Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 2. kapitola

15.11.2009 (20:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6636×

Kapitola 2

Edward

Ležel jsem na své pohovce v pokoji a předčítal Shakespearovu hru. Znám ho sice zpaměti, ale mohl bych ho číst neustále. Pohlédl jsem z okna, pomalu začalo svítat. Brzy začne další z dnů mé věčnosti. Moje rodina je poněkud zvláštní. Jsme upíří, nemrtví, studení, jak chcete. Pro někoho pijavice, pro jiné andělé. Jsme rychlý, máme velkou sílu a zbystřené veškeré smysly. Jsme neskonale krásní a lidé jsou námi vždy okouzleni. Já a moje rodina se však živíme krví zvířat. Nechceme zabíjet nevinné lidi. K lidskému životu máme úctu, toto a mnoho dalšího nám vštěpil náš stvořitel Carlisle. Někteří z nás mají ještě zvláštní dary. Jako já, čtu myšlenky. Občas je to výhoda, ale občas slyšíte věci...

Zaposlouchal jsem se do myšlenek své rodiny. Má úžasná maminka Esme zrovinka rozvažovala, jakým způsobem by mohla zrekonstruovat jídelnu a halu. Carlisle zase probíral případy a chystal se do nemocnice. Ano vím, je to divné. Upír v nemocnici? Carlisle je ovšem vyjimečný, jeho odolávání lidské krvi je naprosto neskutečné. Jendou bych chtěl být jako on. Pomáhat lidem, pracovat v nemocnici beze strachu, že někoho zabiju. Najednou mé myšlenky přerušil hlasitý řehot, Emmett, jako vždy. Tento člověk, tedy upír, měl skoro pořád dobrou náladu a neustále vymýšlel vtípky, které většinou končili rozbití nějakého kusu nábytku. Najednou jeho myšlenky ztichli, vyrazil asi na lov. Najednou mě přerušil tok jiných myšlenek. Rosalie si to rázovala po pokoji a přemýšlela, co si vezme na sebe do školy. Její starosti bych chtěl opravdu mít. Do školy, na tváři se mi objevil úšklebek. Pořád to samé. Osnovy znám už nazpaměť. Já i moje sourozenci jsme už byli několikrát na vysoké, ale v rámci zachování našeho tajemství, jsem neustále opakovali střední a vysokou a malými přestávkami. Najednou jsem se zarazil. Byl jsem tak zahloubaný, že mi nedošlo, že neslyším myšlenky Alice a Jaspera. Docela mě to znepokojovalo. Vím, že Alice něco chystá a ani Jasper neví o co jde. Alice si neustále přehrává v hlavě katalogy z týdnu módy c New Yorku a  modely světových návrhářů.

Vyskočil jsem z postele, rychle se převlékl a upíří rychlostí si to zamířil do obývacího pokoje. Brzy bude čas vyrazit. Jakmile jsem sešel schody, viděl jsem vcházet Jaspera s Emmettem. Jasperovi proběhla hlavou myšlenka: Tak a dneska to vše vypukne. Už jsem netrpělivý, co Alice chystá. Takže dneska se vše dozvíme. Už mě to přestávalo bavit, její potutelné úsměvy. Zamručel jsem a přitáhl pozornost svých bratrů.

Emmete se zazubil a prohlásil: „Jo, Edwarde. Alice ti vzkazuje, že máš smůlu a že ji nezkazíš.“ V jeho mysli se zobrazil obrázek rozesmáté Alice.

„Kde je?“ zeptal jsem se.

„Pryč. Něco si prý musí zařídit.“ Pokrčil Jasper rameny.

Bella

Vzbudila jsem se ještě před zazvoněním budíku. Pohledem jsem ho vyhledala a na display zářilo 5:45. Slyšela jsem, jak venku startuje Charlieho auto. Charlie, včera mě překvapil a to ne jen novým autem. Večer s ním, byl velice fajn. Na večeři jsme si povídali a domů se dostali celkem pozdě. Je celkem překvapení, že jsem už vzhůru. Napadlo mě, že bych mohla oblékla a zamířila do kuchyně. Příprava mi trvala necelých dvacet minut. Perfektní, můžui cvičit necelou hodinu, pomyslela jsem si, ale na druhou stranu jsem věděla, že tak dlouho mi to trvat nebude. Hodně mě to vysilovalo. Vzala jsem dvě prázdné lahve a pomalu zamířila k lesu. Je výhoda, když bydlíte hned vedle lesa. Chvíli jsem šla po pěšině a pak se zastavila. Položila jsem láhve na blízký pařez, kousek poodstoupila a pohledem jsem se zaměřila na první z nich. Od doby co jsem rozbila vázu v pokoji, jsem se snažila svou moc ovládnout. Šlo to ztuha. I když jsem se snažila, soustředila, pořád se mi to nepovedlo nic rozprsknout. Minule jsem ji napraskla, ale i to jsem považovala za úspěch. V tuto chvíli pro mě nic jiného neexistovalo, jen láhev. Láhev, láhev, láhev… Stála jsem tam a dívala se na ni.

„Sakra!“ zaklela jsem a rozhodila rukama. V tu ránu láhev odletěla asi deset metrů od místa, kde jsem ji nechala, narazila do stromu a rozbila se. Nevěřícně jsem se dívala na své ruce.

Klid Bello, jen klid. To bude dobré. Očima věc rozprskneš a rukama ji odhodíš. Taková normální sedmnáctiletá holka. Běželo mi hlavou a histericky jsem se rozesmála.

„Tak znovu.“ Zahuhlala jsem. A v tom mě to napadlo. Vždy se mi to povedlo, když jsem byla naštvaná. Tak to je ten hnací motor. Rukou jsem namířila na druhou láhev a začala vzpomínat na chvíle, kdy jsem byla opravdu hodně vytočená. Láhev najednou vyletěla a v mysli mi proběhlo – rozprskni se, teď – roztříštila se, aniž by do něčeho narazila.

„Dobrý!“ zavýskla jsem. Pohledem mi sjel na ruku, kde byli hodinky. Bylo něco po sedmé, uvědomila jsem si, že jsem tak dlouho ještě necvičila. Rychle jsem se vydala do domu, začalo mi hučet v uších. Jak jsem řekla, je to pro mě vysilující. V kuchyni jsem zamířila pro čokoládovou tyčinku a zamířila do auta. V půlce cesty k němu jsem se vytočila a opět zamířila do domu pro batoh, na který jsem zapomněla. Cestou zpět jsem samozřejmě zakopla a rozhodila rukama. Ozvala se rána. Vzhlédla jsem a zjistila, že pouliční lampa u našeho domu praskla.

„Ups.“ Vypravil jsem ze sebe.

„Takže ruce pěkně u těla, Bello. Dodala jsem.

Najít školu bylo snadné. Zaparkovala jsem auto, opatrně vystoupila a vydala se skoro prázdným parkovištěm směrem k budovám. Dávala jsem si pozor, abych sebou hned první den nesekla. To by byl úvod. Po chvíli hledání jsem našla kancelář. Nadechla jsem se, zaklepala a po vyzvání vešla.

„Dobrý den, jmenuji se…“ začala jsem,ale paní sedící za stolem mě s úsměvem přerušila – „Isabella, že? Charlieho dcera. Jsme malé město.“ Dodala, když zahlédla můj překvapený výraz. Předala mi papíry a dále se věnovala své práci. Pomalinku jsem se otáčela k odchodu, ale ona ještě promluvila. „Neboj, všechno dobře dopadne. Hodně štěstí.“ Usmála jsem se a vydala se na chodbu.

Na chodbě jsem vydechla a rozhlédla se, Nebylo zde ještě mnoho studentů, ale i ta hrstka mě bedlivě pozorovala. Pomalým krokem jsem se procházela chodbou soustředěná na to, abych neupadla. Podívala jsem se na papír, který jsem dostala. Byl to rozvrh a plán školy. První hodina angličtina v budově A, učebna 14. Byla jsem zabraná do studování rozvrhu, že jsem přehlédla schod. Ztratila jsem rovnováhu, ale ustála to, jen věci v mých rukou byli na zemi.

„Sakra.“ Zaklela jsem, zohnula se a začala je sbírat. Někdo mi začal pomáhat. Bledé štíhlé ruce rychle sbíraly mé věci. Vzhlédla jsem a zadívala se do zlatavých očí. Zaostřila jsem a viděla anděla. Vedle mě stála dívka. Veselé oči a v nich jiskřičky, malinký nosík a plné rty, které se na mně smály. Černé vlasy ježící se kolem krásného obličeje a oblečení vystřižené jako z módního časopisu.

„Ahoj, já jsem Alice. Alice Cullenová.“ Promluvila, její hlas zněl jako andělský zpěv. Koukala jsem na ni a pak konečně promluvila. „Bella Swanová.“ Pípla jsem.

„První den, co? Pamatuji si, jak jsme tady nastoupili se sourozenci. Všichni si pořád šeptali a pozorovali nás, Neboj, to přejde. Co máš první hodinu? Švitořila Alice.

„Angličtinu.“ Odpověděla jsem a rozhlédla se po chodbě, ta byla plná, ale skoro nikdo se nehýbal. Všichni na nás dvě koukali s otevřenou pusou.

„Tak to je super. Budeme sedět spolu.“ Řekla, nevšímala si zvědavých pohledů ostatních a táhla mně za sebou. Její dotek byl chladný.

„Páni, ty jsi studená.“ Pronesla jsem.

„No, to máme v rodině.“ Pokrčila rameny a táhla mě dál. Šly jsem jen chvíli, ale za tu dobu jsem se stihla dozvědět, že má ještě čtyři sourozence Emmetta, Rosalie, Jaspera a Edwarda. Všichni byli adoptovaní. Alice chodila s Jasperem a Rosalie s Emmettem.

„Tak a jsem tady.“ Pronesla a koukla na mě. Když viděla, jak se tvářím s úsměvem dodala: „Bude to v pohodě. Neboj, vím to.“ A vplula do třídy. Nadechla jsem se a vydala se za ní.

Jakmile jsme vešly, veškerý hovor utichl. Šla jsem za Alicí a snažila se nevšímat pohledů, které se na nás upínaly. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Konečně jsme došly na naše místa. Jen jsme se usadily, Alice se opět zvedla a pronesla: „Hned jsem zpátky.“ A vydala se ke dveřím. Pohledem jsem ji provázela a hned jak zmizela tak ke mně kráčela blond dívka.

„Ahoj, já jsem Jessica, kamarádi mi říkají Jess. Jak dlouho se znáš s Cullenovýma?“ Spustila.

„Bella a neznám Cullenovi, jen Alici a to asi půl hodiny.“ Odpověděla jsem. Nechtěla jsem se s ní moc vybavovat. Ovšem ona na mě zírala, jako bych jí řekla, že znám anglickou královnu osobně. „ Je to problém?“ zeptala jsem se.

„Ne to ne. Jen, že jsi jediná, se kterou kdy nějaký Cullen promluvil více než jednu větu.“ Začala zase. To si ze mě dělá srandu, blesklo mi hlavou. „Alice, ne nějaký Cullen, jmenuje se Alice.“ Zarazila jsem její další řeč. Asi jsem to řekla hodně naštvaně, protože se na mě podívala, odfrkla a šla pryč. Viděla jsem, že se Alice už vrací a usmívá se. Jakmile dosedla, vešel učitel a začala hodina. Alice celou hodni mlela a mlela. O nákupech a kam všude společně pojedeme a já jen kývala. Alice byla báječná. Opravdu. Znám ji jen chvíli, ale jako bych jí znala celý život. A Alice pořád mlela a mlela a já přemýšlela, kdy půjdu zase cvičit do lesa.

„Belo, posloucháš mě? Tak pojedeme?“ zeptala se netrpělivě.

„Co si říkala? Zmateně jsem se na ni podívala.

Zamračila se. „Nákupy. Zítra v Port Angeles. Pojedeme?“ zopakovala otázku.

„To by šlo. Musím si pár věcí koupit.“ Hned jak jsem to řekla, její mračící se obličej se proměnil v zářící. V očích se jí blýsklo. Snad šílenství? Snad to nebude jedna z těch nakupujících maniaček, ale něco mi říkalo, že ano.

„Super, pojede s námi i Rosalie.“ Dodala a začala vyjmenovávat jména butiků, kam musíme určitě jít. Vytřeštila jsem na ni oči. Když byla asi u padesátého názvu a v hlavě se mi mihlo: Fíha, Bello, do čeho ses to zase uvrtala. Alice ještě pořád švitořila a zazvonilo. Zvedly jsme se z židlí a vycházely ven ze třídy. Nejednou jsem zakopla a padala. Zavřela jsem oči, rozhodila ruce a připravovala se na náraz. Najednou mě někdo trhl rukou. Otevřela jsem oči a zjistila, že mě Alice zachytla. Na takovou malou osůbku měla sílu a postřeh. Omluvně jsem se na ni podívala a poděkovala.

„Musíš být opatrná.“ Poznamenala se smíchem. Jakmile jsem nabrala rovnováhu, pustila mě a my pokračovaly. „Co máš další hodinu?“ zeptala se.

„Francouzštinu.“ Odpověděla jsem ještě zrudlá z předchozího zážitku.

„Fajn. Tak to budeš s mým bráškou. Bude se ti líbit. Já mám bohužel laborky. Zavedu tě za ním, bude se ti líbit.“Alice mě chytla kolem ramen a vydaly se po chodbě. Její chladný dotyk mě už nepřekvapil. Došly jsme před učebnu francouzštiny a tam před ní stál další anděl s nevěřícným výrazem.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 2. kapitola: