Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 4. kapitola

13.03.2011 (19:15) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2351×

„Můžou se střídat. Ano, to můžou!" usmál se své teorii Carlisle.

Střídat? Takže je budu moci poznat osobně všechny tři?

„Takže ortézu?" usmíval se Carlisle.

„D-dobře," souhlasila jsem zmateně. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a musela jsem se štípnout. Co když sním? Ne, nesním...

4. Kapitola

„Spokojená, co?" zabrblal Jake, když jsme se vydali zpátky domů. Carlisle mi dal jenom sádru, ale s tím, že zítra a pozítří musím zůstat doma. Ale že prý se za mnou rozhodně zastaví jeden z jeho synovců, tedy buď Edward, Damon nebo Stefan, a bude mě obskakovat a pomáhat mi. Protože mamka i taťka musí do práce. Maminku už jsem s tím obeznámila, táta ale nic netuší. Jenže teď v pět ráno ani nemá cenu mu něco říkat.

„Proč bych měla být spokojená?" zalhala jsem Jakeovi, „ona ani ta ortéza není nijak zvlášť pohodlná."

„Tak jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš," odporoval. Ano, věděla jsem, jak to myslel, ale prozatím se mu nechci svěřovat s pravdou. Takže jsem si jenom odfrkla a dál už to raději nerozebírala.

♥

„Bello!" slyšela jsem volat maminku, „vstávej!"

Posadila jsem se na posteli a rozespale si prohrábla vlasy. Domů jsme dorazili ve čtvrt na šest, takže jsem si zdřímla jenom tak na hodinku a půl. Chtělo se mi spát, ale pak mě to ihned přešlo, když jsem si uvědomila, že za chvíli je jeden z mých zázraků tu.
Vyskočila jsem hbitě z postele - tak jak jsem byla zvyklá, abych se upravila -, ale úplně jsem zapomněla na zlomený kotník, který ani nebyl pořádně zpevněný, protože sádru jsem odmítla. Takže jsem celou svou vahou dopadla na zem a ucítila nepříjemnou bolest právě v mém zraněném kotníku.

„Au!" zaječela jsem bolestí a zavrávorala. Chytily mě však něčí paže, takže jsem bohudík nespadla na tvrdou zem. Když jsem si uvědomila, že paže, které mě svírají, jsou ledové jako kámen, otočila jsem se. Tuhle teplotu jsem znala...

„Tak vidím, že tě budu muset pořádně hlídat," usmíval se na mě Damon, ale tak krásným úsměvem, že mi srdce jednou a hlasitě poskočilo.

„Bello, už musím do práce," slyšela jsem mamku už ze schodů. Damon mě pustil z ledového sevření a poodstoupil o krok zpět.

„Ach, Damone," Usmála se mamka na Damona, „s Bellou už jsi se seznámil? No, to je jedno. Moc ti děkuji, že se o ni postaráš."

„To nic, madam." Oplatil jí usměv.

„Tak papa," pozdravila nás oba maminkovsky a odešla pryč.

„Hele ségra, tak já už taky jdu." Objevil se v mém pokoji Jacob. Damon si ho měřil pohledem, stejně jako si Jake měřil jeho.

„Jsem Damon," řekl mile a podal mu ruku, „Damon Salvatore."

Jake krátce stiskl Damonovu chladnou ruku a otřepal se. „Jacob."

„No, Bello." Otočil se zpátky ke mně Damon, když Jacob zmizel z domu a odjel do školy.

„Ukaž mi kotník."

„Nemohla bych prvně do sprchy?" pípla jsem nesměle.

Damon se zářivě usmál. „Jistě že mohla. Omlouvám se. Ale buď opatrná, kdy se ti něco stane, budu nucen si pro tebe dojít," řekl mi uličnicky se zvláštním podtónem.

Dopajdala jsem až do koupelny, kde jsem se svlékla, a vlezla si do našeho sprchového koutu. Tam jsem si až sundala ortézu, ale omylem zavadila o kotník, a tak jsem sykla bolestí.

„Bello?" ozval se Damonův hlas těsně u dveří, „jsi v pořádku?"

„Jo," zavolala jsem a pustila sprchu.

Po sprše jsem si pročesala vlasy a oblékla se do tepláků a pohodlného trička s krátkým rukávem. Vyšla jsem z koupelny a snažila se opatrně sejít zrádné schody a dostat se, až do kuchyně, abych si mohla nachystat něco k snídani.
Nevšímala jsem si, kde byl Damon. Přišlo mi to, že je tady trapné, protože jsme se vůbec neznali. Ale tohle jsem přece chtěla, ne?

Zničehonic mě objímaly ledové paže. Nečekala jsem to a tak jsem vyjekla.

„Nikam, mladá dámo," culil se Damon, „co nejvíce omezený pohyb - řekl strýček." A pohotově si mě vyhoupl do náručí.

„To ale neznamená, že mě musíš nosit v náruči," šeptla jsem, „vůbec se neznáme."

„Doufám, že se poznáme," mrkl na mě Damon a odnesl mě dolů do kuchyně.

„Dáš si snídani?" zeptal se mě, když mě posadil na židli. Ani nečekal na moji odpověď a přistrčil přede mě talíř s lívanci.

Pusa se mi otevřela úžasem. Ale pak jsem ihned zčervenala.

„Proč se tvé tváře tak zničehonic zbarvily na tak roztomilou barvu?" Usmíval se, možná i potlačoval smích.

Sklopila jsem oči. „Jsi cizí."

„Už ne. Dnes se o tebe budu starat já a zítra můj mladší bratr. No a další den, kdy už půjdeš do školy, se o tebe bude starat Edward, protože má s tebou v ten den nejvíce hodin. Pak jsou letní prázdniny a po prázdninách už bude snad tvá nožka v pořádku."

„Opravdu?" Podívala jsem se na něj s nadějí. Mohla by se spravit už za tak krátkou dobu?

„No, pokud se o tebe takhle budeme starat i o prázdninách." Mrkl na mě. Myslel to vážně?

„Myslím si, že budete rádi, když se mě zbavíte už za ty tři dny," řekl jsem a zakousla se do lívance.

„Ani nevíš, jak hluboce se mýlíš." Když to dořekl, zaskočilo mi a já hlasitě zakašlala.

„Ty nebudeš?" zeptala jsem se ho, protože jsem si, až po dojedení jednoho lívance, všimla, že nejí.

„Ne, už jsem snídal doma," zamumlal a dál mě pozoroval.

Když jsem dojedla, vzal mě zase do náruče a odnesl mě do obýváku.

„Chceš pustit televizi?" zeptal se automaticky.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou, „chtěla bych si trochu popovídat, abych tě lépe poznala," řekla jsem odvážně. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, vzhledem k mé nesmělosti k němu.

„Super, taky bych si s tebou moc rád popovídal."

„Odkud jste se přistěhovali?" začala jsem se vyptávat.

„Z Itálie," odpověděl mi s úsměvem.

Pak jsem mu položila trochu pitomější otázku, ale musela jsem se ho na to zeptat. Vrtalo mi to hlavou.

„Řekni mi, jak je možné, že máte všichni stejnou barvu očí? Dokonce i Carlisle ji má stejnou. Mají stejnou barvu očí i tvé sestřenice a bratranci?"

Zajiskřilo se mu v očích. „Ano," odpověděl mi až po chvilce. Bylo vidět, že váhá. Proč?

„Ale jak to?" vyzvídala jsem dál. Tahle odpověď mi prostě nestačila.

Pokrčil rameny. „Netuším. Je to zvláštní, ale tak to prostě je."

Zbytek dopoledne jsme strávili v obýváku a navzájem se poznávali. Řekl mi několik vtipných historek z jeho rodiny, takže jsem vlastně i poznala jeho sestřenice a bratrance. Svěřil se mi, že bratrance má dva. Jaspera a Emmetta. A také dvě sestřenice, které s nimi chodí. Alice a Rosalii. Samozřejmě, že jsem se trochu zaškaredila, když jsem slyšela, že spolu sourozenci i sexuálně žijí, ale vysvětlil mi, že všichni také přišli o své rodiče, jako on a jeho bratři, a že Carlisle se svou ženou se ujali čtyř teenagerů, kteří byli sirotci. Po tomto příběhu jsem si také uvědomila, že paní recepční v nemocnici měla pravdu. Carlisle je milý, nápomocný, ale také velice štědrý. To se jen tak nevidí.

Po obědě jsem k mému velkému zklamání začala pociťovat únavu. Když jsem poprvé zívla, vzal mě Damon do náruče a odnesl mě nahoru do mého pokoje. Do postele mě pokládal velice opatrně a pomalu, takže jsem měla dost času prohlédnout si jeho dokonalou tvář, bez sebemenší chybičky.
Měla jsem nutkání ho pohladit, zjistit, jaká je jeho kůže na dotek.

„Máš krásné oči, Bello. Jsou nádherně čokoládové," zašeptal a vpíjel se do mých očí. Měla jsem pocit, jakoby mě jeho medové oči chtěly zhypnotizovat.

„Spi, budu tu, dokud nedorazí tvůj bratr." To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do říše snů.

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 4. kapitola: