Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 20. kapitola

11.01.2010 (09:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6563×

20. kapitola

…cítila jsem, jak mou paží projela bolest… začala jsem s sebou házet, ale paže mě pevně držely. Proti ocelovému sevření, jsem neměla naději. Tak tohle má být můj konec? To snad ne? Ještě nemám odškrtaný celý seznam! No jo Bello, tebe někdo přepadne a ty se staráš o blbý seznam. Slyšela jsem za sebou tiché uchechtnutí. Ruka, kterou jsem měla na puse, se nepatrně pohnula a mně se naskytla jedinečná příležitost. Tak jsem se zakousla. Jenže to bylo, jako bych kousla do šutru. Slyšela jsem tiché křupnutí a pak jsem v puse měla drobky svého zubu. Začala jsem s sebou házet. Nejednou mě paže pustily a já se ocitla tváří v tvář svému útočníkovi. Vykulila jsem oči a divila se, že se nerozkutálely po verandě. Já ho zabiju!

„Bello! Ahoj!“ smál se mi Jacob do obličeje.

Ty jeden čoklovský idiote! Já ti dám ahoj! Zabiju tě!“ řvala jsem na celé kolo a plivala kousky zubu kolem sebe.

„To byla jen sranda!“

„Já ti dám takovou srandu, že budeš běhat po lese se staženým ocasem pěkně dlouho!“ Řvala jsem dál. Podívala jsem se na ruku, skrz tričko mi začala prosakávat krev. Kamarád, nekamarád zabiju ho. Následoval můj pohled a strnul.

„Ježiši, co se ti stalo! To jsem udělal já?“ zeptal se s hrůzou v očích.

„Jo! Málem mám infarkt! Zlomíš mi zub!“ ukázala jsem na svůj před tím krásný chrup. „A vytrháš mi stehy! Aby si šel, Jacobe! Myslím, že tvá návštěva už stačila! Jsi tady minutu a já jsem víc zřízená než po útoku Tanyi!“ a do prkýnka, to jsem neměla říkat.

„Jakém útoku?“ zeptal se a bylo na něm vidět, že zuří.

„Mazej odsud! Za chvíli tady bude Edward a já ho nechám, aby tě rozcupoval na kousíčky a to takovým způsobem, že tě Sam bude skládat dohromady jako puzzle, alespoň měsíc!“ ječela jsem na něj. Ruka mě nesnesitelně pálila a zlost se ještě stupňovala.

„Bello!“ Ozval se za mnou sladký hlas Edwarda a já se samolibě usmála.

„Jsem v pohodě!“ prohodila jsem směrem k Edwardovi a dívala se na Jacoba.

„To si vypiješ! Být tebou zdrhám!“ zazpívala jsem mu a Jacob strnul.

„Nejsi v pohodě! Jsi zraněná! Pojedeme za Carlislelem!“ Řekl, ale tentokrát už byl za mnou. Jacob mě chytl a strčil mě za záda.

„Vypadni pijavice. Krvácí.“

„Jacobe, už jednou jsem ti říkala, že mu tak nemáš říkat, nebo…“

„Co nebo! On je upír a ty krvácíš!“

„Nic ji neudělám!“

„A to ti mám jako věřit? Tobě? To je jako bych nechal sadomasochistického vraha v místnosti s noži, provazy a krásnou ženskou!“

„Pánové, nemám čas se tady hádat. Edwarde, buď ho rozcupuješ hned, nebo jedeme za Carlislelem a k zubaři.“ Řekla jsem a jejich pozornost se opět otočila na mě.

„Řekla, že ji napadla nějaká Tanya.“ Řekl Jacob.

„To bylo nedorozumění.“ Vypálila jsem ze sebe.

„Hele Jacu, vrať se, až se naučíš chovat. Pošlu ti po Charliem příručku z knihovny. Edwarde, jedeme do nemocnice.“ Zavelela jsem a vydala se k autu.

„Jedu s vámi!“ řekl Jacob a šel za mnou. „Chci vědět, co se stalo.“

„Jacu? Mohl by si pro mě prosím něco udělat?“ zeptala jsem se mile.

„Jistě.“

„Zajdeš prosím tě do garáže. Pro kladivo? To největší, co tam najdeš.“

„Teď hned? A na co?“

„Abych ti mohla propříště vymlátit ty kraviny z hlavy!“ zařvala jsem.

„Jacobe! Co tady děláš?“ zahřměl za námi hlas patřící Samovi a já málem skončila na stromě, jak jsem se lekla. Ajaj, Jacob má průšvih, došlo mi. Tak ať! Vždyť jen díky němu vypadám, jak prvňačka, které právě rostou přední zuby. Otočila jsem se na sama a po očku sledovala reakci Edwarda. Působil celkem v klidu.

„Edwarde…“ začal opatrně Sam: „Je mi líto, že došlo k překročení hranice. Vyvodím z toho důsledky.“ Podíval se na mě a vytřeštil oči. „Jacobe, to jsi ji udělal ty?“ zařval.

„Jsem v pořádku. Teoreticky.“ Oponovala jsem rychle a snažila se o zářivý úsměv, i když v mém momentálním stavu to nebylo na modelku z reklamy na zubní pastu. Asi jsem vypadala komicky, protože má snaha vyvolala uchechtnutí Jacoba a zavrčení Edwarda. Najednou se z houští vedle domu vynořila Alice s Jasperem. Jasper zůstal stát a okamžitě hodnotil situaci, jako vojenský stratég. Alice nevnímajíc jeho zavrčení v okamžiku stála přede mnou.

„Díky tomu blbovi mám zlomený zub!“ Řekla jsem a zase ve mně bublal vztek.

„On tě uhodil?“ zeptala se šokovaně.

„Ne! To by zkusil! Už by tady ležel na cimprcampr kousíčky!“

„Tak co se stalo?“

„Já no… Já se ho… no pokusila… kousnout.“ Zašeptala jsem. Mé přiznání trošku uvolnilo atmosféru a přítomným zacukaly koutky. Všem kromě Edwarda.

„Myslím, že není čas na diskuze. Musíme Bellu odvést do nemocnice,“ pronesl Edward celkem klidně a pak se otočil na Sama, „drž ho od ní dál. Věřím, že ji nechtěl ublížit, ale podívej se na ni, jak to dopadlo.“ Ukázal směrem ke mně a v jeho hlase bylo znát varování. Jacob sklopil hlavu a Sam už ho odváděl. Najednou mi ho bylo líto. I když mě vyděsil. Všimla jsem si, že Jasper stojí po řád dost daleko od nás.

„Jaspere, pojedu s Edwardem a Bellou do nemocnice, mohl by si prosím tě oznámit všem, že je vše v pořádku?“ zašvitořila Alice a soukala mě do auta.

„V pořádku?“ zavrčel Edward.

„V relativním pořádku.“ Zopakovala Alice, Jasper přikývl a zmizel. Edward v mžiku seděl na sedadle řidiče a Alice v zadu. Cesta ubíhala v naprosté tichosti.

„Nemusel si na něj být tak tvrdý. Nechtěl mi ublížit.“ Přerušila jsem ticho.

„Nechtěl ti ublížit? Podívej se na sebe, jak vypadáš!“ zařval tak, až jsem s sebou trhla.

„Zub jsem si zlomila sama. Sice jeho vinnou, ale sama! Nemohl vědět, že mám na ruce stehy, které mi mimochodem udělala ta tvá psychopatická kamarádka.“ Zařvala jsem nazpět a při slově kamarádka naznačila rukama uvozovky. V tu chvíli jsme se skřípěním brzd zastavili u nemocnice, Edward beze slova vystoupil a zmizel. Společně s Alicí jsme následovaly jeho příkladu.

„Šel pro Carlislela,“ vysvětlovala, „Bello, nesmíš se na něj zlobit. Má o tebe strach. Vyčítá si, že tě nedokázal ochránit před Tanyou a teď tohle. Nedokážu ani pomyslet na to, co by dělal, kdyby se ti něco stalo.“

„Alice, on za to nemůže. Nejde mě chránit dvacetčtyři hodin denně.“

„Bello, já to vím, ty to víš, ale Edward…“ povzdechla. „Edward si dal za úkol, že tě před vším ochrání.“

„Tak to hodně štěstí, s mou šikovností.“ Poznamenala jsem a Alice se pousmála.

„Tak pojď, půjdeme.“ Zavelela a vydaly jsme se do nemocnice. Vešly jsme do budovy a tam už na nás čekali Edward a Carlisle. Carlisle mi vytáhl potrhané stehy a znovu mi ránu zašil. Pak přišel na řadu zubař. Sotva jsem vešla do ordinace, uviděla křeslo, začala jsem couvat. Edward stojící za mnou se začal smát.

„Zamiluje se do upíra, s jinými upíry se bez problému pere, nandá to i vlkodlakovi, ale ze zubaře á panickou hrůzu.“ Pronesl a už do ordinace vcházel zubař. S výrazem mučeného zvířátka jsem se usadila do křesla a očekávala to nejhorší. Nakonec to nebylo tak hrozné. A já brzy vycházela z ordinace opět se zářivým úsměvem.

„Tak pojď, ty moje hrdinko.“

Následující dny ubíhaly v naprosté pohodě. Několikrát jsem mluvila s Jacobem po telefonu, který se mi neustále omlouval. K Edwardově nelibosti jsem ho byla i společně s Charliem navštívit v La Pusch. Dny se měnily v týdny a týdny v měsíc. S Edwardem jsme si užívali chvilky samoty a naší lásky. Nikdy jsme ovšem nepřekročili hranici pokušení. Dokonce jsem přežila nákupy s Alicí a Rose. Dvakrát. Byla jsem šťastná, ale mému dokonalému štěstí odtikávaly minuty.

Posledních pár dnů mi připadalo, že si Edward a Charlie neustále něco špitali. Pak mi to došlo. Za týden mám narozeniny. A sakra. Hlavně se to nesmí dozvědět Alice. I když ta už to určitě ví. To znamená jediné. Bombastická oslava a podle toho, jak se choval Charlie, tak se k ní přidal. Zrádce jeden.

„Edwarde?“

„Hmmm…“

„Kam jel Charlie?“ zeptala jsem se, když jsme leželi u mě v pokoji. Charlie odjel asi před půl hodinou a před tím si zase špitali v kuchyni.

„Nevím…“

„Tak ty nevíš, jo? Nemá to náhodou něco společného s mými narozeninami?“

„Ty máš narozeniny?“ Zeptal se na oko šokovaně.

„Nedělej, špitáte si jako dvě kelišky a nic nekujete jo?“ zakusím jinou strategii. Začala jsem mu obkreslovat prsty knoflíčky u košile.

„Nemám ráda překvapení, nechceš mi to říct?“ Začala jsem se pomalu rozepínat a cítila jsem, jak se napjal. „Prosím.“ Žadonila jsem a políbila ho na krk. Hladově mě políbil na ústa a pak se odtáhl.

„Co kdyby si mi spíše řekla, jaký máte zvyk na narozeniny. Charlie neustále myslel na to, jaký pro něj tento rok vymyslíš úkol.“

Zasmála jsem se. Tak Charlie na to nezapomněl. A ta jsem začala vysvětlovat.

„Oslavenec u nás v rodině si může vymyslet úkol, který uloží v den svých narozenin. A ostatní ho musí splnit. Já si minulý rok od René a Phila přála přemalovat pokoj na modro. Trochu mě proklínali, ale vymalovali. Na Philovi narozeniny jsme s mámou zase museli natírat plot. A tak. Tuhle tradici dodržuji i s Charliem. Protože jsme nebyli na naše narozeniny spolu, tak jsme je vždy společně oslavili v létě o prázdninách. Jednou mě naštval, tak jsem ho donutila vydrhnout koupelnu kartáčkem na zuby, ale pomstil se mi. Druhý den jsem mu musela uklidit garáž. Byla to hrůza. Strávila jsem tam čtrnáct hodin.“

„Je to pěkná tradice.“ Poznamenal.

„Letos si asi něco budu přát i od tebe.“

„Co to bude?“ zeptal se.

„Uvidíš za týden.  A teď mi řekni, kam jel Charlie.“ Žadonila jsem a snažila se svůdně mrkat řasy.

„Jel ti vyzvednout překvapení. Víc ti neřeknu.“ Konstatoval a mě zakručelo v břiše. Edward vyskočil s postele, zvedl mě a mířil se mnou do kuchyně. Cestou jsme se smáli a pak se stalo něco, co mi změnilo život od základu. V tu chvíli se staly dvě věci najednou. Zazvonil telefon a slyšela jsem před domem volat Alici Edwarda. Edward vyběhl z domu a já zvedla telefon.

„Bella Swanová.“ Ozvala jsem se do telefonu. Z druhého konce se ozvala slova, která mi změnila život. Úsměv mi zmizel z tváře. Najednou vše kolem mě bylo jako ve zpomaleném filmu. Jako bych nic neslyšela. Nebyla jsem schopna vnímat, ani odpovědět. Všimla jsem si Edwarda, který přicházel ke mně a měl ve tváři zkroušený výraz. Ne, to nemůže být pravda. To ne. Prosím. Svezla jsem se podél zdi a upustila sluchátko. Prosím, to nééé… křičelo mi v hlavě a pak už jsem nevnímala vůbec nic. Jen bolest. Bolest, která mi svírala srdce…

-------------------------------------------------------------------------------------------

Tahle kapitola, jak jsem psala v perexu... nevím... no každopádně potřebuji Vaši pomoc a to takovou... do komentu mi napište co se Vám přesně líbí a čeho tam mám dát víc a naopak čeho se vyvarovat atd... je to důležité... děkuji Alrobell

PS: za ten konec.... já vím.... skalpovat, ale jinak to nešlo

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 20. kapitola: