Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dance is my life! 12. kapitola

První fotky z příprav na NEW MOON

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Dance is my life! 12. kapitolaDalší dílek =) Je trochu smutnější. Rozhodla jsem se teď psát z Edwardova pohledu pár dílků, ale ještě si nejsem jistá.

09.02.2010 (08:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2895×

Obličeje nade mnou byly rozmazané a já nikoho z nich nepoznávala. Až se mi naskytl pohled na...

Naskytl se  mi pohled do nejkrásnějších očí na světě. Jejich barvu jsem nedokázala popsat. Světlo dopadající na jeho oči, se  od nich odráželo a jeho oči vydávaly krásný zlatý odlesk. Zajímalo by mě, jestli to jsou kontaktní čočky, protože takové oči nemůžou být pravé. Jediné co mě zajímalo, bylo, komu tyto nádherně nadpozemsky krásné oči patří.

Jeho panenky se rozšířily. Kolem zbyl jen malý kroužek té zlaté krásy a jeho  oči byly skoro černé. Pořád ale byly neuvěřitelně krásné.
„Kde to jsem?" vysoukala jsem ze sebe a můj hlas zněl úplně jinak. Chraptivě, jako bych nemluvila několik let. Ten krásný muž ode mě odstoupil a to jsem nechtěla. Chytla jsem ho za ruku, ale byla ledová jako led.
Divně se na mě podíval, přitáhl si židli k posteli a sedl si. Pak přistoupil další muž, asi ten co měl tak otcovský hlas.

„Dobrý den Isabello. Jste v nemocnici. Spadla jste ze stromu, když jste lezla do svého okna. Pravděpodobně jste ztratila dlouhodobou paměť. Byla jste v komatu dva roky," řekl smutným hlasem, jakoby někdo umřel.

„Co - co - cože?" vykoktala jsem ze sebe a pak jsem si to uvědomila. Vždyť ani nevím jak se jmenuji. Ale jo vím, ten muž co se nade mnou skláněl, mi řekl Isabello. Isabella. Nic mi to neříká. Nepamatuji si na nic. Na své dětství, na své přátele, na mou rodinu. Na nic. V hlavě jsem měla jen prázdno. I když jsem se ze tmy již probudila a vnímala jsem, v mé hlavě pořád zůstala ta temnota.

Už jsem jí tam nechtěla. Chtěla jsem si vzpomenout, ale moc dobře jsem věděla, že to nepůjde. Bylo mi do breku. Nepamatuju si ani své rodiče.
„Kde jsou mí rodiče?" zeptala jsem se doktora a ten se podíval na toho druhého muže s otázkou v očích.

Ten jen přikývl a v té malé chvíli, co mi doktor řekl o mých rodičích, se mi zhroutil svět. Tušila jsem něco, něco co mi převrátí celý můj život na ruby, co mě zasáhne jako dělová koule přímo do srdce, něco co dokonale a na dlouhou dobu vypustí mysl z provozu.
„Bello, je mi to líto, ale tví rodiče měli autonehodu, když tě jeli navštívit. Bylo náledí a tvůj otec neudržel řízení. V plné rychlosti narazili do stromu a bohužel na místě zemřeli," řekl doktor nade mnou a bylo vidět, že mu to je upřímně líto přímo od srdce.

Že je nerad, že se trápím. Podívala jsem se na anděla, který pevně tiskl mou ruku. Už při prvních slovech se mi přes okraje očí přehouply první slzy, ale asi jsem si to ještě neuvědomovala, protože jsem jen ležela a koukala se andělovi přímo do očí. Zmateně se koukal ze mě na doktora a nevěděl co má říct a dělat.

Mé slzy tekly proudem, ale já byla v klidu. Ještě mi to nedošlo. Doktor odešel asi po deseti minutách ustavičného koukání na mou utrápenou tvář, ale anděl zůstal. Pevně mě držel za ruku a přímo se mi díval do očí. Vždyť já si ani nepamatuju svou barvu očí. Ještě pořád mi to nedošlo. Až teď. Po hodině a půl jsem jakoby procitla a z mé hrudi se začaly ozývat ty nejztrápenější vzlyky. Začala jsem hystericky křičet a sedla si.

Zajela jsem si prsty do vlasů a vypadalo to, jako bych si je chtěla vytrhat i s kořínky. Anděl okamžitě seděl na mé posteli a chytl mé ruce. Celá jsem se klepala a slzy brázdily celý můj obličej. Tvrdě, ale zároveň jemně chytl mé ruce a stáhl je podél mého těla, abych si nevytrhala všechny vlasy. Ale můj křik zastavit nedokázal.

Sedl si za mě a položil si mě na svou hruď. Začal se kývat dopředu a dozadu, aby mě to uklidňovalo, ale nic.

Jediné co jsem dokázala, bylo jen smutné a rvoucí srdce: „Ne... Ne... Ne..." Opakovala jsem to pořád dokola. A anděl mě začal uklidňovat.

„Belli, Belli, neplakej. Všechno bude dobré. Určitě si vzpomeneš," řekl ale mě to pořád neuklidnilo. Začal broukat nějakou melodii, která mě odvedla svou cestou do říše děsivých nočních můr.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dance is my life! 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře