se kolem sebe.

Všichni se na mě upřeně dívali, připadala jsem si jako zvířátko v ZOO. Kdybych byla pštros, tak si rozbiji hlavu o podlahu.

„Byla jsi jako dítě v cukrárně,“ zasmál se Emmett, já zrudla a Edward po něm hodil pohled – drž pusu a krok – současně mu přiletěla facka od Rose.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Edward starostlivě.

„Je mi dobře.“ Oči jsem upřela na kelímek a povzdechla si.

„Bello, chtěla bys ještě?“ Aniž bych chtěla, má hlava začala okamžitě kývat. Emmett opět vyprskl a jeho smích byl ukončen rázným PLESK přes jeho tvář. Podívala jsem se jejich směrem, Emmett si třel tvář, v očích mu zářily jiskřičky. Rose stála a kroutila zápěstím. To musela být pecka.

Carlisle mi přinesl další kelímek s krví, ani jsem si nevšimla, že odešel. Natáhla jsem se pro něj, ale v tom Alice zalapala po dechu.

„Nevidím Bellinu budoucnost.“ Všichni strnuli. Já jsem si strčila slámku do pusy, pustila jsem se do své krevní svačinky a pozorovala dění.

„Jak nevidíš její budoucnost?“ zeptal se zaraženě Edward, nespouštějíc mě ze svých očí. Chytla jsem ho za ruku a jemně zmáčkla.

„Nevím, Edwarde. Prostě je tma. Teď zrovna nevidím ani tvoji budoucnost,“ zarazila se.

„Počkej…“ řekl Edward, jemně vyprostil svou ruku z mé a odešel na druhý konec místnosti.

„Teď už je to lepší,“ kývala hlavou Alice. „Ale Bellu pořád nevidím.“

„A nebude to tímhle?“ zeptala jsem se mávajíc kelímkem nad hlavou.

„To by mohlo být ono. Jak jsi na to přišla?“ zeptal se zájmem Carlisle.

„Já mám vždycky něco extra, už jsem si zvykla.“ Máchla jsem rukou. Alice se moc nelíbilo, že nevidí mou budoucnost, ale já byla ráda, že jsem se zbavila jejího šmírování. Alice však byla opačného názoru.

O týden později…

HUDBA (bez ní nečíst dál!!!)

„Bello! Bello! Je čas vstávat!“ hulákala na mě Alice. Rozlepila jsem jedno oko, Alice stála nade mnou a v očích jí zářily jiskřičky.

„Ještě chvíli,“ zaprosila jsem, ale jakmile jsem zahlédla její odmítavý výraz, začala jsem se soukat zpod přikrývky.

„Trochu života, do toho umírání,“ pronesla se smíchem, „dneska je tvůj svatební den!“

Týden utekl jako voda. V pondělí přijel David a Carlisle s Edwardem mu vyprávěli o Jane. Byl rád, že se nám nic nestalo. Ze svatby byl nadšený, tomu jsem se celkem divila, ale nekomentovala to. S menším nadšením přijal můj upravený jídelníček, ale poté co mu Carlisle vše vysvětlil, uznal, že je to jediná možnost, jak přežít těhotenství. Dnes tady bude, povede mě k oltáři.

Chtěla jsem požádat Carlislela, ale Edward mi naznačil, že by to pro Davida byla velká pocta. Přece jen mě má chránit. Má nabídka ho opravdu potěšila a v jeho očích se zaleskly slzy.

„Bello, nespi,“ mávala mi rukou před očima Alice. „Máme hodně práce. Běž se osprchovat, já ti donesu snídani,“ zavolala a v mžiku byla pryč. Byla tak nadšená, jako dítě co rozbaluje dárečky pod stromečkem. A její nadšení se přeneslo i na mě. Pohladila jsem si bříško, které se už trošku rýsovalo.

„Brzy budeme s tatínkem,“ promlouvala jsem k němu. Alice Edwardovi zakázala, aby mi dělal dnes večer společnost. Prý na to budeme mít ještě dost času. Jako by to viděla.

Jakmile jsem byla ve sprše, otočila jsem kohoutky a nechala na sebe prýštit horkou vodu. Dokonale uvolňovala mé nervozitou napnuté tělo. Točila jsem hlavou dokola a v růžových barvách si vykreslovala naši budoucnost. Budoucnost s našimi dvojčátky. Z mého snění mě vytrhlo až zaklepání.

„Bello! Alice tady bude za tři minuty, jestli nechceš zažít hurikán Alice, měla by sis pospíšit,“ nabádal mě nahlas Rose. Z hrdla se mi vydral tichý smích a o něco hlasitější vycházel z pokoje. Rose měla pravdu, Alice byla maniak. A ani toto slovo ji dostatečně nevystihovalo. Proti Alice byl kdejaký maniak obyčejný břídil.

Rychle jsem otočila kohoutky a zastavila příval vody. Zabalená v ručníku jsem vycházela z koupelny a v tu samou chvíli se do pokoje vřítila Alice zpět s tácem plným jídla a bílým kelímkem, ze kterého trčelo brčko. Mé ruce automaticky vystřelily ke kelímku a já usrkávala, začala jsem tomu říkat bašta pro miminka. Pak přišla na řadu bašta pro mamču, jak mé hodování nazval Emmett.

Poté co na tácu nic nezbylo, mě Alice usadila na otočnou židli a zkrášlování začalo. Dnes mi to ale nevadilo. Chtěla jsem být krásná, proto jsem bez různých úšklebků plnila příkazy typu: otevři oči, zavři oči, zamrkej, dej hlavu tak, promni rty. Když už se mi zdálo, že na mém obličeji řádí dlouho, Alice mi přejela tváře štětcem a zatleskala.

„Hotovo, teď ty Rose,“ promluvila. Rose se toho ujala se stejným nadšením. A výsledkem byl nádherný účes. Vlasy jsem měla vyčesané do složitého drdolu ozdobeného bílými perličkami.

Ve chvíli, kdy jsem uznale hodnotila práci děvčat, vešla Esme a v ruce měla šedý vak, ve kterém se skrývaly moje svatební šaty. Opatrně je vytáhla a rozložila na postel. S povzdechem se na mě otočila.

„Bello,“ hlas se jí zlomil. „Dnešním dnem budeš oficiálně patřit do naší rodiny. Byla jsi v ní odjakživa, ale teď to bude se vší parádou. Děkuji ti za to, že jsi udělala mého syna šťastným.“ Z jejích slov se mi nahrnuly slzy do očí. Dojemnou chvilku přerušil Alicin výkřik:

„Žádné slzy! Budeme muset začít na novo a na to není čas.“ Rychle jsem začala mrkat a snažila se je zahnat, odkud přišly. Alice mě postavila na nohy a za asistence Rose a Esme mě oblékla do té záplavy bílého saténu.

Za chvíli jsem stála v pokoji sama a čekala, až pro mě David přijde. Zabolelo mě u srdce. Chtěla jsem tady mít Charlieho, Renée a Phila. Tolik bych si to přála. Zavřela jsem oči a zašeptala do ticha:

„Miluji vás,“ slza mi stékala po mé dokonale nalíčené tváři, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Ozvalo se zaklepání.

„Moment,“ řekla jsem roztřeseně. Papírovým kapesníčkem jsem setřela slzu a rozešla se ke dveřím.

„Je čas,“ ozval se David, jakmile jsem je otevřela. Nabídnul mi rámě, já se do něj s úsměvem zaklesla a vyšla vstříc novému osudu.

Scházela jsem po dokonale nazdobené schodišti a rozhlížela se po hostech. Všem se ve tvářích zračilo štěstí, mě ovšem zajímala pouze jedna tvář. Tvář Edwarda. Když jsem kráčela uličkou za zvuku Mendelsshönova svatebního pochodu, oslepovala mě záplava blesků z fotoaparátů. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a těšila se, až budu v jeho objetí.

Jakmile jsem se ocitla vedle něj a vložila svou ruku do jeho, ucítila jsem první pohyb ve svém lůně. Edwardova druhá ruka vystřelila k mému bříšku a jeho oči zářily štěstím. Kněz začal odříkávat slova lásky. Lásky, která nás dva spojila. Překonala různé nástrahy a hlavně vzdorovala faktu, že je Edward upír a já člověk. Všechny zábrany byly hozeny za hlavu a my prožívali nejšťastnější den našeho života. Prvním z mnoha dnů…

Než jsem se nadála, opakovala jsem slova, jako věrnost, láska, v dobrém i zlém, navěky. V očích mě pálily slzy štěstí. Při první manželském polibku všichni propukli v jásot a opět mě oslepily blesky, jako ještě  několikrát za ten den. Krájení dortu, první tanec, házení kytice…

Takový byl můj svatební den. Vše bylo naprosto dokonalé. Když si to znovu přehrávám, byl to můj nešťastnější den v mém dosavadním životě. Jeden z prvních a z mnoha, domnívala jsem se…

Ovšem štěstí je vrtkavé. To jsem ještě nevěděla, co mě za pár chvil čeká.

Vracela jsem se z města, jela jsem vyzvednout fotografie ze svatby. Všichni byli na lovu. Edwarda jsem musel doslova vystrčit ze dveří a zabouchnout mu před nosem. Už dlouho nebyli na lovu jako rodina. A já jsem neměla chvíli pro sebe ani nepamatuji. Podle plánu jsem měla být ještě ve městě a možná by vše dopadlo jinak, ale chtěla jsem být brzy doma a prohlídnout si čerstvě vyvolané fotografie.

Když jsem zahýbala na velmi dobře přehlédnutelnou odbočku, cítila jsem, že něco není v pořádku. Mé obavy se potvrdily. Z poza stromů pronikala oranžová záře. Sešlápla jsem plynový pedál a brzy parkovala u domu.

Naskytl se mi hrůzný výjev. Část domu byla v plamenech. Vysypala jsem kabelku a hledala telefon. Vytáčela jsem Edwardovo číslo a pak i všech ostatních členů rodiny. Pokaždé se mi ozvalo to samé.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný.“ Co nejrychleji jsem vyskočila z auta a vzdávala se veškeré naděje. Naivně jsem vběhla do hořícího domu a zoufale volala. Štiplavý kouř mi vnikal do plic a já se rozkašlala. Dostala jsem se ke schodišti, ale v jeho polovině se mi zvrtla noha a já ztrácela pevnou půdu pod nohama.

Když jsem se konečně zastavila, projela mým tělem neskutečná bolest. Myslela jsem na Edwarda, na naše děti, které jsou teď se mnou. Posbírala jsem poslední zbytky sil a snažila se zvednout -  neúspěšně. Jako spásná myšlenka mě napadlo se přenést, ale známé šumění v uších nepřicházelo.

Štiplavý kouř stále pronikal do mých plic a já už neměla sílu kašlat. Bolest se neustále stupňovala. Miluji tě, Edwarde – byla moje poslední myšlenky, než mě pohltila milosrdná temnota. A pak už jsem necítila nic. Zhola nic…

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nebít, neklít, pálky nechat ležet... psát komenty je dovoleno...

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 30. kapitola: