Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 3. kapitola

18.05.2010 (14:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2694×

3. kapitola - V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši.

„Bello?“ ozvalo se skoro neslyšně…

Edward

Esme stála s naprosto nevěřícným pohledem uprostřed obýváku a nebyla schopná se ani pohnout. Ta dívka byla snad ještě krásnější, než ve vzpomínkách Carlislea a Esme. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy, štíhlá postava s dokonalými křivkami a pár hlubokých očí, mě ohromily.

Všichni jsme tam stáli naprosto neschopni slova, dokonce i Emmett si odpustil jakékoli poznámky. S Rosalii sice nemohli vědět co se ve skutečnosti děje, ale i tak raději mlčeli, za což jsem jim byl vděčný.

Já se pomalu vzpamatovával ze svého oblouznění, ale stále jsem nespouštěl oči z Isabelly. Stála nervózně pořád na tom samém místě a pohledem těkala z Esme na mě a nazpátek. V jejích očích se zračil zmatek, ale i jakési pochopení. Nerozuměl jsem tomu, ale nevadilo mi to. Jakýmsi nepochopitelným způsobem jsem byl tak nějak šťastnější.

Najednou mě pohltil strach z toho, že by od nás Bella odešla. Byla zmatená, vystrašená a nevypadala zrovna nadšeně. Ani nevíme, kdo ji poslal, nebo kde celou tu dobu byla. Začala se mě nevědomky zmocňovat panika a přemýšlel jsem, co se bude dít dál.

„Ehm…“ ozvalo se od Emmetta a já na něj automaticky zavrčel, připadalo mi bezohledné, takhle rušit to ticho, ani mi nedocházelo, jak trapné to mohlo být. Nechtěl jsem však, aby se Bella lekla, co kdyby utekla? Nebo chtěla odejít?

Emmett po mě hodil nechápavý výraz a vypadal jako někdo, kdo se určitě bude dožadovat vysvětlení. Bella sebou škubla a rychle se ohlédla po Emmettovi a Rose. Když nejspíš zjistila, že jí žádné nebezpečí nehrozí, opět rychle vyhledala Esme a nepřestávala nervózně třeštit oči.

Opět se rozhostilo to ticho. Opatrně jsem udělal krok k ní a čekal, jak zareaguje. Nechtěl jsem jí vyplašit, ale nevypadala, že by chtěla, nebo byla schopná se hnout.

„Zlato?“ zeptala se znova Esme a dívka na ni opět hodila obezřetným pohledem.

„Kdo jste?“ zeptala se Bella potichu a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Když Esme uslyšela hlas své dcery, roztáhl se jí na obličeji úsměv, ale zároveň vypadala, jakoby chtěla plakat. Stále jsme připomínali sousoší svaté trojice, ale i tak nikdo nevypadal, že by byl ochotný se pohnout.

„Já jsem Emmett a toto je Rosalie, moje žena. Edward, náš bratr a Esme, naše matka…“ vyřešil to Emmett a vypadal, že je skutečně odhodlaný dozvědět se vysvětlení onoho povyku. „Ještě k nám patří Carlisle, který je v práci a Alice s Jasperem, ti jsou na lovu,“ dodal.

„Aha,“ kuňkla Bella nejspíš vyděšena počtem upírů v jednom domě, kteří pro ni představovali jisté nebezpečí, kdyby v normálním případě došlo k nějaké neshodě.

„Nemusíš se bát,“ pronesl jsem co nejpříjemnějším hlasem směrem k ní. Nechtěl jsem, aby se cítila jakkoli ohrožená, nebo nešťastná. Dokonce jsem ani nechápal, kde se ve mně bere ta péče.

„Ehm, díky,“ řekla jen a vypadala, že přemýšlí, za co že to vlastně děkuje. Pousmál jsem se nad její zmateností, tak nějak mi připadala roztomilá. Esme se už pomalu vzpamatovávala a Rose s Emmettem vypadali, že už je ta neinformovanost skutečně štve.

„Bello,“ ozvalo se ode dveří a do místnosti vpálila má povedená sestřička, která si jako vždycky s ničím nedělala hlavu.

„Alice…“ zavrčel jsem na ni.

„Já jsem Alice a toto je Jasper,“ konstatovala, „jsem tak ráda, že jsi tady a moc se těším, až se spolu seznámíme. Budeme si skvěle rozumět, věř mi.“ Alice si očividně nedělala hlavu s vážností nastalé situace a prostě se chopila organizace v domě plném šokovaných upírů.

Čapla překvapenou dívenku za loket a táhla jí ke gauči. Jasper se snažil vysílat vlny klidu a pohody, čímž konečně donutil Esme k pohybu. Udělala nejistý krok směrem k Belle, a nakonec si sedla do křesla naproti ní a Alice.

Alice jak jinak, než pořád mluvila, ale nemohl jsem jí to zazlívat, alespoň se všechno tak nějak vrátilo do normálu. Sedl jsem si váhavě vedle Esme a zkoumal Bellu pohledem. Snažil jsem se působit mile, aby se mě nebála, ale myslím, že i kdyby chtěla utéct, z Aliciných nadšených spárů by se nedostala.

Bella však stále nespouštěla oči z Esme a sem tam švihla svým pronikavým pohledem i po mě, ale to nejspíš proto, že jsem byl od Esme nejblíže. Na co asi myslí? Napadlo mě. Poprvé byla v šoku, stejně jako Esme a ani té se v ten moment nehonilo nic kromě překvapení hlavou, ale teď? Chvíli jsem naslouchal, ale nic. Nechápal jsem to… neslyšel jsem její myšlenky, vůbec žádné.

Začal jsem se mračit a uvědomoval si, jak mi je tato skutečnosti nepříjemná. Až když po mě Bella hodila vyděšeným pohledem, vzpamatoval jsem se a pokusil se o úsměv. Bella se trošku uvolnila. Začínalo mi být tak nějak jasné, že Bella čeká na nějaké vysvětlení od Esme, hlavně od Esme. Jak jsem pochopil, tak neví, kdo jsme, ale i přesto ze své matky nespouští oči.

„Tak dobrá, musím se převléct,“ prohodila najednou Alice mezi lavinou slov, kterou moji krásnou Bells zasypávala. Moji? Už mám taky dost. „Tak za chvilku,“ dodala ještě a nechala nás tam opět ve starém složení.

„Bells?“ řekla už docela uklidněná a spokojená Esme. To krásné stvoření k ní zvědavě zvedlo hlavu a vyčkávalo.

„Pamatuješ si mě?“ zeptala se mateřsky Esme a nepřestávala se dojatě usmívat. Dle jejích myšlenek spíš doufala, než věřila, že si jí Bella pamatuje.

„Ne,“ řekla Bella prostě a sklopila hlavu, „ale zdálo se mi o Vás,“ pípla ještě a dál prozkoumávala podlahu. Esme si jen povzdechla.

„Já jsem Esme a Carlisle, který za chvíli přijede je můj manžel. Po dobu naší existence se naše rodina rozrostla i o ostatní, které už znáš,“ řekla a hlavou pokynula ke mně a ostatním. Esme chtěla pokračovat, ale v tom se ozvaly brzdící pneumatiky na naší příjezdové cestě. Esme si v duchu oddychla a děkovala, za to, že Carlisle už dorazil, neboť si nebyla jistá, jestli by měla Belle všechno vysvětlovat sama.

„Ahoj rodino,“ pronesl zvesela Carlisle a blížil se k nám. Byl už informovaný o naší návštěvě, a tak ho nepřekvapovalo, když v obýváku spatřil ne tak obvyklou tvář naší upíří rodinky. Přesto však i Carlisle vytřeštil překvapeně oči a přesvědčoval se, že to co vidí, se mu jenom nezdá. Ačkoli věděl, že Esme by si z něj srandu nedělala, stále nedokázal pochopit, že je to skutečně pravda.

„Bells?“ zeptal se opatrně a Bella, jakoby najednou byla ještě zmatenější a nejistější než před tím, nervózně se ošila, ale dál tiše seděla na místě. Je tak bezbranná, znám jí takovou chvíli a přesto mě ničí dívat se na její vystrašenou tvář.

„Ahoj zlato,“ řekla Esme potichu a na chvíli uvěznila Carlislea ve svém objetí. „Jsem ráda, že jsi tady, právě jsem Belle popisovala naši rodinu. Nepamatuje si nás, ale ani nevíš, jak jsem ráda, že je tady.“ Esme dusila svůj bezslzný pláč v Carlisleově rameni a on se jí jen potichu snažil ukonejšit a mezitím se otcovsky usmíval na Bellu. Ta jen nechápavě pozorovala obrázek před sebou a snažila se pochytit něco, co by dávalo smysl.

„To nic, půjdeme si sednou,“ prohodil Carlisle uklidňujícím tónem a já v místnosti opět zaznamenal i Alici s Jasperem soustředícím se na zmírnění situace. Esme si tentokrát i s Carlislem sedli před Bellu, aby na ni měli lepší výhled a vedle mé krásné Bells najednou bylo prázdné místo.

Rychle jsem vyskočil a chtěl si sednou vedle ní, ale v tom mě něco prudce odrazilo a já dopadl přímo na Emmettovu novou televizi. Nechápal jsem to.

„Promiň, já… moc se omlouvám,“ koktala a natahovala ke mně ruku. Celá rodina byla v ten moment na nohou a jediný Carlisle byl schopen zachovat chladnou hlavu.

„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se najednou Jasper, Bell na něj nedůvěřivě pohlédla, ale pak odpověděla.

„Mám štít, a když se bojím, nebo jsem nervózní, automaticky se kolem mě rozprostře,“ řekla prostě a my na ni jen vyjeveně koukali. Odkašlala si, čímž přitáhla mojí i Carlisleovu pozornost.

„To je v pořádku Bells. Všichni si zase nazpátek sedněte,“ rozhodl náš otec. Podíval jsem se na Bellu a zpozoroval její malou jemnou ručku, jak se ke mně pořád natahuje. Opatrně jsem ji uchopil a postavil se. Nespouštěl jsem z ní oči a všiml si, jak se její srdce rozběhlo o něco rychleji, než doposud. Jemně vyvinula tlak na moji dlaň a vysmekla se mi.

Opatrně abych jí nevyděsil, jsem se posadil na místo vedle ní a čekal, až se Carlisle s Esme rozhodnou pokračovat. Oba zaujali stejnou pozici jako před chvílí a snažili se pokračovat. Bella jen trpělivě čekala, co z nich vypadne a nenápadně se ošívala. Nedivím se, určitě není zrovna nejpříjemnější, když vás doslova praží pohledem pět cizích upírů, to samozřejmě nepočítám dojatou Esme s Carlislem.

„Bells, jak už jsem říkala, tak já s Carlislem jsme zakládajícími členy této rodiny. A…“ Na Esme šlo jasně vidět, že neví jak dál. Byla neskonale šťastná, že je Bella zpátky, ale také nedokázala přijmout skutečnost, že si jí její dcera nepamatuje. Tato myšlenka jí bodala u srdce jako břitva, ale přesto nedokázala překonat to štěstí, že je Bells zpět.

Bella

Všichni vypadali velmi přátelsky, občas po mě sice blondýna a ten vysoký kluk s jizvami házeli nedůvěřivé pohledy, ale jinak se všichni usmívali. Ten upír s bronzovými vlasy, Edward myslím, si mě pořád zaujatě prohlížel. Nebylo mi to nepříjemné, ale nevěděla jsem, co od něj čekat. Zvláštní ale bylo, když jsem jej omylem odmrštila svým štítem přes půl místnosti a s omluvou mu podávala ruku, jeho dotek byl tak něžný a citlivý. Cítila jsem, jak se jemně chvěju a mým tělem prostupuje mírné teplo, a to i přes to, že jeho dotek byl ledovější než ten můj…

Cítila jsem nervozitu prostupující celým mým tělem a občas i strach z množství neznámých bytostí na tak malém prostoru. Věděla jsem, že mi nic neudělají, byli milí, ale přesto mnou prostupovalo plno obav.

Ze všeho nejvíce mě však překvapil Carlisle, nejspíš nejstarší upír z této rodiny, a taky Esme, jeho žena. Nevěděla jsem, co jsou zač, ale velmi dobře jsem si je pamatovala ze svých snů. Když jsem o tom tak uvažovala, začínala jsem mít docela pěkný zmatek ve svých myšlenkách, ostatně, jak se mi mohlo zdát o někom, kdo skutečně existuje?

Oni však vypadali, že jsou ochotni mi to vysvětlit a tak jsem seděla a čekala, co bude následovat. Ta žena se mi to nejspíš snažila říct, ale nakonec nevěděla jak pokračovat, a tak se slova ujal Carlisle.

„Skutečně nevíš, kdo jsme?“ zeptal se opět, jako by se potřeboval ujistit. Jen jsem pokývala hlavou, že opravdu nemám ponětí a dále čekala. Carlisle si jen povzdechl a povzbudivě na mě pohlédl.

„Jsem nejstarší z rodiny, pocházím ze sedmnáctého století. Nějakou dobu jsem cestoval, studoval a dokonce pobýval ve Volteře. O asi dvě století později jsem narazil na Edwarda umírajícího na španělskou chřipku a přeměnil ho. Potom ode mě však na nějakou dobu odešel a já si naše Esme.“ Při jeho slovech se Edward napjal a zatvářil se naprosto provinile, zvláštní.

„Byla tenkrát ještě člověk a já jí miloval víc, než kohokoli na Světě. Jednoho dne jsme však zjistili, že Esme nosí ve svém lůně dítě. Moje dítě, upíří. Byl jsem naprosto v šoku a nevěděl, co dělat. Esme však trvala na tom, že si jej nechá, za což jsem jí teď neskonale vděčný. Dítě nakonec i porodila. Málem jí to však stálo život a mě nezbývalo, než jí také proměnit,“ ten muž se na chvíli zastavil a zahleděl se mi do očí, jakoby čekal, že mu snad něco kloudného řeknu, ale já byla tak mimo, že jsem ani nechápala co, že mi to vlastně říká. Hodila jsem nejistým pohledem po Edwardovi a té malé střapaté upírce a vyčkávala.

„Bells? To ty jsi to dítě…“

Měla jsem takovou menší psací krizi, a proto jsem kapitolku přidala až teď.

Doufám, že se líbila.

Prosím o komentíky... 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 3. kapitola: