Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 5. kapitola

28.09.2010 (07:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1772×

5. kapitola - Hon na Bellu aneb přehnaná péče

Některý ženský jsou strašně dětinský... Nedávno mi jedna vlezla do koupelny a potopila všechny moje lodičky...

Zase jsem na chvíli spala klidně, ale špatné sny prostě nešlo zastavit. Slyšela jsem se, jak šeptám jména členů své nové rodiny, ve snaze zachránit je, ale nedařilo se mi to. Byla jsem zoufalá, ale nemohla se probudit. Najednou jsem ucítila něčí ruku, jak drží a hladí tu mou a něčí krásný sametový hlas, jak mě uklidňuje. Pevně jsem stiskla onu mramorovou dlaň a přitulila se k ní. Ještě jsem zaslechla slabý úsměv, pak se má osůbka konečně propadla do vytouženého tvrdého spánku.

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Ležela jsem schoulená do klubíčka uprostřed obrovské měkké postele s květinovým povlečením a snažila se rozkoukat. Místnost byla prostorná a z velké části prosklená. Za okny padal hustý déšť, šedé mraky zastíraly snad celé nebe a z dálky se ozývalo hřmění.

Když se mi konečně podařilo zaostřit na malý stoleček vedle postele, rozeznala jsem tři koblížky s konvicí, ze které vycházela pára a vedle sympatický hrnek. Mezi tím vším ležel malý poskládaný papír. Otevřela jsem ho a spatřila elegantním písmem napsané: Zlatíčko, nechtěla jsem tě budit. Jsem o patro výš a zařizuji ti pokoj. Hned jak se nasnídáš, můžeš se přijít podívat. Esme

Posadila jsem se, zakousla se do koblížku a spokojeně přemítala o svém novém pokoji, mámě, Carlisleovi, sestrách – Alici a blondýně, bratrech a… Z chvilkového pocitu štěstí mě vytrhla až rána ozývající se právě z patra nade mnou.

„To že jsem vás nechala doma, ještě neznamená, že chci pomoct,“ křičela rozčíleně Esme a v pozadí se ozýval Edwardův pobavený smích. Při představě Edwarda s nadzvednutými koutky se mi rty samovolně roztáhly do ještě většího úsměvu. S chutí jsem dožvýkala koblihu a pustila se do konvice s čajem.

Když už jsem opět seděla zachumlaná v peřinách a s hrnkem v ruce koukala z okna, cosi v místnosti se rozhodlo pípat. K mému překvapení jsem na dalším nočním stolku na druhé straně postele narazila na hromádku oblečení s něčím připomínajícím mobil na vrcholku.

Popadla jsem tu podivnou věc s ještě podivnější klávesnicí a sundala z ní cedulku: Bella... PS: Přečti si návod, umí to fakt neuvěřitelný věci. Emmett

Když jsem konečně přišla na to, jak odemknout klávesnici, objevila se na displeji zpráva nejspíš od Alice: Bello, přestaň zírat s tím přiblblým výrazem z okna a radši mi napiš, co je lepší: Kozačky pod kolena nebo nad kolena? Černé nebo tmavě hnědé?

Chvíli jsem na zprávu koukala jak srnka na upíra a přemítala, jestli se mám cítit uraženě. A taky se snažila přijít na to, proč se mě ptá zrovna na boty. Mě, kterou toto nikdy nezajímalo a která stěží rozezná balerínky od sandálů. Tak hrozné to zase není, ale… Po chvíli se ode dveří ozvalo decentní odkašlání.

„Být tebou odepíšu, nebo vezme všechny verze,“ prohodil Jasper a s útrpným pohledem se chtěl otočit a odejít.

„Ona mi kupuje oblečení?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Jo. A moc bych se neradoval. Za chvíli jedu pro třetí várku.“ A sakra. Jasper se otočil a s povzdechem opustil místnost.

„Ahoj, ségra.“ Vystřídal Jaspera nadšený Emmett. „Tak co říkáš na mobil? Bezva, co?“

„Ehm, jo. Díky… Jak se dostanu do zpráv?“ napadlo mně po chvíli. Emmett protočil oči v sloup a přisedl si ke mně.

„Podívej, to musíš takhle,“ řekl pokoušeje se mi to ukázat, „a pak takhle a takhle. Chápeš?“ Byla jsem docela jistě přesvědčená, že na to pak stejně budu muset přijít sama, protože Emmettovi rychlé vše vysvětlující pohyby bylo hodně těžké vůbec rozpoznat.

„Jasně. Díky,“ pípla jsem a rychle odepsala Alice: Tmavě hnědé a pod kolena. Ani jsem nevěděla proč, prostě mi tahle verze připadla snesitelnější.

„Není zač, jdu pomoct Esme. Zatím.“

„Ne, já nechci pomoct,“ ozvalo se opět o něco zoufaleji ze shora.

„Tak nejdu pomoct Esme,“ prohodil konsternovaně Emmett a s pohledem raněné laně se vydal z pokoje.

Téměř v tom samém okamžiku kdy jsem zjistila, že mám v telefonu všechna jména členů rodiny - a to i s číslem na Carlislea do nemocnice – a odeslala zprávu, ozvalo se další zapípání a na displeji se objevila nová zpráva od Alice: Pozdě, už jsem vzala všechny verze.

Hlasitě jsem si povzdechla a přitáhla si hromádku s oblečením. Zavřela jsem tedy dveře a otočila se k nim zády. Nasoukala jsem se do úzkých tmavých riflí a snažila se přijít na to, jaký smysl má nosit skoro průhlednou krajkovou podprsenku.

Nakonec jsem to vzdala, natáhla se pro ni a sundala si tričko. V ten moment se však ode dveří ozvalo strnulé zalapání po dechu. První co mě napadlo – samozřejmě – bylo otočit se a zjistit, kdo mě šmíruje.

Edwardovy zorničky se roztáhly ještě více a na tváři se mu vykouzlil nádherný úsměv. Nakonec – když si všiml, co dělá - oči křečovitě a hlavně rychle zavřel. Chtěla jsem se vztekat, ale…

„Promiň. Omlouvám se. Esme chce, aby ses přišla na něco podívat,“ prohodil se stále semknutými víčky a rychle odešel. Chvíli jsem ztuhle seděla na tom samém místě s tričkem přehozeným přes hruď, než jsem se odhodlala pohnout a obléct se.

Nakonec mi nezbylo než vyjít z pokoje a zamířit o poschodí víš. Vešla jsem do další prosklené místnosti s příjemně fialkovým kobercem a nádhernou postelí. Stůl na psaní i zrcadlo se skříní byly z černého dřeva, stejně jako postel. Povlečení však bylo bíle fialové. Působilo to krásně.

Rozzářila jsem se jako vánoční stromeček, ale v hlavě mi nepřestával vyskakovat hlásek připomínající mi, že tu možná pobudu jen několik dní a už se sem nikdy nevrátím, nehledě na to ostatní – i horší.

Přesto mi úsměv nepovadnul. Rozhlížela jsem se okolo a pohledem narazila i na Esme nadšenou mojí reakcí.

„Je to… perfektní. Děkuju,“ špitla jsem užasle a na její mateřské tváři se div to neobjevily slzy.

„Zlato, pojď ke mně,“ zašeptala a vrhla se mi kolem krku. Obětí jsem jí opětovala, když jsem však otevřela oči, narazila jsem na usmívajícího se Edwarda. V ten moment jsem měla pocit, že se červenám až na kotnících. Edwardův úsměv se o něco zkřivil a roztáhl. Rychle jsem pohledem uhnula a zadívala se z okna.

Venku právě parkovalo žluté Porsche a stříbrné Volvo, ze kterého vylézal zničený Jasper. Obě auta byla narvaná taškami, které se pokoušel vyprostit Emmett a po chvíli i Alice. Jasper se dle všeho snažil nepozorovaně vytratit, když…

„Jaspere!“ zařvala najednou Alice.

„Už letím, lásko,“ prohodil rezignovaně a vrátil se pro tašky.

„Toho si nevšímej,“ prohodil Edward, když spatřil můj vyvalený pohled a sedl si do nového křesla u prosklené stěny. Esme se stále dojatá vydala do vedlejší místnosti a já se rozhodla prozkoumat ostatní dveře v pokoji. Nejistě jsem docupkala ke… koupelně a jala se ji ohodnotit. Nádhera.

„Taky bys nám mohl pomoct,“ zaslechla jsem Alicin vyčítavý tón.

„I beze mě to máte do dvou minut, tak co?“ odpověděl nezaujatě Edward. Alice jen něco zasyčela.

„Dík za auto,“ ozvalo se od Jaspera spolu se zvukem vzduchem svištících klíčů.

„Jo,“ řekl jen Edward a klíče dle všeho chytil.

„Bells?“ prohodila Alice těsně za mými zády. Když jsem se otočila, do očí mě uhodil její naprosto natěšený a až nepředstavitelně vytřeštěný pohled – to bylo asi tím nadšením. Něco mi říkalo, že bych se měla bát.

„Hm?“ odpověděla jsem nejistě.

„Pojď,“ řekla jen a natáhla ke mně ruku. Ještě nejistěji jsem ji přijala a nechala se táhnout do další místnůstky, kde Jasper právě snad ještě odevzdaněji pokládal papírové tašky. „Koukej!“ vypískla najednou Alice a já si uvědomila, kde stojím. Všude bylo nepředstavitelně poliček a regálů, nehledě na několik tyček plných ramínek s oblečením.

Chvíli můj pohled těkal mezi ještě nevybalenými taškami a přeplněným šatníkem, ale když si Alice podrážděně odkašlala, nezbylo, než to nechat být.

„Perfektní, Alice děkuju,“ špitla jsem a objala ji stejně jako před chvílí Esme. „Ale uvědomuješ si, že nemám šanci to vůbec někdy vynosit?“

„Tomu bych tak nevěřila,“ špitla jako by pro sebe a začala nadšeně poskakovat mezi oblečením a přiměřovat mi jej k postavě, pleti a snad i k vlasům. Skoro vždycky to okomentovala větou. „Já to věděla.“

Chvíli jsem jí jen tak pozorovala a raděj se nehýbala, neboť kdykoli mě něco podobného byť jen napadlo – třeba například cesta na záchod – Alice mě zarazila dřív, než se mi povedlo myšlenku vůbec dokončit.

Když to zmerčil Emmett procházející okolo s jakousi součástkou auta v ruce, jen se uchechtl a obdařil mě soucitným pohledem.

„Tak to hodně štěstí Bells,“ prohodil a pokračoval v cestě doprovázen Aliciným vrčením.

Když už jsem měla na hlavě nejmíň šestou čepici, kterou Alice považovala za užitečnou, ozval se ze spod vysvobozující hlas mojí staro-nové maminky.

„Oběd, zlato,“ prohodila o něco hlasitěji, než bylo na moje poloupíří ouška třeba. Poděkovala jsem teda ještě jednou Alice a chtěla se vydat do kuchyně.

„Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme neskončily,“ řekla rozhořčeně a tahala mě nazpátek do šatny.

„No tak, zlato. Musí přece někdy jíst,“ snažil se Jasper, který vypadal, že už toho pro dnešek má skutečně dost. Docela mě překvapilo, jak dovede být i přes to milý, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

„Tak jo,“ povzdychla si Alice a pustila mě. Její pohled ale jasně říkal, že si mě pak zase hodlá vyzvednout. Došla jsem tedy dolů a přemítaje, kam asi zmizel Edward, zasedla ke stolu.

Stejně nechápu, proč to prostě nenechám být. Stejně jsem mu beztak úplně ukradená. Ale je krásný, možná je i hodný… Možná je, ale hodný, protože má být hodný… Možná ne. Hm… Do prdele.

„Na co myslíš?“ zeptala se mě Esme. Až teď jsem zaregistrovala, že sedí naproti mně a sleduje, jak jím. Trošku nezvyk.

„Ehm,“ vypadlo ze mě a konečně jsem se podívala na to, co to vlastně strkám do úst. Nehledě na skutečnost, že to bylo naprosto vynikající. Vypadalo to na těstovinový salát. „Na nic, jen… Je to perfektní, vaříš moc dobře,“ vykoktala jsem a na její tváři se opět vykouzlil ten unesený mateřský úsměv. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak bych jí měla říkat.

Celou dobu jsem uvažovala o tom, jak ty jejich návaly nadšení a péče zarazit, protože to se bude u Ara těžko vysvětlovat, samozřejmě v případě, že mě nepustí.

Pohled mojí matky z protější strany stolu mě však donutil tuhle myšlenku odložit až na druhou kolej. Usmála jsem se a pokračovala v jídle.

„Už jsi skončila,“ vyzvídala netrpělivě Alice.

„No tak Alice, nech ji v klidu se najíst,“ bránila mě Esme.

„Ale…“

„Jak jsem řekl, Alice,“ ozval se autoritativní hlas Carlislea přímo za jejími zády. Šoupla jsem do sebe poslední kousek těstovin a chystala se zvednout od stolu. Odnesla jsem talíř do dřezu a začala si uvědomovat, že se Alice s Carlislem a Esme doslova hádají.

Nevypadalo to však nějak nebezpečně a tak jsem už docela unaveně a naštěstí nepozorovaně docupkala do obýváku. V jednom z křesel seděla blondýna – Rosalie. Začala jsem jí mít najednou docela ráda, už jen proto, že mě naprosto ignorovala.

Ani se nepohnula, dokonce ani nezvedla hlavu. Nevím proč, ale najednou jsem to začala považovat za docela příjemný projev náklonnosti. Tiše jsem seděla a pokoušela se splynout s křeslem.

„Nechceš na chvíli ven? Na lov?“ ozvalo se najednou kousek od mého ucha. I Rosalie trochu polekaně zvedla hlavu, pak se jen uchechtla a otočila list. Mám jí čím dál tím radši.

„Jasně,“ kývla jsem na Edwarda a pomalu se zvedla. Kývnul na Rose a v momentě stál u dveří a galantně je držel otevřené. Nervozitou jsem málem přeletěla přes práh, což jej nejspíš pobavilo, neboť se pokoušel zakrýt smích kašlem. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo naštvaná. Raděj jsem vyběhla z domu a hnala se přímo doprostřed temného lesa.

Ahojky... Dílek byl lehce oddechový, ale nezbytný. Přesto doufám, že se líbil a trošku i pobavil.

Za komentíky budu moooc ráda. :)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 5. kapitola: