Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od života 9. kapitola - Mezi životem a smrtí

12.04.2011 (10:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1167×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola - Mezi životem a smrtí

Uprostřed zkrvaveného tábořiště, mezi kusy těl, v krvi lidí, ležel obrovský vlk. Vypadalo to, že tvrdě spí. Jeho srst byla slepená krví a v nepravidelných chuchvalcích mu splývala po těle. Vypadal skutečně děsivě. Obrovský a krvelačný, bez kousku citu, bez vědomí. Jen prázdná schránka, kterou dříve obývala čísi mysl. Jenže ta teď spí a vlk pustoší okolí a vraždí každého tvora, na kterého narazí.

Už týdny se v novinových článcích objevují šílené ilustrace obrovských zvířat, pravděpodobně medvědů, a velké titulky natištěné tučný černým písmem, které křičí ze stránek všech publikací ve městech v oblasti Aljašky a Kanady.

NEBEZPEČNÉ ZVÍŘE TERORIZUJE KEMPAŘE.

ZVÍŘE OPĚT ÚTOČÍ: ŠESTNÁCT MRTVÝCH.

NA ALJAŠCE ČÍHÁ SMRT. OBĚTI SE ČÍTAJÍ NA STOVKY!

Vystrašení lidé utíkají z lesů a všech národních parků, tragédie ale neustávají. Zraněná, vzteklá, krvelačná stvůra stále nemá dost, lidské životy se krátí a nakonec úplně mizí. Zůstává jen jedno, proplétá se mezi davem, obmotává se kolem lidské společnosti. Strach. Hladem a žízní šílený vlk, který čeká na svou příležitost. A nedokáže ho zastavit vůbec nic.

Hlava vlčice se nepatrně pohnula a následně se otřásla. Zvíře zachrčelo a probudilo se, setmělo se. A to může znamenat jen jediné. Je čas lovu. Vlčice se protáhla a žhnoucíma očima šlehla po tělech kolem ní. Pohrdlivě na ně vycenila zuby, nebylo jí příjemné cítit puch tlících těl. Pak zavál prudký vítr a k jejímu citlivému nosu to přivedlo lákavou vůni čerstvé kořisti. Spoustu lidí.

Zvíře znenadání vyrazilo ohromnou rychlostí po pachu, avšak když ho plně ovládla žízeň, zapomnělo na skutečnost, že není samo.

Ke kořisti mířila skupina devíti upírů, kteří vlka hned zaregistrovali, a tak se zmateně vydali po jeho pachové stopě. Cítili lidi na konci cesty, ale to zvíře bylo natolik neobyčejné, jeho pach je štípal v nose a vzbuzoval v nich vztek. A co hůř – dlouho ho nemohli dohnat. Bylo neuvěřitelně rychlé, skoro rychlejší než oni.

Až po pár vteřinách dorazili na mýtinu a vlčice si konečně, i přes žízeň, uvědomila, že ji něco sleduje. Prudce se otočila a zírala do temného lesa čekajíc na výpad upírů, jejichž pach ji tak nepředstavitelně dráždil.

Upíři se opatrně přiblížili, ostražitě tvora pozorovali, ale nakonec se vynořili ze svého lesního úkrytu a obezřetně se postavili na louku čelem k obrovskému vlku. Nechápali, kde se tu obrovské zvíře vzalo, ba dokonce, že je tolik rozčilovala jeho přítomnost. Vlčice to cítila stejně, poznávala ten štiplavý pach medu, květin a bouřky. Byla rozčílená a hodlala je rozcupovat, jakmile se pohnou jejím směrem.

Ale jeden z upírů se rozesmál, mluvil španělsky, ale i tak mu bylo dobře rozumět. Upír s dokonalou tmavě olivovou pletí a hispánskými rysy ve tváři se vlčici vůbec nezamlouval. „Monstruo,“ řekl a dravě se na své druhy usmál. Ostatní upíři se smíchem přikývli.

Další promluvil anglicky, ale se silným francouzským přízvukem. „Zábava.“ Ostatní znovu přikývli a zapojili se do hry. Do hry, ve které platí dvě, ty nejjednodušší pravidla – zabít a pořádně si to užít. Dva z nich se k vlkovi hned rozeběhli. Štěstí, že přesně na tohle vlčice čekala. Taky se jí to zdálo jako dobrá zábava, ovšem nikdo z nich nečekal, jak moc se to tu zvrhne.

Během první chvíle roztrhala prvního upíra na kusy a na dalšího se chystala. Upíři se vyděsili a začali s podivným tvorem zápasit. Už když zabila prvního, přestala to být zábava. Teď šlo o přežití. Upíry, ale i vlčici, ovládly instinkty a pud sebezáchovy. Jeden druhého dráždili, a přesto se nedokázali rozejít. Muselo dojít ke krvavému střetu.

Vlčice si vedla dobře, ale jen do té doby, než se jí na hřbet vyhoupl jeden z nich a následně ji povalili na zem a začali z ní rvát maso. Řev byl příšerný, trhal uši, ale upíry to neodradilo – mstili se za svého druha. Jenže s tímhle tempem za chvíli z vlčice zbude jen krvavá kaše. Vlčice si to moc dobře uvědomovala, i když byla zvířetem, věděla, že její šance na přežití jsou mizivé.

Španěl, který mluvil jako první, se jí dravě vrhl po krku a vlčici se setmělo před očima. Na hrdle ji zapálila ostrá bolest. Upír ji chytil mohutnými dlaněmi za hlavu a smýkl s ní dozadu. Mělo ji to omráčit – čekal to –, ale nestalo se tak. Zakousl se do ní, ale jakmile mu na jazyku utkvěla chuť její krve, otřásl se odporem. Chutnalo to jako rozžhavené uhlí, jako by ho do úst zasáhla ohnivá střela. Okamžitě se odvrátil, ale zmocnila se ho křeč.

Za chvíli se bude svíjet v nesnesitelných bolestech, až nakonec zemře. Ale ne na dlouho, za několik dní bude opět žít, pokud ho nespálí. Tento jed je na čas znecitlivěl, ale nezabil je. Paralyzovaní padli k zemi, ale nezemřeli. Ne bez ohně.

Vlčice dostala další tupou ránu do spánku a pomalu ztrácena vědomí. Její svět se ponořil do tmy, avšak než úplně vyhasl, uviděla dva příchozí upíry na kraji mýtiny. V mysli jí vytanuly obrazy, vybledlé tváře a výkřiky, bolest, ztráta a nakonec to nejhorší – vrátilo se jí plné vědomí. Vlčice se změnila, už to nebyl vraždící tvor. Nyní měl jméno. Elena.

Na kraji louky se objevil Ryan, ale dál už ho neviděla. Vše potemnělo.

Upír neotálel, vrhl se do bitevní vřavy jako lev a dostal se k vlkovi, jehož tělo ochablo a zhroutil se k zemi. Upírka se jemnými kadeřemi, která přišla s ním, splynula s okolím a v neviditelném těle se vrhala po nepřátelské smečce. Trvalo jen čtyři minuty, než byli upíři do jednoho mrtví a Ryan se skláněl nad tělem dívky s dlouhými, tmavě hnědými, skoro černými vlasy.

„Utrpěla velká zranění, ale bude žít,“ zkonstatoval a přivinul si tělo dívky k sobě jako talisman, který by ho chránil před vším zlým. Sundal si bundu a oblékl ji, pořád byla neskutečně nádherná, pomyslel si, když se letmo dotkl kůže na jejím břiše. Její kůže nebyla sametová. Byla chladná, dokonce mu připadalo, že je studená až moc, tvrdá a hladká. Jako kámen.

Jeho společnice prudce zatřásla ohnivou hlavou. „To mám radost,“ sykla a znechuceně pokračovala: „Neskutečnou.“ S nespokojeným výrazem založila oheň a házela do něj kusy těl a pak i toho skuhrajícího, polomrtvého upíra se rty od vlčí krve. Lorrena si všimla, co pil. Sama pro sebe se usmála, ušetří ho tím velké bolesti.

„Nech toho, Lorreno. Ublížila jsi jí a dostala jsi spravedlivý trest. Jste vyrovnány,“ řekl mdlým hlasem, jakoby to byla samozřejmost. Otočil hlavu a znovu se zadíval do tváře dívky. Měla vystouplé lícní kosti jako indiánka, teď mu připomínali nože spolu s ostrou hranou čelisti. Byla to silná žena a on to věděl, ale kvůli lásce ztratila chuť žít. A nebylo to kvůli němu, ona si ho nevybrala. Bezděčně sevřel čelist.

„Jo, dobře, půjdeme a vezmeme ji s sebou,“ odpověděla rezignovaně. „Nebude to tvým přátelům vadit?“ zamyslela se náhle a přidala se k němu, svižně cválali od toho místa.

„Chadovi a Seiren?“ Ptal se spíš sám sebe, nepokládal tu otázku Lorreně. „Ne, ona patří k nám, Lorreno. Teď je konečně,“ nadechl se a znovu se jí zadíval na levandulová víčka, „jen moje.“

„Jestli ti ublíží znovu, zabiju ji sama,“ varovala ho Lorrena vztekle a přidala do kroku, Ryan ji následoval. Domů byla cesta daleká, ale s touhle rychlostí tam budou do dvou minut. Možná i dřív. Oba běhali dost rychle, léta v Mexiku a při bojích v Peru jim dal tvrdou lekci. Nikdy nesloužili ve službách Volturiových, přesto měli lepší bojové zkušenosti a um, než kdejaký člen královské gardy. Kdysi dávno Ryana ve Volteře skutečně proměnili, ale hned po přeměně se vzdal nároku na místo v gardě. Běžel domů a proměnil Lorrenu. Od té doby spolu žijí, jsou mocní sourozenci, ale jestli chtěli, a stále chtějí, přežít, musí se držet jedné rady – být neviditelný. Jedině tak je Aro nechá žít život bez zásahů.

Dorazili domů, prostorná vila ve viktoriánském stylu daleko za městem v Kanadských lesích. Dokonale útočiště, které jim poskytuje úkryt už řadu let, od roku 1849. Celá v bledě modrém s mohutným štítem na přední straně, zdobilo ji bílé zábradlí a bílá okna. Celé průčelí domu bylo dokonale zkombinované – modrá, šedivě bílá. Vše bylo ze dřeva. Bylo to přesně to, co upíři potřebovali.

Ryan tiše vklouznul dovnitř a Lorrena se lehce vyhoupla do okna svého pokoje. Zelo to tu prázdnotou, přátelé nomádi je opustili, nebylo se třeba bát o to, jestli Ryanovu dívku přijmou. Museli odejít krátce před nimi, tak jako vždy. Ale tak to bylo, oni přicházeli a odcházeli, jak se jim chtělo, Ryan jim vždy nechal dveře otevřené. Na stolku byl jen krátký vzkaz. VOLAJÍ NÁS DÁLKY, stálo v něm.

Ryan tomu nevěnoval pozornost a vyběhl schody do svého pokoje. Rozrazil lehce popraskané, bělounké dveře a vstoupil do zelenohnědého pokoje s masivním nábytkem z ořechu, který se sice vzhledem do odlehčené vilky nehodil, ale v tomto pokoji našel své místo, velká postel sem zapadla snadno, jako by ji pro tento pokoj navrhovali.

Položil krvavenou dívku do postele a doširoka rozevřel okno na pravé straně postele. Nadechl se, jen ze zvyku, ale rychle se otočil k ní. Všiml si, že se už skoro zahojila. Nebude potřebovat jeho pomoc ani jeho jed, oddechl si. Bude v pořádku. Sedl si na kraj postele a fascinovaně pozoroval její klidnou tvář, na které hrály stíny a sluneční zář, vnikající oknem z horkého, letního dne.

Nemohl si pomoct a přejel jí palcem po plných rtech. Přišla mu úžasná, jakoby ji opět viděl poprvé. Nakonec se k ní naklonil a rukou jí přejel po štíhlé šíji. Mohl by se snadno dotknout jejích rtů svými, nemohla by se bránit. Mohl by ji ochutnávat pořád a nakonec si ji vzít. Probrala by se, ale nemohla by vzdorovat. Nedovolil by jí to, natolik se ovládla touha.

Černé řasy se jemně zatřásly a nakonec odhalily temné, oranžové oči. „Kde…,“ vydala ze sebe zmateně Elena a pohlédla do Ryanovy tváře. Zalapala po dechu, on pro ni riskoval život. Zachránil ji, probral ji. Nedokázala věřit tomu, co se stalo. Všechno na ni dolehlo a najednou cítila, jak se jí z očí derou slzy. „Co se stalo?“

„Všechno je v pořádku,“ ujistil ji Ryan předně a snažil se krotit touhu, kterou v něm vzbuzovala. Měla na sobě jen jeho bundu! „Připletla ses do cesty smečce primitivních upírů a během boje jsi ztratila vědomí kvůli ráně do hlavy. Já a Lorrena jsme se o ně postarali. Není čeho se bát,“ řekl jí a přitom se stále dotýkal její tváře. Ach, jak moc by ji chtěl. Teď. Tady.

„Proč? Proč by to dělala?“ zaskřípěla zuby najednou zle a sedla si. „Všechno je špatně –“

„Není,“ přerušila ji přicházející Lorrena. Ignorovala bratrův popuzený pohled a šla k posteli s Elenou. Neměla strach, ale přesto byla ostražitá. „Vím, co jsi prožila. Já a Ryan jsme tě sledovali, nebyla jsem z toho zrovna nadšená,“ šlehla očima po bratrovi, „ale… Možná, že si zasloužíš být šťastná.“

„A vykládáš mi to proč, parazite?“ ucedila přes semknuté rty Elena a dívala se na ni nepřístupným pohledem. Nechápala, kde se v ní bere ta drzost na ni vůbec mluvit. Kvůli ní je všechno naruby. To ona ji zabila a jako dárek jí přenechala nesmrtelnost, o kterou nestála. A žízeň, kterou ovládat ani nedovedla.

„Protože… Omlouvám se, tohle je omluva. Ber nebo nech být,“ řekla jí s mrazivým chrapotem a oči jí potemněly. Pro ni to znamenalo ponížení, ale pro Ryana udělá vše. Dokonce se omluví i té malé pijavce.

Elena vybuchla vzteky a v příští vteřině skočila Lorreně po krku. Skončili na zemi, Elena na ni seděla obkročmo a v železném sevření ji držela za úzká ramena. „A kdy se mi omluvíš za mé dítě?“ zařvala rozzuřeně.

„Cože…? Co to plácáš?!“ zasyčela. Lorrena věděla, že Elena o dítě přišla, ale netušila, že by i za to mohla vinit ji. Chápala její nenávist a kvůli bratrovi se snažila pochopit i její chování, ale nemohla přecházet to, že ji viní z něčeho, co nespáchala.

Eleně zbělel obličej ohromením a vztekem. „Vrátila ses, znovu jsi vraždila –“

„Já ne,“ řekla prostě. „Eleno, to oni. Ti, co jsi potkala. Já a Ryan jsme je už nějakou dobu stopovali a snažili se je zarazit, jenže jsme na ně nemohli přijít. Eleno, já za to nemůžu,“ bránila se a podívala se Eleně do nyní žhnoucích, ohnivě oranžových očí. Eleně se roztáhly zornice a spustila ruce podél těla. Bez jediného slova slezla z Lorreny a svěsila hlavu.

Na zem dopadla kapka, další a zanedlouho se Elen po tvářích valily proudy slz.

Ryan k ní ze zadu přišel a objal ji. „Teď už na to nejsi sama,“ šeptl jí do ucha a pevně si ji k sobě přimkl, ale tentokrát to nebylo jako by ona byla jeho. On byl její. Všemi způsoby, jak jí mohl patřit. Připoutala si ho k sobě a on nemohl zpět. Lačnil po jejím těle pořád stejně, ba dokonce ještě víc, jenže teď se k tomu přidaly i city. Miloval ji.

„Ne, že bych tě měla ráda,“ ušklíbla se Lorrena a přišla k ní, konejšivě ji chytla za rameno, „jenže Ryan tě bůhvíproč miluje,“ Elena se na ni šokovaně podívala, slyšela to už dřív, ale najednou to zaznělo hlasitěji, než kdy předtím, „a já jsem jeho sestra. Budu ho brát, i když si přivede domů někoho, jako jsi ty,“ uchechtla se, ale přesto to znělo rázně.

„Jako já?“ zopakovala Elena a vzlykla.

Lorrena si pomyslela něco o dlouhém vedení. „Nejsi zrovna… ehm… normální. Vlk a upír v jednom balení,“ zašklebila se na ni.

„Omluvu… přijímám,“ zamumlala dívajíc se jí zpříma do očí. Lorrena se na jednou šíleně rozesmála a pak se na ni podívala rozverným a dravčím pohledem, který měla ve tváři vždycky. V Eleně to ale tentokrát místo děsu probudilo zvláštní klid. Na to Lorrena ušklíbla a zmizela oknem ven. Bylo už odpoledně, slunce pražilo a opíralo se do okna, až se vzduch kolem tetelil. Lorrenina kůže zazářila, ale dál už vidět nebyla.

Elena se otočila k Ryanovi, její oči se stále leskly. „Nemám, co ti nabídnout. Jsem… jako zraněné zvíře, Ryane. To on mě střelil,“ špitla, do očí se mu ale podívat neodvážila. Z toho měla strach, bála se, že ji znovu někdo raní.

„Ještě chvíli o tom psovi mluv a střelím ho já,“ zavrčel Ryan nakvašeně. Elena najednou vzhlédla. On ji vážně miluje o potom všem? „Miloval jsem tě vždycky,“ přiznal a měl pocit, že je to zas jen kluk. Možná, že kdyby mohl, tak by zrudnul.

Elena si setřela slzy a podívala se na něj vědoucím pohledem. „Miloval. A v přítomném čase to platí taky?“ zeptala se ho jemně a vzala ho za obě ruce, propletla prsty. Cítila, že vnitřní boj ustal. Nebyly váhy – Jacob a Ryan. Jacob v tom měl jasno; odpustil ji při první možnosti. Kdežto Ryan čekal a pořád ji miloval. Měla jasno, teď si zvolí správně.

Otisk není pro ni, a pokud ano – otiskla se do Jacoba, ale její upíří polovina miluje Ryana. A právě přišla na to, že i když je původem Quileutka, vyhrála nad ní upíří část. Jakkoli se snažila to popřít. Je sice oboje, jenže od teď bude výhradně upír. Ať se mění ve vlka kdykoli bude… pijavice.

„Myslím, že ano,“ usmál se a vzal ji za pas. Nemohl to vydržet, tak dlouho bez ní. A nikdy se jí nemohl ani dotknout. „Ale jen jestli to ty sama chceš.“

Elena se podívala ven a přistoupila od zmateného Ryana k oknu. Ano, její kůže zářila stejně tak jako ta jeho. Byli stejní, patřili k sobě. Pokynula, aby k ní přišel, pak mu obmotala ruce kolem krku. „Lorrena je pořád psychopat, ale v jednom měla pravdu. I já mám na štěstí nárok, a jestli toho mám někdy dosáhnout,“ pohledem mu sklouzla na rty a zpět, „doufám, že mi helfneš,“ dopověděla mu s uchechtnutím a pak se k němu přitiskla. Ryan se jen pousmál, ale v dalším momentě už hladově drtil její rty v nenasytném, ale láskyplném polibku.

Černá bunda sklouzla na zem a Ryana už nic nezadrželo. Musel ji mít a Elena si uvědomila, že ho chce stejně jako on ji.

„Miluju tě,“ hlesla mezi vášnivými polibky.

Ryan se odtáhl a hrdelně se zasmál a pak dlaněmi objel siluetu jejího těla. „Já miluju tebe,“ dodal, než se ozval trhavý zvuk ohlašující, že jeho košile už nebude k použití.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od života 9. kapitola - Mezi životem a smrtí: