Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 2. kapitola - Jen ty a já a… někdo další?!

02.12.2010 (08:45) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

Jen ty a já a… někdo další?!

Do obličeje mě uhodilo ostré světlo, chtěla jsem si přes obličej přetáhnout deku. Jenže, jak jsem tak pomalu zjišťovala - nejen, že jsem neměla deku, ale ani ruce. Okamžitě jsem otevřela oči a zírala na dvě obrovské, chlupaté tlapy. Jednu jsem zvedla a nevěřícně na ni civěla. Po chvíli se něco studeného dotklo mého boku, střelila jsem potom pohledem, byla to jen voda… počkat, voda? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem na pláži a všude kolem mě byly cáry džínů a jiná potrhaná látka.

Motor mi zjevně chytnul později, spíš potom, co se Jake vedle mě pohnul a objal mě kolem pasu - pokud to šlo, byl pořád v lidské podobě. Vyjeveně jsem sledovala spícího, nahého Jakea, který se ke mně choulil. Když mi došlo proč spím venku na zemi a vedle mě je on, tak jsem se mírně usmála a otřela jsem se o jeho tvář čumákem. Jake rozespale rozlepil oči a díval se okolo sebe. Když se jeho zrak zastavil na mně, tak se usmál.

„Dobré ráno, Sněhulko,“ zachraptěl a protáhl se. „Jak to, že jsi se přeměnila?“ ptal se, ale nebylo mu moc rozumět. Zíval u toho.

Nejdřív jsem mu zabručela na pozdrav, ale pak jsem pokrčila rameny. Co já vím? Jen mám dojem, že já za to nemůžu, asi jsem se přeměnila v noci. Nejspíš reflex, nebo co. Vstala jsem a oklepala jsem se od písku. Písek padající z mého kožichu vytvořil malou spršku zrníček, které napadaly Jakeovi na hlavu. Zašklebila jsem se a nespokojeně mlaskla. Měla jsem žízeň. Velkou žízeň. Ale nijak drastickou, jen jako když po ránu máte chuť na snídani.

Nemusela jsem se ani otáčet a věděla jsem, že se Jake proměnil taky. Za chvíli ke mně přicválal a něžně se o mě otíral. I když moje myšlenky byly trochu jinde. Propojila jsem naše myšlení, ale dál jsem se zabývala představou na mé oblíbené téma „co bude za žvanec“.

„Spala jsi dobře, Ellie?“ ozval se mi v hlavě Jakeův unavený hlas.

Nasucho jsem polkla, drhlo to. „Jo, ale spala jsem málo, po většinu noci jsem měla na práci něco jiného,“ zasmála jsem se a opřela se o něj. Jake se ke mně hned naklonil a položil si na mě hlavu. Spokojeně jsem zamručela a olízla mu krk.

Jake se zasmál spolu se mnou. „Moc by mě zajímalo, co to bylo,“ chechtal se.

„Hej!“ křikla jsem, až mi trochu zadunělo v hlavě. Strčila jsem do něj a s veselým štěkáním vyrazila do lesa.

„Pořád čekám na tu odpověď!“ zasmál se Jake a dohnal mě. Zpomalila jsem, a tak jsme bok po boku klusali po lesní cestičce.

„Té se nedočkáš,“ šklebila jsem se. „Ale možná bys mohl zapojit mozek, pokud ti to tvé chatrné myšlení dovolí!“ zavýskla jsem vesele, ale než Jake stačil cokoli odpovědět, uslyšela jsem v hlavě další hlasy.

„Má pravdu, kámo!“ zaštěkal zvesela Seth.

„Jo, jo… Mimochodem, nemohli jsme spát! Co jste to, proboha, vyváděli?“ hudroval Embry.

„My taky ne!“ přidal se, jako pokaždé, Paul. „Volali ze Seattlu, prý jim spadlo několik budov!“ řehnil se a zanedlouho jsem vedle nás uviděla celou početnou smečku. Bože, proč?!

„Ne, teď vážně. To jste někoho vraždili? Ten křik byl slyšet až k nám,“ zahučel Sam, ale po chvíli to už nevydržel a rozesmál se s ostatními.

„Moc vtipné, Same. Vlastně, od kdy ty se přidáváš k obecnému veselí? Neplníš náhodou funkci „zábavy-kaze Sama“? A je zajímavé, jak je tvoje ložnice tichá! Co tam děláte? Hrajete lodě?“ syčela jsem navztekaně, ale všichni - až na osloveného se káceli smíchy. Jsou jako puberťáci, možná hůř.

„Nech je být, to je zbytečné. Když se někdo idiotem narodí, tak jím i zůstane,“ řekl Jake a mrskl po smějícím se Paulovi vražedným pohledem.

Povzdechla jsem si. „Jasně, ale já na to doplácím, Jakeu! A kdyby něco – mizím! Mám šílený hlad,“ zaskučela jsem a už jsem byla v trapu. Jen jsem se letmo otřela o Jakea a zmizela mezi stromy do dáli. Než jsem vypnula propojení myslí, tak jsem ještě slyšela Quila: „Vyhýbej se dobytčím farmám!“. Cha, vůl.

 *O pár hodin později*

Snažila jsem se lov zkrátit na nejkratší dobu, ale hlad si vyžádal svou daň v podobě dvou hodin. I když upřímně - ničeho nelituju. Napila jsem se tolik, že mi to vystačí do neděle. A vzhledem k tomu, že je pátek, tak je to celkem úctyhodné skóre. Teď jde jen o to, jestli to vydržím.

Cválala jsem k domu a prohlížela si les, byla jsem šťastná. Prostě jsem civěla na každý spadlý strom a říkala si, jak je ten život úžasný. Jenže, jak říká Sue: „On tě to brzy přejde!“. Ale to je teď poslední, co mě zajímá. Nejdůležitější je Jake, což mi připomíná aktivitu na dnešní odpoledne - natírání plotu. Dali jsme se totiž do renovace té pastoušky, které s Billym nadšeně říkají domov. Pomalu jim to tam padá na hlavu. I když - minulý rok jsme s tátou malovali a dávali nová okna a dělal se i nový plot. Letos se udělá něco se zevnějškem a ten plot v zimě popraskal, takže ho musím nejen natřít, ale i opravit. Hrůza. Naštěstí mám rychlé a šikovné packy. Doslova.

Přišourala jsem se k domu, skočila do prvního křoví a vzala na sebe svoji původní podobu. Tu, ve které chodím do samoobsluhy. Naneštěstí jsem si velmi brzy vzpomněla, že nemám co na sebe, a tak jsem se světelnou rychlostí přemístila na verandu, vypáčila dveře a zdrhala po schodech do pokoje, kde jsem hlasitě práskla dveřmi. Úlevně jsem vypustila vzduch z plic a zkontrolovala pokoj. Jo, pořád ve stejném stavu - bordel na bordel. Ale aspoň si vždycky najdu věci, vím, kde jsou. Na rozdíl od mámy, která stále něco hledá, div pro to nejde do sklepa.

Zapadla jsem do koupelny a udělala ze sebe člověka, samozřejmě obrazně, nejsem člověk. Později, když jsem usoudila, že vypadám podobná lidské rase, jsem se přikolíbala zpátky do pokoje ve snaze vzít si něco na sebe. Vyhrabala jsem kraťasy a tričko. Bylo jedno, co to je, budu natírat plot, takže to stejně půjde do kelu.

Soukala jsem se do kraťasů a jak jsem v záchvatu zuřivosti skákala po pokoji, tak jsem drkla do stolu a něco shodila. Hned jsem se otočila a po předmětu natáhla ruku, jenže vlákýnka se ukázala v pravou chvíli. Vzaly tu věc do svých chapadýlek a ona se vznášela jakoby kouzlem. Až pak jsem si všimla, co to vlastně bylo. Udělalo se mi zle, zavrávorala jsem a jen tak - tak se chytla stolu, abych neupadla. Uschlá růže vznášející se ve vzduchu ke mně pomalu doplula, ale já se na ni jen podívala a bylo mi špatně. Hrdlo i žaludek se mi stáhly a nohy se mi rozklepaly. Pomalu jsem se sesula k zemi. Tak, tak dlouho jsem si na něj nevzpomněla. Naposledy jsem ho viděla, když jsem ho posílala do horoucích pekel. Ryan Rose… jak dlouho to je? Měsíc, měsíc a pár dní…

„No bezva, ještě to tak," pronesla jsem monotónně, ale uvnitř jsem se klepala hrůzou, že to, co mě sleduje, je… ne! Nebudu na to myslet. Vystoupila jsem z auta a běžela do domu a až do večera jsem se šprtala, ale pořád se mi do mysli vkrádali studení…

***

Chudinka Grace, co si asi musela zažít, než ji ty zrůdy zabili? Roztřásla jsem se a podívala se z okna do tmavého lesa, kterých je tady opravdu požehnaně. Něco tam je, něco moc zlého. Kéž bych to jen dokázala zastavit.

***

„Kruci, nemůžete si to nechat na léto?“ zavrčela jsem a konečně bezbolestně jsem vzhlédla do světla a to, co jsem viděla, mě udivilo. Po dešti ani památky, slunce svítilo jako o život a ti hloupí ptáci se snad zbláznili. Co mě ale při podrobnějším zkoumání udivilo na nejvyšší míru, byla ona. Krásná, rudá jako krev a převázaná černou, tenkou stužkou. Růže. Ležela na okenním parapetu zvenčí a byla, byla… prostě nádherná. Vyjeveně jsem ji vzala do ruky a prohlížela si ji.

 ***

Vyděšeně jsem se připlácla zády na strom a koukla na majitele onoho hlasu. Moje brada spadla se zařinčením, až na zem. Tak krásného člověka jsem ještě neviděla. Teda, on to nebyl člověk. Jeho oči, které připomínaly proudící krev, mi prozradily jeho malé tajemství. Plavé, jemně zvlněné vlasy mu lemovaly andělský obličej. Byl vysoký s chlapeckým vzhledem. Měl na sobě světlé džíny, určitě značkové. Bílé tričko a na něm béžovou koženou bundu.

„Ryan Rose,“ pousmál se a jeho oči změkly a zjemněly.

Zatřepala jsem hlavou, to už je za mnou. Ryan byl, byl… kruci, on byl a tečka. Žádná diskuse. Vzhlédla jsem a udivil mě pohled na chapadýlka. Zuřivě drtila nebohou růži ve svém sevření, až se její seschlé okvětní lístečky drolily na podlahu. Zvláštní, moje dlaně, měla jsem je sevřené v pěsti. V takové chvíli chapadýlka mizela, ale teď… chovala se jako já. Ne - chovala se tak, jak jsem se cítila. Ovládaly je pocity, ne já.

Zasmála jsem se té hlouposti a hodila růži do koše. Vlákna se stáhla zpátky na místo a já odcházela z pokoje. Nebudu si tím kazit den, ani jednou z těch věcí. Zapomenu na to. Bude to tak lepší. Žádný Ryan, žádné pocity.

Půjdu k Blackovým a pomůžu Jakeovi. 

*O několik týdnů později*

Zaskučela jsem a převrátila se na záda. Au, co jsem komu udělala? Marně jsem vzpomínala na „zkažené jídlo“ a podobně ujeté věci. Nejím nic, piju zvířecí krev a proti nemocem jsem imunní. Tak, co se to, kruci, děje? Položila jsem si na vařící čelo mokrou žínku a s fňuknutím se skroutila do klubíčka.

„Zlato? Zlatíčko, jak je ti?“ ptala se starostlivě mamka a sedla si ke mně na postel. Postel se pod její vahou zhoupla a mně připadalo, že se co nevidět pozvracím.

Pokrčila jsem rameny a otřela si uslzené oči, pálily jako šílené. Bylo to, jako by mi do nich vstříkli slzný plyn. „Je mi na nic, kde je Jake? Poslala jsi ho konečně domů? Měl by se vyspat,“ zachrčela jsem a práskla sebou znova do peřin. Moje hlava se snad rozskočí na všechny strany. 

„Ano, poslala,“ přitakala a znovu namočila hadr do studené vody. „Odmlouval, musela jsem ho doslova vykopat ze dveří...“

„A to ti nedělalo žádný problém, co?“ zasmála jsem se, ale jak se prudce pohnula, tak mi po těle vystřelila tak ostrá bolest, že jsem se zaječením zkroutila do křečovitého klubíčka. Bolest vystřelovala od břicha a šířila se po celém těle.

Mamka se taky usmála, ale když viděla, co mi smích způsobil, tak se jí v jinak rozesmátém obličeji objevila hrůza. Hned mě konejšila a říkala nesmysly jako „bude to dobré“. To určitě, všechno má svůj důvod a tohle není výjimkou. To, že mi je takhle zle, má nějakou příčinu. A nachlazení to vážně není, i když je polovina října.

„Hele - He - le… zavolala bys taťkovi, aby cestou z práce sehnal aspirin?“ zakuckala jsem.

„Aspirin? A k čemu ti bude? Normální léky na tebe nezabírají,“ podivovala se mamka a přikrývala mě dekou. Jasně, že mi to bude k ničemu, ale chci být sama.

„Aspirin možná jo. A když ne, tak jsme to aspoň zkusili, za zkoušku to stojí, ne?“ zaskřehotala jsem a odvrátila od ní zrak. Dívala jsem se do stopu a počítala miniaturní trhlinky, které bych měla zaspárovat. Mám dojem, že to musí být hodně vidět, i když… lidské oko tohle těžko uvidí. Mamka mezitím odešla. A já dál zkoumala pokoj. Spát se mi nechtělo, nebyla jsem vyčerpaná, ale ochromená bolestí.

Po několika minutách, asi třiceti, jsem na příjezdové cestě uslyšela motor tátova auta. Poznala bych ho všude, má takový specifický zvuk - škyt, škyt, chrrr, škyt. Už moc dobře nefachá, měla bych se na něj podívat. Ale pořád je to dobré auto, jenže už není nejmladší. I když, je pořád rychlejší než to moje. Ještě několik dalších minut jsem se zabývala debilitami, dokud se zas mezi dveřmi neobjevila mámina hlava.

„Hm?“ pokývala jsem hlavou. Nechtělo se mi ani otevírat pusu.

Máma se malinko pousmála a otevřela dveře naplno. Koukala jsem na ni jako puk. V ruce totiž držela tác s horkým čajem, který voněl skořicí, rohlíkem a krabičkou aspirinu. Přemýšlela jsem: Přeskočilo jí anebo tráví příliš času u Uleyových?

Ale ať to bylo tak nebo tak, odpověď byla stejně děsivá. Tohle dělala už dřív, když jsem byla malá, a tak jsem se naučila o nemoci nemluvit a přechodit ji. Vždycky z ní šel strach, když mi tohle říkala. Tak slaďoučký hlásek… jen jsem čekala, kdy vytáhne sekáček na maso.

„Zlatíčko, myslela jsem, že když je ti špatně, tak by pomohl čajík!“ zazubila a cupitala ke mně. Bohužel mi teď přišla spíš jako totálně sjetá. Dřív jsem si myslela něco o kletbě. Pche. Jakýpak kletba, houbičky!

„Ech,“ zamlaskala jsem nervózně. „Nechci urazit, ale když nemáš AB pozitivní, tak nejedeš.“

„Ale jdi ty, zkusit to můžeš! Co ty víš, třeba se to srovnalo!“ usmála se a cpala mi pod nos čaj. Měla jsem v tu chvíli pocit, že chemikálie, které jsem v tom cítila, mi poleptaly nosní sliznici.

„Třeba?!“ vyjela jsem, ale hned se chytla za břicho. „Nevzpomínáš si, jak to dopadlo s hotdogy? Zvracela jsem ještě den potom. Myslím, že tohle mi nepomůže, mami,“ zahučela jsem nakvašeně a odháněla jsem ji i s čajem.

„Čaj není párek!“ zasyčela a viděla jsem, jak v obličeji pomalu rudne. A, stará dobrá Leah Clearwaterová se vrátila, Díkybohu. A je stejně jízlivá, nepříjemná. Možná, že po létech ještě horší.

„Jídlo jako jídlo!“ křikla jsem nazpátek a než jsem se nadála, tak jsme obě stály a ječely jedna na druhou. Břicho - nebřicho. Jenže, jak jsem po ní házela vražedné pohledy, tak jsem najednou zabloudila pohledem ke kalendáři. KOUPIT VLOŽKY. Hlásal rudý nápis na dnešním datumu. Zajíkla jsem se a spolkla všechny nadávky a úsečné odpovědi. A v duchu počítala a počítala…

„Co je?“ vyštěkla vztekle máma a celá se naježila. Jenže, nejspíš jsem vypadala dost děsivě, když jsem se k ní otočila. „Eleno? Děje se něco?“ zeptala se nejistě a zkoumala mě pohledem.

Načeš já se nemohla ani pohnout. Měsíc a půl nic… Nic, prostě nic.

„Propána, Eleno! Co je ti?“ vyjekla, přiskočila ke mně a zatřásla se mnou. Jenže já stále nepřítomně čučela do stěny. Pak jsem pohled posunula a uviděla svůj odraz v zrcadle. Dneska bych o sobě neřekla, že jsem „okouzlující upírka“. Bílá, nasinalá tvář, vypoulené, prázdné oči, zplihlé vlasy. Super, k tomu všemu vypadám jako smrt. Matka se mnou marně třásla a snažila se ze mě dostal odpovědi. Já se prostě zasekla.

„Eleno!“

Najednou se mi ale setmělo před očima, zavrtěla jsem prudce hlavou a vytřeštila oči. Já se mohla hnout a… Krucinál!

„Panebože!“ zakřičela jsem a odstrčila mamku, která na mě nechápavě koukala a čekala, co udělám. Ale já jsem na nic nečekala. Popadla jsem peněženku a klíče a letěla jsem k autu. Řvala za mnou, ale já neslyšela. Teda jo, slyšela, ale nereagovala jsem. Potřebovala jsem to vědět, musím to vědět. 

Cesta mi naštěstí trvala jen pár minut, jela jsem jak ten šílenec. Všechno za oknem se slilo do odporně zelené šmouhy a kola mi v zatáčkách příšerně skřípěla. Neobtěžovala jsem se s nějakým parkováním a najela na chodník. Vletěla jsem do lékárny jako neřízená střela a zastavila se u pultu.

„Přejete si, slečno?“ ukazovala mi protézu asi šedesátiletá ženská. Zhnuseně jsem nakrčila nos, ale na to teď nebyl čas.

Zafuněla jsem a vyklopila: „Těhote… Těhotenský test, prosím… dvakrát!“ Byla jsem jakoby mě praštil. Paní Hoferrová, tak stálo na jmenovce, se na mě divně podívala a dala mi požadované zboží. Vrazila jsem jí do ruky o několik dolarů víc a s „drobný si nechte“ jsem se zase vyřítila pryč. Ve dveřích jsem srazila nějakého chlapa. Ale bylo to úplně jedno. Sedla jsem do auta a jela jsem domů.

Teprve, když jsem přijela domů, tak jsem si oddechla. Třesoucíma se rukama jsem vzala dvě krabičky a klusala do domu. Samozřejmě, že jsem vůbec nikoho nevnímala a zamkla se v pokoji. Dobře, tohle zkusím, nemusí to být nutně pravda. Ale může, vysvětlovalo by se tím to všechno. Včetně šílených křečí, kterých si snažím ze všech sil nevšímat. I když se zoufale hlásí o slovo. 

„Eleno, odemkni!“ křikla mamka a praštila do dveří. Chvíli jsem se nad tím rozmýšlela, ale pak jsem otevřela. Stejně bych jí to musela říct. Jednou určitě.

Vešla do dveří a vystrašeně se na mě dívala. „Co to mělo, sakra, znamenat? Měla jsem… “ najednou se zarazila a třeštila oči na moje ruce, ve kterých byly příslušné krabičky s modrým proužkem na obalu. Pak se zadívala znovu na mě, ale byla celá bílá a její oči připomínaly tenisové míčky, přinejmenším.

„Co to má… ? Eleno… ty jsi?“ zahekala nevěřícně.

Nervózně jsem si přejela rukou po zátylku a hystericky se zasmála. „Možná,“ kuňkla jsem nakonec. Máma jen víc vykulila oči.

„J - jak možná?“

„Nejsem si jistá, ale všechno tomu nasvědčuje,“ zaskřípěla jsem zuby. „Počkáš tu? Chci si ty testy udělat. Když budou dva, budu mít větší jistotu,“ usmála jsem se, ale nevypadalo to moc povzbudivě. Bylo to jako poslední zoufalý úsměv před nervovým zhroucením.

Jen prkenně přikývla a sedla si. Mám dojem, že je asi hodně mimo, sedla si totiž na koš, ve kterém mám prádlo na praní.

*O hodinu později*

„Tak?“ ptala jsem se mamky a třásla jsem se hrůzou. První test byl pozitivní, dobře. Ale tenhle být nemusí. Teoreticky… se mohl ten první plést. Teoreticky. Někdy se to ale vážně stává, kéž bych byla tou výjimkou.

„Je to v prdeli,“ zamumlala a podala mi test. Chvíli jsem tam ztuhle stála a koukala na test. Možná jsem se snažila barvu změnit, ale marně, nezabíralo to. Papírek pořád modře zářil a mně se dělalo z té barvy mdlo.

„Je, jsem v tom,“ přitakala jsem pohotově.

V ten moment se otevřely dveře a v nich se objevil táta. „Co je? Stojíte tu jako dvě sochy, nějaký problém?“ bezelstně se usmál a přišel nám, ale příliš brzo si všimnul pozitivního testu v mých rukou. Jen zbledl. Čekala jsem, že začne hystericky něco řvát, ale on ne. Jen na se na mě podíval a pak „žuch“. Praštil sebou o zem a omdlel.

„Neboj, on se s tím smíří,“ pousmála se máma. To bylo za celou tu hodinu poprvé, kdy se ona usmála. To je dobře, alespoň nějaká podpora. A zatím jediná. 

„No, on jo,“ povzdechla jsem si. „Teď je otázkou, jestli se s tím smíří i táta toho mrněte,“ řekla jsem suše a koukala na svoje břicho, jakoby z něj měl každou chvíli vyrazit vetřelec. Vlastně to není tak od věci. Podle všeho to bude alespoň z malé části upír. A já vím, jak se ty příšery dostávají na svět - prostě se na něj prokoušou.

„Snad ano. Ale věř, že jsem si nikdy nemyslela, že budeš mít dítě s ním,“ zasmála se, znělo to ironicky, ale přidala jsem se. Vlastně to byla trochu pravda. Byl jen o pár let mladší než mamka, mohl by to být můj táta. I když už je mu pořád osmnáct.

„Popravdě - od přeměny mě ani nenapadla myšlenka na děti a teď… Hups!“ uchechtla jsem se, ale moc šťastně to nepůsobilo, jen s podtónem hysterie.

„Vážně nezníš moc nadšeně,“ poznamenala mamka a sbírala taťku ze země.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Ne, jen… musím se s tím nejdřív smířit já, ale nechci na to být sama. Jdu k Blackovým, nevadí?“

„Ovšem, že ne, hodně štěstí zlatíčko! A nezapomeň - máš nás, i kdyby se stalo cokoliv,“ mateřsky se usmála a objala mě. Trochu jsem ji v objetí zmáčkla, ale nestěžovala si. Políbila jsem ji do vlasů a cítila, jak mi z koutku oka stekla slza. Rychle jsem ji otřela a nahodila bezstarostný výraz.

„Dobře, zatím ahoj a děkuju,“ ušklíbla jsem se a letmo ji políbila na tvář. Oblékla jsem si mikinu a vyrazila.

Během cesty jsem nepřemýšlela o ničem. Hlavu jsem měla prázdnou a docela mi to vyhovovalo. Rychlostí blesku jsem přeběhla les a už jsem viděla Jakeův dům. Chvíli jsem stála na kraji lesa a pozorovala ho. Bylo by hezké tu jednou bydlet. Zaposlouchala jsem se, Jake byl v dílně. Tiše jsem se vplížila dovnitř a sledovala ho. Spravoval něčí auto a vztekle u toho funěl. Za chvíli začal šmátrat rukou kolem sebe. Vsadím se, že hledá ten klíč, co leží na zemi asi dva metry od něj. Natáhla jsem ruku, objala ho vlákny a položila jsem mu ho na hruď.

Chvíli nechápal, ale pak mu nejspíš svitlo. Vyjel z pod auta a na celé kolo se začal smát. „Ellie! Co tu děláš? Jsi nemocná!“ zamračil se najednou a nespokojeně si mě měřil.

„A tys měl spát, jsi unavený,“ odpálkovala jsem ho. „Ale ne, Jakeu, já nejsem nemocná,“ začala jsem tiše. Hlavně klid, opakovala jsem si. Chce to klid a chladnou hlavu.

Jake ke mně přišel, objal mě a něžně políbil. „Vážně? A co ti teda je?“ zazubil se a znovu se ke mně sklonil pro polibek, ale já ho odstrčila. Jen se na mě překvapeně koukal a nechápal, jeho oči svítily jasným „proč?“.

Nadechla jsem se. „Vzpomínáš si na to, když jsi říkal, že budeme už jen pořád spolu? Jen ty a já?“ zeptala jsem ho a pozorně sledovala jeho reakci. Nechtěla jsem ho vyděsit. Když nic, tak aspoň to.

„Jasně, pamatuju si to. Proč? Mám dojem, že to pořád platí… jen ty a já...“

„A někdo další,“ doplnila jsem ho nepřímo šeptem. Vydechla jsem a podívala se mu do očí. Byl zmatený, ale něco mi říkalo, že tuší, co se děje. Doufám v to.

„Cože? Kdo? Jak to myslíš?“ vypálil hned a vytřeštěnýma očima mě pozoroval. Jeho sevření kolem mě se uvolnilo a on znejistěl. To je přesně to, co jsem nechtěla. Aby se lekl.

„No, Jakeu. Trochu jsme to nedomysleli,“ pokračovala jsem. „Ale má to pozitivum. Už vím, co uděláme s Rebečiným pokojem. Bude z něj dětský pokojík,“ usmála jsem se. Jake se na mě podíval jako na blázna a pak zbledl… snad sebou nesekne jako táta. 

„Ty jsi… ?“

„Jo, jsem těhotná,“ přikývla jsem. Jako reakci jsem čekala všechno, ale tohle teda ne. Chvíli tam stál, ale pak se rozesmál. Začal se šíleně smát a vykřikovat, že mě miluje. Nejdřív jsem byla jako v říši divů, ale pak mě strhl do víru radosti sebou. Vzal mě do náruče, párkrát se se mnou zatočil dokola a pak mě začal zuřivě líbat.

No, možná to nebude tak strašné.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 2. kapitola - Jen ty a já a… někdo další?!: