Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 25. kapitola

19.01.2010 (19:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6399×

25. kapitola

Tričko od krve, svetr taky, ale rána žádná. Otáčela jsem rukou a hledala díru po kulce, ale ta nikde nebyla.

„A co je zase sakra tohle!“ zařvala jsem a podívala se na Davida. Ten začal otevírat ústa k odpovědi, ale vše přerušilo šokované zalapání po dechu Alice…

„To není možné.“ Poznamenal Edward, ale jistý si moc nebyl. Díval se na mě a v očích měl vepsaný strach, strach o mě. Co to Alice viděla? Edward už si mohl stačit zvyknout, že jsem magnet na problémy, nemělo by ho to překvapovat.

„Co není možné?“ Zeptala jsem se, ale Edward se díval na Davida. V Davidových očích se zablesklo poznání.

„Musím se Vás zeptat. Už jste spolu hmm… to?“ I dítěti na základce by došlo, co tím myslí. Zrudla jsem, jako rajče a Edward jen kývl.

„Ty vole brácha? Ty ses dostal dál, než za první metu? Že ses nepochlubil? Bello? Máte tu šáňo? Nebo decku AB negativní?  To se musí oslavit.“ Praštil Emmette Edwarda do zad a ten odletěl dva metry dopředu.

„Sorry Emmette, ale tohle u mě v ledničce nenajdeš.“ Řekla jsem přiškrceně.

„Myslím, že teď už není pochyb o tom, že před námi stojí právoplatná dulcinée. Dávné proroctví ženy ze skal se začíná naplňovat.“ Řekl David vážným hlasem. Počkat, vždyť ta pomatená baba, říkala, že dulcinée… Chvíli jsem se dívala z jednoho na druhého a začalo mi to pomalinku docvakávat. Moje oči zůstali jen tak, tak v důlcích a v hlavě si mi mihl obrázek chcíplého kaktusu, o který jsem se nedokázala postarat. Začala jsem se hystericky chichotat.

„Co jí je?“ Zeptal se Emmette a ukázal na mě.

„Došlo jí to.“ Řekla Alice.

„Co jí došlo? Je neděle a pošta nechodí.“ Opáčil Emmette, to už jsem nevydržela a začala se nahlas smát.

„To není možné… jsem upír.“ Poznamenal Edward.

„Je to jediné vysvětlení rychle se hojících ran. První příznak.“ Odpověděl David. „Stane se to tak jednou za sto let.“ To už jsem nevydržela a skácela se smíchem ze židle. Tak to je dobrý, upíři, vlkodlaci, ochránci, já jsem dulcinée a jsem těhotná. Těhotná s upírem a tohle se stane tak jednou za sto let. A všechno musím vyžrat já.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co se děje? A nejen mě? Váš rozhovor chápete jen vy čtyři.“ Zařval Emmette a já se přestala smát. Podívala jsem se na zbytek, lidí? Upírů a ochránců v místnosti a do naprostého ticha jsem pronesla.

„Jsem těhotná.“ Ozvala se rána, jako když bouchne atomovka. Emmette ležel na zemi. Upíři můžou omdlít? „Tohle se děje taky jednou za sto let?“ zeptala jsem se a ukázala na Emmetta v mdlobách, nad nímž se teď skláněla Rose.

„Stát se to může, ale jen z naprostého šoku. Osobně jsem slyšel jen o jednom případu.“ Poznamenal David.

„Super, tak tady máš druhý.“ Řekla jsem ironicky a začala se zvedat ze židle. Edwadovi ruce mi začali okamžitě pomáhat. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. Edward mě držel a já se o něj opřela. Že jsem neodletěla, napadlo mě.

„No, chtělo by to vyšetření a pak uvidíme.“ Řekl David.

„Dobře, pojedeme k nám. Mám tam ordinaci. Rád bych zavolala Eleazara, pokud Vám to nevadí.“ Řekl Carlisle a Edward mě tlačil směrem ke dveřím. Dívala jsem se na Emmetta, který zrovna otevřel oči.

„Miláčku ani neuvěříš, co se mi zdálo…“ Začal, ale když si všiml všech okolo něj, zarazil se. „To asi nebyl sen, že?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Takže dvojčata, to je super. Doufám, že jedno bude kluk.“ Tohle už na mě bylo moc. V uších jsem slyšela rolničky a dětský pláč. Ony mají být dvě! Došlo mi. Začala jsem se štípat do ruky. Jednou, podruhé, pořád nic.

„Bello, co to děláš?“ Zeptal se Edward.

„Štípu se, chci se z tohohle stupidního snu probudit.“ Řekla jsem a pokračovala v činnosti. Emmette se rychlostí blesku zvedl, chytl mě za ruku a štípl mě.

„Jauwajs! Ty kreténe! Co si myslíš, že děláš!“ Zařvala jsem a třela si ruku, na které se začala dělat podlitina. Slyšela jsem za sebou Edwardovo zavrčení. Takže to není sen. Místnost se semnou začala točit. Do prkýnka, to je den. Černé kolečka před mýma očima se začaly zvětšovat a pak už jen byla tma. Ještě jsem cítila Edwardovi studené ruce, které mě v mém letu k zemi chytily a pak nic.

Tma byla neproniknutelná. A ticho v mé hlavě bylo ohlušující. Můj mozek, který právě provedl restart, začal opět fungovat. Ticho nahradilo jemné vrnění a dohadující se hlasy. Semkla jsem víčka a pak otevřela oči. Seděla jsem v autě v Edwardově náručí. Nepohodlná poloha mého těla mě přinutila se protáhnout. Setkala jsem se s Edwardovým starostlivým výrazem. Pousmála jsem se, abych mu ukázala, že jsem v pohodě.

„Kam jedeme?“ Zeptala jsem se.

„K nám. Carlisle tě vyšetří. Pokud se naše podezření potvrdí, budeme muset odjet.“ Odpověděl a pečlivě studoval mou reakci. Takže je to všechno pravda. Nic se mi nezdálo. Super. Zbouchnutá osmnáctiletá holčina, já, má zachránit jinou a spasit svět. To jsou mi ale vyhlídky.

„Dobře.“ Přikývla jsem. A zbytek cesty jsem mlčela. Na vyšilování bude dost času. Pěkně jedno po druhém. Brzy se začal mezi stromy objevovat Cullenovic dům a moje nervozita rostla. Doufala jsem, že se David zmýlil a já se vrátím zpět ke svému obyčejnému životu. No obyčejnému se nedá říct, když jste obklopeni upíry, ale pro mě to tak je. Auto zastavilo a Edward už mě nesl do domu. Mé protesty typu – mám nohy – nezabraly a tak aniž bych se dotkla země, seděla jsem v Carlislelově ordinaci. Očima jsem těkala po místnosti a pečlivě studovala omítku. Oči všech přítomných – Carlislela, Davida a Edwarda byly upřené na mě. Nevšimla jsem si, že by měli rentgen v očích, tedy o tom se mi Edward nezmínil. Asi po pěti minutách ticha, jsem vyskočila na nohy.

„Tak se do toho pustíme, ne?“ Snažila jsem se, aby byl můj hlas nad věcí. Carlisle jen přikývl a začalo odebírání krve. Pak mi ukázal na lehátko, vyskočila jsem na něj a vcelku se divila, že mi nepodjela ruka, nebo noha a já pod lehátko s žuchnutím nezahučela. Všimla jsem se Edwardova překvapeného pohledu, taky to čekal, musela jsem se usmát.

Carlisle mi odhalil břicho a z tuby na něj vystříknul jakýsi studený hnus. Hned na to mi začal jezdit po břiše, čímsi co připomínalo myš od počítače, z kterého vedl drát do obrazovky vedle lehátka. Oči všech přítomných bedlivě a s úžasem sledovaly rožnutou obrazovku. Osobně by mě zajímalo, co tam vidí, protože já viděla jen jakési neidentifikovatelné stíny. Edwardovo zajíknutí a následné pohlazení mé ruky mluvilo za vše. Něco tam našli. Ač jsem se snažila sebevíc, nic jsem neviděla.

„Jsou tam dva zárodky. Vidíš?“ Zeptal se Carlisle a já horlivě přikývla. „Chvíli Vás necháme.“ Dodal a opustili s Davidem místnost. Edward těkal obličejem ze mě na monitor a já se pustila do usedavého pláče. V mžiku mě utěšoval.

„Bello, to bude v pořádku. Zvládneme to. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Šeptal a zasypával můj obličej něžnými polibky.

„To já vím.“ Zaštkala jsem. „Když já tam nic nevidím.“ Zahuhlala jsem a utřela si rukávem nos.

„Miláčku a proč jsi to neřekla?“

„Já jsem nechtěla, aby si Carlisle s Davidem mysleli, že jsem neschopná matka hned od začátku. Vždyť já o dětech nic nevím. Brečí to, kaká to, čurá to a spí to, to je jediné co o nich vím. Jak často to jí? Jednou denně?“ vzlykala jsem.

„Vezmeme to po pořádku. Podívej, ukázal na monitor. Vidíš tady to, co vypadá jako dva arašídy?“ zeptal se Edward a já přikývla. „To je ono.“

„Edwarde? Jak to, že je to tak velké myslím… teda, je to jeden den co… víš, co myslím…“

„No vypadá to, že tohle těhotenství bude probíhat rychleji, než normální.“ Odpověděl.

„Jak rychle?“

„Podle Davida, tři kát rychleji.“ Zhluboka jsem se nadechla. Dobře, takže mám tři měsíce na to, abych se naučila vše o dětech. Super Bello, ty musíš mít vždycky něco extra. Nehodlala jsem mařit čas ležením a tak jsem chtěla vyskočit z lehátka, ale Edward mě zadržel.

„Musíme být opatrní a taky bych s tebou chtěl něco probrat.“ Řekl Edward.

„Nepočkalo by to? Já a naše dva arašídy,“ ukázala jsem směrem k břichu, „bychom něco sluply. Teda pokud to nevařil Emmette.“

„Jistě.“ A tak jsme se společně vydali dolů za ostatními. Vešli jsme do obývacího pokoje, kde měli všichni pusy od ucha k uchu. Emmette byl rázem u mě.

„Pojď Bello, pěkně se tady posaď. Musíš hodně odpočívat. Neboj, dohlídnu na vše. Nebudeš muset hnout ani prstem.“ Začal hned halekat a táhl mě k pohovce. „Zmizte vy dvě.“ Utrhl se na Rose a Alice. „Je tady těhotná žena.“

„Emmette, to není nutné…“ Začala jsem, ale přerušil mě jeho zdvižený prst. „Žádné odmlouvání, tady se posaď.“ Načechral mi polštář a pak mě zakryl dekou.

„Ale mě není zima.“ Oponovala jsem.

„Musíš být v teple. Pro miminka je to nejlepší. Tak, asi máš hlad, chceš, abych ti uvařil své speciální zapečené brambory, jako minule?“ Zeptal se s hrdým výrazem. Při představě toho neidentifikovatelného kašovitého hnusu, co mi dal minule, jsem vytřeštila oči a cítila žaludek až v krku. „Je ti dobře? Carlisle, ona zbledla, udělej s ní něco.“ Emmettův hlas byl hysterický. Bezva, neměla bych být já ta hysterka? Já jsem ta, co je těhotná. Mám toho dost. Rázně jsem vstala z pohovky a Emmette zalapal po dechu.

„Takže za prvé, jsem těhotná a ne smrtelně nemocná. Za druhé, Emmette děkuji, ale mám chuť na něco jiného. Za třetí, jestli se ke mně budete takhle chovat ty tři měsíce, přísahám bohu, že vezmu roha a vrátím se až po porodu. Jasné!“ Dívala jsem se na všechny přítomné, kteří přikyvovali. Zejména Alice, která ve svých vizích viděla, že to myslím vážně. Emmette byl sice trochu zaražený, ale nakonec taky kývnul.

„Teď bych si dala něco k jídlu.“ Vzala jsem Edwarda za ruku a táhla ho do kuchyně. Můj výstup asi zapůsobil, protože Edward si sedl a bedlivě mě pozoroval při chystání svačinky. Jakmile jsem si připravila sandwich s krůtím masem, sedla jsem si naproti němu a s chutí se zakousla. Mé spokojené mlaskaní bylo přerušeno Edwardovým sladkým hlasem.

„Bello, chtěl jsem to nechat na později, ale když se věci změnily… Rád bych se tě na něco zeptal.“ Jeho výraz byl vážný, ale ústa se mu vlnila v úsměvu. Rád by se mě na něco zeptal? V tu chvíli mi zaskočilo a já se začala dusit…

---------------------------------------------------------------------------------------------

Zazvonil zvonec a kapitoly je konec... Já vím... nic moc... ale nemůžete pokaždé čekat zázraky...

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 25. kapitola: