Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 7. Usmíření s Edwardem

02.03.2010 (19:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4024×

USMÍŘENÍ S EDWARDEM
(Bella

Běžela jsem po jeho vůni už snad půl hodiny. Co ho to sakra napadlo? Jen jsem nevěřícně kroutila hlavou a běžela dál. Těšila jsem se na něj, ale jestli mi hodlá dělat přednášky, zase pěkně zmizím. Nenechám se od něj buzerovat. Stará Bella by nejspíš sklopila oči a snažila se vše svést na sebe, ale já už nejsem ta stará Bella.

Konečně jsem ho zahlédla. Byl na louce, podobné té ve Forks. Seděl v trávě a rukama si objímal kolena. I když vítr vál k němu, nevšiml si, že tu jsem. Našlapovala jsem tak, aby mě slyšel, ale přesto se neotočil.
„Edwarde?“ Položila jsem mu ruku na rameno, snad se konečně probere. Nic. Přešla jsem tedy před něj, zastínila mu výhled na jistě zajímavou šišku v koruně stromu, na kterou upíral pohled a zamávala mu rukou před očima. Konečně. Oči pomalu přesunul ze šišky na můj obličej.
„Bell?“ zašeptal tiše.
„Ahoj,“ usmála jsem se a ukázala mu tak všechny své bílé zuby. Než jsem se nadála, už mě svíral ve své náruči. Objetí jsem mu radostně oplácela. Ale na mě příliš brzy se odtáhl.
„Bello, měl jsem o tebe takový strach. Byla jsi přes měsíc pryč! Ani jsi o sobě nedala vědět!“ začal mě hned poučovat.
„Promiň, ale měla jsem práci,“ řekla jsem nezaujatě.
„Bell, nevěděl jsem, jestli se ti něco stalo, nebo jsi ode mě utekla,“ začal zase, ale přerušila jsem ho.
„Edwarde, slíbila jsem, že se vrátím. Řekla jsem ti, že jsem nepřemožitelná a nesmrtelná. Takže co je za problém? Chápu, že jsem ti měla dát aspoň vědět, kde jsem a už jsem se ti omluvila. Ale nechtěla jsem přestat, dokud jsem nenašla to, co jsem hledala!“ rozječela jsem se na něj.
„Nepoznávám tě,“ zašeptal.
„Protože já už nejsem ta slabá Bella, která by udělala vše, co by ti na očích viděla. Prošla jsem si svým a dokážu se o sebe postarat,“ řekla jsem už klidně.
„Nechci se hádat, vím, co jsem ti způsobil a že to byla největší chyba, kterou jsem mohl udělat. Ale musíš pochopit, jak jsem se cítil, když ses celý měsíc ani neukázala, bylo mi strašně,“ na poslední větě se mu hlas zlomil. Bylo mi ho líto, zase.
„Taky se už nechci hádat, čekala jsem hezčí přivítání,“ sladce jsem se na něj usmála. Úsměv mi opětoval a přitáhl si mě blíž. Dvěma prsty mi zvedl bradu a sklonil se ke mně. Neodolala jsem mu a přitiskla své rty na ty jeho. Líbali jsme se vášnivě několik minut, ale pak se odtáhl. V mysli jsem se zamračila, ale nechtěla jsem dát nic najevo.

„A jakou jsi měla práci?“ zeptal se najednou. Jen jsem zamávala truhličkou v mé ruce.
„Pojď,“ řekla jsem mu a chytla za ruku. Pak jsem se rozeběhla a jeho vláčela za sebou.
„I šnek je rychlejší,“ rýpla jsem si do něj, stále ho tahajíc za ruku.
„Já za to nemůžu, že jsi super čertice,“ ušklíbl se.
„Tohle jsi neměl říkat,“ uchechtla jsem se a zastavila. Zmateně na mě koukal. A já se zatím soustředila a nechala si narůst svá černá křídla. Konečně, už jsem je měla celá ztuhlá. Edward mě obešel do kola a při pohledu na jeho vytřeštěné oči jsem se musela začít smát.
„Líbí?“ zeptala jsem se ho v návalech smíchu.
„Ehm jo,“ usmál se.
„Tak pojď,“ chytla jsem ho znovu za ruku a pak vzlétla. Moje černá křídla pomalu začala rudnout, a čím rudější byla, tím rychleji jsem letěla. Vyletěla jsem jen nad špičky stromů a mířila ke Cullenům domů. Na zahradě jsem se snesla na zem, ale nyní již žhavě rudá křídla si nechala. Potřebují se konečně trochu protáhnout, no ne?

„Wow, pěkný křídla. Že mě taky svezeš?“ zavýskl Emmett ze dveří. Stála tam celá rodina a prohlíželi si má křídla.
„Možná později,“ usmála jsem se na něj.
„Ale pořád jsi mi neodpověděla na otázku,“ vzpamatoval se Edward.
„Chci vám to říct všem. Takže ten měsíc jsem hledala onen prsten upíří vůle. Aro mi „řekl“, že by měl být někde na dně Etny. Prohledala jsem ji, ale prsten tam nebyl. Tak jsem začala prohledávat další sopky, až jsem ho našla v Stromboli,“ řekla jsem jim stručně a zamávala černou truhlou před sebou.
„To je on?“ zeptal se Carlisle. Přikývla jsem.
„Ale vy se ho nikdo nesmíte dotknout, já ho musím zničit,“ varovala jsem je.
„A DOUFÁM, ŽE MI S TÍM NĚKDO POMŮŽE!“ zařvala jsem směrem k zataženému večerními nebi. Najednou vedle mě uhodil blesk.
„To mělo znamenat ano?“ mluvila jsem dál na mraky. Další blesk.
„Fajn,“ usmála jsem se na nebe a otočila se na nic nechápající členy rodiny.
„Asi byste se měli trochu vzdálit, mohlo by to být pro vás nebezpečné,“ promluvila jsem vážně. Všichni se stáhli, až na Edwarda.
„Asi bychom se dlouho hádali a já už to chci mít z krku, takže promiň,“ sladce jsem se na něj usmála a uvěznila ho i s celou rodinou ve svém ohnivém štítu. Pak jsem je všechny vzduchem poslala až na verandu domu, do bezpečné vzdálenosti od sebe.
„Bell, je to bezpečné?“ ptal se ustaraně Edward.
„Pro mě naprosto, pro tebe ne,“ odsekla jsem a klekla na jedno koleno…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 7. Usmíření s Edwardem: