Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dance 4 life - 5. kapitola

06.11.2013 (13:30) • TinkaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1246×

5. kapitola

Bella:

Se zatajeným dechem jsem otevřela dveře a úžasem vyvalila oči. Edward měl oblečenou černou košili a černé kalhoty. V ruce držel kytici nádherných žlutých a bílých tulipánů. Usmál se na mě a podal mi kytku.

„Ahoj, přinesl jsem ti květiny,“ pronesl s úsměvem a nahnul se ke mně, aby mě mohl zlehka políbit.

„Tos nemusel, ale děkuju,“ poděkovala jsem mu. Najednou se Edward zamračil.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s úzkostí.

„Jenom jsem si uvědomil, že jsem ti ještě neřekl, jak moc ti to dneska sluší,“ zasmál se a já přímo zrudla.

„Půjdeme?“

„Jasně, tak pojď,“ vybídl mě.

„Tak co máme dneska večer v plánu?“ zeptala jsem se opatrně. Edward se na mě podíval a vesele se usmál.

„Překvapení,“ popíchl mě. Zamračila jsem se, protože tohle jsem teda fakt nečekala.

„A nemohl bys mi to říct? Umírám zvědavostí,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„No ale kdybych ti to řekl, to už by pak nebylo překvapení, ne?“ namítl pobaveně. To se mi moc nelíbilo.

„Tak fajn, vyhráls. Nechám se překvapit,“ rezignovala jsem. Nic jiného mi holt asi nezbývá.

„Tak je to správně,“ pochválil mě Edward a vtiskl mi malinkatý polibek na rty. „Ale teď už bychom vážně měli jít, nebo to nestihneme,“ popohnal mě a já jen nerada přikývla. Přešli jsme k jeho autu, kde mi galantně otevřel dveře. Pomohl mi dovnitř, zavřel za mnou dveře a obešel auto. Nasedl, nastartoval a vyrazil.

„Těšíš se?“ zajímal se.

„Jako malá holka,“ odpověděla jsem popravdě. Edward se zasmál a já se k němu s chutí přidala.

Jeli jsme asi deset minut, když zastavil před malou útulnou restaurací. Vystoupili jsme a vešli dovnitř. Restaurace byla naprosto dokonalá. Nebyla ani moc nóbl, ale ani to nebyl takový ten pajzl, kde to páchne alkoholem a cigaretami.

U dveří nás přivítala hnědovlasá číšnice a mile se na nás usmála. No, vlastně ani ne tak na mě, jako spíš na Edwarda. To se mi moc nelíbilo, a proto jsem se na něj natiskla o trochu víc, než to bylo nutné. On se jen ušklíbl a hodil na mě pobavený pohled.

„Dobrý den, jmenuju se Monique a dnes vás budu obsluhovat,“ zaštěbetala přeslazeným hláskem.

„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno Cullen,“ oznámil jí Edward. Monique vypadala, jako by se měla každou chvíli roztéct blahem jenom proto, že na ni promluvil. Trochu omámeně zamrkala.

„Ji-jistě, vydržte chviličku, podívám se do počítače,“ zakoktala se a odběhla pryč. Edward se na mě s úsměvem podíval.

„Doufám, že se ti bude dnešní večer líbit,“ zašeptal sametově podmanivým hlasem.

„Já myslím, že určitě bude,“ odpověděla jsem mu s radostí. Jenže jakmile jsem to dořekla, přiběhla Monique a tvářila se jako kakabus.

„Lituji, ale tato rezervace není v našich záznamech,“ divila se. Edward se zamračil a tichounce, pro lidské uši neslyšitelně, zavrčel.

„Jaktože není ve vašich záznamech?“ rozčiloval se. Servírka se trošku přikrčila a začala se bránit.

„Musela se někde stát chyba. Podívám se vám po nějakém stole pro dva.“ A s těmito slovy odběhla. Edward se na mě podíval.

„Promiň, Bello, tohle jsem fakt nečekal.“

„Ale no tak, neomlouvej se. Za tohle přece nemůžeš,“ chlácholila jsem ho. Edward vypadal, jako by chtěl něco říct, ale v tu chvíli se k nám opět přihnala Monique.

„Je mi to velice líto, ale momentálně nemáme žádný volný stůl. Přejete si zde počkat?“ navrhla nám a vrhla na Edwarda toužebný úsměv.

„Ne, děkujeme,“ odmítl to stroze Edward.

„Jak si přejete. Ještě jednou se omlouvám a přeji vám příjemný zbytek večera,“ popřála nám Monique.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se já.

„Sbohem,“ zavrčel Edward. Lehce jsem ho pohladila po ruce.

„Omlouvám se, najdeme si něco jiného,“ oznámil mi.

„Neomlouvej se. Tak pojď, už se tady nebudeme zdržovat,“ navrhla jsem mu. On očividně souhlasil, protože mě chytil za ruku a táhl mě pryč z restaurace.

®®®®®®®®®®®®®®®®®®®®®®®

„Bello, já se ti strašně omlouvám, ale tohle jsem fakt nečekal,“ omlouval se mi Edward už asi po padesáté. Už mě to začalo trochu otravovat.

„No tak, Edwarde, už se přestaň omlouvat! Přivádíš mě k šílenství,“ usmála jsem se na něj, aby viděl, že to nemyslím vážně.

Už půl hodiny jsme chodili po Forks a vůbec nemohli najít restauraci, kde by bylo volné místo. Už mě to nebavilo.

„Tak co kdybychom nechali hledání restaurace, kterou stejně pravděpodobně nenajdeme, a šli si koupit ke stánku párek v rohlíku?“ navrhla jsem vesele. Edward se zatvářil zděšeně.

„To nemyslíš vážně, že ne? Vždyť je to naše první rande,“ odporoval mi.

„Myslím. Nezáleží mi ani tak na tom, co budu jíst, ale spíš s kým to budu jíst,“ odpověděla jsem mu naprosto vážně. Edward rezignoval.

„Dobře, pojďme najít stánek,“ pobídl mě. Jen jsem se vesele zasmála a s chutí ho následovala.

Stánek jsme opravdu nemuseli hledat dlouho, protože na každém rohu stál aspoň jeden. Došli jsme k němu.

„Co si dáš?“ zeptal se mě Edward a já se zamyslela.

„Dám si párek v rohlíku s kečupem,“ rozhodla jsem se nakonec.

„Dvakrát párek v rohlíku s kečupem,“ objednal nám Edward a když bylo jídlo hotové, dokonce za mě i zaplatil.

„Tos nemusel, ale díky,“ usmála jsem se na něj. Zatvářil se nechápavě a trochu uraženě.

„Je to rande. Jasně že jsem musel,“ odpověděl.

„Dobře, nebudem se hádat, jo?“ navrhla jsem, Edward se jen usmál a přikývnul. Podal mi párek a zakousl se do svého, a tak jsem ho s chutí napodobila.

„Jak vám vlastně jde trénování na Dance 4 life?“ zeptal se Edward najednou. Zamračila jsem se. „Vážně si chceš povídat o tomhle?“

„Proč ne? Nám to moc nejde. Došly nám nápady na chorografii,“ zamračil se Edward. Bez přemýšlení jsem ho chytila za ruku.

„Neboj, ono to půjde. Se správnou inspirací…“ chlácholila jsem ho.

„Ty jsi moje inspirace,“ prohodil Edward a naklonil se ke mně. Jemně mě políbil na rty a já mu polibek s velkým nadšením opětovala. Po chvilce se ode mě odklonil.

„Jez, než ti ten párek vystydne.“ Usmála jsem se jeho starostlivosti.

„Je to jen párek.“

„No právě. Jen párek… Ty si zasloužíš to nejlepší,“ rozčiloval se Edward.

„Ale no tak, už to neřeš,“ prosila jsem ho a zakousla se do párku, aby měl radost. Edward se pochvalně usmál. I on dojedl svoje jídlo a pak mě vzal za ruku.

„Co kdybychom se šli projít do parku?“ navrhnul tiše. To znělo lákavě.

„Jasně, půjdu moc ráda,“ odpověděla jsem Edwardovi a nechala se táhnout příslušným směrem. Asi po pěti minutách se před námi rozprostřel nádherný park se spoustou stromů a laviček. Na jednu z nich jsme si sedli. Edward mě objal rukou kolem ramen a já si položila hlavu na jeho rameno.

„Je mi s tebou strašně dobře, víš to?“ prohlásil najednou. Usmála jsem se. „Vím, protože mně je s tebou taky moc dobře,“ odpověděla jsem mu vesele.

„Vůbec nic o tobě nevím, řekneš mi o sobě něco?“ zeptal se najednou. Trochu mě překvapil, ale nakonec jsem se rozmluvila.

„Takže, jak určitě víš, zbožňuju tanec. Je to něco, při čem mě nikdo nemůže soudit. Když tancuju, cítím se být opravdu sama sebou,“ začala jsem. Edward na mě koukal s otevřenou pusou.

„Páni, nevěděl jsem, že tolik miluješ tanec.“

„To jo. Tancování mi jde. Ale jinak jsem na ostatní sporty absolutní nemehlo. Občas mi to přijde divné, vzhledem k tomu, kdo doopravdy jsem,“ usmála jsem se. Edward mi stisknul ruku. „To přece nevadí. A co dál?“

„No, miluju knížky. Když zrovna netancuju, tak si čtu. Nejradši mám asi Na Větrné hůrce. No a to je o mně nejspíš všechno,“ zasmála jsem se. „A co ty?“

„No, já na rozdíl od tebe knížky moc nemusím. Ale zato miluju hraní na piano. Když zrovna netancuju, hraju,“ odpověděl hravě. To mě udivilo.

„Páni, a mohla bych tě někdy slyšet?“ zeptala jsem se. Byla jsem vážně hodně zvědavá.

„No, to nevím. Asi by se ti to moc nelíbilo,“ zamračil se Edward.

„Ale jdi ty, určitě hraješ skvěle,“ bouchla jsem ho žertovně do ramene. Předstíral, že ho to bolí a třel si rameno.

„Au. Zapomněla jsi mi o sobě říct, že jsi agresivní,“ smál se mi.

„Hele! Já nejsem agresivní,“ odporovala jsem a pak se zatřásla, protože mi začínala být vážně zima.

„Tak pojď. Vezmu tě domů,“ prohlásil Edward když viděl, jak se klepu.

„Už? Škoda,“ posmutněla jsem. Edward se jen usmál a táhnul mě k autu.

Domů jsme dorazili zhruba kolem deváté. Vystoupila jsem, rozloučila se s Edwardem a chvíli se dívala, než jeho auto zmizelo za zatáčkou. Pak jsem si odemkla dveře a zalezla domů.

Osprchovala jsem se, zalezla do postele a s myšlenkami na dnešní rande jsem usnula jako špalek.

Autor: TinkaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dance 4 life - 5. kapitola: