Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dance is my life! 2. kapitola

09.01.2010 (18:30) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2815×

Na letiště jsme dojeli asi za dvě hodiny. Měla jsem štěstí. Letadlo mi letělo už za patnáct   minut. Měla jsem silné deprese. Stalo se mi to už několikrát. Motá se mi hlava, ale to nic není. Letenku jsme už měla.

Odbavila jsem si zavazadla a ted už zbývalo jen loučení s mámou. Došla jsem až k ní a zastavila se před ní. Najednou mě objala. „ Bude se mi stýskat." Řekla jen a už jsem viděla jen její záda. Stála jsem tam jako solný sloup.

Bude se jí stýskat? Tohle jsem od ní nikdy neslyšela. Bylo to to nejhezčí co mi kdy řekla. Pomalu jsem se z toho vzpamatovávala. Vydala jsem se do letadla. Našla jsem svoje sedadlo a posadila se tam. Seděla jsem vedle nějakýho týpka co si o sobě očividně hodně myslel. Sedla jsem si k oknu. Prohlížel si mě svým oplzlým pohledem a mě se zhoupl žaludek.

Takový kluky nesnášim. Odporně jsem se na něj podívala, ale on to pojal jako povzbuzení.  Odporně se na mě usmál a já myslela, že to vyklopim. Jeho ruka přistála na mém stehně a já se na ní s odporem podívala. Podívala jsem se na něj a ten debil se na mě debilně usmíval. Jak jinak se může smát debil? „Odprejskni s tou rukou!“ Řekla jsem uplně v klidu, jinak bych ho musela zabít. Jeho ruka už na mém stehně nebyla a on zvedal ruce na obranu.

Sedla jsem si pohodlně a odvrátila jsem od něj pohled. Jediné co mě rušilo od toho příjemného klidu bylo ustavičné žvejkání vedle mě. „Mohl bys zavřít tu svojí klapačku? Žvejkáš hůř jak kráva.“ Řekla jsem a on na mě koukal jak vůl na nový vrata.

Podívala jsem se na něj s otázkou v očích a on vyplivnul tu žvejku a hodil jí do koše. Musela jsem se usmát. Otočila jsem se zpět k oknu. Pořádně jsem se uvelebila a připoutala. Moje víčka pomalu klesala a říše snů si mě žádala k sobě. Nakonec jsem spánku propadla, ale to co se mi zdálo bych nejradši vymazala z paměti.

Seděla jsem v parku na lavičce a kouřila svojí již několikátou cigaretu za sebou. Už mi z toho bylo docela špatně, ale moje nervozita a deprese se asi nedala zahnat. Byla černočerná tma a nikde nic nebylo vidět. Jen pouliční lampy, které šly jedna za druhou a poskytovaly naději a alespon trochu bezpečí pro kolemjdoucího člověka.

Pořád jsem jen tak seděla na lavičce, když mě z mého transu vyvedlo šustnutí za mnou. Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla, tak jsem si řekla, že to byl jen vítr. Další cigaretu jsem dokouřila a tak jsem si vytahovala další, když se za mnou zase ozvalo to šustnutí. Co nejrychleji jsem se ohlédla a viděla nepatrný pohyb.

Řekla jsem si, že to byla jen nějaká větvička a tak jsem se zase otočila a zapálila si cigaretu. Nasála jsem ten dým, který mi dělá tak dobře, do svých plic a zase se položila do toho transu. Koukala jsem přímo před sebe do nějakého bezového křoví, když se přede mnou někdo objevil. Byl to krásný muž. Ne, byl nádherný.

Vypadal jako anděl, ale anděl smrti. Dostala jsem strach. Jeho bronzové vlasy se třpytily v záři pouličních lamp a jeho oči byly celé uhlově černé. Naháněly hrůzu. „Ahoj Bello.“  Řekl ten anděl a já se divila. Jakto, že zná mé jméno?

„Neodpovíš?“ zeptal se svým sametovým hlasem a ze mě ten strach odpadl. Bylo to divné. Měla bych ted správně utíkat, co by mi nohy stačily, ale cítila jsem, že by to stejně nepomohlo.

„Odpovídám jen zvaným návštěvám.“ Řekla jsem a postavila se.

Začal okolo mě kroužit a já udělala to samé. Pohybovali jsme se v kruhu a on na mě pořád upíral, svoje strach nahánějící, oči. Se mnou to však nic nedělalo. „Tak já jsem nezvaná návštěva? To se mi moc nelíbí. Neměla bys mě moc dráždit.“ Řekl anděl a já se musela výsměšně zasmát.

„Nebo co?“ řekla jsem, ale to už stál u mě a skláněl se k mému krku.

Pořádně nasál vzduch a jakoby ulevně vydechl. Špička jeho jazyk putovala od nejnižší části krku až po hranu mé čelisti. Najednou stál zase na svém místě jako před tím a já těžce lapala po dechu. Jakto, že je tak rychly? Tak krásný? A co jeho oči?

Musela jsem se na to zeptat a udělal by to každý. „Co jsi zač?“ zeptala jsem se a strach ze mě zase pomalu odpadával. Začal se smát. Byl to tak krásný smích, ale zároven tak nahánějící hrůzu. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Čím jsem? Jsem tím nejhorším monstrem na zemi. Jsem všechny tvoje noční můry. Jsem poslední co vidíš, jsem tvoje smrt.“ Řekl a zase stál u mě. Zaklonil mě, takže jsem mu byla jakoby v náručí, ale jeho pokožka byla ledově studená a zdálo se, že i tvrdá. Jeho studený dech dopadal na pokožku u krku a mě zamrazilo po celém těle.

Tohle je můj konec. Cítím to. Jeho zuby protrhly mojí kůži, jako kdyby to byl papír. Usta začala sát mou krev a já cítila, jak mě s každou kapičkou nasátou do jeho ust, opouští život. Bylo to jako by vysával všechnu energii ze mě a nakonec i tu poslední, která mě držela jako ta nejtenší nit při životě. Poslední na co jsem pomyslela byly myšlenky na něj. Na toho kdo mi ukradl můj život. Na toho kdo je monstrem a živí se blahodárnou krví, která lidem dává život. Na upíra.

Probudila jsem se s křikem a celá zpocená. Dostala jsem neuvěřitelný strach a celá jsem se klepala. Kluk vedle mě na mě vyjeveně koukal a pak mě začal uklidnovat. Vzal mě kolem ramen a začal se se mnou houpat ze strany na stranu, asi abych se uklidnila. Docela to pomáhalo a já už po několika minutách byla v pohodě.

„Díky.“ Řekla jsem jen a bylo mi líto jak jsem na něj byla před tím hnusná.

„To je v pohodě.“ Řekl a až moc hezky se usmál. Usměv jsem mu opětovala a rozhodla se s ním seznámit.

„Jsem Bella.“ Řekla jsem a čekala na odpověd.

„Jsem Eric. Kde bydlíš?“ zeptal se a já nevěděla jestli mu mám odpovědet. „Stěhuju se do Forks.“ Řekla jsem a on vyvalil oči. Myslela jsem, že mu vypadnou z důlků.

„Ty jsi ta nová. Isabella Swan? Tak to je hustý. Jsem první co tě viděl. Bomba. Do kterého ročníku nastupuješ?“ zeptal se a jána něj jen přihlouple koukala. „Do druhého.“ Řekla jsem a on jako malé dítě zatleskal.

„Super, tak to budeme spolužáky.“ Řekl a já se musela usmát.

Jaký to byl frajer na začátku a ted takový malý prcek. No tak to bude ještě den. Uvelebila jsem se a poslochala Ericovo neustálé žvatlání o té škole. Vůbec nic jsem z toho nevnímala, ale když jsem uslyšela slovo hip hop, tak jsem okamžitě zpozorněla. „Cože? Vy tam tancujete hip hop?“ zeptala jsem se a on na mě koukal jako bych spadla z višně.

„Jasně celou dobu o tom tady mluvim.“ Řekl a zatvářil se ublíženě.

„Máte tam nějaký crew?“ zeptala jsem se, protože mě to ze srdce zajímalo.

„Jo ti nejlepší jsou Cullenovi. Jsou to hvězdy školy a nikdo na ně nemá. Je jich v crew devět. Cullenovi těch je pět. Potom Jessika, Mike, Lauren a John. Chtěl jsem se tam taky dostat, jelikož Cullenovi dělají každý rok konkurs na nového tanečníka do jejich crew, ale řekli, že jsem jak prkno.“ Řekl a zatvářil se ublíženě. Dala jsem mu ruku na rameno.

„Druhá crew je moje. Jsme jen tři, ale nabíráme pořád lidi.“ Řekl a to mě docela zaujalo.

„Ericu, co kdybys mě vzal k vám do crew?“ zeptala jsem se a on byl zřejmě překvapený.

„Ty umíš tancovat?“ zeptal se a já mu jen kývla.

„Museli bychopm se na tebe s klukama podívat.“ Řekl a já se nestačila divit. „Vy jste jen kluci?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo jasný.“ Řekl jakoby se nechumelilo.Tak to bude ještě hustý.

„Hele tak hned zítra na parkovišti si pro mě připrav jakoukoli písničku, na kterou budu tancovat a pak můžete rozhodnout.“ Řekla jsem a nastavila ruku, abychom si mohli plácnout. Plácli jsme si a on jen dodal.

„Bude to tvrdý.“ Řekl a jáse musela usmát. Tak to ani nevíš hochu.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dance is my life! 2. kapitola: