Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 21.kapitolka

14.12.2009 (17:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 912×

21.kapitolka

Amy:

Nastal den D. Dnes Emmet s Rosalie odjíždí do Francie, kde se budou brát. Já se sestrou a Jacobem dneska ráno uneseme nevěstu. A ostatní si zatím pospí pár hodin. My mezitím odneseme Rosalie k otci lesa, a propůjčíme si energii. Tak zní plán.

Natáhnu si na ruce bílé síťové návleky po lokty. K tomu si obleču modré džíny, černo bílé triko a bílou mikinu. Skočím do oblíbených vysokých kecek. Ze zdola se ke mně donese zvonek. To už bude Jake.

„Alex!“ zavolám. Přitom už zvesela jdu na chodbu. Hned vylítne moje sestra. Byla podobně oblečená. Akorát že ona sladěná do červené a modré. Bezva.

„Bejt Fangelfkou je bezva. Tak jdem.“ Usměje se na mne a popadne mě kolem ramen. Takhle v dobré náladě se vydáme ke dveřím. Otevřu mému klučinovi.

„Ahoj sluníčko.“pozdraví mě radostně a políbí mne ihned na tvář. Zasměju se.

„Ahoj lásko. Stýskalo se mi.“ Pozdravím ho a vezmu si bundu.

„Však to mě taky.“ Potvrdí mi to. Vezme kolem pasu a z mých rukou vezme helmu.

„Ahoj Jakobe. Těšíš se na rychlou jízdu?“ pozdravila ho Alex.

„Ahoj Alex. To víš že jo. Bude legrace. Jaký máte vlastně plán? Myslím na únos Rose.“

„To nech na nás. Ale až ti dám povel, musíš si zacpat uši ano?“ řeknu mu a vyjedu se svojí motorkou ven. Alex udělá to samé a můj miláček za námi zavře garáž.

„Dobře.“řekne jen. Nasadím si helmu a vyhoupnu se na svého motorového broučka. Alex udělá to samé. Nastejno nastartujeme a Alex ještě jen tak z legrace protůruje motor. Motorka zařve a mi se jen usmějeme. I Jacob si našel oblibu v motorkách. Teď si naskočil za mne a chytl mě kolem pasu. Alex se rozjela jako první. My se vyřítíme za ní.

Jen co je dům v dohledu začneme zpomalovat. Zastavíme a sundáme helmy. Už nám otevírá Edward. Přitom nás nechápavě pozoruje. Aha… nikdo asi nečekal že je dnes navštívíme.

Alex:

Ani jedna z nás si není jistá, jestli to vyjde. Ještě žádný fangelf, se nikdy nepokusil uspat svým zpěvem upíra. Pokud ale selže plán A spustíme plán B. To znamená čapnout Rosalie a unést ji pryč. Já mezitím zabavím náporem myšlenek Emmeta.

„Ahoj!“ Pozdravíme sborově Edwarda. Jacob vedl Amy kolem pasu. Já byla kapku smutná, že se mnou tu není Jared. Kdy z něj budu moct udělat jednoho z nás? Doufám že to dokáži brzo.

„Rodino! Máme návštěvu. Rose Emme pojďte taky dolů.“ Zakřičel Edward. Než jsme se nadali, byli tu všichni. Někdo se posadil, a někdo stále jen tak v objetí své polovičky. Až na Edwarda. Ten byl jako jediný úplně sám. Všichni se s námi přivítali.

„Odložte si prosím. Za co vám vděčíme na návštěvu v tento den?“ptala se šťastná Esme. Já, Amy i Jacob jsme si tedy sundali bundy, a Edward je položil na křeslo.

„Přece jsme vám přišli dát dárek. Vy dva se přeci budete brát. Takže vám chceme poděkovat a také udělat radost. Je to pro všechny, ale hlavně pro vás dva Rose.“řekla tajemně Amy.

„Ale holky a Jacobe, mi přece nechceme žádné dárky.-“

„Rose klid. My jsme se tak rozhodli. Chceme vám udělat radost a poděkovat. A to lze jen několika způsoby. Dáme vám jedinečnou vzpomínku. To co teď zažijete, neprožil ještě nikdo z upírů. A nikomu nebyl dán tento dar. Vlastně donedávna, o nás nikdo nevěděl.“ Řekla jsem zase tajemně. Nikdo nic nechápal. Jacob poodstoupil od Amy. Chytnu svojí sestru za ruku. A druhou se obě chytneme za srdce. Co to mají v plánu? Přemýšlel si Emmet. Nikdo z nás přesně nevěděl, jakou moc má náš zpěv. Nikdo netušil co všechno se sním dá dokázat. Avšak tyto účinky jsou mnohokrát ověřené. Budou ale fungovat na upíry?  Riskneme to.

Teď! Vložila jsem se do myšlenek Amy. Zhluboka se nadechneme. Pak ze sebe vypustíme první radostné tóny. zpíváme o radosti, tak jak velí srdce. Nemá to text, avšak melodie říká vše. Jen co ji uslyšely, všichni málem zalapali po dechu. Esme dojatě pohlédla na Carlisa. Ten nás jen uchváceně pozoroval. O tomhle nevěděli. Napojila jsem na mysli. Objevovalo se tam slova magické, nádhera, neuvěřitelné. Zarazila jsem se u Esme.

Trochu mi to připomíná Edwarda. Také dokáže říci mnoho jen písní. Ale tohle? Tohle je prostě kouzlo… Málem jsem vypadal z rytmu. Takže oni nás považují za kouzelníky nebo co? Zahnala jsem tuto myšlenku a pokračovala.

Začínáme nenápadně a pak přejdeme do klidné. Takové, která jim ukáže že je tu bezpečí, a že se mohou podat spánku, který na ně čeká. Jakobe teď! Zakřičela jsem, mu do mysli. Začínali se mu už taky klížit oči. Rychle si je tedy zacpal a upíří v místnosti začali usínat. S úsměvem na rtech zavřeli oči, a spali spánkem, který už určitě žádný dlouhou dobu nezakusil. Přestal jsem zpívat. Amy také. Nadšeně jsme se objali. Jacob si sundal ruce z uší a začal se fackovat. Byl hrozně ospalý.

„Povedlo se to! Funguje to!“

„Tak tohle jste měli v plánu! Páni holky. Stále mě překvapujete. Jak dlouho to vydrží?“

„To bohužel nevíme. Přestaneš se fackovat? Proto tady já zůstanu, a vy musíte hned jít. Jasné? Pokud se někdo začne probouzet, zkusím to sama. Ale je mi jasné že to nebude tak účinné. Proto nemáte moc času. Dej na sebe pozor ano Amy?“ řeknu jim rychle.

„Dám sestřičko. Díky. Pospíšíme si.“ Pak Jacob vzal spící Rosalie do náručí. Amy popadla jejich bundy. Vyšli ven a já tu zůstala samotná v domě plném upírů kteří spí jak šípkové růženky. Vážně jsem to řekla? Páni zní to dost divně. Upíří a spánek… Uvěří nám vůbec že spali? Pochybuji… Já bych tomu asi taky neuvěřila.  Sama pro sebe jsem se ušklíbla. Popadla jsem polštáře, které měli na sedačce a každému jsem nějak podložila tělo aby se u leželo pohodlněji. I když asi zbytečně. Jenže stejně mi to přišlo lepší. Prohlídla jsem si znova naše dílo. Vážně to bylo komické. Alice spala v náručí Jaspera, Emmet seděla na schodech opřený o zeď, Carlis a Esme stáli v něžném objetí se sklopenými hlavami a Edward usnul u piána. Tohle mi vážně nikdo neuvěří. Kdyby tu tak byl alespoň Jared. Co teď asi dělá? Vytáhla jsem telefon a začala mu psát SMS.

Uběhli už čtyři hodiny. Já vyfotila všechny z Cullenů abych měla důkaz. Když jsem chtěla jit na chvilku na vzduch, uslyšela jsem něco, co mě prudce zastavilo. Bylo to chrápání. Je to možné? No a jaké! Otočila jsem se za zvukem. Začnu se smát na celé kolo. Já se snad picnu! Emmet spal nyní stočený v klubíčku pod schody, měl zakloněnou hlavu, protože polštář byl malý. Ústa přiotevřená a vycházelo z nich chrápaní jako když pilou řeže. Pro mé citlivé uši to byl úplné týrání. Stejně jsem se ale neovladatelně smála. Nevěřila bych že se mi povede uspat upíra. Ale už vůbec bych nevěřila že bude takhle chrápat. Jenže to se vážně nedá vydržet. Vyšla jsem tedy ven,. Tam byl o trochu větší klid. Otevřela jsem svoji mysl pro ostatní, a pozorovala o čem se jim zdá. Bylo to velice zajímavé.

Amy:

Jakmile jsem Rosalie lanem přivázala Jakobovi na hřbet, společně se rozeběhneme do hlubokého lesa. Do jeho srdce.

Jacob zpomalil ze svižného poklusu do kroku. Rosila na jeho hřbetě se jen pousmála ze spaní. O čem se jí asi zdá? A zdá se jí vůbec něco? No doufám že pře přeměně nebude mít bolesti. Přidržím větev a Jacob projde. Zase mě uchvátí otec stromů. Tak starý a majestátný…

Vítejte. Rád Vás zase vidím. To je ta vaše přítelkyně? Přivítal nás otec.

Ano. Teď spí. Stejně jako zbytek její rodiny. Odpovím pohotově.

Spí? Ale jak je to možné? Upíři přeci… To ty?

Ano. Náš zpěv. Bez sestry bych nic nedokázala. Teď je tam s nimi a dohlíží na ně. Nemáme moc času. Nevíme jak dlouho to na ně působí.

Hm… vaše síla je opravdu mocná. Tak se tedy dáme do práce. Přistupte blíže a napojte se…. Předáme vám lesní energii. Hned na to jsem začala cítit jak se hromadí. Ta energie….

Děkujeme otče lesa. Promluvil za mne Jacob. Cítil jak jsem málem omámená. Přistoupili jsme k němu  a já odvázala a opatrně položila na zem Rosalie.

„Jsi připravená?“zeptal se mne Jacob už jako člověk. Pokynu hlavou. Chytne mě tedy kolem pasu a spojí naše vědomí. Já to své naprosto propojím se stromem a začnu od něj odbírat Energii.

Je to neskutečné. Proudí mi žilami jako krev, jenže je to mnohem silnější. Moc lesa je tak veliká a přitom tak čistá a svobodná. Prostě nádhera. Nikdy jsem nezažila nic krásnějšího. Mé tělo začalo postupně více a více zářit. A nejen mé, ale i Jakobovo. Energie vstupovala i do jeho vědomí. Je čas ji ale předávat dále. Proto pozvednu svoji volnou dlaň nad Rosaliino tělo. Vypustím ji ze sebe ven. Ukáže se nám v podobě dvou bílých zářivě čistých proudu síly. Ty začnou obmotávat její tělo. Které začne také zářit. Pozvedne se nad zem jen několik centimetrů.

V tu chvíli Rosalie otevřela oči. Blaženě se pousmála v tu chvíli ale vyšlehl slabý záblesk. Z jejích úst se vydralo bolestné vyjeknutí. Její pokožka ale najednou nebyla tak bílá. Měla pravý lidský nádech.

„Promiň. Musíš to vydržet. Náš dar není bolest. Ale něco jedinečného. Víc než jen zpěv.“ Promluvím a dál se soustředím na posílání síly. Jen se usmála.

A tak jsem tam klečela u stromu a Rosalie. Byla jsem přípoj Energie. Ross už víckrát nevyjekla. Bolest již nepocítila. Okolí se mezitím lehce změnila. Ale pro mě hodně. Stromy již nebyly tak svěží a otec začínal ohýbat svůj kmen pod tou vyčerpávající silou. Proto jsem se rozhodla to ukončit. Nemohla jsem tolik riskovat. Zabezpečila jsem své vědomí před vědomím stromů. Poté jsem předala vše co zbylo v nás. Zůstalo nám jen tolik, kolik jsme měli na začátku. Má záře ochabla, ale Rosaliinina dosáhla vrcholu. Objevil se záblesk, a pak proudy pohasly. Radostně jsem se opřela o Jakobovu svalnatou hruď.  Rosalie, se posadila.

„Co… co se to vlastně stalo? A jak jsem se tu ocitla? Jediné co si naposledy pamatuji byl zpěv tak líbezný, že na něj neexistuje vyjádření. Váš zpěv.“

„Raději se opři o strom. Možná nám neuvěříš. Ale náš dar je tak silný, jaký jsme mohly za záchranu našich životů dát. Podařilo se nám uspat tvoji rodinu. Ano. Jste první upíři co spali. Ale udělali jsme to kvůli tobě. Bude to překvapení pro ostatní. Pokud chceš zjisti co se stalo, zkus své schopnosti.“řeknu s úsměvem. Jacob mě obejme a  pomůže mi na nohy. Přeci jen mě to trochu unavilo.

To bylo neskutečné. Už chápu jak si to myslela s tou sílou. Je to neuvěřitelný pocit. Promluvil jen ke mně Jacob.

Děkujeme Otče. Nikdy ti to nezapomeneme. Řekneme mu spolu. 

Rád jsem vám pomohl. Avšak nezapomeňte. Naši sílu budeme potřebovat. Máte měsíc. Déle to nejde. Promluvil majestátný strom a pak utichl.

Rosalie se pokusila vyskočit tak vysoko jak je zvyklá, avšak vyskočila jen třicet centimetrů nad zem.

„Vy jste mi sebrali schopnosti? Nebo… Moment. Mě je zima? Co… co to ale znamená?“

„Že nyní nejsi čistý upír. Je to dočasné. Nejsi ani člověk, ani upír. Máš to na měsíc. Pak si životní silu musíme vzít zpět, a vrátit lesu. To jen díky němu můžeš zase zakusit lidství.“

„To myslíte vážně? Já jsem teď částečně člověk?“ ptala se šokovaně. V očích se jí začali lesknout slzy. Které se jí nakonec skutálely po tváři. Zachytila je a prohlédla. Sebrala kámen ze země. Ostrou ranou se jím řízla.

„Já…pláču, cítím bolest a chlad. A mé srdce tluče! To… já nevím co říct.“ Řekla nakonec. Skočila nám radostně kolem krku. A dál dojatě plakala. To její štěstí dolehlo i na mne. Také jsem začala radostí brečet. Vyšlo nám to. Dokázali jsme jí vrátit život. Dali jsme dar, naší záchrany. A myslím, že tohle byla ta nejlepší radost jakou jsme mohli zvolit.

„Děkuji. Děkuji za všechny. Nikdy vám to nezapomenu.“ Opakovala stále. Jacob si sundal bundu a taky vytáhl kapesník.

„Měla by jsi se obléct. Mě zima nebude. Ale tobě asi ano. Je čas se předvést doma. A tady máš kapesník na tu dlaň.“ A všechno jí podal. Oba nás políbila na tvář a oblékla si bundu. Srdce mi poskakovalo radostí když jsem slyšela jak její pravidelně tluče.

„Pani. Asi se na tebe přeneslo něco ze stromů. Koukám že máš místo krve mízu.“

„To nevadí. Za tohle bych měla klidně i místo pokožky kůru.“řekla šťastně. Pousmějeme se. Jacob se přeměnil.

„To by se ale asi Emmetovi nelíbilo… naskoč si. Ponesu tě. Pěšky je to moc daleko. Tedy na tebe.“řekl poté. Pomohla jsem Rosalie vyšvihnout se mu na hřbet a sama jsem se rozeběhla napřed. Za Jacob se taky rozeběhl a Rosalie se smála na celé kolo.

Alex:

Uběhly už čtyři hodiny a čtyřicet pět minut přesně. Najednou jsem zaslechla něco co mě vyděsilo. Nebo přesněji řečeno jsem neslyšela. Emmetovo chrápání ustalo. Místo toho se začalo ozívat šustění. A sakra. Problém! Kde jenom jsou? Rychle jsem vběhla do domu. Upíři se protahovali a ospale zívali. Jen Carlisle tam zaraženě stál a horlivě přemýšlel.

„My jsme spali?“ vykřikl šokovaně Edward.

„Kde je Rosalie?!“rozkřikl se zpanikařený Emmet ve stejnou chvíli. Pak si všichni všimli mě.

„Alex? Můžeš nám to vysvětlit?“ptala se Esme. Edward tam stále stál v šoku a propaloval mě pohledem. Stejně jako rozzuřený Emmet. Radši jsem se rychle přeměnila na vlka.

„Ano Spali jste. A tobě Emmet nyní nepovím kde je Rosalie.“ Promluvím jim do mysli.

„Jak je ale možné že jsme… spali?“ zeptá se vyjeveně Jasper s Alicí nastejno.

„Náš zpěv je více než nádherný pokud chceme. Každý tón má svůj význam.“

„Kde je Rosalie?“zeptá se výhružně Emmet. Přitom se přibližuje a pokřupává si prsty.

„Emmet to snad nemyslíš vážně?!“rozkřikl se na něj Edward. Jen se na něj otočí a zavrčí. Hned jsem to pochopila. Varovně zavrčím, a  když mi to dojde smutně zakňučím..

„Ty na mě chceš zaútočit? Potom všem nám nevěříš? To mě moc mrzí Emmete. Rosalie je více než v bezpečí. A myslím že za nedlouho dorazí. Ona je ponese dar, který pro vás máme. Není to jen zaslechnutí našeho zpěvu radosti a díky. Ale něco mnohem víc. Něco na co máme sílu jen tehdy pokud nám někdo zachrání život. Ale omlouvám se pokud je to všechno špatně. A je mi líto že nám nevěříš Emmete. My vám totiž ano.“ Řekla jsem zklamaně. Nečekala bych že potom všem… Chtěl na mě zaútočit. Na jednou stranu ho chápu ale copak jsme nebezpeční? Zklamaně sklopím hlavu a chci odejít ven. Když mě někdo zastaví.

„Prosím nechoď. Emmet je idiot. Nemyslel to vážně. Má jen strach.“

„Já vím. Ale copak nám nemůže věřit? Chtěli jsme udělat Rosalie jen šťastnou. Měl to být dar pro ni i pro vás.“Emmet mě stále pozoroval. To k němu ale přišel Edward a vrazil mu herdu do zad. Takovou aby ho to bolelo. Znělo to totiž dost… upírsky.

„Pověz nám o to trochu víc. A hlavně jak si to udělala že jsme usnuly. Prosím.“ Její myšlenky byli čisté. Toužila všechno vědět stejně jako Carlisle.

„Tak dobrá. Ale Rosalie zůstane tajemstvím, dokud sama nedorazí. Sama nevím jaký je výsledek.“řeknu s úsměvem. Nálada se mi zpravila, hned po tom co se mi Emmet omluvil. Cítila jsem že to myslí upřímně. V myšlenkách se jen strachoval kde je jeho láska. Přeměnila jsem se z pátky.  A posadila do křesla.

„Jak jsi to myslela s tím darem?“ zeptal se Carlisle. Pousměji se. Celý on.

„Pokud nám Fangelfům někdo zachrání život, dokážeme mu dát mimořádný dar, takový který jinak nedokážeme. Jacob ani Jared ještě žádný nedostaly. Ale vy ano. Nese ho Rosalie.“

„A váš zpěv?“ zeptal se zadumaně Jazz.

„Nikdo z nás přesně neví jaké má účinky. My známe jen několik. Pocit bezpečí, vítání, spánek, volání, vyjádření emocí. Když jsme smutní, chodíme zpívat. Naše písně jsou tehdy tak žalostné a smutné, že působí i na ostatní. Lidé v naší blízkosti mají depresivní sny. Lidé co ho slyší jen po větru, začnou být smutní a někdy se rozpláčou. Pokud pro někoho truchlíme, způsobíme, že ani ptáci nezpívají. Všechno je ospalé. Má přítelkyně, jednou truchlila pro svého bratra. Niki prozpívala a proplakala dva dny. Její hlas byl tak žalostný, až jednomu stromu zčernaly listy, kůra zešedla, větve se z prohýbaly, a na tom stromě už nikdy nevyrostli třešně. Ještě dobrých pět let na něj ani nevykvetly květy. Prostě svým zpěvem dokážeme mnoho.“

„To je… neskutečné. Musí to být smutný příběh myslím tvé přítelkyně.“ Řekla zaraženě Esme. Já se na ni jen pousměji.

„Je to velice smutné. I nás vždy ranní když zemře někdo našeho druhu. U nás je zvykem předávat zkušenosti i moudré rady z otce na syna a z matky na dceru. Jenže kuli nastávajícím problémům s pytláky naše populace vymírá.“

„To je hrozné! Carlisi nedá se tomu nějak zabránit?“obrátila se Alice hned na svého otce.

„Nevím Alice. Tento problém tu bude stále. Nedokážeme tomu nějak pomoci.“

„O nás se nemusíte bát. Naše síla se mění s dobou. Nyní dokážeme lepe stopovat, a jsem i odolnější a vytrvalejší než naši předkové. A díky silným a cvičenějším obráncům, dokážeme lépe bránit své životy.“ Řeknu s klidem a pohladím svoji kamarádku po ruce.

A takto jsme si povídali ještě několik minut. Pak jsem zase rozprostřela vědomí. Jak nejdál jsem dokázala. Slyšela jsem toho tolik… ba i viděla. A velice slabě jsem zachytávala něco velikého. Proto jsem se napřímila a zavřela oči. Třeba je to Jacob. Moje soustředění nabíralo na síle. Amy je opravdu vytrvalý běžec. Ale nemůžu už ji nechat běžet. Je unavená z přeměny. „Amy vyskoč na mě. Nesmí se ti nic stát.“ „Ale… Dobře. Děkuju Jaku.“ Byla jsem napojena na vědomí Jaka. Hned potom jsem nalezla vědomí Amy a Ross. Obou bylo tak šťastné.

„Konečně! Už jsem se bála že se vám něco stalo. Prosím pospěšte.všichni jsou netrpělivý a Emmet asi zešílí!“ mluvím do jejich vědomí pro změnu já. I když mě uslyší nejspíš jen velice slabě, důležité je že vůbec. Co? Teda Alex nevěděl jsem že už má tak silné schopnosti. Dobře ještě si pospíším. Ale něco bych potřeboval prosím. Začínám se přehřívat. Nic ve zlém ale Ross je těžší než Amy. Navíc je nesu obě. Mám žízeň jak Sahara. Ať mi prosím Esme nachystá kýbl vody. Poslal my v myšlenkách Jacob. Už jsem jen cítila jeho myslí že se rozeběhl dlouhými a svižnými kroky.  No spíš skoky. Když jsem si uvědomila co po mě vlastně chtěl, začala jsem se smát. Stejně jako Edward. Vyslechl si celý náš rozhovor. I když tedy nechápu jak… všichni se na mě vyjeveně podívali Jen Emmet netrpělivě přešlapoval.

„Tak co? Slyšela jsi něco? Jak jsou daleko?“ vypálil na mne hned.

„Klid Emmete. Jsou asi kilometr odtud. Esme mohu tě o něco požádat? Kde máte nějaký kýbl?“ jen pozvedla obočí. Vstala a na okamžik zmizela. Když se vrátila měla nový nerezový kbelík. Edward se při pohledu na něj začal zase křenit.

„Na co ho vlastně potřebuješ?“zeptala se.

„Jacob má žízeň. Nese totiž obě na zádech a jaksi se začíná přehřívat.“ Odpověděl za mne. Všem se zvedly koutky ale pak se zamračili… nikdo totiž nechápal proč Jacob nese i Rosalie.

„Pojďte… půjdeme jim napřed.“ A zvedla jsem se. Se mnou všichni ostatní. Přeměnila jsem se na vlka a vzala kýbl do tlamy. I sním jsem se potom plnou rychlostí rozeběhla k říčce. Odtud měli přijít. Celá Cullenovi famílie mi byla v patách. Zastavila jsem se u břehu a přeměnila se.  Nabrala jsem čistou vodu do kbelíku a položila ho vedle sebe. Přítomnost Amy byla stále silnější. Je už velice blízko. A moje smysly mě neklamaly. Zanedlouho jsem slyšela dopady těžkých tlap. Rychle zpomalili. Skoro zastavily. Hned na to se z lesa vypotácel Jacob. Celý zadýchaný. Jazyk tahal skoro po zemi v kožichu měl samé bláto a listí.  Boky smáčené potem. Ten tedy vypadá. Kam až to běželi? Ani se nenamáhal přeskočit říčku. Prostě do ní vlezl a chvíli tam jen tak stál. Voda se přes něj valila a omývala mu kožich. Koukala mu jen hlava. Zaposlouchala jsem se do okolí. V lese si někdo tiše povídal. Určitě holky.

„Kde je Ross!“vypálil zase Emmet. Jacob k němu natočil obrovskou hlavu.

„Dočkej času Emme.“ Řekl mu s úsměvem a pomalu lezl z vody. Z kožichu mu tekly proudy vody a vypadala tak hrozně legračně. Hned žíznivě schoval hlavu v kbelíku a chlemtal vodu. Netrvalo ani pět vteřina nic tam nebylo. P/odíval se na mě a já mu kýbl hned zase naplnila. Všichni nás a les zatím napjatě sledovaly.

Poté co vypil už pátý kýbl, a otřepal si vodu z kožichu(naštěstí daleko od nás) se ozvaly kroky. Pozorovala jsem les. Vedle mě se ozvala rána. Podávám se tedy co ji způsobilo. Samozřejmě Jacob. Plácl sebou v podobě vlka jak vysoký a široký na zem. Jazyk mu vlítl z tlamy. Nebejt toho jak má vyboulený břicho, řekla bych že je to kožich z vlka do obýváku. Vypadla opravdu jak mrtvola.

Amy:

Vzala jsem Rosalie za ruku. Vyvedla ji z lesa. Všem v tu ránu spadla čelist. S Ross se na sebe usmějeme. Vezmu ji kolem pasu a přeskočím s ní říčku. Pak ji pustím a o krok ustoupím. Vedle mě si stoupla Alex a položila mi ruku kolem ramen. Jsi skvělá Amy. Dokázala to!

„Tady ti vracíme manželku Emmete. Jen tě musím varovat. Dobrý měsíc musíš být velice opatrný a chránit ji jak jen to jde. Abys pochopil proč, poslouchej. Co slyšíš?“

„Já… to není možné. Jak to že slyším čtyři Lidská srdce?“

„Protože tento měsíc nebudu ani upírka ani člověk. Cítím bolest, chlad, i teplo. A v žilách mi proudí míza. Amyn dar bylo propůjčení lidství.“pronesla Rosalie.

„Amy Alex je to pravda? To jste pro nás vážně udělali?“zeptala se Esme.

„Ano. Ale bez lesa by to nikdy nevyšlo.“Ani nevím jak  ale najednou jsme se setrou byl v objetí všech Cullenů. Tedy až na Emmet. Ten tam stále stál a zamilovaně pozoroval Ross. Poté jí láskyplně obejmul, a přitom si dával pozor na to co dělá.

„Jsi šťastná?“zeptal se jí. Vzal jeho obličej do svých dlaní.

„Ani nevíš jak. Mám všechno co jsem si kdy přála.“ Najedno u se Alex lehce zamračila ale pak se pousmála. Zavřela oči . S někým si povídala přes mysl. Ale s kým? Rozhlédla jsem se. Edwardovi se najednou rozjasnila tvář. Ústy naznačil slova Děkuji. A nebyla jsem sama kdo to postřehl. I Esme. Která nakonec promluvila.

„Chtěli bychom vám, za všechno poděkovat. Naše rodina byla šťastná ale nikdy né úplně. Až vy jste naplnily naše přání. Daly jste nám dary, v které bychom ani ve snu nedoufaly. Jsme vašimi dlužníky.“

„Kdepak Esme. Ba právě naopak. Teď už si nedlužíme vůbec nic. Každý má svůj osud. A my vám pomohli splnit jeho část. Stejně tak to byla i naše část.“ řekla jsem je a poodešla k Jakobovi. Jsi hodně vyčerpaný viď lásko?

A jak Amy. Vůbec nejsem zvyklý takhle namáhat svaly. Neumím stále dobře využívat výdrž vlčí podstaty.

Tak to dnes půjdeš k nám. Já se o tebe postarám. Dlužím ti to miláčku.

Děkuji Amy. Ale ty mi nikdy nic nedlužíš. Vždyť tě přeci miluji.

To já vím. Však tě taky miluji.