Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 24. kapitola

17.01.2010 (20:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6673×

24. kapitola

„Isabello, půjdeš se mnou. A ty malá upírko, ani se nehni, nebo je po tvojí člověčí kamarádce.“ Otočila jsem se a dívala se do zbraně mířící na mě. Telefon mi vypadl z ruky a Alice vedle mě ztuhla. Jak to že jí neviděla?

„Bello!“ slyšela jsem hysterický hlas Edwarda… No tak, ale to už přesahuje všechny hranice. Já tu ženskou rozcuckuju na cimpr campr. Vím, že jsem to podělala, ale tohle, tohle si fakt nezasloužím. Lomcoval mnou vztek.

Edward

Seděl jsem sám na Bellině posteli, hlavu v dlaních a přehrával jsem si včerejší a dnešní den. Proto mě poslala na lov. Nechtěla, abych tady byl. Chtěla odejít. To zjištění tolik bolelo. Mé zaúpění se neslo celým domem a přerušilo ho bouchnutí vchodových dveří.

„Edwarde!“ slyšel jsem hlas Rosalie, v mžiku byla v pokoji a sní zbytek rodiny. Kromě Alice.

„Alice… Kde je Alice?“ zeptal jsem a podíval se na Jaspera.

„Říkala, že jede nakoupit pár věcí.“ Hlesl a pak se díval po pokoji.

„Myslím, že tady někdo byl.“ Pronesl. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Nevšiml jsem si toho. Byl tady někdo cizí. Celá rodina se na mě dívala a čekala.

„Simone! Simone!“ volal mužský hlas ze spodu. Upíří rychlostí jsem proběhl, kolem rodiny a díval se cizímu muži do tváře. Strach a vztek mě celého pohltil.

„Kde je Bella?“ zařval jsem na muže.

„Carlisle,“ začal muž a já vytřeštil oči. Odkud ho zná? A proč mu nemůžu číst myšlenky? Podíval jsem se na Carlislela a v jeho hlavě se mihotaly obrázky z minulosti. Pořád jen opakoval, to není možné, to nejde…

Umírající dívka, Carlisle se nad ní sklání.

„Přeměn jí,“ volá muž. „Prosím.“ Jeho hlas je zoufalý.

„Ne, nechci to, Davide.“ Šeptá z posledních sil.

Až teď jsem si všiml dobového oblečení. Muselo to být dávno. Několik let před tím, než jsem se zrodil jako upír. Očima jsem těkal z jednoho na druhého.

„Můžete nám vysvětlit, co se tady děje?“ dožadovala se Rosalie vysvětlení.

„Luku, pojď dovnitř.“ Řekl muž a jiný vešel. „Myslím, že to bude chvíli trvat.“

„Isabella…“ začal.

„Bella,“ opravili jsme ho všichni automaticky.

„Bella, je dulcinée, myslím, že tu pověst zná každý. Jediné co není známo - i když Aro, už o nás ví - je to, že dulcinée má své ochránce. Nás. Simon, je sestra Clair. To je ta dívka, kterou ti Carlisle ukázal ve svých myšlenkách, Edwarde.“ Otočil se na mně.

„Sakra, ženská. To zase bude malér.“ Poznamenal Emmette a já na něj zavrčel.

„Jde o to, že Simon nenávidí upíry. Chce Bellu získat k pomstě za Clair, ale jí nechce ublížit, tím jsem si jistý.  Chce se pomstít Arovi.“ Pronesl.

„To nemyslíte vážně.“ Začal jsem znovu křičet. „Kde je?“

„Nevím. Simone, ji viděla odjíždět a chce ji unést. Je mi to líto.“

„Jestli ji zkřiví jediný vlásek.“ Začal jsem.

„Edwarde…“ přerušil mě muž. „Dám ti nahlédnout do svých myšlenek, aby si pochopil, že já Belle nechci ublížit. Tohle,“ukázal na talisman na krku, „nás chrání, před vašimi schopnostmi. Jakmile si to sundám, pochopíš.“ Řekl a sundal si talisman a já viděl každou jeho myšlenku. Jeho mysl byla, tak čistá. Opravdu Belle nechtěl ublížit. Chtěl nám pomoci ji najít. Měl strach, co by Simone, mohla Belle provést, při honbě za pomstou.

„Jaký máte plán?“ zeptal jsem se, když v tom mi zazvonil telefon. Na display zářilo jméno – Alice.

„Alice…“ vyštěkl jsem nedočkavě do telefonu.

„Edwarde, tady Bella.“ozval se ten nejsladší hlas na světě. Je v pořádku. Dostal jsem vztek.

„Bello!“ můj hlas byl plný zloby, ale i úlevy.

„Omlouvám se…“ začala, ale přerušil ji rozzlobený, ženský hlas.

„Isabello, půjdeš se mnou. A ty malá upírko, ani se nehni, nebo je po tvojí člověčí kamarádce.“ Slyšel jsem, jak Bella zalapala po dechu a pak zvuk padajícího telefonu na beton.

„Bello!“ volal jsem a úlevu vystřídal strach a nepříčetnost.

„Simone.“ Zašeptal David a já přikývnul.

„Toho jsem se bál.“ Dodal.

Bella

Dívala jsem se do hlavně pistole a poléval mě strach a zloba. Alice pozorovala, ženu a bylo vidět, že je připravena se vrhnout přede mě. Napadlo mě jediné. Nevím, jestli se to povede, ale za pokus to stojí. Rozhodla jsem se a chytla Alici za ruku. Byl to nepatrný pohyb, který žena nezaregistrovala, protože jsme s Alici stály těsně u sebe.

„Divíš se, proč si mě neviděla, že?“ zeptala se žena a začala se smát zlověstným smíchem. „Naše malá Alice a její schopnosti.“ Pronesla s odporem. „Isabello, pojď ke mně, nechci ti ublížit.“ Teď nebo nikdy a po očku jsem střelila pohledem po Alice. Nepatrně kývla. Začala jsem se soustředit.

„Co se to sakra, děje?“ zařvala žena, cítila jsem, jak mě něco popadlo za rameno a pak škubnutí. Hučelo mi v uších. Slyšela jsem výstřel?

Edward

Neustále jsem volal Bellino jméno do telefonu, ale nikdo se neozýval. Vyděšeně jsem se díval na Davida. V jeho hlavě se mihotalo spousty informací. Najednou se atmosféra v domě změnila. Jako by se prostor nabil energií. V mžiku přede mnou stála Bella s Alice a nějaká žena se zbraní.

„Simone.“ Zašeptal David a já začal jednat. Odhodil jsem ženu na druhou stranu místnosti a hned jsem držel Bellu v náručí.

„Je mi to líto.“ Zašeptala a já ucítil její krev.

„Carlisle? Je zraněná.“ Zavolal jsem a začal ji prohlížet.

„Ta mrcha po mě střelila!“ zařvala najednou a já slyšel vrčení za sebou. Myšlenky mé rodiny se upínali k jediné věci. Roztrhat tu ženskou, která jim zranila člena rodiny. Ani Jasper nemyslel na krev, jen na pomstu, že někdo ohrožoval jeho lásku a její nejlepší kamarádku.

Bella

„Ta mrcha, po mě střelila.“ Zavřeštěla jsem a dívala se na ruku, z které stékal pramínek rudé krve. Ta pošahaná ženská seděla v koutě a brečela. Nad ní stál muž a spílal jí.

„Jak si to mohla udělat, Simone? Pomsta ti zatemnila mozek. My ji máme chránit. Ty jí máš chránit! Jsme tu od toho, je to naše poslání…“ chytl se za hlavu. „Simone, tohle je vážný pohřešek. Je to zrada.“ Při slově zrada s sebou ta Simone, trhla a podívala se na mě. V očích jí zračila lítost, nejistota, ale i nenávist. Bezva, zase přijde omluva typu – promiň, že jsem tě málem zabila. Najednou jsem se zasekla, v hlavě jsem přehrála význam slov, co řekl ten chlapík. Co to sakra mele?

„Nerada Vás ruším,“ začala jsem, „můžete mí říct, kdo jste?“ zeptala jsem se.

„Isabello…“ začal.

„Bello…“ opravili ho všichni včetně mě.

„Bello, my jsme,“ ukázal na sebe, Simone a ještě jednoho týpka, „my jsem ochránci dulcinée, tedy tebe. Já jsem David a tohle,“ ukázal na týpka, „je Luke, Simone už znáš.“

„Kdože jste?“ můj hlas byl celkem vysoko.

„David, Luke a Simone, si hluchá?“ zeptal se Emmette.

„Já myslela tu větu před tím.“ Procedila jsem skrz zuby.

„Ochránci dulcinée, tedy tebe.“ Odpověděl klidně David. Ježkovy voči, tak oni patří k té pomatené babce ze skal? Chvíli jsem si je měřila pohledem. To zase budu poslouchat ty žvásty o tom, že jsem ta du – cosi a mám mít dvojčata, či co?

„A ochrana, podle vás znamená únos z letiště se střelnou zbraní v ruce?“ zeptala jsem se ironicky a pohlédla na Simone.

„Bello, ty to nechápeš. Stvůry, jako oni,“ ukázala na mou nynější jedinou rodinu, „ zabili moji sestru, umučili ji. Ty jsi jediná, kdo je může zastavit. Unesly Stephanii, mojí vinou a teď tohle. Zašeptala, Simon. Při vyslovení jména Stephanie jsem s sebou trhla. Jak o ní ví? Aro, jí zabil sestru?

„Luku, odvez Simone do motelu a hlídej ji. Řekl David a pak se obrátil na mě. „Co ta ruka?“ zeptal se.

„Dobrý jsem zvyklá, kromě toho už tam mám jizvu od minula.“ Odpověděla jsem a na důkaz toho jsem rukou udělala pár pohybů. Zvláštní, už mě to nebolelo. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. „Jak znáte Stephanii?“ zeptala jsem se. Oči ochránců se upřeli na mě.

„Ty ji znáš?“ zeptal se David.

„No, zdálo se mi o ní. Prosila mě o pomoc.“ Řekla jsem.

„Zajímavé. Stephanie je taky dulcinée. Unesl ji, Aro.“ Dořekla jsem současně s Davidem a on se na mě ohromeně díval. Pokrčila jsem rameny.

„Říkala jsem, že se mi o n zdálo. Hele mám nápad. Co kdybychom zachránili Stephanii, na mě pak zapomenete a můžete se starat jen o ni. Ona bude Vaše du-cosi, sakra to slovo si snad nezapamatuju, no a já si budu žít po svém. Tomu říkám plán!“ pronesla jsem vítězoslavně, ale David na mě hleděl, jako by mi narostla druhá hlava.

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché…“ začal David, ale já ho hned přerušila.

„Hele, jestli mi tady začnete vykládat zase ty žvásty o tom, že mám mít děti a podobně, přísahám bohu, že Vás přetáhnu po hlavě první pánví, kterou tady najdu. Jo a jak to, že jsme dvě?“

„No jste dvě, protože si zemřela…“ řekl David. Hele to už je dneska druhý, co říká, že nedýchám. Co všichni sakra mají? Hleděla jsem na něj a moje obočí vyletělo vzhůru.

„No, nejsi mrtvá, teď…“

„Všimla jsem si.“ Skočila jsem mu do řeči.

„… ale byla si.“ Pátrala jsem v paměti, kdy jsem umřela a pak jsem vytřeštila oči.

„Tenkrát, jak jsem spadla do bazénu?“ zeptala jsem se.

„Ano, ve chvíli kde tě oživovali, se narodila Stephanie a přebrala pár tvých schopností. Není tak silná, jako ty, ale Aro ji bude chtít, aby vyhladil nás a pak se pustí do rumunského klanu.“ Dořekl.

„Nerad ruším vaši opravdu zajímavou debatu, ale měl bych se Belle odívat na tu ruku.“ Ozval se Carlisle, který celou dobu mlčel. Přikývla jsem a sundala si svetr. Okamžitě se mě dotkly studené ruce. Cítila jsem, jak mi po ruce přejíždí vlhkou gázou, nebolelo to a pak jsem slyšela zalapání po dechu. Pohledem jsem střelila k ruce a vytřeštila oči. Tričko od krve, svetr taky, ale rána žádná. Otáčela jsem rukou a hledala díru po kulce, ale ta nikde nebyla.

„A tohle má být zase co?“ zařvala jsem a podívala se na Davida. Ten začal otevírat ústa k odpovědi, ale vše přerušilo šokované zalapání po dechu Alice…

-------------------------------------------------------------------------------------------

No tak a je tu zase konec, zvonec, japonec... další díl přibyl tak brzo, jen díky počtu komentářů... moje pravidla znáte... Kecko, zavři pusu... Edbejo nechej pálku pálkou... Dorianno ty snad nejsi ničím překvapená, že ne?... Jo a Tilly, díky za pomoc.... VŠEM DĚKUJI ZA KOMENTY, KTERÉ DOUFÁM BUDOU I POD TOUHLE KAPITOLOU...

TAKŽE ÁÁÁDIIOS AMIGOS U DALŠÍ KAPČI

Jen Vaše Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 24. kapitola: