Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 4. kapitola

15.06.2010 (18:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2505×

4. kapitola - Nikdy neprší z celého nebe.

„Bells? To ty jsi to dítě…“ řekla ta žena a já jsem ztratila jakoukoli nit čehokoli. Jen jsem tam stála a nechápavě pozorovala sedm upírů plných očekávání.

„Bells?“ ozval se opět ten blonďák, Carlisle. Má absolutně zmatená mysl se snažila poskládat dohromady alespoň to, co byla schopná pochopit, ale stále se jí to příliš nedařilo.

Edward se zvedl a opatrně šel ke mně. Otočila jsem k němu hlavu a pozorovala jej, na nic víc jsem se nezmohla.

„No tak, Bells? Rozumíš, co ti tu říkáme?“ zeptal se.

„Ehm,“ vykoktala jsem, „omluvte mě, pro… Prosím,“ pípla jsem a vystřelila z domu. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla a občas cítila, jak mi dochází dech. Nechtěla jsem utéct, ale nedokázala jsem tam zůstat, musela jsem být chvíli sama.

Edward

Všichni jsme čekali, co udělá, a neodvažovali se pohnout, byla zmatená a nejistá a my se snažili nevyplašit ji ještě více, dokonce i Emmett se tvářil vážně.

„Bells?“ zeptal se jí opatrně Carlisle, Bella se na něj na okamžik podívala, a pak jen bezmocně těkala pohledem po okolí… Její pohled upoutala až má osoba, když jsem se opatrně pokusil k ní přiblížit.

„No tak, Bells? Rozumíš, co ti tu říkáme?“ zeptal jsem se.

„Ehm,“ vypadlo z ní, „omluvte mě, pro… Prosím.“ Bella se otočila a neuvěřitelnou rychlostí vyrazila ze dveří. Ještě asi sekundu z nás nikdo nebyl schopen pohybu, ale pak jsme jako na povel vystřelili z domu za ní. Běžela rychle a nejspíš ani nevěděla kam. Byl jsem rychlejší, a tak nebyl problém jí dohonit.

Opatrně jsem ji strhl na stranu a schoval pod sebe. Nejdříve se chtěla bránit, ale když si uvědomila, kdo jsem, ztuhla a jen na mě vyplašeně koukala.

„Bells? Klid…“ vypravil jsem ze sebe a pokoušeje se ji postavit na nohy, nakonec jsem ji vzal do náruče. Chvěla se, ale dovolila být mi tak blízko. Byla skutečně nádherná, a tak vylekaně vypadala velmi roztomile. Musela vědět, že jí nechceme ublížit.

„Ššš… Neboj,“ řekl jsem chlácholivě a přitulil jsem si ji víc k sobě. Bella se ale trošku odtáhla, čímž se mi nejspíš snažila dát najevo, že natolik mi zase nevěří. A taky mi umožnila si uvědomit, že jsem se nechal unést. Byla u nás chvíli, a i tak jsem se nikdy necítil lépe, má existence jakoby konečně začínala mít smysl.

Během vteřiny jsem uslyšel myšlenky zbytku rodiny mířící šílenou rychlostí k nám, z jejich myslí vyplíval zmatek, ani jeden nebyl schopen zachytit Bellin pach, takže jim nezbývalo, než se vydat po mém. Zvláštní, taky nic necítím…

Šest upíru vtrhlo na malou mítinku, na které jsem s Bellou v náručí postával a snažil se ji uklidnit. Jenomže to Bells vyděsilo, stihl jsem jen zaznamenat, jak vylekaně vytřeštila oči, a chvíli na to mě jakási neviditelná síla stejně jako zbytek mojí rodiny, odmrštila na druhý konec onoho malého prostoru. Všichni jsme se překvapeně zvedli a spatřili nejistou Bells, jak stojí uprostřed mítinky a obezřetně nás pozoruje.

„Bells?“ spustil opět Carlisle.

V Carlisleových myšlenkách jsem spatřil strach z toho, že Bella odejde. Esme byla šťastná a zoufalá zároveň. Ale Alice byla klidná, tudíž jsem věděl, že je naprosto zbytečné se čehokoli obávat.

Jenom Emmetta nenapadlo nic lepšího, než jít k Belle, dle jeho myšlenek ji chtěl obejmout, aby věděla, jak moc jsme rádi, že tu je. Jenomže najednou se zastavil, a vypadalo to, jakoby nemohl udělat krok dál. Všichni jsme zírali na Emmetta, který sám nevěděl co se děje. Bells jej taky obezřetně pozorovala a já nemohl jinak, než se začít smát, Jasper mého příkladu samozřejmě následoval.

Emmetta to evidentně popudilo a vší silou se rozběhl proti neviditelné bariéře. Já osobně jsem čekal, že tvrdě narazí, neboť když Bella dokázala odhodit sedm upírů, s jedním už nebude mít problém. Ale Emmett namísto toho ono místo bez problému proběhl, a kdyby Bells neuhnula, povalí ji na zem.

Jenomže ona nejspíš dospěla k názoru, že jí neublížíme. Emmett tedy nakonec vší silou porazil urostlou borovici, což i na Bellině tváři vykouzlilo úsměv.

„Bello?“ zeptala se tentokrát Alice a Bells na ni upřela svůj nádherný pohled. Udělal bych cokoli, abych ji ochránil.

„Půjdeme domů?“ zeptala se Esme. Bells se otočila i na ni, ale v jejím pohledu jsem spatřil něco jako lítost či bolest. Mířila si to však k domu.

„Promiňte, jen jsem chtěla být na chvíli sama,“ pípla ještě. Zbytek rodiny se trošku zahanbeně zamračil, a v jejich myšlenkách si byli naprosto vědomi, že tohle mohli očekávat.

Šel jsem potichu za Bellou a rentgenoval každý její pohyb. Cesta ubíhala mlčky. Před domem Bells zakopla o kořen jedné borovice, rychle jsem zareagoval a chytil jí. Obdařila mě děkovným pohledem a já si užíval možnost dotýkat se jí. Bella se rozhodla pokračovat v cestě, čímž setřásla mou ruku z jejího boku. Nechtěl jsem, aby šla…

Bella

Šli jsme pomalu opět do domu a já v zádech cítila Edwardův pohled. Chtěla jsem být chvíli sama, moje myšlenky si dělaly, co chtěly. Ale rozhodně jsem nečekala, že se za mnou všichni rozeběhnou. Stále jsem to nemohla pochopit, byla jsem ráda, že mé sny nebyly pouhé sny, celou svou existenci jsem si to přála, ale na druhou stranu, když jsem si vzpomněla na Ara a důvod, z jakého tu jsem…

„Bells,“ řekla ta žena, Esme, moje matka a hypnotizovala mě pohledem plným štěstí, „posaď se. Já s Alice ti zařídíme pokoj, a ty si mezitím můžeš alespoň odpočinout. Vím, že toho bylo na tebe hodně.“ Esme se mě pokusila obejmout, ale můj štít jí v tom bránil, stáhla jsem ho, jak nejvíce to šlo a nechala se mačkat v jejím náručí.

Chvíli jsem ještě kolovala z objetí do objetí, než má osůbka opět doputovala k Esme. Její stisk byl pevný a nehodlala mě pustit. Byl to zvláštní pocit, mít po tak dlouhé době, a tak nečekaně, rodinu. Takovou rodinu. Byla jsem vyklepaná a unavená a momentálně jsem se tak trošku dusila.

„Esme,“ vypadlo z Edwarda opírajícího se o rám dveří, „ona nemůže dýchat.“

„Zlatíčko, promiň, neuvědomila jsem si to,“ šeptala vyplašená Esme a jakoby instinktivně začala kontrolovat mé životní funkce. Edward se usmíval, blondýně taky cukaly koutky a Emmett se doslova válel po zemi.

„Jsem v pořádku,“ pípla jsem a odklidila se na pohovku.

„Co tě trápí?“ zeptal se najednou ten blonďák a zkoumavě si mě měřil.

„Co mě, co?“ vyhrkla jsem a přemítala, jak to myslí.

„Jasper dokáže vycítit a ovlivnit emoce,“ řekl Carlisle a já na něj jen vytřeštila oči.

„Jednu chvíli jsi šťastná, druhou tě zase něco trápí, jako by ses loučila,“ zkonstatoval.

„Já…“ vykoktala jsem, „tu nemůžu zůstat.“ Po této větě vypadali, jakoby do nich uhodil blesk.

„Jak… to myslíš?“ zeptal se Edward a přidržel Esme, která jakoby chtěla omdlít.

„Já… Poslal mě Aro.“ Tak po této větě všichni zbělali více, než byli. Já jsem si uvědomila, proč tady vlastně jsem, a snažila se to nějak skloubit s novým zjištěním, ale moc se mi to nedařilo. V každém případě jsem se snažila trošku vzchopit.

„Nepamatuju si jak, ale nějakým způsobem jsem se objevila ve Volteře a od té doby tam žiju. Dokonce jsem si nepamatovala ani vás, ale vídávala jsem vás ve svých snech.“ Esme se na mě soucitně dívala a Carlisle ji objímal kolem ramen a snažil se ji uklidnit.

„To je v pořádku Bells. S Arem se určitě nějak domluvíme, je to můj starý přítel.“

„To si nemyslím. Ara natolik zaujala má existence, až se rozhodl stvořit poloupíra vlastní krve. Proto jsem také zde. Carlisle, Aro vyžaduje tvou návštěvu, protože jsi doktor a on neví jak porodit takovéto dítě.“ Carlisle na mě třeštil oči a Edward si mě měřil zkoumavým, ale tentokrát vážným pohledem.

„Proto jsem nás viděla ve Volteře, dává to smysl,“ vyhrkla najednou Alice.

„Mám dva týdny na to, abych vás dovedla do Volterry, a to všechny. Aro ví, že se rodina rozrostla a chce se seznámit s jejími novými členy.“ Snažila jsem se Carlisleovi vysvětlit všechno podstatné, ale začaly se mi klížit oči.

Esme si sedla vedle mě a chytila mou ruku, jako by potřebovala důkaz, že tam skutečně jsem. Edward si se zájmem přisedl na druhou stranu a Carlisle zabral křeslo před námi. Jasper s Emmettem a blondýnou něco řešili a Alice se hrabala v jakési skříni.

„Proč neslyším tvoje myšlenky?“ zeptal se najednou Edward a stále si mě prohlížel. Byla jsem z něho nervózní. Jeho pohled je tak tajemný a krásný, neustále mě přivádí do rozpaků, což se mi s mojí šikovností strašně špatně skrývá. Třeba to před domem, jak jsem se málem rozplácla na tom kořenu. Ačkoli mi pomohl právě on, kdybych nevěděla, že se na mě dívá, možná by se to ani nestalo.

„Mám kromě fyzického štítu i mentální, takže si dovedu chránit myšlenky. Kdybych tě zahrnula do svého štítu, slyšel bys je,“ řekla jsem a na Edwardově tváři se objevil jasný náznak toho, že by to chtěl vyzkoušet. Usmála jsem se na něj a rozhodla se dál věnovat Carlisleovi, jenomže mé oči mě zrazovaly čím dál více.

„Jsi unavená,“ řekl najednou Edward a mě potěšilo, že to slyším právě od něj, nevím proč. I když je skutečně krásný, a tak pozorný, má nádherný pohled, líbí se mi… Ale je pravda, že tím se nemusím vůbec zabývat, určitě se o mě stará jen kvůli náklonnosti ke Carlisleovi a Esme. Na světě je plno krásnějších upírek, nehledě na to, že já v podstatě nejsem ani pořádný upír. Ach jo…

„A my tě tu tak trápíme. Zlatíčko, odvedu tě k nám do ložnice a můžeš se vyspat. Mezitím ti připravíme s Alice ten pokoj a Edward s Jasperem můžou jít nakoupit nějaké jídlo,“ řekla a táhla mě nahoru po schodech.

„Já napíšu Arovi, že jsme vzkaz dostali, a že tedy přijedeme,“ prohodil ještě Carlisle, ale to už jsem se zachumlávala do peřinky, kterou mi tam Esme nechala.

Chvíli jsem skutečně tvrdě spala, ale za nějakou dobu se má maličkost začala převalovat a já se ocitla v nepříjemném polospánku. Trápila mě Arova reakce i to, co se bude dít. Jestli mě pustí, o čemž silně pochybuji, anebo ne. A co bude s Culleny…

Myšlenky se mi nepřestávaly honit v hlavě a nebylo to rozhodně nic příjemného. Když se mi přehrávaly nejhorší verze toho, co se může stát, narazila jsem na jednu, ve které Felix trhá na kusy Esme a hned po ní Edwarda. Rychle jsem se probudila a celá vyklepaná a naprosto smáčená se posadila na posteli. V ten moment byl kdosi u mě a začal mě uklidňovat, byl to Edward. Hladil mě a šeptal uklidňující slůvka.

„Promiň…“ prohodila jsem dezorientovaně.

„Mě se omlouvat nemusíš… Byl to jen sen Bells,“ řekl a opatrně mě zatlačil zpátky do peřin.

„Měla bys ještě spát,“ zkonstatoval a zvedl se. Myslela jsem, že chce odejít, ale on si jen sedl do křesla vedle postele a čekal, až znovu usnu.

Zase jsem na chvíli spala klidně, ale špatné sny, prostě nešlo zastavit. Slyšela jsem se, jak šeptám jména členů své nové rodiny, ve snaze zachránit je, ale nedařilo se mi to. Byla jsem zoufalá, ale nemohla se probudit. Najednou jsem ucítila něčí ruku, jak drží a hladí tu mou a něčí krásný sametový hlas, jak mě uklidňuje. Pevně jsem stiskla onu mramorovou dlaň a přitulila se k ní. Ještě jsem zaslechla slabý úsměv, pak se má osůbka konečně propadla do vytouženého tvrdého spánku.

Děkuji všem za komentíky k předcházející kapitolce...

... doufám, že se i tato líbila...

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 4. kapitola: