Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 20.kapitolka

01.12.2009 (20:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1023×

20.kapitolka    

Bella:

 S Jacobem jsem ležela v trávě u vodopádu. Byla jsem opřená o kmen stromu, a on mě položenou svoji hlavu v mém klíně. Oba jsme přemýšlely.

„Jak je to vlastně s námi? Jsem ochráncem a přitom o tom skoro nic nevím.“

„Tak co si přeješ vědět miláčku?“zeptám se ho a pohlédnu mu do očí. Usmál se.

„Je nás hodně? Žijeme dlouho? Jak je to našimi schopnosti?“

„Pomalu. Co se týče naší populace, nikdo si není jistý. Ale jedno je jisté. Ubývá nás. Šíří se pytláctví. Jak je to s věkem? No stačí ti když ti řeknu že moji mamce je 385 let a taťkovi 109. Takže tak. Ale jinak se dožíváme běžně tak kolem 850let.“hvízdnul.

„Tak to máme dlouhou dobu viď?“přikývnu a skloním se k němu pro polibek. S radostí spojil naše rty. Když se oddělím oba se usmějeme. Stačí mi pohled abych viděla jak mne miluje.

„Co se týče tvých schopností je to takhle. Nemáte dary jako mi. Vlastně jste byli stvořeni, abyste nám pomáhali a chránili nás a zvířata. Podoba je vlk. Ale pokud by ses teď rozhodl žít na v Africe, tvá podoba by se změnila do lva nebo něčeho takového. Jste odolnější, vytrvalí, silní a rychle se uzdravujete. To je všechno co vím.“

„Páni. Je to ho dost. Takže já budu po tomhle světě chodit ještě 833 let?“

„To máme ještě spoustu času. Ale nesmíš zapomínat na naše povinnosti. Taťka tě chce brzy začít trénovat. Připrav se na těžký výcvik zlato. Ale neboj se. Každý večer se zastavím, a pomohu ti načerpat síly.“  A pohladím ho po tváři.

„To bude ten výcvik tak těžký?“

„Nechci tě strašit ale ano. Ani já to neměla lehké. Ale pokud chceš, můžeme některé věci začít už teď.“ Zamyslel se. Pak se usmál.

„Možná pak miláčku.“ Řekl s úsměvem, posadil se začal mě vášnivě a přitom něžně líbat. Ani jeden to nechtěl ukončit. Ale to udělal někdo za nás. Byla to malá mláďata pumy. I ona. Ta kterou sestra zachránila. Přišli k nám. Malá koťata na nás začali skákat. Jejich matka je hrdě pozorovala. Pak přišla také blíž. Zavřela jsem oči a dala se do krátkého zpěvu. No asi jen minutového. Bylo to vyjádření pozdravu a slibu bezpečnosti pro pumu. Když zase otevřu oči, Jak si mě láskyplně prohlíží. Přitom hladí jedno kotě. Přejedu rukou po hřbetě matky mláďat.

„Jsou krásní. Měla jsi pravdu. Tu dobu co tu budu chodit si užiju. Jen nevím, jak vydržím ta období, kdy budou umírat stářím mí blízcí.“položím mu ruku na tvář. Přitiskl se k ní

„Nemusíš se bát. Bude to těžké, ale spolu dokážeme vše.“řeknu a vyskočím na nohy. Začnu si hrát s koťaty. Jacob se přemění na vlka a nechá je ať po něm skáčou.

   Poté co se vyblbneme, nás matka puma i se svými mladými opustí. My se posadíme k vodě. Sundám si boty a jen tak si nohy rochním ve vodě.Jacob se vedle mě natáhnul do trávy.

„Víš, je tu věc nad kterou jsem hodně přemýšlela. Týká se to Rosalie a Emmet. Ross touží po miminku. A to po celou dobu své existence. Nikdy nic nechtěla víc.“

„Jenže oba jsou upíři. Co tě napadlo?“

„No víš. Oni nám s Alex zachránili životy. Teď se budou znovu brát. Miminko jí asi nedokáži dát, ale dokáži z ní na několik dnů udělat člověka. Jenže by mě to stálo tolik síly, že bych prospala mnoho dní. A to nejde. Potřebovala bych mnoho životní energie. Ale já prostě netuším, kde ji vzít, abych ostatním neublížila.“

„Amy jsi si jistá že to vyjde?“zeptal se opatrně a zvědavě.

„Ano. Je to vyzkoušené. Teda nejdříve bych musela mít dost síly.“

„Já… asi bych ti měl něco ukázat. Jedno velmi staré místo,  kterém ví jen naše rodina.“ Řekl tajemně a pak poodstoupil o několik kroků. „Nasedni. A pevně se drž. Bude to náročná cesta.“ Řekl ve vlčí podobě. Vyskočím mu na hřbet a on se semnou rozeběhne do hlubokého lesa.

   Vítr mi házel vlasy do všech stran. Foukal mi do uší, a já nic neslyšela. Jacob už kolem hodiny vytrvale běžel do prudkého kopce. A to velice rychle. Čím výše jsme byli, tím tu bylo všechno tajemnější a starší. Jak mě vedl k samým praotcům tohoto lesa. Jiné vysvětlení nemám. Alespoň že mě jeho srst krásně hřála. Jinak bych asi zmrzla.

A jsme tady. Už jen pár kroků. Poslal mi a zpomalil do kroku. Prolezl i se mnou na zádech pod nízkým křovím, a já oněměla úžasem. Přede mnou se rozprostírali tak staré stromy, jaké jen mohou být. Byli mohutné a jejich koruny končili v nedohlednu. A v samém jejich středu, stál ten nejstarší.

To je to … nejmagičtější místo které jsem kdy viděla .pošlu mu dojatě.

Já vím. Otec nás jsem vodil když jsem byl ještě malý.

Potichu seskočím z jeho hřbetu a políbím ho na čumák. Poté se pomalu a potichu abych nenarušila posvátný klid, vydám k nejstaršímu praotci. Jacob mne pomalu následoval.  

Promluvím s nimi. Dotknu se hrubé kůry. Jake se mě dotkl čenichem abych si propůjčila případně i jeho sílu. Opatrně… nesmím se vyčerpat moc. Z ruky začala vycházet záře, a také paprsky které obíhaly postupně celý strom. Síla mi začala ubývat. Jacob to vycítil takže se mi napojil na mysl. Jakmile jsem pocítila chvění v kmeni. Přestala jsem a poodstoupila. No musela jsem se hlavně opřít o svého ochránce. Trochu se mi podlamovali kolena.

   Kmen se otřásl. I když neměl ústa, promluvil nám do myslí.

„Nikdy bych nevěřil, že se setkám s fangelfy. A teď tu stojí dva přede mnou, a dali mi možnost mluvit. Proč jste to udělali?“zeptal se nás hlubokým hlasem.

„Přišla jsem ti vzdát úctu tvému stáří. Nikdy jsem nespatřila majestátnější strom. Avšak jsem tu také s prosbou. Mohla bych to udělat bez tvého svolení, ale nemohla bych si to poté odpustit.“

„Mladá ochránkyně žádá mne o pomoc? Je mou povinností alespoň vyslechnout žádost. Ale jsem si jist že pomohu. Byla by to pro mne čest. Oč jde?“

„Žádám tě o mnohé. Chtěla bych splnit sen mé přítelkyni. A také dát šanci vzniknout novému životu. Jejich rodině dlužíme mnohé. Mě a mé sestře, zachránili život.“

„Někomu kdo zachránil takové bytosti jako vy, velice rád pomohu. Také jsem rád že chceš nejdříve mé svolení. Co tedy potřebuješ?“

„Protože ona je upírka, potřebuji propůjčit část tvé životní síly. Má na to nestačí.“

„Upírka? Hm… Ale pokud vám pomohly nebudou špatní. Mluvíš o ní jako o přítelkyni. Takže… budu ti věřit že je dobrá. Propůjčím ti nejen svoji sílu, ale i sílu svých dětí. Dáme ti tolik síly, kolik můžeme.“

„Tisíckrát děkuji otče tohoto lesa. Nikdy ti to nezapomenu. Slibuji na svůj původ, že sílu ti vrátím. A také slibuji, že o vás, nikdo jiný než já ona a můj ochránce, nebude vědět.“

„Děkuji. Mohu tě také o něco požádat já?“

„Ale jistě, ráda ti pomohu.“

„Nech mému tělu vědomí. Neuspávej mě zase.“

„Dobrá. Slibuji. Navždy už budeš takovýto.“

„Děkuji. Takže ty jsi ochránce fangelfky.“ Promluvil teď otec na Jacoba. Pokynul hlavou.

„Ano pamatuji si tě. Jako malý jsi sem chodil s dalšími lidmi. Tvá rodina?“

„Ano. Vždy jsem se těšil až spatřím právě tebe. Toto místo pro mě bylo velice magické. Tak je tomu i dnes.“ řekl.

„Je dobře že jste vy dva spolu. Teď už byste měli jít. Stmívá se. Je čas jít spát.“

„Máš pravdu. Děkujeme. Brzo se zase setkáme.“

„V to doufám. A také děkuji vzácná fangelfko.“ Lehce se pokloním, a Jacob také. Otočíme se a pomalu bok po boku odcházíme.

   Jakmile opustíme to magické místo, Jacob promluvil.

„To bylo úžasné. Nevěřil jsem že s ním někdy budu takhle mluvit.“

„Ano bylo. Vůbec jsem nevěděla jak mluvit. Ale víš co to tedy znamená? Můžeme Rosalie splnit její sen! Ach Jacobe…. Děkuji.“ A objala jsem ho kolem toho mohutného krku.

„Nemáš za co. Rád jsem to udělal. Teď bychom ale měli jít už zpět. Nasedni. Pojedu už pomalu. A rovnou k vám.“ Lehl si. Já mu pomalu vylezu na hřbet. Jsem už unavená.

„Děkuju Jaku. Za všechno co pro mě děláš.“ Zašeptám mu ještě do ucha.

„Pro tebe všechno princezničko.“řekl a dlouhými kroky se vydal nejkratší cestou k nám.

    Mé srdce bylo opravdu šťastné. Sehnaly jsme sílu. Budu moct Rosalie pomoci.

Jacob:

Nesl jsem Amy na svých zádech. Po chvíli jsem už cítil, jak na mne spokojeně ulehla a plynule oddechovala. Takhle spící jsem ji tedy nesl k nim domů. Stále mi před očima probíhalo oživování stromu. Tak magie která byla cítit ve vzduchu… Bylo neskutečné. Co jsem potkal Amy, Můj život je vzhůru nohama. Ale nemyslím že špatně. Ba právě naopak. Lepší to být snad nemůže.

Dorazíme k jejich domu. Alex! Jsi tam? Pojď mi prosím pomoci. Volal jsem na i v myšlenkách a doufal že mě zaslechne. Jelikož tu nebylo auto Anne, bylo mi jasné že je i Colin pryč. To už se otevíraly dveře. A v nich stála usmívající se Alex.

Přidržela mi Amy a já se proměnil. Vzal jsem ji pak do náručí.

„Co dělala že už spí?“zeptala se mě její sestra.

„Byli jsme v hlubokém lese. Probudila nejstarší strom tady. Díky rozhovoru který s ním vedla, S váš plán z Rosalie může uskutečnit. Je už jen na vás kdy. Otevřeš mi prosím dveře k ní do pokoje?“šeptal jsem potichu. Nechtěl jsem mého andílka probudit. Pomalu jí položím na postel. Políbím ji na čelo a jdu na chodbu za Alex.

„Takže Ross bude člověk?“zeptala se mě jen co zavřu dveře.

„Nekřič tolik. Ano.“ Zářivě se usmála a hned se rozeběhla do pokoje. Já už se chystal odejít, když jsem zvenčí zaslechl auto. Vyšel jsem tedy ven a chtěl se vydat pěšky domů.

„Ahoj Jacobe.“zavolal na mě Colin z auta které akorát zastavilo. Za volantem seděla Anne.

„Dobrý večer Coline, Anne.“pozdravím.

„Jacobe Amy ti asi už něco říkala o výcviku viď?“

„Ano. Mluvila o tom že mě budete chtít brzo začít trénovat.“

„Tak to trefila. Připrav se že od příštího týdne budeme už muset začít. Potřebuješ vědět co a jak. Budeme trénovat za každého rozbřesku o víkendech ano?“

„Dobře. Budu připravený. A ještě něco, moc vám za všechno děkuji.“

„Zatím nemáš za co chlapče. A navíc, jsi už naše rodina.“ A vřele se na mě usmál.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život... - 20.kapitolka: