Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od života 3. kapitola - Zářivější než tisíc sluncí

16.02.2011 (12:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zářivější než tisíc sluncí

Písnička - Ever Ever After

Mé těhotenství je vlastně velkou výhodou - nevýhodou. Nálady se mi mění prakticky pořád. Chvíli se směji, chvíli pláču, chvíli remcám… ale jedna má vlastnost se ztratila. A vlivem hormonů, které mnou splašeně hýří, si toho ani moc neuvědomuji. Ztratila jsem svůj sarkastický humor a jízlivost. Je to nenávratně pryč a já se pořád šklebím a všechny, včetně mého bříška s malým vetřelcem. Jsem šťastná. Skutečněji, než kdy před tím.

A to není to nejlepší!

Nejlepší je, jak mě všichni obskakují. Každý mě rozmazluje a všichni mi sahají na břicho, ale vlivem sentimentu a prakticky stále trvajícího pocitu dojetí mi to nevadí. Ba naopak, jsem za to ráda! Ale skutečně fajn je, že nemusím vstávat z postele, moje břicho se totiž proměnilo v obrovský balón, přes který ani pořádně nevidím na cestu do koupelny. A úplně nejlepší věc? Nemusím se krmit! Teda jasně, jíst musím, ale JÍST, ne pít. Vrátily se mi mé staré chutě a tím pádem se cpu vším, co se dostane do mého zorného pole. Jsem nenasytná a poprvé za dlouhou dobu jsem ráda, že to říkám. Protože vím, že tím nikomu neubližuji.

Bohužel má balón i své ‚malé‘ nevýhody - ztráta svéprávnosti. Všechno za Vás dělají druzí a jsou velmi spokojení, že jim to vychází. Konečně nade mnou mají plnou moc. Nejvíc si v tom libuje Jacob. Má mě tam, kde mě chtěl mít. Ochromenou a bezbrannou. Má mě pod kontrolou. Nevystavuji se nebezpečí, nemizím na druhý konec světa a má největší starost je jídlo. Tím víc mě děsí, že se mi to strašně líbí.

Prostě se všechno změnilo, já jsem jiná a svět je zalitý štěstím a sluncem. Je to dokonalé, a tak to taky má být. A už na tom nic nezmění! Už to tak bude napořád!

***

„Camill? Je všechno v pořádku?“ ptala se mamka a můj pokoj byl plný lidí. Byla nádherná, slunná dubnová sobota. Můj pokoj byl plný jasného denního světla a já se usmívala, zatímco Camill, naše lékařka, která je obeznámena s mým ‚zvláštním‘ stavem (tím upířím a vlčím), mě vyšetřovala. Teda ona už skončila, a proto se sem všichni nahrnuli. Ale já jsem ráda, že tu jsou.

„A, Leah, všechno je na té nejlepší cestě, ale to víš - potřebovala bych lepší vybavení a taky lepší přístup k miminku,“ postěžovala si Camill a skládala věci.

„To vybavení bych ještě chápal, ale přístup?“ civěl na ni nechápavě Jacob. Ne, že by byl pitomec, to ne. Ale ono je dost těžké vysvětlit, co to znamená. Vlastně je to věc, s kterou Camill setkává prvně.

„No, Jakeu,“ usmála se, až se jí kolem očí udělaly vrásky, „není to, jako když ji vyšetřovala jako malou. A navíc, je pěkně tvrdá,“ uchechtla se a zaťukala mi na břicho. Sice to nevydalo žádný zvuk, ale kůže se ani nepohnula. Byla jako kámen. Bílá a tvrdá. „Ale alespoň je miminko v bezpečí,“ povzdechla si Camill, zamávala a zmizela ve dveřích.

„Tak a je to,“ ušklíbla jsem se. „Vetřelec je v pořádku, já jsem v pořádku… kde je žvanec?“ zazubila jsem se na mámu a objala Jakea, který ke mně přišel a políbil mě. Trochu jsem se posunula a udělala mu místo.

„Máš zase hlad? Vážně? No, dobře. Já jen, víš, sice máš bříško jako balón, ale jinak jsi hubená, kam to dáváš, to je mi záhadou,“ zakroutila hlavou a strkala před sebou tátu, Claire, Lucy, Setha a Phila. Čeho jsem si ale všimla, byl Philův výraz. Netvářil se tak nadšeně jako ostatní, vlastně byl vzteklý, zamračený. Nechápu, co ho tolik znepokojilo.

Když klaply dveře, otočila jsem se na Jakea. „Je s Philem něco? Tvářil se naštvaně.“

Jake se zamyšleně podíval a po dveřích, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nic o čem bych věděl, ale jestli chceš, tak s ním promluvím. Nedělej obavy, tvoje největší starost je to, co máš na talíři,“ zasmál se a přitiskl si mě k sobě. Zabořila jsem mu hlavu do prsou a omámeně vdechovala jeho silnou vůni lesa, prudkého větru a jarního slunce. Dokonalá kombinace těchto tří složek vytvářela opojnou symfonii vůní, která Jakea vždy obklopovala. Prostě k němu patřila stejně jako široký úsměv, krátké černé vlasy anebo bronzová kůže…

Asi jsem se nechala trochu unést, když jsem přemýšlela o svém princi, protože jsem se probudila ve dvě ráno s bolestí břicha. Naštěstí spal Jake se mnou, a tak mě včas donesl na záchod a já se ‚v klidu‘ vyzvracela a nepobryndala jsem celou postel.

„Fuj, mně je zle,“ zaskučela jsem a opřela jsem se o Jakea, který mě konejšil a jemně se mnou houpal jako s malým dítětem.

Jake se zašklebil a naklonil hlavu. „To se stává, Camill říkala, že je to normální.“

„Jo, to vím, ale ty šílené křeče, které mi vystřelují po celém těle už ne, Jaku,“ zašeptala jsem bolestivě a opřela jsem si hlavu o jeho horké rameno, které mě pálilo na čele. „Moc to bolí,“ připustila jsem se zaťatými zuby, ale snažila jsem se bolest před Jakem schovat. Vím, že je pro něj těžké takhle mě vidět.

Vzhlédla jsem a unavenýma očima sledovala jeho zachmuřelou, starostlivou tvář. „Neboj, Sněhulko. Camill tu nechala léky, které by ti měli pomoct, lásko. Pojď si lehnout,“ zamumlal nepřítomně a opatrně mě zvedl ze země. Přešel se mnou tiše do pokoje a uložil mě do postele, chvíli někde štrachal, ani jsem nevěděla kde a bylo mi to jedno, a pak vyndal bílou krabičku a vzal si z ní jednu žlutou pilulku.

„Na, zapij to, pomůže ti od bolesti a budeš moct v klidu spát,“ povzdechl si a obezřetně mi vložil prášek do úst a podal mi sklenici s vodou a pomohl mi napít se.

„Děkuju, Jakie,“ zachraptěla jsem ospale a schoulila se do klubíčka. Jake se taky napil a pak si lehnul ke mně a objal mě silnými pažemi. Přitáhl si mě k sobě a vtiskl mi polibek do vlasů. Připadala jsem si v bezpečí, neskutečně milovaná a moc unavená. Bylo mi sice zle a bolel mě každý sval v těle, ale na druhou stranu jsem byla pořád šťastná nastávající maminka s malými potížemi.

„Dobrou noc, Sněhulko moje,“ šeptl Jake a v tu ránu tvrdě spal.

Usmála jsem se a vzala si k sobě jeho ruku a políbila ji. „Sladké sny, Jakeu.“

***

Ráno mě probudila žízeň, měla jsem v ústech vyprahlo a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro. Neochotně jsem rozlepila oči a párkrát mrkla, venku bylo moc hezky. Měla jsem otevřené okno a viděla jsem rovnou ven, na les, který byl přes ulici. Venku bylo po dešti, cítila jsem ještě vlhký, voňavý vzduch a nádherně vonící les, stromy a navlhlé dřevo. Všechno to bylo tak čisté a blyštivé, že jsem zapomněla na žízeň a chtěla jsem vyskočit o okna, jako vždycky, ale jakmile jsem se chtěla ‚blesku rychle‘ pohnout, tak jsem se akorát ‚blesku rychle‘ svalila na zem. Skončila jsem jako převrácený auto - na zádech a zvednou, mě můžou akorát hasiči nebo jeřáb.

„Co je? Ellie?“ Jake vyskočil z postele a vyděšeně se ohlížel, co se stalo. Když mě uviděl ležet vedle postele tak se zděsil a vyděsil ještě víc, přeskočil postel a hned mě zvedal. „Prokrista, Eleno! Jsi v pořádku? Co to děláš? Co se stalo?!“ hekal rychle a zvedal mě a já se začala strašně smát. Jake na mě nechápavě a nevěřícně zíral.

„Chtěla… chtěla,“ kuckala jsem v křeči smíchu, „chtěla jsem vyskočit z okna!“ řehnila jsem se a měla jsem pocit, že jsem snad opilá nebo, co.

Jake vykulil už tak velké oči. „Co…? Cože jsi chtěla?“ řekl bez dechu.

„No, chtěla jsem se jít proběhnout a zapomněla jsem na to, že moje tělo okupuje vetřelec,“ zazubila jsem se a pořád jsem se dusila smíchy, jako kdybych byla nemocná… nemohla jsem přestat.

„Ježíš,“ zamumlal Jake a uvolnil se. Pak se rozesmál. „Já jsem si myslel, že se chceš zabít… kruci,“ mumlal a pomohl mi zpátky do postele.

„Tak to muselo být moc pěkné probuzení,“ uchechtla jsem se a poposedla jsem si, abych na Jakea dobře viděla. „Jinak ti přeji dobré ráno, Jakeu.“

„Strašně jsem se lekl, Sněhulko. Tohle už víckrát nedělej, bál jsem se. Nechci, aby se ti něco stalo anebo tomu maličkému,“ zašeptal a vyhrnul mi tričko a usmíval se na ten ohromný růžový balón. Pak se láskyplně a něžně usmál na mě, sklonil se a opřel si hlavu o moje mega břicho.

Chvíli tak zůstal, ale pak se rychle zvedl a jeho obličej byl plný štěstí a radosti a všeho krásného. Tiše řekl: „Já ho slyším.“ Bylo to stejně udivené jako jeho tvář.

Jemně jsem ho pohladila po tváři. „Musí to být krásné,“ šeptla jsem a tiskla mu tvář k té jeho. Jake se usmál tak široce, že mě oslepila zář jeho zubů a opatrně, ale rychle a naléhavě mě políbil. Nevědomky jsem se usmívala a polibek jsem mu oplácela se stejnou chutí.

Nemám ponětí, jak dlouho jsme takhle zůstali, ale pak se ozvalo otravné zaťukání na dveře. „Můžu?“

„Jo, mami, pojďte dál,“ křikla jsem a Jake se rychle zdekoval z postele a jako zavíral okno. (Táta má totiž jen jedny nervy.)

„Ahoj, srdíčko,“ usmála se maminka, táta jen kývnul a hned střelil pohledem po Jakeovi, který začal rovnat i záclony. Chudinka.

„Dobré, mami! Ahoj, tati. Co tu děláte?“ ušklíbla jsem se. Máma si sedla na postel a táta si decentně odkašlal a nervózně těkal po pokoji, pak se zhoupl na patách. To byly poslední kapky, to už poznám. Taťka byl na pokraji svých možností. Trpělivosti. A všeho, nejspíš se ještě nesmířil s tím, že jeho holčička čeká miminko. Musí to pro něj být těžké, zvlášť v tom, že ještě nesrovnal s tím, že nejsem člověk. A teď tohle. Ale doufám, že ho to přejde, protože já jsem se s nelidstvím smířila a z miminka mám strašnou radost, i když jsem kvůli tomu musela odložit vysokou.

„Nemůžeme se na tebe přijít podívat?“ zabručel táta kysele.

Jen jsem naklonila hlavu a vzala tátu za ruku, překvapeně se na mě podíval. „To víš, že můžete, vždycky, ale jen mě to trochu… vyděsilo, není to zvykem,“ vysvětlila jsem a snažila se vypadat, co nejvíce v klidu. Táta trochu pookřál a zvedl koutek úst v náznaku úsměvu.

„Víš, chtěli jsme se zeptat na pár věcí,“ řekl mi táta a přisunul si houpací křeslo, do kterého padnul (Ale táta nejenže houpací křesla nenáviděl, on na nich neuměl ani sedět.) a to se s ním zhouplo do zadu. Jen tak - tak ho Jake zachytil, aby nespadl.

„Dík, Jacobe,“ zavrčel.

„V pohodě,“ odpověděl Jake a sedl si z druhé strany ke mně a vzal mě za ruku. Táta nespokojeně zafuněl.

„No, chtěli jsme vědět, jak to bude dál,“ řekla máma vážně. „Víš, kde budete bydlet, až se miminko narodí, nebo, kde budeš pracovat, Jakeu.“

My s Jakem jsme se na sebe jen mrkli. Díky Bohu, že máme tenhle rozhovor už dávno za sebou. Ujala jsem se slova a s nádechem jsem začala. „Mami, to je už vyřešené -,“

„Vážně?!“ přerušil mě pochybovačným zasyčením táta.

„Jo,“ ujistil ho tvrdě Jacob, protože on už tyhle ústupky taky špatně snášel. Táta to ale spíš uvítal a dal nám volné pole působnosti. Nejspíš čekal, že nemáme nic a žádné plány.

„Tati,“ získala jsem si jeho pozornost. „S Jakem jsme o tom mluvili. Budeme bydlet u Billyho, místa je tam dost a pokoj holek bude dětský pokojík. Navíc se budeme moct o Billyho starat. A Jake si sehnal práci jako automechanik ve Forkském autoservisu, příští týden nastupuje. A já si potom, až budu moct, taky seženu práci. Nebojte se, je to v pořádku,“ usmála jsem se na rodiče.

Naši byli vážně dost ohromení. Jen na nás koukali a pak se oba upřímně rozesmáli. Myslím, že byli moc rádi, že jsme to vyřešili, protože teď by bylo už pozdě. Naštěstí mám v sobě tolik zodpovědnosti, že jsem to udělala už dřív. Ale velkou podporou byl právě Jake, všechno vymyslel a moc mi pomohl při budování naší budoucnosti. Jake se totiž umí postarat, myslím, že jednou bude úžasným otcem… manželem. Mým manželem. Usmála jsem se kamsi do prázdna a zapojila se do debaty.

Mluvili jsme dlouho a o všem, táta se dokonce natolik uvolnil, že si chvíli i povídal s Jakem. Já byla zase tak šťastná, že jsem si celou dobu hladila břicho. Všichni jsme spolu bavili dobře a já byla nadmíru spokojená, že se Jake s tátou snese. S mámou je to jednoduší - jsou to nejlepší přátele už spoustu let. I když, jak jsem se dozvěděla i mamka má svou minulost, možná, že tu nenávist k Mattovi a Samovi mám prostě v genech. Čemuž bych se vůbec nedivila. Vím, co Sam mámě udělal, a i když se zdá, že je už je to v pořádku, tak cítím, že to nikdy nebude. Máma má velkou jizvu a ta je velmi křehká, kdykoliv se může otevřít.

Ale teď o tom mít strach nemusím, to je poprvé, co si to říkám, ale je to tak, zkrátka nemůžu změnit svět. Už nejsem syčící nesnášenlivá mrcha, jsem teď jiná. Milá mamka. Moje nejhorší noční můra se proměnila v nádherný denní sen… A ničeho nelituji.

Máma s tátou odešli, táta jel do města na schůzku s obchodním partnerem a mamka šla dělat oběd, protože jsem nesnídala a vetřelec se hlásil o slovo.

Jen, co odešli, tak mě Jake jemně políbil a zamumlal: „Pořád nevíme, jak se bude jmenovat.“

„No… vlastně mě už něco napadlo,“ špitla jsem.

„A to?“

„Když to bude holka, tak to bude Sarah a když kluk, tak to jsem se rozhodovala, nejdřív jsem chtěla Ephraima, ale nakonec jsem si řekla, že by bylo dobré jméno Harry, co ty na to?“ Dívala jsem se na něj a sledovala jeho rozzářenou tvář.

„Že jsi zářivější než tisíc sluncí, Sněhulko,“ řekl omámeně.

„Myslela jsem ty jména!“ zasmála jsem se.

Jake zatřepal hlavou. „Sarah nebo Harry? Já bych to líp nevymyslel, děkuju ti, Ellie. Za všechno. Ani netušíš, jak moc šťastný jsem. Tak moc… netušil jsem, že je to ještě možné,“ odpověděl a pohladil mě po vlasech. „Miluju tě, Sněhulko.“

„Já tebe víc, Jakeu,“ zašeptala jsem v polibku.

***

„Nebuď tak nešťastný, nesluší ti to, bratříčku,“ zasyčela Lorrena vedle mě. „Však oni za to zaplatí a to brzo,“ zaskřípěla zuby.

„Nechci, abys jim ublížila, Lorreno. Nech je být. Ona je šťastná, to jsem chtěl,“ řekl jsem a díval se do jejího okna. Ten pes… Ten odporný pes.

„Ne, Ryane. Já jim neublížím, to nemůžu udělat,“ zasmála se a v jejích karmínových se zračila taková krutost, kterou jsem ještě neviděl.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se znepokojeně.

„To, že ta malá zrzka Cullenová právě překročila hranici La Push,“ řekla a zvěstně se koukla do dáli.

Černé Volvo právě uhánělo po suché asfaltce…

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od života 3. kapitola - Zářivější než tisíc sluncí: