Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 6. kapitola

24.10.2010 (11:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2483×

6. kapitola - Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.

„Jasně,“ kývla jsem na Edwarda a pomalu se zvedla. Kývnul na Rose a v momentě stál u dveří a galantně je držel otevřené. Nervozitou jsem málem přeletěla přes práh, což jej nejspíš pobavilo, neboť se pokoušel zakrýt smích kašlem. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo naštvaná. Raděj jsem vyběhla z domu a hnala se přímo doprostřed temného lesa.

Běžela jsem a zlehka našlapovala na vlhkou hlínu. Za mnou se ozývaly Edwardovy kroky a já dělala všechno pro to, abych na ně nemyslela. No spíš to bylo něco v tom stylu: Nesmíš zakopnout, nesmíš zakopnout. Běží za tebou Edward. Edward! Nesmíš zakopnout. Nesmíš…

„Bells?“ ozvalo se za mnou. To mě vytrhlo z mého soustředění a taktak jsem se vyhnula nízké větvi jakési borovice.

„Ano?“ vypadlo ze mě zadýchaně a překvapeně zároveň – sama jsem nečekala, že se mi tomu zákeřnému kusu dřeva podaří vyhnout. Edward se jen mile usmál a pokračoval.

„Myslím, že už jsme dost daleko. Tady v okolí často bývají pumy a tak. Myslím, že je zbytečné běžet dále…“

„Pumy?“ zeptala jsem a po chvíli si představovala, jak dusím sama sebe. Pumy? Proč jsem to vůbec řekla?

„Ehm, ano. Pumy,“ zkonstatoval Edward a na jeho tváři se objevil nejistý úsměv. Myslela jsem, že se propadnu. Jakto, že mě lidi vždycky nechají mluvit. Měli by mi to zakázat. Ale já bych si beztak i tak našla způsob, jak se ztrapnit.

„No, já jen, že jsem pumy nikdy nelovila,“ přiznala jsem a doufala, že tahle skutečnost alespoň trošku zabrání Edwardovi pochybovat o mojí inteligenci.

„Hm,“ řekl jen a jeho obličej zjihl. Znervózněla jsem ještě více a pohled zavrtala do země. Chvíli jsem ještě hypnotizovala obří kořen pokrytí mechem, ale pak mi do výhledu vstoupily černé, pánské boty.

„Bells?“ řekl a položil mi ruku na krk. Instinktivně jsem zvedla hlavu a zadívala se do jeho upřímného rozněžnělého obličeje. „To nevadí, myslím, že se ti to bude líbit. A určitě ti to bude i chutnat. Ukážu ti to,“ zašeptal. Odpoutal ruku od mého krku a dvěma prsty mířil výše, až k oušku. Pak jako by si to ale rozmyslel a nechal svou ruku sjet dolů podél mých vlasů.

„Co jsi teda ve Volteře lovila?“ zeptal se a snažíc se změnit téma jakoby pozoroval krajinu okolo.

„Ehm… Nic moc. Myslím. Já… No… Myslím, že většinou menší… menší zvířata. Srnky a… a tak,“ vykoktala jsem a v duchu si splétala oprátku. Edward se tiše uchechtnul, ale po chvíli jeho obličej opět nabyl vážnější podoby.

„Dobrá, tak se dívej,“ řekl tiše a nepatrně na mě mrknul. Opřela jsem se teda o strom a sledovala Edwardovo počínání.

Vyskočil na jedli kousek ode mě a rozhlížel se po okolí. Po chvíli se otočil a hlavou pokynul ke stromu asi dvacet metrů od nás.  Musela jsem skutečně hodně zaostřit, ale jak se mi to povedlo, spatřila jsem mezi nazelenalými větvemi černou hýbající se věc.

Než jsem se stihla vzpamatovat, Edward se odrazil a zmizel. Pár ladnými elegantními pohyby se dostal ke své oběti. Vteřinu na to se ozvalo tiché a rychlé zapraskání a v dalším momentu už Edward klečel u nehybného těla zvířete.

Omámeně jsem ho pozorovala a přemítala nad jeho lehkými, plynulými skoky. Nakonec jsem si uvědomila, jak stojím stále v té stejné pozici za tím samým stromem a pozoruju ho, jak pije krev ležícího zvířete.

Najednou se však odklonil a otočil se na mě. Jeho pohled, prosycený vzrušením z lovu a lačností po další kořisti, se střetnul s tím mým fascinovaným. Ačkoli jsem stála asi dvacet metrů od něj, neubránila jsem se slabému vzdechu.

Jeho zorničky se ještě rozšířily. Chtěla jsem se pohnout anebo alespoň uhnout, ale nohy jsem měla jak přikované. Stejně tak pohled nebyl schopen jediného pohybu.

V mžiku, aniž bych postřehla, jak se to stalo, se objevil přede mnou.  Jeho oči byly tak omámené a zaujaté… Stál asi deset centimetrů ode mě a tiše si mě měřil.

Jeho zorničky se však ještě roztáhly a jeho oči, jako by se tak ještě prohloubily. Nedokázala jsem uhnout pohledem. Nevydržela jsem to však a lehce přešlápla z nohy na nohu. Ta mi však podjela. Myslela jsem, že spadnu, ale jeho ruce mě zachytily a udržely ve stejné rovině bez toho, aby tomu věnovaly sebemenší pozornost.

Byla jsem tak u něj ještě blíže. Pohledem ještě chvílí zůstával zaseknutý v mých vyplašených, ale vzrušených očích, potom však jeho oči začaly jezdit po mém obličeji, až se dostaly na krk, dekolt. Pohled, kterým si mě měřil, byl stále tmavší a stále fascinovanější. Nebyla jsem si jistá, jestli ví, co dělá anebo jestli to je jen reakce lovce vyrušeného při lovu.

Využila jsem chvilkové svobody a začala si ho taky prohlížet. Jako první mě zaujaly plné, rudé rty, na nichž se třpytila červená kapička krve, která je činila ještě přitažlivějšími, než se vůbec dalo snést. Pohledem jsem stále sjížděla níže, ale nedalo mi to. Musela jsem se k nim vracet. Pořád. Nešlo to jinak.

Ucítila jsem mnohem větší tlak, který způsobovaly ruce kolem mého pasu. Tlak stoupal a klesal stejně jako Edwardova hruď. Vší svou vůlí jsem se vrátila k jeho očím a zjistila, že mě celou tu dobu pozoroval.

Byl naprosto vyvedený z míry, nepříčetný. Přesto jako by se snažil být něžný a neublížit mi. Vrátila jsem se tedy k jeho rtům. Když jeho stisk zesílil, jako by mi něco v hlavě přeskočilo. Potichu jsem sykla a ze slabým zakňučením se vrhla na jeho rty.

Připadala jsem si jako v transu. Vůbec mě nenapadalo, kde se ve mně ta odvaha vůbec bere. Cítila jsem své rty, jak se tvarují kolem těch jeho. Pak se mé ruce stejně automaticky zapletly do jeho vlasů a nohy samovolně zvedly od země, když mě se vší opatrností, které byl ještě schopný, opřel o strom.

„Bello…“ zavzdychal Edward. Pak ale jako by ho zvuk vlastního hlasu probudil, nebo přivedl k rozumu a on ztuhl. Dokonce jsem měla pocit, že přestal dýchat. Jeho víčka byla pevně semknutá k sobě a čelist měl celou zpevněnou a napjatou.

Začala jsem se pomalu taky probírat a ruce z pod jeho košile a vlasů pomalu směrovala na jeho ramena. Opřela jsem se o něj a mělce oddechovala. Najednou se však ozvalo mé svědomí a já se začala stydět. Nedokázala jsem pochopit, kde se to ve mně všechno vzalo. Jak jsem se vůbec odvážila se k němu přiblížit, natož se ho dotknout. Z očí se mi pomalu začaly řinout horké slzy, které se mi prozatím podařilo schovat.

Edward pomalu otevřel oči a opět se zadíval do mého obličeje. Tentokrát však byl jeho pohled něžný, láskyplný, ale provinilý a nešťastný zároveň. Když však spatřil ten můj, setřel mi slzičky a přitulil si mě blíže do náruče.

„Ššš… Promiň, Bells. To jsem nechtěl… Neovládl jsem se. Promiň… Nechtěl jsem ti ublížit. Neplakej…“ žadonil a sedl si se mnou pod strom. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi a cítila jeho ruku, která mě hladila ve vlasech. Nepřestával mě uklidňovat a kolébat.

Kdyby jen věděl, že mnohem více mi ubližuje skutečnost, že o mě někdo jako je on nemůže stát. Že to nejspíš udělal jen tak… Že ho možná vůbec nezajímám… Kdybych s tím nezačala…

Nakonec mě nenapadlo nic lepší, než to zjistit. Nic horšího, než že mě skutečně odmítne, se stát prostě nemůže. Zvedla jsem svůj uslzený obličej a svými nejistými rty putovala až k jeho krku, bradě… Jednou rukou mě chytil pod vlasy a trošku si mě odtáhl.

Chtělo se mi plakat ještě více, ale pak jsem zahlédla jeho zkoumavý pohled. Díval se a nejspíš přemítal, co se chystám udělat. Netvářil se však naštvaně ani nijak jinak… zle. Lehce jsem teda odtáhla jeho ruku a sklonila se k jeho rtům.

Přivinul si mě do náruče ještě pevněji a polibky mi jemně a pomalu oplácel. Byla jsem na vrcholu blaha a hlavou se mi honily všemožné myšlenky spojené s jeho osobou. Když už mi skutečně docházel kyslík, odtáhla jsem se a hlavu mu spokojeně položila na rameno.

„Bells?“ ozvalo se po chvíli. K mému znepokojení to však znělo tak nějak rozvážně, přemítavě.

„Hm?“

„Myslím, že to nebyl dobrý nápad,“ vyslovil větu, které jsem se obávala víc než čehokoli dalšího. Ale tak nějak jsem ji čekala.

„Hm,“ škytla jsem a snažila se nedat na sobě vědět, jak moc mi ubližuje.

„Já tě… Mám tě moc rád, ale… myslím, že by to Carlisle s Esme nechtěli.“ I přesto, co říkal, se však nehýbal. Když jsem se odhodlala podívat do jeho obličeje, byl ztrápený. Pokusil se o úsměv a naposledy mě políbil na čelo.

„Půjdeme lovit, ano?“ zeptal se. Ačkoli by mi malá svačinka prospěla, převládal ve mně pocit hadrové panenky a byla jsem jasně přesvědčená, že nic neulovím.

„Dobře, takže já ti něco donesu, hm?“ vypadlo z něj s úsměvem.

„Myslela jsem, že mi nemůžeš číst myšlenky?“ řekla jsem, ale svým způsobem jsem byla ráda, alespoň budu mít čas na jejich srovnání.

„Neumím,“ ozvalo se ještě a byl pryč. „Mimochodem, Bells?“ Škubla jsem sebou a otočila se, Edward stál za mnou a s lehce frustrovaným úsměvem si mě prohlížel. „Moc se omlouvám a… A mohli bychom být přátelé?“

„Jo,“ vyhrkla jsem a on se jen usmál a zmizel.

Dobrá, tohle byla chyba. Jasná chyba. Mamka s tátou by to asi skutečně neocenili… A vzhledem k tomu, že jejich štěstí je pro mě nejdůležitější…

No, dobré je to, že to vím. Ale jak jsem mu to s tím přátelstvím mohla tak rychle odsouhlasit? On udělá… to co udělal a já mu to hned zbaštím. Omluvil se… Ale tohle se prostě nedělá, tak pak nemá začínat s přátelstvím. Ale byla to i moje chyba. Budeme prostě jen sourozenci. Jasně brácha.

Kdyby mě Aro viděl. Ten by mi dal…

Takže výsledek… Mám na krku šílenou, ale přátelskou rodinku. Skvělé rodiče. Perfektní sourozence. Jednu chybu mýtických rozměrů a… nasraného Ara – tím si můžu být jistá.

Ach jo.

Všem děkuji za komentíky....

...Jen do mě ;)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 6. kapitola: