Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 2. kapitola

11.03.2011 (17:45) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1933×

U předchozí kapitoly byly velmi časté dotazy na Damonův humor nebo aroganci. Doufám, že Vás tím neodradím nebo nezklamu, ale u téhle kapitolovky potřebuju toho "citlivýho" Damona. Postupem času zjistíte proč. Ale možná že se rozhodnu pro změnu, zatím to ale neplánuji. Kejty.

Všichni jsou strašně milí, sexy a co je zvláštní, že mají všichni stejnou barvu očí. Ale konec konců jsou to bratři. Už se nemůžu dočkat zítřka.

2. Kapitola

Když jsem večer ulehala do postele, nastavila jsem si budík na půl osmou (škola jsme měli mít na devátou). Důvodem byli tři chlapci, přesněji tři bratrové. Tolik jsem se snažila se dostat do jejich blízkosti. Měla jsem vymyšlený plán. Prvně se dostanu ke Stefanovi nebo k Damonovi, protože ti jsou alespoň komunikativní typy. No a až se dostanu k jednomu z nich, doufám, že se tak přiblížím i k Edwardovi, protože ten mě přitahuje ze všech nejvíc. Když jsem ho uviděla, rozbušilo se mi srdce. Jasně, srdce se mi rozbušilo i u Damona nebo Stefana, ale u Edwarda to bylo silnější. Mnohem silnější...

„Bello," vzdychal mé jméno Damon. Jeho ruce mi klouzaly po rozžhaveném těle, kde zanechávaly svoji stopu. Každý jeho ledový dotyk mi způsobil nepříčetnou rozkoš, každý jeho polibek zase vrnění dole v podbřišku. Chtěla jsem víc.

„Damone," vzdychla jsem roztouženě. Věděl, že chci to jediné. Myslím, že podle jeho touhou zčernalých očí jsem poznala, že i on chce to samé.

„Bello," špitl sladce a podíval se mi do očí. Lehl si na mě a obdarovával mě ledovými polibky. Když jsem se potřebovala nadechnout, jeho rty se pouze přesunuly na můj krk.

„Damone," vzdychala jsem. Už jsem to opravdu nemohla vydržet. Tolik mě trápil.

Pak jsem ucítila jen bodavou bolest do krku a začala se propadat do tmy.

„Damone!" zavolala jsem naposled.

S trhnutím jsem se posadila na postel. Uf. To byl ale sen, tak živý. Už nikdy víc... Ale abych pravdu řekla, byla jsem z toho snu pořádně rozpálená. Akorát mi tam neseděla ta bodavá bolest do mého krku.

Ruka mi instinktivně vylétla ke krku a nahmatala ono místečko, na kterém jsem ve snu cítila bolest. Bolest tak skutečnou… Ne, nic tam nebylo. Bože, Bello, co by tam asi mělo být? Asi už blázním.

Hodiny ukazovaly půl jedné ráno. To máš ještě pár hodin na spaní. Doufám, že se mi tentokrát už nic zdát nebude. Anebo to alespoň dopadne dobře...

„Bello, jsi krásná," usmíval se na mě Stefan. Jeho oči teď byly černé.

Sklopila jsem nesměle oči a radši studovala záhyby prostěradla na jeho obří posteli. Najednou mě Stefanova ledová ruka zvedla obličej a nasměrovala si ho ke svým rtům. Očekáváním se mi zrychlil dech.

Blížil se ke mně a přitom se mi neustále díval do očí. Jako by se mě snažil zhypnotizovat. Jeho rty teď byly jen pár centimetrů od těch mých. Krátce a něžně mě políbil. Bylo to dokonalé, chutnal tak krásně.

„Kolik ti vlastně je, Bello?" zeptal se a hladil mě po vlasech.

„Sedmnáct," vydechla jsem rozpáleně a přitulila se k němu blíž, „a kolik je tobě?"

„Sto deset," zašeptal potichu…

Otevřela jsem vyděšeně oči a rozhlížela se kolem. Jako bych tu někoho cítila. Ale to bylo asi tím, že i můj druhý sen byl tak živý. 
Uběhla teprve hodina od prvního snu. Byla jsem unavená, ale nechtělo se mi zase zavírat oči. Kdo ví, co by to bylo tentokrát.

Potichu jsem vstala z postele, obula si papuče a vyšla ven z pokoje. Všude byla tma a mým cílem bylo jít dolů do kuchyně a nalít si tam sklenici džusu. Což znamenalo jediné - sejít po tmě schody. Doufám, že se mi to při mé šikovnosti podaří.

„Kde je ten schod, sakra?" zamumlala jsem potichu a nohou šmátrala před sebou. Myslela jsem si, že jsem první schod našeho pro mě nebezpečného schodiště našla, ale to jsem se hluboce mýlila. Vzala jsem hned druhý schod a spadla na kotník.

„Au," zasyčela jsem bolestí. Proč jen já musím být tak nešikovná?

Snažila jsem se velice opatrně a potichu postavit, ale nepodařilo se mi to.

„Do háje," zaklela jsem a práskla sebou zpátky na schody. Chytla jsem se za bolavý kotník a snažila si zjistit diagnózu.

„Bells, co tu vyvádíš?" ozval se za mnou tichý hlas, a protože jsem to nečekala, hrůzou jsem zaječela.

„Klid, hele. To jsem já," zasmál se Jacob.

„Ty pitomče!" zanadávala jsem směrem k jeho siluetě. „Chceš mi ještě přivodit infarkt?"

„Ne, Bello. Ten přihodíš ty nám," ozval se tátův hlas a vzápětí se rozsvítila všechna světla v domě.

Sklopila jsem oči a zrudla. Jacob propukl v obrovský smích. Házela jsem po něm vražedný pohled, dokud se nepřestal smát.

„Co si zase dělala?" povzdechla si maminka.

„Nemůžu za to, byla tma," špitla jsem studně.

„Jistě že byla tma, když je půl třetí ráno." Zakroutil hlavou táta. „Co se ti stalo?"

„Kotník," zakňučela jsem.

Máma si povzdechla. „Je to vážné?"

„Myslím, že jo," říkala jsem nerozvážně, „myslím, že to mám zlomené."

„Dobře, tak já ji vezmu do nemocnice," oznámil táta a odcházel do ložnice, aby se převlékl.

„Ne, Charlie," zavolal za ním Jacob, „vezmu ji tam já. Ty zítra vstáváš do práce, tak se běž vyspat. Já se o Bellu postarám."

„To bys byl hodný, Jacobe," pousmála se mamka rozespale a pohladila ho po tváři, „ale dej mi vědět, jo? Budu u telefonu."

„Jasně, jasně," zamumlal Jake a sbíral mě ze schodů. I přes můj velký protest mě vzal do náruče, v předsíni přese mě hodil bundu a opatrně mě položil na sedadlo spolujezdce jeho auta.

„Promiň, Jakeu," omluvila jsem se, když nastartoval motor a vyjel směrem k nemocnici.

„To je v pohodě," usmál se na mě, „už jsem si zvykl."

„Haha, moc vtipné," řekla jsem sarkasticky a koukala do tmy. Byla jsem docela ospalá a tak jsem si dovolila na malou chvilku zavřít oči...

„Promiň, Jakeu," omluvila jsem se Jacobovi, když nastartoval motor a vyjel směr nemocnice. Jsem opravdu nešikovná.

„To je v pohodě," usmál se na mě, „už jsem si zvykl," zasmál se.

„Haha, moc vtipné," odpověděla jsem mu na jeho smích sarkastickou poznámkou a koukala z okna. Všude byla tma.

Museli jsme zrovna projíždět křižovatkou, když se z pravé strany vyřítil náklaďák.

„Jacobe, pozor!" zavolala jsem, ale už bylo pozdě. Náklaďák do nás narazil. Byl to velký náraz, cítila jsem ukrutnou bolest v břiše, ale jinak mi asi nic nebylo. Náklaďák ujel, parchant jeden!

Koukla jsem se na Jacoba - ach můj bože! Nebyl připoutaný! Hlavu měl vraženou v okénku a všude kolem jeho hlavy byla krev.

„Jacobe," křičela jsem a třásla s ní. Nahmatala jsem na jeho ruce puls. „Jakeu!" Bylo pozdě. Byl mrtvý. Rozvzlykala jsem se a nevěděla, co mám dělat. Zkusila jsem najít mobil, ale nikde jsem ho neviděla a navíc byla tma.

„Ne!" zakřičela jsem a propukla v silný pláč. Na chvilku jsem zavřela oči - bolest v břiše byla čím dál tím víc intenzivní.

Objímaly mě něčí ledové paže. „Neboj se, pomůžu ti," ozval se vedle mě snad ten nejkrásnější hlas na celé planetě. Majitel, kterému patřil ten úžasný hlas, mě vytáhl z auta. Na tmu už jsem si celkem zvykla a tak jsem se podívala do tváře mého zachránce.

„Edwarde?" vyjekla jsem nevěřícně.

„Ššš," konejšil mě, „pomůžu ti. Slibuji." Pak se rozběhl a všechno kolem mě, jako by letělo. Počkat, rozběhl? Nemohl běžet tak rychle.

Další palčivá bolest. „Au!" zaječela jsem. Musela jsem mít nějaké vnitřní krvácení.

„Vydrž to! Prosím!" prosil mě Edward, ale já už dál nemohla. Chtělo se mi spát.

„Neusínej!" vzlykal.

„P-promiň," dostala jsem ze sebe a pak už se propadla do tmy...

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 2. kapitola: