Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 3. kapitola

02.10.2010 (09:00) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2219×

3. kapitola - Zákaz?!

„Á, Isabella Swan, dobrý den… Takže,“ rozhlédl se pan Banner po třídě. „Takže, jediné volné místo je vedle pana Cullena,“ ukázal k lavici, kde seděl Edward. Edward zvedl hlavu a trochu mě probodával pohledem. Zhluboka jsem se nadechla a šla směrem k volnému místu...

Když jsem došla ke stolku, chytla jsem se rohu, abych nespadla. Shodila jsem batoh ke straně a dala učebnici na stolek, on jako kdybych tam vůbec nebyla, ani se na mě nepodíval, nic. Opatrně jsem si sedla a neubránila jsem se jednomu pohledu na něj, ale on zíral do sešitu. Neměla jsem vůbec odvahu něco říct a navíc už jsem byla určitě celá rudá jak rajče. Nepatrně jsem se otočila  na učitele. A protože mě mrzelo, že jsem jako „mentálek“ do něj narazila, tak jsem rychle a nesrozumitelně zašeptala:

„Promiň, jak jsem do tebe narazila, já, já jsem nekoukala na cestu,“ zamumlala jsem. Znělo to spíš, jako kdybych nahlas vzdychla. Nebylo možné, aby mě slyšel. Najednou se na mě rychle otočil a díval se mi hluboce a tvrdě do tváře, já jsem se na něj neotočila. Ale najednou mi připadalo, jako kdyby jeho výraz zněžnil, jako kdyby se díval na nějaké nemotorné štěně. Já jsem se na něj vůbec nepodívala, i když jsem se musel pořádně ovládat. Pak svůj pohled ode mě také odtrhl a věnoval se hodině.

Když jsem uslyšela zvonek, šířící se chodbami školy, docela se mi ulevilo. Přitom osvobozujícím zvuku jsem si všimla, jak Edward docela rychle vystřelil ze třídy a nikoho si nevšímal. Já jsem si sbalila všechny učebnice a taky šla. Před třídou na mě zase čekal Mike s Jassicou a Angelou, došli se mnou až k parkovišti, tam jsme se taky rozloučili.

Parkoviště se docela silně zahustilo žáky a auty, tak jsem se postavila k jednomu nízkému sloupku a čekala, až se to trochu vylidní. Žáci už docela ubývali a bylo vidět, kdo kolem vás prochází. Najednou se jako zjevení přede mnou objevili Alice s Jasperem. Tentokrát jsem se nelekla.

„Alice, Jaspere,“ poznamenala jsem. Alice se zeširoka usmála, ale Jasper se na mě pořád tak zvláštně díval…

„Tak co? Jaký byl tvůj celkový dojem na školu?“ zeptala se zvesela. Rozpačitě jsem zamrkala.

„Em, eh… No jo, skvělý,“ řekla jsem. Když jsem se rozhlédla kolem, na parkovišti nebyl už skoro nikdo.

„Alice já půjdu napřed do auta. Ahoj, Bello,“ rozloučil se Jasper a políbil Alici na tvář. Odcházel směrem ke stříbrnému Volvu, samozřejmě, že k tomu, které ráno vyzvedlo Tanyu.

„No tak to je super, Bello!“ zajíkla Alice. Já jsem se jen hloupě usmála. Najednou Alici znepřítomněl výraz, pak sebou zatřepala a bylo vidět, jak je rozčílená, pak se podívala za mě.

„Ehr! No nic, Bells, musím jít, slečna dokonalá musí být v čas doma! Pche!“ zazuřila Alice. Jen jsem na ni vykuleně zírala.

„Tak zatím,“ usmála jsem se.

„Rozhodně se uvidíme zítra!“ slíbila a otočila se směrem k Volvu. Já jsem si povzdychla a koukla na hromádku knih, které jsem držela v ruce. Najednou mě někdo nebo něco ze zadu strčilo a já sletěla na zem. Samozřejmě, že se mi ta hromada knih rozletěla po okolí a uhnízdila se v jedné z mnoha bahenních loužiček. Zatracená rovnováha!

„Ach, no super!“ zaprotestovala jsem. Když jsem se vyškrábala na kolena, uviděla jsem přede mnou krásné nablyštěné lodičky od Diora, přesně ty samé, které si dnes ráno obouvala Tanya.

„Jo, máš pravdu, tvoje oblečení se může vyhodit!“ vyprskla smíchy Tanya. Já jsem jen nadzvedla hlavu, abych ji mohla vidět do obličeje a zlostně si ji měřit.

„Já nemyslela to oblečení! Myslela jsem ty učebnice! Copak se z nich dá něco vyčíst?! Podívej se na ně! Vždyť ona tam skončila i má oblíbená knížka Na Větrné hůrce!“ vypískla jsem nešťastně. Tanya se asi v půlce mého proslovu zadívala někam ke vchodu školy, pak se sklonila, sebrala knížky z kaluží a hodila je přede mě. Vypadaly, jako kdyby je někdo vytáhl z luxusního bahenního nálevu s pěti vrstvami. Za sebou jsem slyšela tiché kroky.

„No, snad to nebude tak hrozné,“ uculila se na mě, já jsem jenom nemohla uvěřit svým uším a očím.

„Jo, nebude, jenom seškrábu to bláto, nechám je uschnout na topení a bude to v pohodě, ne?“ řekla jsem ironicky. Ona se jen usmála a já uviděla, jak k nám přistoupil Edward.

„Co se tu stalo?“ zeptal se. On měl tak krásný hlas! Zatím jsem ho vůbec neslyšela mluvit. On měl ten nejkrásnější hlas na světě. Tanya se na něj podívala a zvesela vypravovala.

„Ále… Moje sestřenka Isabella je trošku nemotorná, takže se jí zamotaly nožičky a ona spadla na zem i se svými učebnicemi a knížkou, které skončili v loužičkách,“ dořekla svoji tak zajímavou nepravou verzi mého pádu. Nevěřícně jsem na ni hleděla a jenom tiše řekla.

„Vždyť do mě někdo ze zadu strčil! Nemůžu za to, že nemám smysl pro rovnováhu!“ zaprotestovala jsem. A až teď jsem si uvědomila, že před nimi stále klečím na kolenou a mám skloněnou hlavu, jako když dospělý poučuje malé dítko. Tak jsem aspoň zvedla hlavu. Edward se na mě zadíval a já viděla, jeho oči byly zlaté? Myslela jsem, že jsou spíš tmavší barvy… Spolehlivě se mi samozřejmě nahrnula krev do obličeje. On ke mně natáhl ruku, vložila jsem mu do ní tu moji a pomohl mi vstát. Jeho ruka byla tak studená jako ta Alicina… Ale nemohla jsem si povšimnout elektrického proudu, který do mě vjel při dotyku jeho dlaně s mojí.

„Děkuju,“ špitla jsem k němu a sklonila se pro knihy s bahenním obalem. Tanya jenom nevěřícně přihlížela.

„Eh, takže, Edwarde, zlato, půjdeme?“ zeptala se rozpačitě, protože si všimla, jak se Edward na mě pousmál a do té doby než promluvila, se na mě díval. Já jsem jeho pohled na sobě zřetelně cítila a nebylo pochyb, že jsem celá krásně růžová. Edward se na Tanyu podíval a pak neochotně kývl.

„Tak… Ahoj, Bello, a no, buď opatrná,“ usmál se na mě, když odcházel po boku Tanye. Tanya se na mě jen koukla a když uslyšela Edwarda, vypadalo to, že za chvilku ke mně přilítne a jednu mi nafackuje, měla jsem docela strach.

„Čau, Isabello, uvidíme se doma…“ řekla. Nevím, ale mnou projel strach. Ona se, no, nezdá. Já jsem jen na oba kývla a pak se koukla na moje oblečení, no štěstí, že jsem měla bundu a můj svetřík to moc neodnes. Ale rozhodně až přijedu, budu muset vyprat a poradit si nějak s těmi knížkami.

Protože byla moje bunda krásně hnědá a mokrá, nebála jsem se a přitiskla knihy k bundě. Pak jsem došla až k náklaďáčku a tam je hodila k nohám spolujezdce. Tak a hurá domů!

Když jsem přijela domů, Charlieho auto tu ještě nebylo, docela jsem si oddychla, aspoň budu mít víc času na večeři. Pobrala jsem znovu všechny ty knihy a batoh hodila na záda, pak došla ke vstupním dveřím a vzala za kliku.

„Tanyo? To jsem já, Bella,“ zakřičela jsem. Zula jsem si boty a šla odnést knihy do koupelny. Pak jsem se šla převléct do tepláků a trika s kratším rukávem. V pokoji jsem popadla džíny od bláta a bundu, chvíli jsem přemýšlela, jestli mám vzít i svetřík, ale nakonec jsem ho vzala…

Došla jsem až dolů do prádelny a hodila tam vše špinavé na zem, vysypala jsem i koš na prádlo, který už přetékal. Pak jsem rychle skočila do kuchyně a rozhodla se, že dnes udělám k večeři jednu ze spousty ryb v mrazáku. Nevěděla jsem, jestli si Tanya dá také, ale vyndala jsem jenom dvě ryby. Chvíli jsem na ně jen tak hleděla a přemýšlela, jestli se rozmrazí samy, nebo chtějí trochu pomoct, proto jsem se rozhodla, že je dám do mikrovlnky a až budou hotové, tak zapípají.

Pak jsem se vrátila do prádelny a věnovala se tomu, u čeho jsem skončila. Všechno oblečení jsem roztřídila na hromádky, podle barev. Ale kde je prací prášek? Otočila jsem se, abych koukla, jestli není za mnou, ale místo prášku tam na mě zírala Tanya.

„Ahoj,“ pozdravila mě zostra. Já jsem na ni jen vyvaleně zírala, protože vypadala dost hrozivě. Chvíli si mě měřila zlostným pohledem.

„Eh, Tanyo… Máme prací prášek?“ zeptala jsem se otřeseně.

„Jistě, támhle, musela jsem koupit nový,“ ukázala na pytlík prášku ležící u stěny chodby. Já jsem jen kývla a šla směrem k němu, Tanya mě stále jen sledovala. Ale jakmile jsem prošla kolem ní, okamžitě se dala do pohybu a šla za mnou jako nějaký ocásek. U pytlíku jsem se otočila.

„Tanyo, jestli, chceš, tak mi můžeš přinést nějaké tvoje špinavé prádlo, vyperu ho,“ řekla jsem, ona si jen odfrkla. Pak se na mě ještě jednou podívala a nadechla.

„Ne, díky. Chci s tebou mluvit…“ řekla. Já jsem jen nepatrně přešlápla a kousala si ret, co po mně chce?

„Víš, slyšela jsem, že jsi se dnes procházela venku s Alicí a sedíš vedle mého kluka na biologii,“ řekla a stále si mě měřila, co tím chce říct?! Nevím, ale něco se mi na téhle konverzaci nelíbí, Tanya se mlčky přibližovala.

„No, a tak bych tě teoreticky chtěla o něco požádat,“ cedila ty slova mezi zuby, jako kdyby jí vypalovaly velkou díru do hlavy. „Ach, jak bych měla začít?“ zeptala se zoufale. Teď ode mě byla necelý krok.

„Řeknu to popravdě. No, chudinko, na Edwardovi a jeho rodině mi moc záleží a nenechám si to zkazit nějakým tvým poskakováním a hraním na milou, ubohou holku. I když, ty si na to asi ani nehraješ... Tím chci jen říct, drž se od nich dál!“ zasyčela na mě. Já jsem na ni jen nevěřícně zírala. Pravou ruku jsem vymrštila nahoru v gestu, že to nemyslí vážně.

„Co?! Já, Alice si se mnou jenom povídá a já nemůžu za to, že si s ní asi moc nerozumíš,“ vyřkla jsem. Ale po chvíli mi došlo, že to byla chyba. Tanya mě začala propalovat ještě víc a její levou rukou uchopila mé zdvižené pravé zápěstí. V tu chvíli jsem úplně ztratila slov a Tanya začala drtit.

„Prostě se jich/jí budeš držet dál! Je ti to jasný?! A to i když budu pryč. Protože jestli ne, možná bys omylem zakopla a spadla ze schodů a to nechceš, ne?“ sykla mi do ucha. Její ruka byla tak ledová a tvrdá a naprosto drtila mé zápěstí, tolik to bolelo. Jen jsem silně křečovitě zavřela oči a v bolesti zakývala hlavou, bolest ustala. Tanya se ode mě s úsměvem odtáhla. Najednou se z kuchyně ozývalo pípání hotových ryb. Zmateně jsem na ni hleděla a pak koukla na své pravé zápěstí, které bylo omotáno lehce rudou dokonalou kopií, jejích krásných ladných dlouhých prstů a dlaně.

„Promiň, dej si na to led. Jo a jsem ráda, že si takhle rozumíme a večeři si nedám, Edward tu bude za pět minut,“ usmála se a vyběhla po schodech do svého pokoje.

No... Co říkáte, přehnala jsem to? Doufám, že moc ne. =) Mám na vás otázku... Chtěli byste příští kapču z pohledu Alice, kde bude i vyprávět o tom, kde se vlastně Tanya vzala? Prosím, písněte mi to do komentářů nebo do shrnutí. =) Zároveň moc děkuju za minulé komentáře a chtěla bych poprosit i o nějaké k této kapitole. Upřímně, jde to s nimi nějak z kopce. =DD  A moc se omlouvám za opoždění! Děkuju... =**  Vaše katyloveEd

2. kapitola - Shrnutí - 4. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 3. kapitola: