Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 10. kapitola

17.12.2009 (14:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6473×

10. kapitola

Bella

„Miluji tě.“ Zašeptal. Srdce mi poskočilo. Byla jsem tak šťastná.

„Miluji tě.“ Zašeptala jsem. Naklonila jsem se směrem k němu a opět spojila naše rty.

Jeho rty byly tak hebké a studené. Naše jazyky tančily v jednom rytmu. Z úst mi unikl sten. Sten plný touhy a naděje. Přitiskl si mě ke svému pevnému tělu a prohloubil náš polibek. Mým tělem projelo neskutečné vzrušení. Chvěla jsem se a dech se mi zrychlil, jako bych běžela maraton. Údery mého srdce byly tak silné. Slyšela jsem Edwardovo zavrčení a najednou byla má náruč prázdná. Slyšela jsem, jak hluboce oddechuje, ačkoliv to vůbec nepotřeboval. On na mě zavrčel? Prudce jsem se nadechla, chtěla jsem mu říct, že bude vše v pořádku, že se nic nestalo, ale z mých rtů jsem nedokázala vydat ani hlásku. Smutně jsem se na něj podívala.

„Je mi líto, Bello.“ Přerušil to tíživé ticho a já se musela soustředit na jeho hlas, abych mu vůbec porozuměla. Co je mu líto? To co se teď stalo? To, že je se mnou? V hlavě se mi honilo tisíce nápadů. Dívala jsem se na něj a čekala, co řekne. Byl po lovu, a přesto jeho oči byly černé. To asi není dobře.

„Bello, když jsem s tebou. Musím se hodně ovládat. Mám strach, že ti ublížím, že se něco stane. Jeden chybný pohyb, chvíle nepozornosti a může to skončit katastrofou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“

„Já to chápu.“ Zaskučela jsem a položila hlavu na polštář. Do mých očí se opět začali hrnout slzy. Nesmím plakat. Ublíží mu to. Musím být silná. Přesto mé slzy překonali hráz mých očí a stékali po mých ještě zrudlých tvářích. Ctila jsem se tak sama a opuštěná. Ještě před pár minutami jsem byla šťastná a teď? Slyšela jsem vrznout podlahu. Pootočila jsem hlavu ke dveřím a viděla, že se Edward chystá odejít. „Zůstaň.“ Zašeptala jsem, jeho pohyb se zastavil. Otočil se a šel pomalým krokem ke mně, sedl si na pelest mé postele, jeho hřbet ruky mi jemně přejel po tváři a zastavil se.

„Neplakej. Já neodejdu.“ Řekl a položil se vedle mě. Lehl si na bok a jednou rukou si podepřel hlavu. Druhou mě neustále hladil. Nedovážila jsem se k němu přivinout, ze strachu, že by se opakovalo to samé.

„Edwarde?“ zeptala jsem se.

„Pššš, měla by si spát.“ Řekl.

„Asi jsem se dostatečně probrala.“ Oponovala jsem.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ chvíli jsem čekala na odpověď, a když žádná nepřicházela, pokračovala jsem. „Jak se z tebe stal upír?“ Edward se zhluboka nadechl a začal vyprávět o tom, jak ho Carlisle našel v nemocnici, když umíral na španělskou chřipku a přeměnil ho. Vyprávěl o Esme a ostatních. Já mu povídala o tom, jak jsem žila dříve o René a Charliem. Čas ubíhal a já cítila, že se mi klíží víčka. Leželi jsme vedle sebe a hleděli si do očí.

„Jen spi.“ Zašeptal.

„Budeš tady se mnou?“ zeptala jsem se z posledních sil.

„Kam bych šel, ty můj malý blázínku.“ Přivinula jsem se k němu, v tu chvíli mi bylo jedno, co se stane. Chtěla jsem být v jeho náručí. Chtěla jsem ho cítit u sebe. Cítila jsem, jak se napjal, ale neodtáhl se. Uvelebila jsem se v jeho objetí a pomalu upadala o říše snů.

Edward

Vracel jsem se z lovu s ostatními, na který mě Carliske doslova vyhnal. Chtěl jsem být s Bellou, ale Carlisle s ní chtěl mluvit o samotě. Moc se mi to nelíbilo, po tom co se stalo během cvičení na louce. Viděl jsem, jak to Bellu vyčerpává. Když klesla na kolena, byl jsem skoro jako šílený, při smyslech mě udržel jen zvuk jejího srdce. Už jsem byl u domu a opět ho uslyšel. Vzbuzoval ve mně takový klid a lásku. Vešel jsem a Carlisle mi v mysli ukázal, kde jí najdu. Byla v knihovně, opatrně jsem otevřel dveře a viděl jí sedět s knihou, kterou začala číst, ale usnula. Byla tak roztomilá. Opatrně jsem jí vzal do náruče. Její řasy se jemně zachvěli a zasténala mé jméno. Projela mnou vlna štěstí. S láskou jsem se na ni podíval a nesl jí k sobě do pokoje. Cestou jsem potkal Emmetta, který při pohledu na nás vyprskl smíchy. Už dlouho neviděl někoho spát. Bella s sebou zavrtěla a něco zamumlala. Viděl jsem, že se Emmette chystá něco udělat a jen jsem zavrčel. Uhnul mi z cesty a já za okamžik Bellu pokládal na postel. Opatrně jsem ji zakryl a lehl si vedle ní. Pozoroval jsem jí a její spánek, během něhož se ke mně přitiskla a já měl perfektní výhled na její tvář a pulsující tepnu na jejím krku. Připomnělo mi to nebezpečí, kterému ji vystavuji, když jsem tady s ní. Ale neměl jsem to srdce od ní odejít. Najednou se její nádherný obličej zkrabatil. Slyšel jsem, jak její srdce bije jako o závod. Začala se třást a z pod víček jí vytryskly slzy.

„Néééé!“ zakřičela a vzlykala. Vzal jsem ji do svého obětí a snažil jsem se ji ukonejšit. Přimkla se ke mně a já ji něžně políbil do vlasů. Vzhlédla ke mně a v jejích očích jsem viděl strach mísící se s touhou. Naše rty se pomalu přibližovaly, a jakmile se setkaly, bylo to jako kouzlo. Její srdce se rozběhlo jako o závod a její dech se zrychlil. Jemně jsem polaskal jazykem její rty a ona je pozvolna otevřela. Když se naše jazyky dotkly, projelo mým tělem neskonalé vzrušení. Její vůně mně obklopovala daleko intenzivněji, než kdykoli jindy. Cítil jsem jak se netvor v mém těle pomalu, ale jistě dere na povrch. Vezmi si ji, taková myšlenka mi projela hlavou. Zavrčel jsem. Ne na Bellu, ale na sebe, jak mě něco takového mohlo napadnout? Cítil jsem, jak ztuhla. Jednal jsem, okamžitě jsem se ocitl na druhém konci místnosti. Zhluboka jsem dýchal a podíval se na ni. Byla roztřesená. Ticho, které se v pokoji rozhostilo, bylo zlověstné. Chtěla něco říct, nadechla se, ale nevydala ani hlásku. Jsem netvor, bojí se mně.

„Je mi líto, Bello.“ Zašeptal jsem. Bella se na mě zpříma podívala a v očích se jí zračil zmatek, touha, bolest, ale strach jsem tam postrádal. Cítil jsem, jak se mé napnuté tělo pomalu uklidňuje. „Bello, když jsem s tebou. Musím se hodně ovládat. Mám strach, že ti ublížím, že se něco stane. Jeden chybný pohyb, chvíle nepozornosti a může to skončit katastrofou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“

„Já to chápu.“ale její hlas byl plný vzteku. Lehla si a oddychovala. Její srdce bilo pravidelně, ale dech se jí zadrhával. Bylo mi líto všeho, co se stalo, jen ne toho polibku. Bylo to jako by mě probrala k životu. Chtěl jsem ji nechat samotnou, a proto jsem se vydal ke dveřím. Při jednom z mých kroků zavrzala podlaha. „Zůstaň.“ Zašeptala a v jejím hlase bylo tolik bolesti. Zastavil jsem se uprostřed svého pohybu a otočil jsem se na ni. I v té tmě, jsem poznal, že pláče. Pláče kvůli mně. To ne. Změnil jsem směr a vydal se opatrně k posteli, nechtěl jsem ji vyděsit. Posadil jsem se vedle jejího ležícího těla, které se jemně otřásalo potlačovanými vzlyky. Hřbetem své ledové ruky jsem ji pohladil po její jemné horké tváři.

„Neplakej. Já neodejdu.“lehl jsem si vedle ní a rukou jsem si podepřel hlavu, abych na ni viděl co nejlépe. Budu ji chránit před vším zlým. Už nesmí plakat. Její slzy mně drásaly mé mrtvé srdce. Mezi našimi těly byla mezera, kterou se ani jeden pro tuto chvíli nechystal překonat. Jenom má ruka ji neustále hladila.

„Edwarde?“ zeptala se.

„Pššš, měla by si spát.“

„Asi jsem se dostatečně probrala.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ věděl jsem, že se zeptá tak jako tak. „Jak se z tebe stal upír?“ zeptala se, když jsem neodpověděl. Nadechl jsem se a začal ji vyprávět svůj příběh a příběh celé rodiny. Bedlivě mně poslouchala, bylo na ni vidět, že nechce, aby jí něco uteklo. Neustále mi kladla další otázky a já na ni viděl, že je unavená, ale víčka drží násilím otevřené. Na chvíli se rozhostilo ticho a my se jen tak hleděli to očí. V jejích očích teď bylo něco jiného – láska, štěstí. Jemně se jí zachvěla a přivřela je.

„Jen spi.“ Zašeptal jsem.

„Budeš tady se mnou?“

„Kam bych šel, ty můj malý blázínku.“řekl jsem a ona se ke mně přivinula. Překvapila mě a trochu jsem strnul, měl jsem strach, aby se celá situace neopakovala. Na Belle nebyl vidět žádný strach, jemně se zavrtěla v mém náručí, uvelebila se a za chvíli bylo slyšet její pravidelné oddechování. Věděl jsem, že od ní neodejdu, nemůžu, ona je můj život, má existence mé vše. Díval jsem se jí do tváře, byla tak krásná, usmívala se. Díval jsem se na ni hodiny. Venku už se rozednělo a ona pořád spala. Byla roztomilá. Pořád něco mumlala. Slyšel jsem myšlenky Alice. Mířila za námi do pokoje. Chce vzbudit Bellu.

„Na to zapomeň. Usnula až nad ránem. Je vyčerpaná, potřebuje si odpočinout.“ Zašeptal jsem, jakmile se otevřely dveře, aniž bych spustil oči z Belliny tváře.

Bella

Pomalinku jsem se probouzela. Mé tělo objímaly pevné studené ruce. Cítil jsem se tak v bezpečí. Slyšela jsem dva potichu dohadující se hlasy. Hlasy Edwarda a Alice. Trochu jsem se soustředila, byla jsem ještě v polospánku.

„Edwarde, stejně jsem ji viděla, jak vstává.“

„Zapomeň Alice, až se vzbudí tak se vzbudí.“

„Ale..“

„Kde máš vůbec Jaspera?“

„Na lovu.“

„Hele už se probouzí.“

Zavrtěla jsem se a přinutila se otevřít oči. Zamrkala jsem, protože světlo v místnosti mě naprosto oslepilo. Podívala jsem se na Alici, jako vždy byla perfektně oblečená a nalíčená. Zaskuhrala jsem něco, jako jděte k čertu a přetáhla si peřinu přes hlavu. Cítila jsem, jak se Edwardovo tělo otřásá pod návaly smíchu. Slyšela jsem, jak do pokoje vpadl někdo další.

„Vstáváme!!! Chci si zase zalítat!!!“ Volal, no jo samozřejmě Emmette.

„Ještě chvilku.“ Zamrčela jsem z pod peřiny.

„Dobře půl hodiny.“ Slyšela jsem Alici a následně se v pokoji rozhostilo opětovné ticho. Stáhla jsem si přikrývku z hlavy a přitulila se k Edwardovi. Rukou mi přejížděl po páteři, s hlavou položenou na jeho hrudi jsem si povzdychla.

„Díky bohu, že jsem jedináček.“ Zašeptala jsem a Edward se rozesmál. Políbil mě do vlasů a popřál mi krásné ráno. Jen jsme leželi a vychutnávali si jeden druhého. V tom se rozrazily dveře a do postele nám skočil Emmette. Jakmile doskočil, postel s rachotem nadskočila a já čekala, že se propadneme a skončíme minimálně v obýváku, ne-li v garáži. Otevřela jsem oči, abych zhodnotila škody způsobené Emmetovým počínáním a zjistila jsem, že jsme stále v ložnici. Už jsem chtěla promluvit, když pod našimi třemi těly postel rupla a my se ocitli o několik centimetrů níž, než jsme původně leželi.

„Uppss.“ Zasmál se Emmette.

„Já tě zabiju.“ Slyšela jsem Edwarda. Vymotala jsem se z přikrývek, stoupla jsem si a podívala jsem se na to, co dřív byla Edwardova postel. Začala jsem se smát. Do pokoje vběhla Alice a v očích měla jiskřičky, nebo se jí tam objevila značka dolaru? Každopádně to nevěstilo nic dobrého.

„No, půjdeme nakupovat.“ Zatleskala Alice a my tři jsme si sborově povzdechli. Alice se zamračila, ukázala na mě a pak na koupelnu. Já do ní poslušně zamířila. Když jsem zavřela dveře, slyšela Esme jak spílá Emmettovi. Asi po deseti minutách jsem vyšla do teď už prázdného pokoje a všimla jsem si hromádky oblečení položené na troskách postele. Alice, kdo jiný. Oblékla jsem si modré rifle a tričko stejné barvy a vydala se za ostatními dolů. Pod schody se mně hned ujal Edward a vedl mě do jídelny, kde byla nachystaná hromada jídla. Přes smažená vajíčka, opékanou slaninu, šunku, sýrů až po lívance s borůvkami. Chvíli jsem na to hleděla. To mám jako sníst? Jsem sice jedlík, ale ne takový. Sedla jsem si ke stolu a bezradně se dívala na tu hostinu.

„Esme nevěděla, co máš ráda, tak připravila všechno. Neboj, nemusíš to sníst všechno. Ostatní ti necháme na později.“ Usmál se Edward. Nadechla jsem se a natáhla se po borůvkových lívancích, po prvním soustu jsem zavzdychala, byly dokonalé. Ode dveří jsem slyšela smích. Otočila jsem se a v nich stál Emmette a zbytek rodiny.

„Brácha, máš konkurenci v borůvkových lívancích.“ Zasmál se Emmette a pak to luplo, přilítl mu pohlavek. Rose se usmála a popřála mi dobrou chuť. Všichni si sedli ke stolu kolem mě, soustředěně mně pozorovali. Připadala jsem si jako zvířátko v Zoo. V jejích tvářích se zračila mírné znechucení s fascinací. Když jsem si brala asi čtvrtý lívanec, Emmette vytřeštil oči a poznamenal něco o mém apetitu. Edward po něm šlehl pohledem a tak ztichl.

„Vždycky mě budete při jídle tak pozorovat?“ zeptala jsem se.

„To si piš, nespustíme tě z očí.“ Zasmála se Alice. „A teď k těm nákupů. Dneska už to nestihneme, ale příští týden budeme mít spoustu času. Charlie pojede do Seattlu a bud tam minimálně pět dní. S Esme jsme domluvení, zařídí to s Charliem a ty zůstaneš u nás.“

„Neorganizuj jí život.“ Řekl Edward.

„Hele ty budeš nejnadšenější. Bude se ti to líbit. Charlie se dnes domů vrátí okolo třetí. Ještě máme čas, co chceš dělat?“ zeptala se Alice.

„Já si chci zalítat! Pojď Bello, budeme cvičit. Včera to bylo super.“ Emmette už mě táhl ven.

„Emmette!“ zakřičela Rose.

„To je v pohodě, myslím, že mi trocha tréninku neuškodí.“ Řekla jsem a všichni jsme se vydali na louku u domu. Emmette si to náležitě užíval. Byl jak dítě v zábavní parku. Všichni se smáli a i Edward se uvolnil. Zpočátku se mu tento nápad vůbec nelíbil. Musím přiznat, že se mi dařilo, dokonce se mi povedlo udržet Emmetta ve vzduchu a otočit ho jako by udělal salto. Tento výkon sklidil potlesk a pak to všichni chtěli vyzkoušet. Den ubíhal a Esme nás, tedy spíše mně volala k obědu. Ani jsem si nevšimla, že už je tolik hodin. Zajímavé bylo, že mně to dnes nevysilovala, že by měl Carlisle pravdu? Opravdu se do toho musím vnořit a přijmout to? Asi se mi to povedlo. Možná taky proto, že jsem se bavila. Po obědě jsme měli ještě chvilku čas a tak Edward navrhl film. Celá rodina a já jsme si sedli do prostorného a nádherně zařízeného obýváku a začali koukat na Pretty Woman. Je to nejoblíbenější film Esme. Po filmu byl čas vydat se domů. Vezl mě Edward, cesta ubíhala potichu. Byla jsem smutná z toho, že náš víkend už končí. Dnes budu sama. Kdo zažene mé noční můry? Byla jsem zahloubaná do sebe a až za chvíli jsem si všimla, že už stojíme před domem. Cítila jsem Edwardův pohled. Vzhledla jsem. Usmál se na mě těmi svými nádhernými hebkými rty a políbil mě.

„Večer nechej otevřené okno.“ Zašeptal a rychle se odtáhl. Vzhlédla jsem k domu a viděla Charlieho, jak míří k Edwardovu autu. Oba jsme vystoupili a Edward se ujal slova.

„Dobrý den pane Swan, jsem Edward Cullen, bratr Rose a Alice. Holky jeli něco zařídit, tak jsme Vám, Bellu dovezl sám.“

„Hmm… těší mě. Říkej mi Charlie. Jak jste se měli?“ zeptal se táta.

„Dívali jsme se všichni na filmy a hráli hry.“ Opáčil s naprostým klidem Edward. Já byla jako na trní. Očima jsem těkala z Edwarda na tátu a zpět.

„Pane Swan, chtěl jsem se zeptat, jestli bych Bellu mohl vzít zítra do kina.“

„A bude tam i tvoje sestra?“ zeptal se táta.

„Tati?!“ vyprskla jsem, Panebože, já ho zabiju.

„Ne, ani jedna sestra tam nebude. Rád bych vaši dceru vzal na rande, jestli dovolíte.“ Odpověděl Edwad v naprosté pohodě a koutky mu zacukali. Jasně vidí tátovi do hlavy.

„No pokud bude do jedenácti doma, tak žádný problém.“

„Děkuji. Tak se měj Bell.“ Řekl Edward a nastoupil zpět do auta. Toho zabiju taky, pomyslela jsem si. Copak neví, že mi teď pěkně zavařil a mě čeká výslech? Podívala jsem se směrem k autu a viděla, že má Edward rty roztažené od ucha k uchu. Protočila jsem oči a vydala se za tátou do domu. Sedla jsem si v kuchyni k tátovi a čekala na přednášku. To co řekl, mě zarazilo.

„Takže ty a mladý Cullen?“ jen jsem vzhlédla a on pokračoval. „Je to hodný kluk a pochází s dobré rodiny. Dobře, ale mám dvě pravidla. Pravidlo jedna: žádný kluk nepřekročí práh tvého pokoje. Pravidlo dva: přes týden do jedenácti doma a o víkendu nejpozději v jednu. Tolerance na minuty není. Jasné?“

Chvíli jsem na něj hleděla a pak jsem zaskřehotala: „Jasné.“ Čekala jsem, že to bude horší o mnoho horší. Pak jsme si navzájem vyprávěli, co jsme dělali celý víkend, já si své vyprávění trochu poupravila. Co chvíli jsem se dívala na hodiny. Bylo půl desáté a já oznámila, že si jdu lehnout. Po sprše, jsem se zachumlala do peřin a pak zase vyskočila, abych otevřela okno. Sotva jsem zalehla, už byl v pokoji Edward a smál se. Vzpomněla jsem si na tátovo pravidlo číslo jedna.

Edward se usmál a jako by mi četl myšlenky, řekl: „ O oknech nebyla řeč.“ Přešel k posteli a lehl se vedle mě. Jemně mě políbil a pohladil po vlasech. „Spi, zítra bude celkem náročný den.“ Trochu jsem ztuhla. Bylo mi jasné co tím myslí. Zítra ve škole se o nás všichni dovědí, budu jako pod lupou. Edward se uchechtl: „Snad se nebojíš?“ Jen jsem zavrtěla hlavou a přitulila se na jeho hruď. Třeba to nebude tak strašné, všichni jsou zvyklí, že s Cullenovýma trávím skoro veškerý čas. Třeba… z mých úvah mě vytrhl milosrdný spánek. Ještě jsem ucítila, jak mě Edward políbil do vlasů.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 10. kapitola: