Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 6. kapitola

15.03.2011 (20:15) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2210×

„Ledový?" ptal se s pozvednutým obočím.

„No jasně, rozhodně nemáte tělesnou teplotu jako normální lidi. Ale tak to holt někdo má. To je jedno," mávla jsem nad tím rukou.

Stefan koukal do neurčita a dlouhou chvíli nepromluvil. Pak se svezdl se slovy: „Už musím jít, promiň. Tvůj bratr tu bude každou minutkou." Stejně jako včera Damon mě políbil na tvář a odešel pryč. Jake se tu opravdu objevil do dvou minut.

6. kapitola

„Bello, vstávej!" slyšela jsem Jacobův hlas. Otevřela jsem oči a dívala se, jak si na sebe v mém pokoji navlíká košili.

„Co tu děláš?" zabručela jsem rozespale.

„Co asi?" zasmál se. „Budím tě!"

„Proč? Kolik je hodin?"

„Je čtvrt na osm. Salvator je tu za dvacet minut," odpověděl mi s širokým úsměvem.

„A sakra," zavrčela jsem a rychle vstala z postele. Teď už ale s větší opatrností. Dobelhala jsem se do koupelny a zavřela se tam.

Po ranní hygieně jsem se oblékla, nachystala si věci do školy a už šla ke schodům.

„Opravdu nepotřebujeme, abys měla zlomeného ještě i něco dalšího," zachichotal se Jake a vzal mě do náruče. Bylo mi to protivné, ale je pravda, že by byl zázrak, kdybych sešla naše schody bez sebemenšího úrazu.

„Dobré ráno, Bello. Jak ses vyspala?" pozdravila mě maminka, políbila mě do vlasů a strčila přede mě talíř s toasty.

„Dobře," zamumlala jsem a hladově se zakousla do toastu.

„Ti Salvatorovi jsou tak milí. I Cullenovi," usmívala se.

„Co tím chceš říct, mami?" vyzvídala jsem. Snad jí Jake něco neřekl!

„Nic, má drahá. Jen jsou prostě milí."

Jacob se zachichotal, takže jsem usoudila, že jí něco řekl.

„Neboj, nic jsem jí neřekl. Čestný skautský," pošeptal mi do ucha. Střelila jsem po něm pohledem. Snažila jsem se zjistit, zda lže, ale vypadalo to, že nelhal.

Ťuk, ťuk.

Ozvalo se se znenadání. Srdce se mi zběsile rozběhlo. Za dveřmi musel stát on.

„Jdu otevřít," oznámila mamka a šla otevřít dveře. Zatajila jsem dech a poslouchala.

„Dobrý den, paní Swanová," ozval se z předsíně přenádherný hlas. Hlas, který zněl jako symfonie. Hlas, kterým nemohl mluvit nikdo jiný než on.

„Dobrý den, Edwarde. Pojď dál. Bella za chvilku půjde."

„To je v pořádku, madam."

Jeho hlasu jsem se nemohla nabažit. Bylo to, jako bych poslouchala úžasnou melodii.

„Tak já pojedu," řekl tiše Jake, když dojedl a vstal.

„Reneé!" zavolal na mamku. „Už jedu. Tak ahoj!"

„Papa, Jacobe!" zavolala maminka z obýváku. Byla tam i s Edwardem? Určitě, protože jsem po chvilce uslyšela zvonivý smích. Nebyl maminčin, byl jeho.

Jakmile jsem dojedla, talíř jsem uklidila do dřezu a dopajdala do obýváku. Srdce mi několikrát poskočilo, když se na mě otočil Edward. Na tváři mu pohrával pokřivený úsměv, který byl mnohem hezčí než Damonův nebo Stefanův.

Koukala jsem mu do obličeje jak zdrogovaná a nemohla se nabažit. Byl tak dokonalý.

„Pojedeme?" zeptal se mě a vstal z křesla. Na sobě měl upnuté džíny a černou košili. Vypadal jak bůh.

Zmohla jsem se jenom na přikývnutí.

„Bello, ještě si musíme promluvit," začala mamka. Nervózně jsem se na ni podívala. O čem mi teď a tady před ním chce povídat?

„Zítra už jsou prázdniny a my s tatínkem odjíždíme na Floridu. Vzpomínáš?" připomněla mi. Aha, na to jsem úplně zapomněla. Mámina a tátova dovolená na Floridě. Budou tam samotní, aby si od nás odpočinuli.

„Jo," zamumlala jsem na odpověď a všimla si, že mě Edward se zaujetím pozoruje.

„Nečekali jsme, že se ti něco přihodí, ale zrušit to už nemůžeme. Takže, Jacob bude mít svých starostí dost, nemůžu po něm chtít, aby se o tebe ještě denně staral, tak jsem si říkala..." nedokončila maminka.

„Co sis říkala?" chtěla jsem vědět.

„Tady Edward se nabídl, že tě s bratry budou občas hlídat. Že tě vezmou na výlety a tak. Aby měl Jacob taky soukromí. Co tomu říkáš?"

Co tomu říkám? Mám trávit čtrnáct dní po boku třech nejúžasnějších chlapů na celý planetě? Mají se o mě všichni starat? Brát mě na výlety? Beru to hned...

„Nechci vás otravovat," špitla jsem směrem k Edwardovi.

„Nebudeš otravovat," řekl mi sladce a ještě víc se rozzářil. Musela jsem se chytit opěradla pohovky, protože jinak by se mi určitě podlomily kolena.

„Navíc," pokračoval, „my stejně na prázdniny nemáme žádné plány."

„No, já nevím," stále jsem popírala. Bylo by zoufalé, kdybych se mu vrhla kolem krku a opakovala mu, že nic jiného než trávit s ním čas nechci.

„Můžeš se rozhodnout. Dáš mi vědět, až tě povezu zpátky domů?" řekl a čekal na moji odpověď.

„Dobře," zašeptala jsem a přehodila si přes záda batoh. Edward ke mně přišel, batoh mi sundal a řekl: „A co bunda?"

„Sakra," naznačila jsem ústy. Nechala jsem batoh v Edwardových rukou a došla si pro bundu. Nasadila jsem si ji, rozloučila se s maminkou a otevřela dveře. Než jsem ale stačila přejít přes práh, objímaly mě ledové paže a nesly mě směrem k stříbrnému Volvu.

„Nemusíš mě nosit," šeptla jsem. Jeho obličej byl tak blízko...

„Ale musím," usmál se.

Usadil mě na sedadlo spolujezdce, a když se usadil i on, nastartoval plyn a vyjel směrem ke škole. Chvíli jsme jeli mlčky, než prolomil ticho a nasál tak auto jeho příjemnou vůní.

„Zdálo se ti i něco o mně?" zeptal se mě a pak se usmál.

„P-prosím," vykoktala jsem. O čem to mluvil?

„Bratři mi řekli o tvých snech. Zdálo se ti o Damonovi, Stefanovi. Ptám se tě, jestli se ti zdálo i o mně?" vysvětlil mi.

„Aha. Jo, zdálo," řekla jsem jako by nic.

„Povíš mi to? Jsem zvědavý," mrkl na mě. Vypadal tak božsky, že se mi zamotala hlava. Prvně jsem musela popadnout dech, a až pak jsem mu mohla odpovědět.

„Byo to divné," zamumlala jsem.

„Sny o bratrech divné nebyly?" zasmál se. Alespoň, že on se tomu smál.

„Byly, ale ten s tebou byl asi nejdivnější. Myslím," říkala jsem zmateně. Zasmál se mé odpovědi.

„Chci to slyšet," přemlouval mě.

„No, dobrá," začala jsem poraženecky. „S Jacobem jsme měli autonehodu a tys mě zachránil, vytáhl jsi mě z auta a říkal jsi mi, že mi pomůžeš. Ale já věděla, že je pozdě, protože jsem určitě měla nějaké vnitřní krvácení. Ale tys mi pořád opakoval, že mi pomůžeš a pak ses se mnou rozběhl. Běžel si ale tak rychle. Skoro, jako bys letěl." Podívala jsem se na něj a všimla si jeho svraštěného obočí. Okamžitě se mu ale vyhladilo a on se na mě pousmál.

„To je všechno?" zeptal se.

„Jo, pak jsem asi umřela," odpověděla jsem mu velice tiše.

„Mluvíš o své smrti a jsi v pohodě," zamumlal nespokojeně a podíval se na mě. Mračil se. Vadilo mu snad, že se tak v klidu bavím o své smrti? Protože já se jí nebála. Věřila jsem na osud.

Na odpověď jsem pokrčila rameny. Edward nesouhlasně zafuněl.

„Já bych tě rozhodně umřít nenechal a to za jakoukoliv cenu," zašeptal tak tiše, že jsem musela napínat uši. Ale slyšela jsem to a jeho věta mě moc potěšila. Zahřála mě u srdíčka. Řekl to tak pěkně a odhodlaně.

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 6. kapitola: