Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi rodinou trochu jinak - 3. kapitola

Cullenovi rodinou trochu jinak - Kdože tu bude bydlet?

Pohled Alice Brennan

Jmenuji se Alice Brennan a jsem upít vegetarián. Má mamka, Esmé, vzala mě a mé sestry na dovolenou. Chtěla si s námi užít krásných čtrnáct dní. Na téhle dovolené se seznámila s jejím nynějším manželem. Já a mé sestry jsme na ní našly úžasné kluky, které byste našli možná jenom v knížkách a zamilovaných filmech s dobrým koncem. Myslím, že teď bych měla pokračovat tam, kde ona předtím skončila.

Týden před odjezdem byl krapet hektický. Chtěla jsem sestrám, vlastně i mamce, koupit nějaké oblečení na dovolenou. Jenže jsem narazila na překážku – nikdo se mnou nechtěl jít na nákupy. Nakonec jsem se rozhodla, že vyrazím sama. Během týdne jsem byla v nákupním středisku několikrát. Myslím, že všechny měly nakonec z mých nákupů radost, protože veškeré oblečení, které jsem koupila, mají nyní zabalené v kufrech, které s sebou vezou. Ano, už sedíme v autech a míříme si to k penzionu Garcia. Já jedu v autě s Bellou a mamka jede v autě s Rose. Mamka chtěla vzít dvě auta, prý, kdyby se jednomu něco stalo, tak abychom měly náhradní. Ráda a dobře řídím, takže Bella přenechala volant mně. Mamka sedící v autě přede mnou zahnula na nějakou příjezdovou cestu. Udělala jsem to samé.

Otevřel se mi pohled na pěkný malý penzion. Mohl mít tak maximálně dvanáct pokojů. Víc ani náhodou. To se bude Esmé líbit. Mamka zaparkovala na prázdném parkovišti a s úsměvem vystoupila z auta. Taky jsem zaparkovala a vystoupila. Když jsem vystoupila, tak jsem se protáhla. Musím uznat, že se mi tu taky začíná líbit. Pozorovala jsem mamku, jak si to tu prohlíží. Na tváři měla spokojený úsměv, který značil, že je spokojená. Otočila se na nás a usmála se. Všechny jsme jí úsměv oplatily.

„Tak se půjdeme ubytovat, ne?“ mrkla na nás. Všechny jsme kývly hlavou na souhlas a následovaly ji. Došla ke dveřím a koukala na několik vypínačů-zvonků. Na jednom byl nápis, který hlásal: „Zde zvoňte.“ Ukázala jsem na vypínač a stiskla ho. Po chvilce přišla otevřít mladá slečna. Mohlo jí být asi tak jako nám, když jsme se staly upíry. No, možná byla starší, ale víc než dvacet tři jí nebylo.

Usmála se na mamku a řekla: „Dobrý den. Vy musíte být paní Brennanová.“

Mamka se na ni taky usmála a odpověděla: „Dobrý den. Ano, jsem paní Brennanová a tohle jsou mé dcery,“ ukázala na nás. My jsme sborově kývly na pozdrav.

„Ahoj!“ mrkla na nás slečna, co stála ve dveřích. Potom pokračovala. „Pojďte, ukážu vám pokoje.“ Stále se usmívala. Nevím, jak na mé sestry, ale na mě působila velmi mile a přátelsky.

Ustoupila ode dveří a nechala nás projít do malé místnosti. Byly tu tři lavice a dva botníky. Ještěže jsem zabalila i domácí obuv na přezutí.

„Tady je přezouvárna. Prosím vás, až se zabydlíte, přezouvejte se. Zatím si můžete nechat boty, ve kterých jste přišly. Přezouváním nenanosíte špínu dál do domu a ušetříte tak paní uklízečce čas a námahu,“ vysvětlila. Všimla jsem si, že na dveřích, které vedly dál do domu, je cedulka, která hlásá totéž, co nám právě řekla. Usmála se a vedla nás do další místnosti. Tam byla pohovka a dvě křesla, lednička a, myslím, že i mrazáček. Z téhle místnosti vedlo schodiště a dveře, za kterými bylo taky jedno schodiště. Slečna nás vedla do těch dveří. Po schodišti jsme vystoupily na malé čtvercové patro. Nebylo moc velké, maximálně 5x5 metrů. Z tohohle „čtverce“ vedly čtvery dveře. Na jedné straně byly dvoje a naproti nim druhé dvoje. Slečna nás zavedla do jednoho pokoje na druhou stranu od schodiště.

„Tenhle pokoj a pokoj vedle jsou vaše. Snad se v nich budete cítit dobře,“ popřála nám.

Usmála se a s úsměvem odešla. Všechny jsme kývly, že se nám tu bude určitě líbit. Všimla jsem si Rosaliina výrazu. Myslím, že kývla jenom ze slušnosti. Její výraz prozrazoval, že se jí tu moc líbit nebude, protože na její vkus to má málo hvězdiček.

Prohlížela jsem si pokoj a musela uznat, že byl moc krásný. Líbilo se mi, že všechno není moderní. Nemyslím nemoderní z minulého století, ale nemoderní z poslední kolekce na letošní jaro. Všechny malé detaily byly kouzelné a dokonale do sebe zapadaly. Mamka vybrala moc dobře.

Mamka se na nás otočila a řekla: „Děvčata, kdo bude bydlet se mnou?“

„Já!“ vyhrkla jsem okamžitě. I když myslím, že to nebylo nutné. Moje sestry se k ničemu takovému neměly. Chápala jsem je. Nemají k mamce takový vztah jako já. Já Esmé beru jako vlastní mamku, kterou jsem nikdy nepoznala. Jako malou mě odložila do dětského domova, kde dělala vychovatelku Esmé. Oblíbila jsem si ji a ona mě. Už jako dítě jsem přišla na to, že je jiná než ostatní lidé. Nemyslím jenom povahou, ale i ostatními věcmi – barvou očí, teplotou pokožky… mohla bych jmenovat dál a dál. Řekla mi, proč to tak je. Pověděla mi vše o upírech, její rodině i stylu života její rodiny. Jednou za mnou přišla a byla strašně smutná, ale přitom jí cukaly koutky. Oznámila mi, že se stěhuje, protože už je podezřelé, že nestárne. Pamatuji si, že jsem se tehdy zhroutila na postel a plakala jako smyslů zbavená. Potom jen tak prohodila, že se stěhuju taky. S nimi. Tenkrát jsem vyskočila radostí a během několika málo minut jsem už seděla v autě a jela s ní na letiště. Jednou jsem měla narozeniny a přála jsem si, aby mě proměnila. Udělala to. Od té doby jsem jako ony.

Z mého uvažování nad minulostí mě vytrhla Esmé. Usmála se na mě a odešla do vedlejšího pokoje. Šla jsem automaticky za ní. Pokoj byl podobný, jako ten, který jsme nechaly sestrám. Pořádně jsem ho celý prozkoumala. Skříň byla dost velká, aby se tam vešly moje i mamčiny věci, koupelna malá, ale přitom prostorná. Zbytek pokoje byl stejný jako u děvčat. Přešla jsem celý pokoj a otevřela okno. Z plných plic jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Potom jsem se vyhoupla na vnitřní parapet a sedla si na okno. Za zády jsem měla pokoj. Mamka zatím šla pro nějaké její kufry. Seděla jsem na okně a najednou přišla vize.

Čtyři muži míří do stejného penzionu, ve kterém jsme. Vlastně jen jeden z nich se dá považovat za muže, ostatní mohou být stejně staří jako my. Všimla jsem si na nich jedné věci – očí. Jejich oči měly jasně zlatou barvu. Tedy stejnou barvu, jakou mají naše oči. Jsou to také upíři.

Vize skončila a já jsem zamrkala. Seskočila jsem z okna a namířila jsem si to rovnou k sestrám do pokoje. Neobtěžovala jsem se klepáním, prostě jsem do jejich pokoje „vletěla“.

„Alice!“ zakřičela na mě Rose. Bella byla ve sprše, takže jsem dostala „vynadáno“ jenom od Rosalie.

„Promiň, ale je to nutné. Novinky!“ Tohle slovo jsem zdůraznila. Poklepala jsem si prstem na spánek. „Nebudeme tu bydlet sami. Budou tu ještě jiní našeho druhu. Budou taky čtyři a budou to muži.“ Slovo „muži“ jsem pronesla s posvátnou úctou, aby věděla, že to myslím vážně. Koukla na mě a pokrčila rameny. Tohle gesto znamenalo, že jí to je jedno. Jenže ji znám dlouho a vím, že v hloubi duše je na ně strašně zvědavá.

Odešla jsem z jejich pokoje a na chvíli se zastavila na chodbě. Slyšela jsem přijíždět auto. Opět jsem vletěla k nim do pokoje.

„Alice! Co zas? Budou tu bydlet i marťani?“ zase na mě zakřičela Rosalie. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem říct, že už přijeli ti, co jsem o nich mluvila, jenže to už byly slyšet hlasy z přezouvárny. Byla slyšet ta slečna, která nás ubytovala, a další mužský hlas. Řekla bych, že patřil tomu, koho jsem pokládala za muže. Rose vypadlo z rukou tričko, které skládala a vystřelila na chodbu. Potichu seběhla schody a postavila se ke dveřím. Vlastně se za nimi spíš schovala jako malé dítě, které tajně poslouchá rozhovor rodičů. Potichu jsem seběhla za ní. Rose zůstala stát na jednom schodě, já se postavila pod ni, abych dobře viděla. Opravdu byli čtyři.

Vysoký blonďák, kterého jsem považovala za dospělého muže, a čtyři „kluci“. Jeden z nich byl strašně vysoký a svalnatý. Vypadal jako chodící hora svalů. Druhý byl o něco menší a vypadal dosti klukovsky. Rozhodně vypadal klukovštěji než ten svalovec. Třetí z nich byl vysoký, štíhlý, ale i svalnatý. Vypadal dokonale. Chvíli jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Potom jsem za námi slyšela Bellu, která vylezla z pokoje v ručníku a už se chtěla nahlas zeptat, co tam děláme. Obě jsme se otočily a sykly na ni, aby nic neříkala. Otočila se na patě a zavřela se v pokoji. Já jsem se zase začala věnovat příchozím. Tedy, hlavně jednomu. Dost se mi líbil. Byl to ten třetí.

Dva, on a ještě jeho klukovský bratr, se koukli naším směrem. Rose upíří rychlostí zmizela. Já jsem tak na vteřinu ztuhla. Rychle jsem se probrala a upíří rychlostí zmizela v pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře a svezla se na zem. Věděla jsem, že mě viděli. To mě netrápilo tolik jako vědomí, že z hlavy hned tak nedostanu jeden pár nádherných zlatých očí, které patřily tomu upírovi…