Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 22. kapitola

14.01.2010 (20:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7098×

22. kapiotla

„… chci být chvíli šťastná.“

Svou prosbu jsem zašeptala a nepřestala jeho tvář zahrnovat polibky. Cítila jsem, jak ztuhnul. Nehodlala jsem se vzdát. Roztřesenými prsty jsem mu začala rozepínat knoflíčky košile a každý kousek odhalené kůže jsem přejela svými rty. Když jsem dorazila k jeho vypracovanému břichu a obkroužila jazykem jeho pupík, zalapal po dechu. Pevně mě sevřel a v mžiku jsem ležela pod ním. Chvíli jsme se dívali navzájem do očí, v těch jeho se mísila touha s obavou. Srdce mi bilo, jako splašené, jeho ústa se začala pomalinku přibližovat k mým, až splynuly v jedny. Polibek byl plný vášně a potlačované touhy.

„K čertu se vším.“ Slyšela jsem jeho zamumlání mezi polibky a nádechy. Jeho polibky vždy rozdmýchaly v mém těle žár, ale dnes, dnes to byl požár, který mohl uhasit pouze on. Ruce jsem vpletla do jeho vlasů. Jeho ruce postupovaly přes má záda až k zadečku. Zavzdychala jsem a nedočkavě jsem mu začala svlékat košili, kterou měl už rozepnutou. Jakmile se košile válela na zemi, začala jsem prsty přejíždět po jeho nádherném chladném těle. Zkoumala jsem každý jeho záhyb a odezvou mi byly jeho sladké vzdechy. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Edward seděl na kolenou a já byla na jeho klíně. Nohy jsem obtočila kolem jeho pasu a nepřerušovala náš polibek. Jeho ruce bloudily po mých zádech s jedním cílem. Nejít zip, těch šatů. Pomalinku rozepínal zip šatů a jeho chladné prsty sem tam dotkly mé kůže. Zachvěla jsem se. Zvedla jsem ruce nad hlavu a Edward mi jediným pohybem ruky svlékl šaty a položil nazpět. Jeho rty začaly putovat od mých rtů na krk a pak stále níže. Jazykem přejížděl po lemu mé podprsenky. Můj dech se zkracoval a každá buňka mého těla hořela touhou. Když se Edward odtáhl, nespokojeně jsem zaskučela. Pohladil mě po tváři a zašeptal.

„Jsi to nejlepší co mě za mou existenci potkalo. Miluji tě.“

„Miluji tě.“ Odpověděla jsem a opět přitiskla své rty na jeho.  Brzy byla naše těla nahá, spletená do sebe. Pokojem se ozývaly naše slastné vzdechy. Když do mě Edward poprvé vnikl, ztuhla jsem a zalapala po dechu. Chvíli čekal, než si mé tělo zvykne na jeho a zasypával mi obličej polibky. Pak se začal zvolna pohybovat. Svým počínáním způsobil, že se mé tělo ocitlo v jednom ohni. Brzy jsme dosáhli vyvrcholení a já jen stěží popadala dech.

Leželi jsme propleteni jeden do druhého. Edward měl položenou hlavu na místě, kde mi tlouklo srdce. Hladila jsem ho po vlasech a vdechovala jejich opojnou vůni.

„Nikdy mě nepřestane bavit poslouchat tlukot tvého srdce. Je to ten nejsladší zvuk co znám.“ Zašeptal.

„To by znamenalo, že mě nikdy nepřeměníš." Povzdechla jsem si a čekala smršť, tohle téma bylo zakázané. Že já husa ho vytahovala. Jen jednou jsem o tom začala mluvit a byl problém.

„Nechci, aby se z tebe stalo monstrum, monstrum, jakým jsem já. Něco takového si nezasloužíš." Zvedl hlavu z mého srdce a upíral na mě svůj pohled. Tohle nemělo cenu. On to věděl, já to věděla.

„Půjdu se najíst.“ Řekla jsem rezignovaně, vstala a oblékla si jeho košili. Ve dveřích jsem se zastavila.

„Podívej, co se stalo Charliemu, Renée a Philovi.“ Zašeptala jsem tak tiše, že jsem to skoro sama neslyšela. „Ani vaše schopnosti tomu nedokázaly zabránit.“ Dodala jsem a všimla si, že v těchto slovech je patrné obvinění.

„Bello, to je jiné. Nestihli bychom se tam dostat.“

„Zajímalo by mě v čem je to jiné.“

„Tebe budu mít pořád na očích. Nedovolím, aby se ti něco stalo, už nikdy. Budu s tebou pořád.“ Zašeptla mi u ucha a já s sebou trhla. Otočila jsem se.

„Možná teď, ale co za deset let?“ sklopila jsem hlavu.

„Bell…“

„Žádné Bell… Mám pravdu a ty to víš. Jen si to nechceš připustit.“ Vyrazila jsem z místnosti a nechala ho tam stát.

„Nikdy tě neopustím.“  Slyšela jsem jeho slova, ale nedbala jich. Po tváři mi přeběhl úšklebek a s vrtěním hlavy jsem se vydala do kuchyně.

Ne, že bych mu nevěřila, ale… nebudu to řešit. Teď ne.

Zastavila jsem se u dveří v kuchyni a rozhlížela se po ní. Pořád jsem čekala, že se odněkud vynoří Charlie s pusou od ucha k uchu a bude halekat:

„Bello! Nesu ryby!“ a já mu odpovím protočením očí v sloup a poznamenám -  „Super, takže naše zásoby jódu jsou do roku 2025 zabezpečeny!“ načeš se Charlie, začne smát a… ale Charlie už nepřijde. Neobjeví se ve dveřích a ani už nedonese ty zatracené ryby! Stejně jako Renée nezavolá. Nikdy. Došla jsem k telefonu a vytočila její číslo.

„Ahoj, tady Reneé,“ ozval se její veselý hlas a mě vytryskly slzy, „já vím, já vím, zase jsem někam zašantročila, ten zatracený telefon. Ale slibuju, že jestli ho najdu a přijdu na to, jak si vyzvednu tento vzkaz, zavolám!“ smála se a mě začaly stékat slzy po tváři. Přitáhla jsem si židli k telefonu, sedla si a znovu vytáčela číslo.

„Ahoj, tady Reneé…“ Ozvalo se znovu a mým hrdlem se začaly drát vzlyky. Edward byl okamžitě u mě a bral mě do své náruče.

„Ššš… to bude v pořádku.“ Konejšil mě cestou do pokoje. Položil mě na postel a lehl si vedle mě. Mé oči byly zavřené a z mých rtů se dral jeden vzlyk za druhým. Cítila jsem, jak mě jeho chladná ruka hladí o tváři a jeho rty neustále šeptají slova útěchy. Jedinou věc jsem věděla jistě, chci odtud pryč. Přimkla jsem se k Edwardovi a plakala, dokud jsem vyčerpáním neusnula.

Mezitím v Londýně v tajném sídle ochránců

David

Za poslední měsíc se nám povedlo najít veškeré informace o Isabelle a Stephanii. Stephaniin únos nám dělal starosti, ale věděli jsme, že ji Aro a jeho garda neublíží. Potřebovali jsme zmobilizovat veškeré síly, než se pustíme do boje. Brzy budeme připraveni na útok na dvou frontách.

Za týden bude mít Isabella osmnácté narozeniny a podle všeho by její moc měla začít růst, proto je důležité postoupit s naším plánem dál.

Ze získaných lékařských zpráv jsme zjistili, jak je možné, že jsou dvě dulcineé. Když bylo Belle něco málo přes jeden rok, spadla do bazénu a topila se. Na malý okamžik se jí zastavilo srdce. Ale i tato nepatrná chvíle stačila k tomu, aby Stephanie, která se zrovna v tu samou chvíli drala na svět, získala některé schopnosti. Podle Simon jí jdou pouze odhozy věcí, nic jiného tehdy neuměla, ale uběhl měsíc. Její schopnosti mohou být vyvinutější. I když Isabelliným se rovnat nemohou.

Přemýšlel jsem o všem, co jsem za poslední měsíc zjistil a nejvíce mě zarazilo, že Isabella bývá často u Cullenů. Carlisle Cullen, jediný upír, kterému jsem kdy podal ruku. Tenkrát chtěl Clair pomoci. Chtěl ji zachránit, ale nepovedlo se mu to. Už tenkrát se živil zvířecí krví. Teď má rodinu a podle všeho do ní patří i Isabella. Bude muset zajet do Forks osobně. Sice je to můj – přítel bych neřekl, spíše bytost, kterou respektuji, ale musím být opatrný.

Studoval jsem plány Volterry, poté co získáme Isabellu na naší stranu, chceme zachránit Stephanii. Nebude to jednoduché, ale musíme se to nebohé děvče snažit zachránit.  Z mého přemýšlení mě vytrhlo prudké otevření dveří. Simon.

„Máme problém, Isabellini rodiče zahynuli, měli autonehodu. Všechno se tím mění. Musíme do Forks!“ Začala na mě chrlit.

„Ano, pojedeme do Forks, ale musíme si zachovat chladnou hlavu.“

„Jak chladnou hlavu? Ti upíři ji budou mít ve své moci!“ rozkřikla se.

„Carlisle Cullen, není obyčejný upír. Je to vegetarián, který se snažil zachránit Clair.“ Řekl jsem a Simon zmlkla. Vždycky chtěla potkat upíra, který se pokusil její sestru zachránit, ale nikdy jsem ji neřekl jeho jméno.

„Co se vlastně tenkrát stalo?“ zeptala se.

„Našli jsme Clair a nad ní se skláněl upír. Chtěl jsem ho zabít, ale Cair zašeptala z posledních sil, že ji zachránil. Prosil jsem ho, ať ji promění, chystal se na to, ale Clair to odmítla. Nechtěla být náš přirozený nepřítel. Bála se. A pak zemřela.“

„Ty jsi chtěl, aby ji přeměnil?“ zahřměla.

„Umírala, chtěl jsem ji u sebe. Bylo mi jedno v jaké podobě. Nikdy Carlislelovi nezapomenu, že jejímu přání vyhověl. Teď vím, že by to byla chyba, kdyby vyhověl mému přání navzdory tomu, co si přála Clair.“

„Můžeme mu věřit?“ zeptala se.

„Myslím, že ano. Sestav tým. Akci spustíme až po pohřbu, bude to méně nápadné. Vezměte si všichni amulety. Ta malá černovláska předpovídá budoucnost a Edward Cullen čte myšlenky. Žádné kaskadérské kousky. Zkusíme to po dobrém. Jasné?“

„Ano Davide.“ Zněla její odpověď.

Bella

Začala jsem se probouzet, mé tělo objímaly ledové ruce, pomalu jsem přestávala vzlykat a všimla jsem si, že jsem u sebe v pokoji. Spokojeně jsem se k Edwardovi přitulila ještě víc, jeho vůně mě uklidňovala a já si ji chtěla pamatovat, pokud možno co nejvíc.

Pomalu jsem zavřela oči a doufala, že se mi ještě podaří usnout, potopit se do říše snů, kde mě nic netrápí, kde jsem šťastná, kde na mě nedopadají všechny tíživé chvíle mého života, které mě potkaly.

Edward mě pomalu hladil po zádech a mě přišlo na mysl naše včerejší milování. Bohužel s tím přišly i vzpomínky na to, co později řekl, řekl, že mě nepromění. Nikdy.

Hlazení, kterým zahrnoval má záda, mě uklidňovalo a zároveň přinášelo do mého těla mravenčení. Mravenčení, které projelo mým tělem až po jeho nejzazší konečky.

Než jsem si uvědomila, co dělám, otevřela jsem oči a začala ústy vyhledávat ta jeho. Naše rty splynuly v jedny v dokonalé souhře jednoho polibku. Velmi brzy jsme byli znovu nazí a vzájemně si znovu a znovu prozkoumávali svá těla. Do tohoto milování jsem dala vše. Vše, jako by mělo být poslední. Poslední, které s ním zažiju. Věděla jsem, že odjedu, musím, nelíbí se mi to, ale musím. Nechci tady déle zůstat, ne teď.

Věděla jsem, že to udělám. Věděla jsem, kdy to udělám. Ležela jsem na jeho hrudi a dívala se do jeho božské tváře.

„Měl bys jít na lov.“ Zkonstatovala jsem, Edward však zavrtěl hlavou. „Zavolám Rose, nebudu tu sama, nemusíš se bát… Zvládnu to. A ty to potřebuješ.“ Byla jsem zničená, věděla jsem, že mu lžu, co však bylo zvláštní, Edward to nepoznal. Můj zkroušený pohled si však vyložil jinak a proto nakonec kývl.

„Dobrá, půjdu, ale zavolej jí,“ pro změnu jsem kývla já. Oblékla si na sebe pár svršků a rychle sešla dolů. Vytočila jsem číslo na informace a doufala, že Edward neuslyší hlas na konci telefonu.

„Ahoj Rosalie…“ pozdravila jsem ‚JI‘ v telefonu. No nebyla to ona, ale jakási ženská z informací, které se mé počínání nijak nelíbilo. Začala nadávat, ale to jsem nevnímala a rychle pokračovala. Bylo to dokonalé pro můj plán. Jen aby Alice něco neviděla a nezasáhla.

„Hotovo,“ usmála jsem se na Edwarda, když vešel do kuchyně. Zaklapla jsem telefon a zadívala se na něj.

„Kdy přijede?“ Ptal se. Jak jen jsou ti mužští zvědaví.

„Za hodinu a ty budeš na lovu?“ Oplatila jsem mu.

„Asi tři...“ usmál se mým oblíbeným úsměvem. Sedli jsme si do křesla a ‚čekali‘ na Rose, tak však nejela. Edward jí za tu dobu chtěl už několikrát zavolat, ale já mu v tom zabránila, nepotřebuji ji tady. Ne, pro můj plán je nejlepší, když tu nebude… Nikdo.

„Jdi, zvládnu to…“ pobídla jsem ho, nijak neprotestoval a s polibkem na čelo vyrazil do z domu.

V rychlosti jsem vběhla do svého pokoje a do tašky naházela věci, které se zdály jako vhodné. Do očí se mi draly slzy a já věděla, že tohle rozhodnutí je nejtěžší v mém životě. Jediné v co jsem doufala… Co jsem si přála… Aby to Alice neviděla, aby nevarovala Edwarda, aby mě nezastavili… Vzala jsem telefon a vytočila číslo.

„Potřebuji pomoc.“ Zašeptala jsem do telefonu…

Za chvíli jsem po silnici ve svém náklaďáčku a bedlivě střežila zpětné zrcátko, po tvářích mi stékaly slzy bezmoci a zrady. Pořád jsem čekala, kdy se tam objeví Edwardovo auto. Naštěstí pro mě, se tak nestalo.  Dojela jsem do Seattlu a zaparkovala na letišti. Nebe bylo zamračené, jako moje nálada. Co nejrychleji jsem našla volnou přepážku. Bylo mi jedno, kam pojedu, neměla jsem cíl. Koupila jsem dvě letenky a čekala. Asi za dvacet minut mě někdo chytl za rameno.  Lekala jsem se a naskočila.

„Díky, že jsi tady.“ Zašeptala jsem, když jsem se otočila a poznala příchozího.

„Pro tebe všechno. Pojď, za chvíli letíme.“

Musela jsem pryč. Edwardovi zavolám, ale až později, až se na to budu cítit. Pochopí to, určitě to pochopí. A ač jsem odjížděla pryč, věděla jsem, že mé srdce zůstalo ve Forks, nebo kdekoli, kde byl Edward…

---------------------------------------------------------------------------------------

Tak jo.... jak??? Budu se snažit, aby tady brzo přibyla další, ale rychlost, jako předtím nečekejte...

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 22. kapitola: