Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi rodinou trochu jinak - 5. kapitola

18.01.2012 (13:15) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1720×

Cullenovi rodinou trochu jinak - Jedna ze spousty vizí!

Pohled Alice Brennan

Seděla jsem v pokoji na posteli a kolena měla pod bradou. Do pokoje se vrátila Esmé a viděla mě tak. Nechala mě sedět a já jí za to byla vděčná. Po chvíli jsem se zvedla a pomalu šla k autu. Když jsem procházela přezouvárnou, míjela jsem toho, co považuju za dospělého muže. Všimla jsem si, že byl blond, byl sympatický a, v neposlední řadě, vysoký. No, o tom by se možná dalo diskutovat, protože proti mně je každý vysoký. On byl normálního vzrůstu.

Došla jsem do auta a začala z něj vyndávat kufry. Měla jsem celkem tři. Vyndala jsem je všechny před auto a po jednom začala tahat, po kolečkách, do přezouvárny. Tam jsem je nechala stát a přezula se. Nechala tam dva kufry a třetí začala tahat do pokoje. Tahala jsem ho pomalu a s námahou, aby to vypadalo, že jsem člověk. Dotáhla jsem kufr do pokoje a položila na volné křeslo. Na chvíli jsem ztuhla, protože jsem měla další vizi.

Emmett (slyšela jsem, že mu tak říká ten dospělý muž) šel kolem mých kufrů a všiml si, že jsou stejné jako ty, které má jeden jeho bratr. Zmizel u něj v pokoji a vrátil se s kufrem, který vypadal jako ten můj. Koukla jsem na jeho hodinky a zjistila, že mám sotva pár vteřin, než můj kufr odnese k nim do pokoje.

Z rukou jsem pustila zip, za který jsem tahala. Upíří rychlostí jsem vyběhla z pokoje a namířila si to rovnou do přezouvárny. Málem jsem běh neubrzdila. Zrovna se skláněl, že ty kufry vymění. Koukal na mě jako na zjevení.

„Emmette Cullene, okamžitě nech můj kufr na pokoji!“ zavrčela jsem na něj. Pustil můj kufr a začal se usmívat jako neviňátko. Potom kolem nás prošel ten blonďák

„Emmette, co jsi zase vyvedl?“ zeptal se ho. Cože? U něj jsou tyhle vylomeniny normální? To snad ne!

„Chtěl mi vyměnit kufr za jeden, který patří jednomu z vás,“ vysvětlovala jsem, stále podrážděná. Naštvaně se koukl na Emmetta a potom omluvně na mě.

„Promiňte, slečno, můj syn je trochu „hravý“. Slibuji, že už se to nebude nikdy opakovat,“ řekl mi Emmettův otec. No, na otce bych ho moc netypovala. Na to vypadal moc jako filmová hvězda.

„V pořádku.“ S těmihle slovy jsem vzala zbylé dva kufry najednou a táhla je do pokoje. Ještě než jsem zmizela na schodech, slyšela jsem, jak dostal Emmett vynadáno od otce. Dobře mu tak. Zmizela jsem zpátky v pokoji a začala se konečně věnovat vybalování.

Vybalovala jsem a ani jsem si nevšimla, že jsem v pokoji už pěknou dobu sama. Rozhlédla jsem se po pokoji a, opravdu, mamka tam nebyla. Pověsila jsem do skříně ramínko s tričkem a vyšla na chodbu. Zaklepala jsem na dveře pokoje, kde bydlely holky, a vešla jsem.

„Není tu Esmé?“ zeptala jsem se rovnou. Rose a Bella zavrtěly hlavou, že není. Vyšla jsem z jejich pokoje a zavřela za sebou dveře. Z patra vedly ještě jedny schody, vydala jsem se po nich. Navazovaly na ně ještě jedny, sešla jsem až dolů a prošla dveřmi. Dostala jsem se na chodbičku, ze které vedly troje dveře. Jedny vedly do kuchyně a dvoje, naproti sobě stojící, do dvou společenských místností. Nakoukla jsem do těch, které jsem měla po pravé ruce, tam nikdo nebyl. Řekla bych, že tohle je místnost, do které vedou schody z té místnosti, kde je lednička. Zavřela jsem je a přešla chodbičku, abych se koukla do druhých. V té místnosti byl počítač a taky televize, a ještě jedny schody a dveře. Přešla jsem místnost k těm dveřím a zjistila, že vedou do jídelny. Otevřela jsem je a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem uviděla mamku, jak sedí u jednoho stolu a povídá si s Emmettovým otcem.

On zjistil, že tam stojím. Koukl se na mě a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala. Mamka se otočila a spatřila mě. Okamžitě se jí po tváři rozlil úsměv. Pokývala rukou, abych k nim přišla. Odstoupila jsem ode dveří a šla k nim. Přišla jsem ke stolu a postavila se do jeho čela. Mamka a Emmettův otec seděli naproti sobě, takže já jsem stála mezi nimi. Zdálo se, že mamka je z toho upíra celkem okouzlená.

„Alice, tohle je pan Cullen. Otec těch hochů, kteří s ním přijeli,“ kývla jsem na ni a usmála se. „Pane Cullene, tohle je jedna z mých dcer, Alice.“

„Ahoj, Alice. Snad vás mohu o něco poprosit, dámy. Prosím, říkejte mi Carlisle. Pane Cullene, mi říkají v práci a já si pak připadám moc staře,“ vysvětlil se smíchem, proč chce, abychom mu říkali jménem. Já s tím neměla problém. Kývla jsem, že souhlasím. Najednou jsem ztuhla. Přišla další vize.

Moje mamka a Emmettův otec jsou spolu v jedné místnosti. On stojí u velkého oltáře a mamka k němu jde v bílých šatech. Bella jí nese vlečku a já jdu před ní v růžových šatech jako družička.

Zase jsem byla v realitě. S vykulenýma očima jsem koukala střídavě na mamku a Carlislea. Teprve se poznali a já už mám vizi, jak to celé dopadne? Najednou jsem si uvědomila, že je jedině na mně, jestli dovolím uspěchat to, co normálně trvá týdny možná měsíce. Budu o tom muset přemýšlet. Pokud mamce řeknu, co jsem viděla, všechno jí tím usnadním. Když jí to řeknu, bude nadšená a nebude s ní k vydržení. Ještě chvíli jsem takhle stála a přemýšlela, než se dostavilo spásné řešení. Řeknu jí to, ale až někdy později. Nemusí to mít od začátku jisté. Zamyšleně jsem se usmála.

„Omluvíte mě? Půjdu nahoru a dokončím vybalování,“ řekla jsem. Nečekala jsem na odpověď a už mířila pryč. Rychle jsem vyběhla schody a vrazila do pokoje. Bohužel jsem zabočila na špatnou stranu. Jaké pro mě bylo překvapení, že na obou postelích někdo sedí. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem místo k nám do pokoje vrazila do pokoje Carlisleových synů. Oba na mě vykulili oči a já se málem studem propadla.

„Jejky. Promiňte, spletla jsem si pokoje,“ vysoukala jsem ze sebe a zase rychle zmizela. Zamířila jsem do protějšího pokoje. Tedy už do správného, našeho, pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a došla k posteli. Sedla jsem si a před očima jsem opět měla ten nádherný, zlatý pár očí, které se na mě tentokrát vykulily. Proč musím mít vždy smůlu, a líbí se mi někdo, koho už možná nikdy neuvidím. I když počkat. Možná neuvidím? To ne. Budu ho vídat dost často, protože se stane mým nevlastním bratrem. Ach jo. Nevlastním bratrem. Chtěla bych, aby byl něco víc, ale asi jsem v tu chvíli jenom snila, anebo možná taky ne…

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi rodinou trochu jinak - 5. kapitola: